33 Cdo 2380/2025-241 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. F., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Strojírenská 2269/36, Žďár nad Sázavou, proti žalovanému Tomášovi Vomáčkovi, s místem podnikání Široký Důl 66, identifikační číslo osoby 72833581, zastoupenému JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha, o zaplacení 45 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 285/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 26. 3. 2025, č. j. 18 Co 92/2023-210, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 101,90 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Běliny. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 10 C 285/2021-82, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 45 150 Kč s 8,25 % ročním úrokem z prodlení od 11. 3. 2021 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 30/2024, jeho předchozí rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 45 150 Kč s požadovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v období od 16. 8. do 4. 9. 2019 žalobkyně rezervovala ubytování pro 64 dospělých a 15 dětí v penzionu žalovaného v termínu od 4. až 6. 9. 2020, cena za ubytování byla sjednána ve výši 86 000 Kč, dne 4. 9. 2019 žalobkyně změnila termín ubytování na 28. až 30. 8. 2020, dne 15. 10. 2019 uhradila zálohu ve (sjednané) výši 60 200 Kč. Pro případ zrušení ubytování strany sjednaly, že při zrušení ubytování do konce roku 2019 dojde k vrácení zálohy v plné výši, při zrušení ubytování nejpozději měsíc před nástupem na ubytování bude vráceno 25 % zálohy, a při pozdějším zrušení ubytování propadne záloha celá. V červenci 2020 došlo z důvodu zavedení vládních opatření proti koronaviru ke zrušení rezervace v dohodnutém termínu, byl dohodnut nový termín ubytování od 27. až 29. 8. 2021 s tím, že parametry pronájmu se nemění. Dne 28. 2. 2021 žalobkyně smlouvu o ubytování vypověděla a vyzvala žalovaného k vrácení zálohy snížené o 1 000 Kč. 4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o ubytování podle § 2326 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen jako „o. z.“), přípis ze dne 28. 2. 2019, který žalobkyně označila jako výpověď ze smlouvy, vyhodnotil jako sjednané odstoupení od smlouvy s následkem vyplacení stornopoplatku (odstupné). Protože závazkový vztah účastníků vyhodnotil jako spotřebitelský, zabýval se tím, zda ujednání o odstupném není nepřiměřeným ujednáním. Vyšel z toho, že storno poplatky za zrušené pobyty jsou běžnou součástí podmínek i při individuálním sjednávání smluv o ubytování. Z provedených důkazů dále zjistil, že výše storno poplatku se nevymyká výši obvyklé na trhu při sjednávání ubytování pro konání svateb. Je zcela běžné, že podmínky (včetně zrušení pobytu) jsou v takových případech sjednávány individuálně. Dále se zaměřil na otázku, zda ujednání o storno poplatku včetně jeho výše lze považovat za nepřiměřenou či zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a § 1813 odst. 1 o. z. Vyšel z toho, že pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Podle odvolacího soudu významnou nerovnováhu v rozporu s požadavkem poctivosti (přiměřenosti) v neprospěch spotřebitele nezakládá takové smluvní ujednání o stornopoplatku, který je běžně požadován v obdobné výši v ubytovacích zařízeních stejného typu, byť na trhu existují ubytovací zařízení, které ho požadují i ve výrazně nižší výši. Žalovaný jednal se žalobkyní jako spotřebitelem poctivě a přiměřeně, když mohl rozumně očekávat, že by žalobkyně s ujednáním o stornopoplatku souhlasila v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy s ohledem na jeho výši obvyklou u tohoto typu ubytovacích služeb. 5. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl či zamítl, neboť napadené rozhodnutí považuje za správné. 8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 12. Žalobkyně na přípustnost svého dovolání usuzuje z toho, že je podle ní otevřena k přezkumu otázka přiměřenosti sjednaného stornopoplatku. Odvolacímu soudu vytýká, že při právním posouzení uvedené otázky nezohlednil okolnosti nastalé po zrušení rezervace; prosazuje, že za situace, kdy žalovaný jí žádnou službu neposkytnul a na zajištění objednané služby nevynaložil žádné náklady a ekonomický prospěch mu byl kompenzován plněním jiného objednatele, je požadavek na úhradu stornopoplatku nepoctivým nárokem a jeho výše je nepřiměřená a ve prospěch žalovaného těžko rozumně a věcně odůvodnitelná, tedy zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv a povinností v její neprospěch. Žalobkyně přehlíží, že právní úprava (§ 1813 odst. 2 o. z.) posouzení zneužívající povahy ujednání (test přiměřenosti) stanoví s ohledem na povahu předmětu závazku a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, nikoliv na okolnosti nastalé po ukončení závazkového vztahu, a že Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 102/2013, uvedl, že výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále jen jako „SDEU“) již vyjasněnou ve světle jeho judikatury a nevzbuzující pochybnosti. SDEU vyložil v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. V projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že ujednání o stornopoplatku je vedlejším ujednáním, které nejen že je zcela obvyklou součástí smluv o ubytování uzavíraných se spotřebiteli, a je též obvyklou součástí smluv, jejichž předmětem je ubytování většího počtu osob, jako je tomu například v případech společenských příležitostí typu svateb. Odvolací soud při posouzení přiměřenosti dotyčného ujednání postupoval v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe, podle níž pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Ani dovolatelka nezpochybňuje, že s ohledem na specifické okolnosti (poskytnutí ubytovací kapacity za účelem svatby), jimiž se povaha předmětu závazku odlišuje od běžných ubytovacích smluv, nelze na ubytovateli spravedlivě požadovat, aby umožnil ubytovanému odstoupení od smlouvy kdykoliv a bez jakéhokoliv protiplnění. Nebyla zpochybněna stěžejní úvaha odvolacího soudu, že dohodou o stornopoplatku se strany neodchýlily od dispozitivního ustanovení zákona výrazně v neprospěch spotřebitele, neboť poskytovatel ubytování mohl rozumně očekávat, že by žalobkyně s předmětným ujednáním v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy souhlasila, což plyne ze zjištění, že žalobkyně jako spotřebitelka by obdobnou atypickou smlouvu o ubytování neuzavřela ani v jiném zařízení, pokud by při individuálním vyjednávání o jejím obsahu trvala na tom, že sice složí předem zálohu, ale ta jí bude v plné výši vrácena, jestliže od smlouvy kdykoliv před nástupem ubytování odstoupí nebo ubytování v jeho průběhu předčasně ukončí. Závěr odvolacího soudu, že ujednání, které stanoví povinnost zaplatit cenu ubytování nebo její určitou část bez ohledu na to, zda ubytovatel mohl zabránit škodě či nikoliv, nezakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalobkyně, proto obstojí. 13. Na otázce, zda spotřebitel má oprávnění smlouvu o ubytování zrušit za „prokazatelné existence mimořádných a nevyhnutelných okolností“, aniž by byl povinen hradit storno poplatek, není napadené rozhodnutí založeno; žalobkyně pomíjí, že požadavek na vrácení zálohy skutkově opírala o tvrzení, že ke sjednání storno poplatku pro případ ukončení smlouvy mezi stranami nedošlo, případně argumentovala tím, že jde o ujednání nepřiměřené. Požadavkem na řešení nyní nastolené otázky tak v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnila novou skutečnost, tvrdí-li, že zde existoval a byl naplněn důvod pro jednostranné ukončení smlouvy bez storno poplatku. 14. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu