33 Cdo 2710/2025-104 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. L. P., zastoupeného Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v Sušici, nám. Svobody 50, proti žalovanému Ondřeji Růžičkovi, se sídlem v Praze 2, Rejskova 2169/14 (identifikační číslo osoby 012 35 664), zastoupenému Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 100/9, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 212/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 17 Co 13/2025-81, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 135,50 Kč k rukám Mgr. Davida Řeháka, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu vznikla tím, že mu v důsledku „nedbalého jednání žalovaného“ zanikla zaměstnanecká karta, čímž byl připraven o možnost nadále legálně pracovat a pobývat v České republice, byť splňoval všechny potřebné podmínky. Žalovaný totiž nesplnil podmínky smlouvy uzavřené přijetím nabídky žalobce (dle § 1725 a 1726 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konkrétně nepodal včasné oznámení o změně zaměstnavatele žalobce. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 17 Co 13/2025-81, potvrdil rozsudek ze dne 18. 6. 2024, č. j. 45 C 212/2023-47, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2024, č. j. 45 C 212/2023-76, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na zaplacení 150 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 7. 1. 2023 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že žalobce měl jako cizinec uzavřen pracovní poměr u společnosti LA, Lucemburská, s.r.o., založený pracovní smlouvou ze dne 1. 7. 2022, pro který byla vydána zaměstnanecká karta; tento pracovní poměr dne 30. 9. 2022 (ve zkušební době) skončil a žalobce měl 60 dní na to, aby ministerstvu vnitra oznámil nástup do nového zaměstnání nebo podal žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území za jiným účelem, jinak karta zanikne. Pokud by pracovní poměr žalobce trval, zaměstnanecká karta a tím i povolení k pobytu, by platilo do 30. 6. 2024. Právnička poradny pro migraci Mgr. Jana Peterová žalobci zaslala e-mailem z 23. 11. 2022 informaci o tom, jaké konkrétní listiny mají být ministerstvu vnitra předloženy, a zaslala mu potřebné formuláře (a to „Oznámení držitele zaměstnanecké karty o změně zaměstnavatele“ a „Prohlášení zaměstnavatele o odborné způsobilosti cizince k výkonu požadovaného zaměstnání“) s podrobnými instrukcemi a návodem na jejich vyplnění; žalobce tudíž byl - ještě před tím, než oslovil žalovaného - informován o tom, jaké podklady je třeba ministerstvu vnitra doložit, resp. jaké listiny či dokumenty je zapotřebí předložit a disponoval návodem na jejich vyplnění. Žalovaného žalobce kontaktoval prostřednictvím facebookové skupiny Mexicanos en Praga a požádal ho o pomoc při jednání s českými úřady. Žalovaný mu tuto pomoc za požadovanou úplatu slíbil za předpokladu, že žalobce získá nové zaměstnání (domluvil mu pohovor u Mexican Grill Group s.r.o.) a tuto informaci včetně podepsaného návrhu pracovní smlouvy mu předá, což žalobce neučinil (e-mailem z 7. 12. 2022 mu sdělil, že mu dokumenty zapomněl poslat). Společnost Mexican Grill Group s.r.o. uzavřela s žalobcem dne 25. 11. 2022 pracovní smlouvu na dobu neurčitou s tím, že pracovní poměr vzniká až počínaje prvním pracovním dnem následujícím po dni, ve kterém zaměstnanci vznikne oprávnění k nástupu výkonu práce na základě zaměstnanecké karty nebo na základě jiné obdobné skutečnosti opravňující zaměstnance k nástupu výkonu práce (například povolení k zaměstnání). Pro případ zaměstnání na základě zaměstnanecké karty byl jako den nástupu do práce sjednán den, kdy zaměstnanci bude vydáno potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty. Ve výsledku uvedená společnost žalobce nezaměstnala s odůvodněním, že jeho pracovní výkon nepřesvědčil, neboť fyzicky na práci nestačí. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud dovodil, že v projednávaném případě nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. Především nebylo prokázáno porušení smluvních povinností žalovaného. Mezi účastníky nemohla být – jak tvrdí žalobce – uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 1726 o. z., podle něhož považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li zvláště s přihlédnutém k jejich následnému chování rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti. Citované ustanovení nelze na posuzovaný případ použít, neboť neodpovídá situaci, kdy žalovaný smlouvu za uzavřenou nepovažuje a tento závěr nelze učinit ani z jeho následného chování. Žalobce tak v řízení především neprokázal existenci smluvního vztahu mezi účastníky. Prokázán rovněž nebyl vznik škody, resp. ušlého zisku; ušlý zisk nelze odvozovat z jen tvrzeného zmaření potencionálního výdělečného záměru či předpokladu, není-li plánovaný majetkových přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, jak je tomu v projednávané věci, kdy je škoda, popř. ušlý zisk kategorií ryze hypotetickou. Neexistuje ani příčinná souvislost mezi (neprokázanou) škodou a (neprokázaným) porušením smluvní povinnosti, na čemž podle odvolacího smlouvu nic nemění „poněkud nepřesný názor soudu prvního stupně“, který současně dovodil, že příčinná souvislost nebyla vůbec prokázána, a současně uvedl, že byla přetržena. Protože žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolatel dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně 1) „zda je pro vznik smlouvy potřeba, aby v ní byla podrobně sjednána práva a povinnosti stran nebo k platnosti smlouvy postačí sjednání jejích podstatných náležitostí“ a otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, konkrétně 2) „zda považovat smlouvu, jejíž obsah si strany ujednaly jen velmi obecným způsobem, za neplatnou, pokud se strany následně jejím obsahem řídily“; 3) „zda lze přijetí nabídky podnikatele, že pro druhého obstará určitou záležitost, vyložit jako žádost o obstarání takové záležitosti ve smyslu § 2431 o. z., pokud na základě přijetí nabídky platně nevznikla smlouva“; 4) „zda, zaváže-li se příkazník k obstarání určité záležitosti, má povinnost si od příkazce vyžádat dokumenty, o nichž ví, že bez nich příkaz splnit nelze. A zda, pokud tak neučiní, jedná bez náležité odborné péče“. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku vzniku smlouvy mezi jím a žalovaným a z ní vyplývající závazek. Prosazuje, že podmínky zákona pro vznik smluvního vztahu mezi účastníky byly naplněny, neboť podstatné náležitosti příkazní smlouvy byly v rámci smluvní autonomie ujednány. Dále viní odvolací soud, že nesprávně posoudil naplnění důvodů vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, kterou mu způsobil, že nesprávně uzavřel, že škodu, která mu vznikla, dostatečně neprokázal a nevyčíslil. Při výkladu právního jednání se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, ze dne 28. 8. 2012, č. j. 32 Cdo 3488/2010, ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2010, případně od nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 882/16, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16. Stran náležitostí příkazní smlouvy odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se uplatněným nárokem nezabýval v kontextu § 2431 o. z.; posouzení dopadu tohoto ustanovení neměly podle jeho názoru soudy pominout ani s odůvodněním, že mezi stranami smluvní vztah vůbec nevznikl, neboť hypotéza normy takovou podmínku nevyžaduje. Žalobce sice připouští, že v předchozím řízení tímto neargumentoval, nicméně jedná se o otázku právní a v souladu se zásadou iura novit curia ji měl soud posoudit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010). Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. S rozhodnutím odvolacího soudu se plně ztotožnil a má za to, že v dovolání není vymezena žádná relevantní otázka hmotného nebo procesního práva, nýbrž je postaveno primárně na polemice se skutkovými zjištěními, k nimž soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování. Dovolatel zaměňuje posouzení otázky vzniku smluvního vztahu, s jehož založením projevily obě smluvní strany shodnou vůli, byť by nedošlo k ujednání všech jeho náležitostí, se situací, kdy shodná vůle smluvních stran ohledně samotného uzavření smlouvy vůbec nebyla dosažena. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, Ústavní soud naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu nejen patrné, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel konkrétně na mysli, a měl by zároveň označit rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se řešení takové otázky podle jeho názoru odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu). Přestože žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu, který skutkově uzavřel, že účastníci žádnou smlouvu neuzavřeli a opak nelze dovozovat ani z následného chování žalovaného, žalobce prosazuje, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena smlouva, jíž se žalovaný zavázal obstarat pro něho záležitost (podat za něho včasné oznámení o změně zaměstnavatele), přičemž tento závazek nesplnil (a způsobil mu tak škodu v podobě ušlého zisku). Tomu ostatně nasvědčuje formulace otázek, které dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu coby dosud v praxi dovolacího soudu neřešené, resp. řešené v rozporu s touto praxí. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný; pro dovolací soud je závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v projednávané věci nejedná. Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009), popř. na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 882/16, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, nejsou pro skutkovou odlišnost přiléhavé. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že svůj závěr dovozující, že „smlouva mezi účastníky nemohla být uzavřena dle § 1726 o. z.“, dostatečně nezdůvodnil, resp. viní-li ho, že náležitě nevysvětlil, jak k takovému závěru dospěl, případně, že svůj závěr o tom, že se o smlouvu nejedná, nezdůvodnil, nekonkretizoval či nezasadil do kontextu, neformuluje právní otázku hmotného nebo procesního práva, na níž bylo napadené rozhodnutí založeno, ale namítá, že odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té však – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Přípustnost dovolání není s to založit ani výhrada žalobce, že se odvolací soud uplatněným nárokem nezabýval v kontextu § 2431 o. z. Podle dovolatele posouzení dopadu tohoto ustanovení nemohly soudy pominout ani s odůvodněním, že mezi stranami smluvní vztah vůbec nevznikl, neboť hypotéza normy takovou podmínku nevyžaduje. Odborná literatura sice dovozuje, že ačkoli ustanovení § 2431 o. z. je systematicky obsaženo v úpravě příkazní smlouvy, jde o zvláštní případ mimosmluvní (předsmluvní) povinnosti nahradit škodu a na režim škodního závazku tedy nelze aplikovat § 2913 o. z. o porušení smluvní povinnosti, nýbrž § 2910 o porušení zákona s tím, že je třeba zkoumat zavinění příkazníka. Ve smyslu § 2911 o. z. (a z povahy věci § 2912 odst. 2) je zavinění příkazníka presumováno a bude na příkazníkovi, aby prokázal, že nejednal nedbale, např. že svévolně neignoroval žádost o obstarání záležitosti. Standard péče, který je příkazník povinen vyvinout, je mírnější, než by tomu bylo v režimu smluvní odpovědnosti. Aplikací tohoto ustanovení na posuzovanou věc se však odvolací soud správně nezabýval proto, že neodpovídá žalobou vymezenému předmětu sporu a zároveň soud nerozhodl o změně žaloby/neprojevil souhlas se změnou žaloby/, když tato ani nebyla navržena. Nadto již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.); to platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla (se závazným právním názorem) vrácena k dalšímu řízení. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). Již závěr o tom, že žalobce neprokázal vznik škody v určité výši, který nebyl dovoláním relevantně zpochybněn, vede sám o sobě k zamítnutí žaloby, neboť absentuje jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za újmu (škodu) dle § 2913 o. z. Soud v takové situaci již další předpoklady vzniku škody zkoumat nemusí, tedy za uvedené situace ani nebylo nutné se zabývat dalšími námitkami vznesenými žalobcem. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Přestože žalobce podal dovolání výslovně proti rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, ve vztahu k výroku o nákladech řízení žádné konkrétní výhrady neuplatnil. Ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu