33 Cdo 2717/2024-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a) L. Ch. a b) D. L., zastoupených Mgr. Danielem Mackem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 1072/6, proti žalované VIAGEM a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 131/86, identifikační číslo osoby 04817320, zastoupené Mgr. Janem Novotným, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, o zaplacení 894 426 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 435/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 69 Co 112/2024-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 23.401,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Daniela Macka, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 15. 1. 2024, č. j. 33 C 435/2023-49, uložil žalované povinnost zaplatit každé z žalobkyň částku 447 213 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co se žalovaná nevyjádřila k žalobě v soudem určené lhůtě na základě výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obsažené v usnesení ze dne 6. 12. 2023, č. j. 33 C 435/2023-44. Zdůraznil, že ve věci jde o nárok z neúměrného zkrácení podle § 1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dál jen „o. z.“), o němž lze uzavřít smír a vydat rozsudek pro uznání. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 69 Co 112/2024-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že s ohledem na povahu žalobkyněmi uplatněného nároku vyplývajícího z ustanovení § 1793 o. z., postupoval soud prvního stupně správně, když přistoupil k vydání usnesení podle § 114b o. s. ř., neboť bez písemného stanoviska žalované by nebylo možno první jednání připravit tak, aby při něm bylo možné věc rozhodnout. Jelikož předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly v projednávané věci splněny (§ 114b odst. 1, 2 a 5, § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešenou považuje otázku výkladu § 1793 o. z., konkrétně podmínek, za nichž se lze domáhat dorovnání toho, oč byla strana smlouvy zkrácena, bez současného požadavku na zrušení zkracující smlouvy. Z pohledu procesního práva považuje dovolání za přípustné pro řešení otázek, zda v souzené věci jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a zda je soud v takovém případě oprávněn uložit žalované povinnost vyjádřit se k věci na základě kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. Má za to, že žalobkyně uplatňují právo zjevně bezúspěšně, a proto nebylo na místě vydat výzvu podle § 114b o. s. ř. Nebyly-li splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, a odvolací soud přesto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, je jeho rozhodnutí nesprávné. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, popř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhly dovolání zamítnout. Akcentovaly, že žalovaná spornou nemovitost nemá již ve svém vlastnictví, neboť ji dne 4. 7. 2023 prodala za kupní cenu 1.196.800,- Kč (neekvivalentní kupní smlouvu uzavřely s žalovanou dne 16. 11. 2022). Žalobkyně by tak žalobou na zrušení smlouvy nemohly docílit původního stavu. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Podle obsahu dovolání žalovaná (mimo jiné) brojí proti správnosti právního závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř., jelikož povaha a okolnosti případu neumožňovaly vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. [dovolací otázky ad a) a b)]; tato námitka však přípustnost dovolání – pro odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu – nezakládá. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení, které v odůvodněných případech – vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu – dává soudu možnost, s výjimkou věcí tímto ustanovením vyloučených, vyzvat účastníka pod fikcí uznání nároku k písemnému vyjádření. Povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní obtížnost, která sama o sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu ani po právní stránce obtížnou – tu jsou takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2005). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, musí však uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, v ústavní rovině srovnej bod 24. nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20). Fikcí uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání rozsudku pro uznání je sankcionována pasivita žalovaného, kdy je buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl – projednání věci bez zbytečných průtahů –, který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v souladu s nímž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení. Z právní úpravy [§ 153a odst. 1 a 3, § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř., § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 205b o. s. ř.] vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné − vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. Uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal. Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky podmínek pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. v návaznosti na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. [dovolací otázky ad a) a ad b)]. Tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jelikož v případě rozsudku pro uznání rozsudku jsou určující pouze kritéria vymezená v § 153a o. s. ř., není ve věci rozhodující otázku výkladu § 1793 o. z. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu