33 Cdo 2585/2025-521 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ČSOB Stavební spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 821/151, proti žalované A. H., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, o zaplacení 355 038,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 221/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2024, č. j. 28 Co 48/2022-466, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.329,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petera Olejára, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 14 C 221/2019-260, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 518 268,14 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že před poskytnutím úvěru (viz smlouva č. 0942721201 ze dne 23. 7. 2014, a smlouva č. 0967200701 ze dne 13. 8. 2014) právní předchůdkyně žalobkyně posoudila majetkové poměry žalované a její schopnost splácet úvěr podle informací, které ověřila z interních, ale i externích databází. Způsobilost žalované splácet podle přesvědčení soudu prvního stupně plynula z toho, že byla schopna po dobu několika let plnit své závazky z poskytnutého meziúvěru a rovněž spořit na vkladovém účtu. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 28 Co 48/2022-295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování dokazování odvolací soud uzavřel, že žalobkyně postupovala v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jestliže posoudila způsobilost žalované splácet úvěry na základě informací, které ověřila výpisy z interních a externích databází, při porovnání příjmů žalované s veřejně dostupnými informacemi o životním minimu. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně jako poskytovatelka úvěru neověřila náležitě (tj. s odbornou péčí) schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, neboť sice zjistila její příjmy, avšak neověřila její pravidelné měsíční výdaje. Odvolací soud se dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“ Krajský soud v Brně po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 28 Co 48/2022-466, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 163 229,64 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení pro částečné zpětvzetí žaloby a řízení v této části zastavil (výrok I), v rozsahu částky 355 038,50 Kč s úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně v podání ze dne 1. 11. 2024, doplněném podáním ze dne 27. 11. 2024, odvolacímu soudu sdělila, že respektuje názor Nevyššího soudu a již nerozporuje závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv. V souvislosti s tím vzala žalobu co do částky 163 229,64 Kč s příslušenstvím zpět. Se zřetelem k závěru o absolutní neplatnosti úvěrových smluv posoudil nárok žalobkyně jako právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3859/2023, shledal žalovanou vznesenou námitku promlčení nedůvodnou. Při formulování závěru o okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty se odvolací soud zaměřil na zjišťování podstatných okolností, na jejichž podkladě by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala povědomí o neplatnosti úvěrových smluv. V situaci, kdy žalovaná neoznačila žádný důkaz k prokázání subjektivní vědomosti žalobkyně o bezdůvodném obohacení k okamžiku vyplacení peněžních prostředků z neplatné úvěrové smlouvy (a žalovanou předkládané argumenty byly samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti žalobkyně o bezdůvodném obohacení nevypovídají), odvolací soud uzavřel, že povědomí žalobkyně o tom, že smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné a že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, mohla žalobkyně fakticky nabýt až na základně rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této projednávané věci dne 31. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 656/2024-380. Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tak k datu podání žaloby neuplynula a právo žalobkyně na jeho vydání není promlčeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Prosazuje názor, že v případě žalobkyně, jako profesionála v oboru poskytování úvěrů (§ 5 odst. 1 o. z.), není nezbytné, aby získala skutečnou vědomost o předpokladech bezdůvodného obohacení, nýbrž stačí, aby získala povědomí o okolnostech, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení. Dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou požaduje, aby Nejvyšší soud tutéž právní otázku posoudil „jinak než učinil odvolací soud“. Má za to, že do poměrů nyní projednávané věci dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023. Odvolacímu soudu vyčítá, že nezohlednil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a neaplikoval ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud otázku určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy již řešil v řadě svých rozhodnutí. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu § 629 odst. 1 o. z. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí lhůty od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 629 odst. 1 o. z.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohl věřitel (v nyní souzené věci žalobkyně, případně její předchůdkyně) reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty vyřešil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, když za situace, kdy žalovaná neoznačila žádný důkaz k prokázání subjektivní vědomosti žalobkyně o bezdůvodném obohacení k okamžiku vyplacení peněžních prostředků z neplatné úvěrové smlouvy, uzavřel, že vědomost o tom, že smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné a že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, mohla žalobkyně fakticky nabýt až na základě rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci dne 31. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 656/2024-380. Dovolatelka se mýlí, má-li za to, že rozsudek odvolacího soudu koliduje se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023. Obě citovaná rozhodnutí nejsou v nyní souzené věci použitelná; nosné důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 2063/17 se vztahovaly k otázce výkladu právních úkonů, který je pro spotřebitele nejpříznivější, a k tomu, kdy a jakým způsobem může odběratel vody zpochybnit správnost měření vodoměru (…) poté, co byl vodoměr vyměněn. Ve věci sp. zn. 23 Cdo 101/2023 Nejvyšší soud vůbec neřešil otázku počátku běhu promlčecí lhůty, navíc v nyní projednávané věci právní poměr účastníků řízení podléhal režimu zákona č. 145/2010 Sb. (účinného do 30. 11. 2016), kdežto rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 101/2023 vychází z aplikace zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016), který s neplatností smlouvy pro nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka spojuje jiné důsledky ve způsobu vrácení poskytnutého plnění. Co se týče otázky aplikace § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, odvolací soud se v nyní posuzované věci od dovolatelkou citovaného rozhodnutí nemohl odchýlit, neboť v něm byla posuzována smlouva uzavřená v roce 2018. Tímto ustanovením však nelze poměřovat smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 23. 7. 2014 a 13. 8. 2014. Podle § 164 části třinácté přechodných ustanovení k zákonu č. 257/2016 Sb., se totiž, není-li dále stanoveno jinak, řídí práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (takové ujednání však nebylo odvolacím soudem zjištěno ani nebylo tvrzeno účastníky). Ve vztahu k § 87 tohoto zákona přitom dále jinak stanoveno není. Odvolací soud proto správně posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016. Zákon č. 145/2010 Sb. přitom obdobné ustanovení jako je § 87 zákona č. 257/2016 Sb. neobsahoval a na vznik práva z bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tak bylo potřeba aplikovat ustanovení obecného právního předpisu, tj. § 2991 a násl. o. z. (jak vyplývá i z výše označeného rozhodnutí nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a usnesení ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Požadovala-li dovolatelka, aby dovolací soud, dospěje-li k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, otázku běhu subjektivní promlčecí lhůty nevázal až na okamžik, kdy žalobkyně získala skutečnou vědomost o předpokladech bezdůvodného obohacení, a tuto otázku posoudil „jinak než učinil odvolací soud“, pak takto vymezená přípustnost dovolání významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu