33 Cdo 2381/2024-982 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně BAK stavební společnost, a. s. se sídlem v Praze 9, Žitenická 871/1, identifikační číslo osoby 28402758, zastoupené JUDr. Petrem Bízou, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Okrouhlíkem 2290/3, proti žalovanému M. D., zastoupenému Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, o zaplacení 1 790 659 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 190/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 4 Cmo 207/2023-955, 4 Cmo 208/2023, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 118,00 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Bízy, advokáta. O d ů v o d n ě n í: V řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 99/2006, v jehož rámci se žalovaný (v procesním postavení žalobce) domáhal vůči žalobkyni (v procesním postavení žalované) zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím, uplatnila žalobkyně podáním ze dne 14. 5. 2007 vzájemný návrh na zaplacení částky 3 913 904 Kč s úrokem z prodlení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 37 Cm 190/2009-924, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 9. 2023, č. j. 37 Cm 190/2009-931, a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. 9. 2023, č. j. 37 Cm 190/2009-932, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 790 659 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I), žalobu co do 2 123 245 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení a státu (výroky III., IV. a V.). Částka 1 790 659 Kč představuje součet částek 415 773 Kč a 1 374 886 Kč. Pozemek na stavební parcele č. 1684/4, na kterém se nachází jednací místnost (ricochet) a venkovní prostory, nebyl předmětem znaleckého zkoumání, a pro nemožnost provést další místní šetření, vyšel soud při zjišťování hodnoty zhodnocení na ricochetu a venkovních prostorech z ceny vyúčtované fakturami za blíže označené provedené práce. Výši nároku soud prvního stupně vyčíslil částkou 415 773 Kč. Co do částky 1 374 886 Kč jde o rozdíl hodnoty nemovitosti před a po prováděných pracích, jak jej určil znalec Melich ve znaleckém posudku č. 136/3036/2014, který jako jediný provedl místní šetření. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 4 Cmo 207/2023-955, 4 Cmo 208/2023, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předmětem nyní probíhajícího řízení je vzájemný návrh žalobkyně na zaplacení 3 913 904 Kč za práce provedené v období od prosince 2003 do března 2005 na nemovitosti žalovaného, který byl vyloučen výrokem II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2008, č. j. 37 Cm 99/2006-302. V původním řízení byly jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím v rozsudku ze dne 28. 4. 2009, č. j. 1 Cmo 302/2008-343, smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 23. 8. 2002, a to smlouva o udržovacích pracích a opravách a smlouva o stavebních úpravách, shledány neplatnými pro neurčité vymezení předmětu díla. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 4. 2008, č. j. 37 Cm 99/2006-302, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2538/2010; taktéž byla usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3079/12, odmítnuta jeho ústavní stížnost. Odvolací soud se zcela ztotožnil s konzistentním závěrem soudu prvního stupně, že ani jedna ze smluv o dílo určitým způsobem nevymezuje, jsou tedy pro neurčitost absolutně neplatné, a vztahy mezi účastníky je potřeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Za tímto účelem byl soudem prvního stupně ustanoven znalec z oboru stavebnictví a ekonomika Jiří Melich, jenž dne 4. 8. 2014 podal znalecký posudek č. 136/3036/2014, který odvolací soud zopakoval k důkazu podle § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle znalce provedením stavebních prací žalobkyní a jejími subdodavateli od prosince 2003 do konce března 2005 došlo ke zhodnocení předmětné nemovitosti o 1 374 886 Kč. Dalšímu znaleckému zkoumání zabránil postup žalovaného, který po ustanovení revizního znalce, odmítl umožnit místní šetření. Nově ustanovený znalec – znalecký ústav Česká znalecká a. s. - vyhotovil dne 8. 4. 2022 znalecký posudek č. 6201-12-2022, v němž se vzhledem k absenci dat, jež bylo možno získat na místě samém, se ztotožnil se závěry znalce Jiřího Melicha. Odvolací soud uzavřel, že za daného stavu je namístě postupovat podle § 136 o. s. ř. a určit výši nároku úvahou soudu. Částka 1 374 886 Kč představuje zhodnocení hlavní stavby provedením stavebních prací žalobkyní a jejími subdodavateli od prosince 2003 do konce měsíce března 2005. Jelikož znalec nebyl schopen stanovit zhodnocení nemovitosti žalovaného stavebními pracemi žalobkyně za celou dobu jejich spolupráce, nelze tak zjednodušeně namítat, že částka 10 367 806 Kč byla žalobkyni zaplacena a že tedy bylo přeplaceno. To, zda bylo skutečně přeplaceno, nelze zjistit s ohledem na nedostatečná skutková zjištění zapříčiněná žalovaným. Odvolací soud zdůraznil, že je racionální úvaha, podle níž by odborně zastoupený žalovaný až do konce spolupráce účastníků hradil faktury žalobkyni doprovázené podepsanými zjišťovacími protokoly, pokud by práce nebyly provedeny, případně by byly účtovávány zjevně nepřiměřené částky. Žádný znalec se sice nezabýval venkovními pracemi a pracemi na ricochetu, avšak v řízení bylo prokázáno, že byly provedeny. Pokud nelze znalecky zjišťovat zhodnocení nemovitosti žalovaného těmito pracemi, je správná úvaha soudu prvního stupně ztotožnit výši bezdůvodného obohacení s výší odborným zástupcem žalovaného odsouhlaseného smluvního plnění. Odvolací soud uzavřel, že za spravedlivé a odpovídající rozumnému uspořádání věci považuje – ve shodě se soudem prvního stupně – aby žalovaný bránící znaleckému zjištění výše bezdůvodného obohacení, byl povinen zaplatit částku 1 790 659 Kč, tedy součet shora odůvodněných částek 1 374 886 Kč a 415 773 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle přesvědčení dovolatele „jsou (…) dány dva okruhy, ve kterých se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. První z nich je odchýlení se od judikatury, pokud jde o hmotné právo, k ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb. (…), a další evidentní odchýlení, tentokrát z oblasti procesního práva, od judikatury k ustanovení § 136 o. s. ř.“ Ve vztahu k výkladu § 451 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, jakož i na jeho usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014, přičemž má za to, že rozsudek odvolacího soudu jejich závěrům neodpovídá. Ve vztahu k aplikaci § 136 o. s. ř. dovolatel cituje části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2093/2019, ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, a akcentuje, že žalovanému nemůže být k tíži, že žalobce nemá k dispozici důkazy k prokázání stavu rozpracování rekonstrukce vily při jejím převzetí. Považuje to za nepřípustné přenášení důkazního břemene na něj, což byl ostatně i důvod, proč reviznímu znalci neumožnil prohlídku – na objektu totiž probíhaly další práce, které již žalobkyně neprováděla a byly by bezpochyby revizním znalcem neoprávněně zahrnuty do znaleckého závěru. S tímto odůvodněním žalovaný navrhl zrušit rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, a věc vrátit Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Byť dovolatel označuje řadu rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudky ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014, usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014), cituje z nich ovšem pouze obecná východiska vypořádání práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 odst. 1 a § 458 odst. 1 obč. zák., aniž by formuloval konkrétní právní otázku, na jejímž řešení je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu založen, a kterou odvolací soud v rozporu s citovanými rozhodnutími vyřešil. Ve vztahu aplikaci § 136 o. s. ř. dovolatel cituje části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2093/2019, ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, přičemž akcentuje, že mu nemůže být k tíži, že žalobkyně nemá k dispozici důkazy k prokázání stavu rozpracování rekonstrukce vily při jejím převzetí. Namítá, že je nepřípustné na něho přenášet důkazní břemeno. Reviznímu znalci neumožnil prohlídku, proto, že na objektu probíhaly další práce, které již žalobkyně neprováděla a byly by bezpochyby revizním znalcem neoprávněně zahrnuty do znaleckého závěru. V souvislosti s těmito námitkami neformuluje žádnou právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a kterou měl tento soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel přehlíží, že to byl on, kdo zmařil vypracování revizního znaleckého posudku, tím, že neumožnil provedení místního šetření. Znemožnil tak zjistit objem provedených prací žalobkyní, a ozřejmit skutečný rozsah bezdůvodného obohacení (zhodnocení nemovitosti činností žalobkyně formou dalších prací) v období 12/2003 do 03/2005. K obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří mimo jiné popis důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) tím způsobem, že dovolatel vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolatel nevymezil tzv. dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. pro dovolatele znamená povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován. Této povinnosti dovolatel nedostál. Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí úplnost – mimo uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu