33 Cdo 2285/2025-242 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) V. D., zastoupeného Mgr. Pavlem Rybářem, ml., advokátem se sídlem v Sokolově, Slovenská 2136, b) R. Š., c) M. Š., d) T. Š., e) B. Š., společně zastoupených JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 35/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2025, č. j. 14 Co 256/2024-204, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2025, č. j. 14 Co 256/2024-204, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 C 35/2021-170, výrokem I zamítl žalobu na určení, že „žalobce a) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, že F. Š., narozený XY, byl ke dni své smrti 12. 3. 2020 vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a J. K., narozený XY je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY“; výrokem II rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 14 Co 256/2024-204, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným změnil tak, že se určuje, že žalobce a) je v rozsahu 1/3 spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci a) k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 82 012 Kč. Ve vztahu mezi žalobci b) až e) a žalovaným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil potud, že se určuje, že F. Š. byl ke dni své smrti dne 12. 3. 2020 v rozsahu 1/3 spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a ve zbylém rozsahu ho potvrdil a rozhodl ve vztahu mezi těmito účastníky o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že pokud se žalobci domáhali určení, že jsou – na úkor žalovaného – vlastníky 1/3 sporného pozemku (resp. že vlastníkem 1/3 sporného byl ke dni svého úmrtí právní předchůdce žalobců b/ až e/), byla věcná legitimace na obou stranách i naléhavý právní zájem zjevně dán; to však neplatí o návrhu na určení, že někdo jiný (tedy J. K.) je vlastníkem třetí třetiny sporného pozemku; takové určení totiž nemá pro žalobce význam, neboť jim jde jen o to, aby pro sebe získali jednu třetinu po svém právním předchůdci F. Š. Nadto by bylo třeba, aby žaloba o určení vlastnictví směřovala vůči všem osobám, které jí mohou být dotčeny, tedy i vůči J. K., protože pouze tyto osoby mohou být vázány výrokem soudu; sami žalobci proti samotnému J. K. nejsou k podání žaloby legitimováni. Proto žalobě žalobců b) až e) o určení vlastnického práva J. K., st. podle odvolacího soudu vyhovět nelze, a odvolací soud tudíž v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pokud jde o zbylé určení, vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v roce 2002 se V. D., F. Š. a J. K., st. dohodli na tom, že koupí (rovným dílem) předmětný pozemek, který bude sloužit společnému investičnímu záměru – výstavbě rodinných a vila domů. Pro naplnění tohoto záměru si rozdělili úkoly; V. D. měl obstarávat administrativní záležitosti, F. Š. poskytne finanční prostředky a J. K. st. bude evidován jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí; tomu odpovídala jejich faktická činnost. Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že V. D., F. Š. a J. K. st. nejednali samostatně (každý pro sebe), nýbrž na společný účet, pro dosažení společného účelu, kterým byl nákup pozemku a výstavba na něm, a měli rozdělené role při dosahování tohoto účelu. V uvedených skutečnostech shledal uzavření smlouvy o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964, Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že závěru, že šlo o sdružení, chyběla společná činnost zúčastněných. Konstatoval, že pro úvahu, že se jedná o sdružení, není nutné, aby se každý z účastníků sdružení podílel na každé jednotlivé činnosti, naopak je spíše obvyklé, že každý koná jinou činnost v zájmu dohodnutého účelu. Pro posouzení otázky vzniku sdružení neshledal významné ani to, že k realizaci další části plánovaného záměru jeho členů v plném rozsahu nakonec nedošlo. Vzhledem k tomu, že podle § 834 obč. zák. je majetek ve spoluvlastnictví členů sdružení – a v dané věci nebylo tvrzeno (ani prokázáno), že by dohoda o podílech jednotlivých členů sdružení byla odlišná – dospěl odvolací soud k závěru, že podíl každého z členů sdružení na nabytém majetku byl stejný. Protože nikdo nemůže převést více práv, než sám má, odvolací soud uzavřel, že darovací smlouva ze dne 10. 3. 2012, jíž J. K. st. převedl předmětný pozemek na žalovaného, je neplatná přinejmenším v rozsahu převodu dvou třetin pozemku, které dárce nevlastnil. Spoluvlastníky předmětného pozemku tak jsou členové vzniklého sdružení, resp. jejich právní nástupci, a to rovným dílem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to 1) otázky vzniku sdružení na základě ústní smlouvy o sdružení, aniž by byl určitým způsobem vymezen její obsah, a 2) otázky nabytí nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Ve vztahu k první otázce odvolacímu soudu vytýká, že závěr, že došlo k uzavření ústní smlouvy o sdružení a že se účastníci sdružení dohodli na tom, že pozemek nabudou do podílového spoluvlastnictví v rámci tohoto sdružení, nerespektuje závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 699/2001, a usnesení ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2533/2010. Aby bylo vůbec možné uvažovat o tom, že předmětný pozemek náleží do majetku sdružení, musela by smlouva o sdružení tuto otázku patřičným a určitým způsobem řešit; obsah smlouvy o sdružení však prokázán nebyl. Úvaha, že účastníci sdružení si jako laici ani nemuseli být vědomi svého spoluvlastnictví k pozemku, nekoresponduje s ustálenou judikaturou dovolací soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 699/2001), která požaduje, aby osoba nabývající nemovitost do majetku sdružení, jednala (tj. projevovala vůli) jako člen sdružení, a že ostatní členové sdružení se mohou stát podílovými spoluvlastníky nemovitosti pouze v případě, že jednající osoba jednala jako člen sdružení. Nic takového však v řízení prokázáno nebylo. Svědek K. st. odmítl, že by spolu s žalobcem a) a Š. uzavřeli smlouvu o sdružení, jehož účelem by bylo nabytí pozemku do podílového spoluvlastnictví, naopak jednal s úmyslem nabýt pozemek do svého výlučného vlastnictví. K otázce nabytí pozemku darovací smlouvou od K. st. dovolatel připomíná, že již v podání ze dne 17. 6. 2021 odkazoval na princip materiální publicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a poukazoval na dobrou víru při nabytí pozemku (jako celku) do svého výlučného vlastnictví. Řešení této otázky odvolacím soudem podle něho odporuje ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu reprezentované nálezy ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, v nichž bylo dovozeno, že obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li otázku střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry nabyvatelů nemovitosti a odmítnou-li mu v odůvodněných případech poskytnout ochranu. Respektována není ani judikatura Nejvyššího soudu, (viz rozsudek ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Princip materiální publicity zápisu ve veřejném seznamu byl s účinností od 1. 1. 2014 výslovně upraven v § 980 o. z., který odvolací soud nevzal v potaz. Platností darovací smlouvy, resp. dobrou vírou nabyvatele při nabytí pozemku se soudy nezabývaly, takže jejich právní posouzení věci je neúplné a napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Závěrem dovolatel namítl, že postupem odvolacího soudu byl zkrácen na svých právech, neboť nebyl poučen o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, a nebyl vyzván, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (§ 118a odst. 2 o. s. ř.). Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu nejen patrné, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel konkrétně na mysli, ale dovolatel je zároveň povinen označit rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se řešení takové otázky podle jeho názoru odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu). Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přestože žalovaný ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., jeho námitky ve vztahu k prvně formulované otázce nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž dovolatel prosazuje, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce a), právní předchůdce žalobců b) až e) F. Š. a J. K. st. uzavřeli smlouvu pro dosažení společného účelu, kterým byl nákup pozemku a výstavba na něm, přičemž měli rozdělené role při dosahování tohoto účelu. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; pro dovolací soud je závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v projednávané věci nejedná. Přípustnost dovolání však zakládá právní otázka ad 2). Žalovaný se dovolává principu materiální publicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a ochrany dobré víry při nabytí pozemku (jako celku) do svého výlučného vlastnictví, třebaže v podobě upravené zákonem č. 89/2012 Sb. Nabytí vlastnického práva, k němuž došlo v roce 2012 je však třeba posuzovat podle tehdy platné právní úpravy, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb. (k tomu srov. 3028 odst. 2 o. z.). K uplatnění ochrany dobré víry při nabytí nemovitostí od nevlastníka se vyjadřoval Ústavní soud v nálezech ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, či Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, na které odkazuje dovolatel. Zásada materiální publicity je řešením střetu mezi principem ochrany dobré víry nabyvatele, který nabyl právo od neoprávněného spoléhaje na stav zapsaný ve veřejném seznamu, a principem ochrany skutečného vlastníka či jiného oprávněného, jehož právo však z nějakého důvodu není ve veřejném seznamu zapsáno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2452/2016). Plyne z nich, že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt nemovitost v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí; tato možnost se s ohledem na tehdejší neexistenci zákonné úpravy připouštěla jen v mimořádných situacích (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3418/2017). Posouzením otázky dobré víry žalovaného při nabytí pozemku od J. K. st., se odvolací soud vůbec nezabýval a omezil se na konstatování, že „s ohledem na to, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má“, byl převod pozemku K. st. na žalovaného v roce 2012 (darovací smlouvou ze dne 10. 3. 2012) přinejmenším v rozsahu dvou třetin, které J. K. st. neměl, neplatný. Právní posouzení věci je z uvedeného důvodu neúplné, a tudíž nesprávné. Jelikož právní posouzení věci co do řešení dovoláním předestřené otázky není správné, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem; Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 4. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu