33 Cdo 2346/2025-235 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně DBS invest s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Santražiny 575, identifikační číslo osoby 282 96 389, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova 2359/6, proti žalované D. L., zastoupené Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, o zaplacení 565 996,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 C 62/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2025, č. j. 19 Co 722/2025-162, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 346,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Polácha, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 565 996,25 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 19 Co 722/2025-162, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2025, č. j. 31 C 62/2024-148, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vzaly za prokázané, že žalovaná uzavřela dne 21. 10. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně – Stavební spořitelnou České spořitelny a. s. - smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 000051–1061767373/8060, na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč, který se zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná úvěr řádně splácela až do ledna 2023, poté své závazky řádně neplnila, a proto byl úvěr věřitelem zesplatněn ke dni 30. 6. 2023. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že poskytovatel úvěru dostál své povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť před uzavřením smlouvy ověřil údaje o žalované v relevantních databázích (včetně úvěrových registrů), přihlédl k údajům poskytnutým žalovanou, vycházel z výpisů z jejího bankovního účtu, z nichž zjistil reálnou výši jejích příjmů, výdajů a existujících závazků, zkoumal její celkovou finanční situaci včetně dlouhodobého vývoje zůstatků na účtu. Soudy přihlédly i k tomu, že žalovaná po uzavření smlouvy po delší dobu úvěr řádně splácela. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že finanční situace žalované nevzbuzovala důvodné pochybnosti o schopnosti úvěr splácet. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost spojuje s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a při jejím řešení se měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu, zejména od závěrů vyplývajících z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Závěrem dovolatelka navrhla zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Dovolatelka namítá, že poskytovatel úvěru měl při posouzení její úvěruschopnosti podrobněji zkoumat jednotlivé nestandardní transakce na jejím bankovním účtu. Ačkoli dovolatelkou označená rozhodnutí byla vydána k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru, jejich obecný závěr o nutnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných a ověřených informací je použitelný i při výkladu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je poskytovatel úvěru povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele vycházet z dostatečných a ověřených informací o jeho příjmech, výdajích a závazcích a postupovat s odbornou péčí; nesmí přitom vycházet pouze z neověřených tvrzení žadatele. Tento právní standard vyplývá i z dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 201/2018, 33 Cdo 2178/2018). Z uvedeného však neplyne závěr, že by poskytovatel úvěru byl povinen podrobit detailní analýze každou jednotlivou transakci na bankovním účtu spotřebitele, ani že by byl povinen zjišťovat původ a účel každé jednotlivé platby, jestliže z celkového posouzení finanční situace spotřebitele nevyplývaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Otázka, zda konkrétní jednotlivé transakce na účtu spotřebitele měly či neměly vyvolat pochybnosti o jeho úvěruschopnosti, představuje v poměrech projednávané věci především otázku skutkovou, neboť jde o posouzení významu konkrétních důkazů a z nich učiněných zjištění. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění ani hodnocení důkazů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že poskytovatel úvěru ověřil údaje o dovolatelce v příslušných registrech, vycházel z výpisů z jejího bankovního účtu za delší časové období, zjistil reálnou výši jejích příjmů, výdajů a existujících závazků a posoudil i dlouhodobý vývoj její finanční situace. Na tomto základě dospěl k závěru, že finanční situace dovolatelky nevzbuzovala důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Dovolatelka tak ve skutečnosti prosazuje jiné hodnocení významu konkrétních pohybů na bankovním účtu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Posouzení, zda uvedené platby měly v poměrech projednávané věci vyvolat pochybnosti o úvěruschopnosti žalované, je založeno na hodnocení konkrétních skutkových okolností. Taková námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti výroku o nákladech řízení však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu