33 Cdo 2724/2024-258 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované M. B., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o zaplacení částky 32.985,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 58/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2021, č. j. 27 Co 323/2020-161, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2021, č. j. 27 Co 323/2020-161, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 9. 2020, č. j. 12 C 58/2020-91, se ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 12 C 58/2020-91, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na jistině 28.422,17 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 4.563 Kč (výrok I), zastavil řízení co do částky 6.667 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel z toho, že smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 8. 9. 2015, č. 9100952808 (dále též „smlouva“ nebo „smlouva o úvěru“ či „úvěrová smlouva“), se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 83.000 Kč, kteroužto částku se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách po 5.246 Kč. Celková suma, kterou měla žalobkyni zaplatit představovala částku 188.856 Kč, s výpůjční úrokovou roční sazbou 86,98 % a roční procentní sazbou nákladů (RPSN) 86,97 %. Výše revolvingu byla dohodnuta na 51.738 Kč, výpůjční sazba u revolvingu činila 70,60 % a RPSN 175,13 %. Rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 16. 11. 2016, č. j. 101 Rozh 6304/2016-7, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 188.169,08 Kč s 8,05% úrokem z prodlení a smluvní pokutou ve výši 0,25 % za každý den prodlení se zaplacením částky 146.885,08 Kč. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 18 Co 323/2019-219, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 9. 2019, č. j. 34 EXE 2106/2017-103, jímž byla zastavena exekuce na majetek povinné (žalované) podle shora citovaného rozhodčího nálezu. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované výpisem z registru SOLUS ze dne 8. 9. 2015, z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 3. 9. 2015, z potvrzení mBank S.A. ze dne 4. 9. 2015, z výpisu z běžného účtu za období od 4. 8. 2015 do 4. 9. 2015, a z listiny vyhotovené žalobkyní, označené za „hodnocení klienta“. Podle těchto listin měsíční výdaje žalované představovaly 13.100 Kč a její volné zdroje měsíčně představovaly 8.900 Kč. Přestože soud prvního stupně dospěl k závěru, že k ujednáním o úrocích (86,98 % a 70,60 %) nelze přihlédnut (§ 1813 a § 1815 o. z.), dovodil, že tato okolnost nepůsobí neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Podle soudu prvního stupně úvěruschopnost žalované byla ověřována nejen z jí poskytnutých údajů (viz „hodnocení klienta“), ale žalobkyně tato tvrzení prověřovala shora uvedenými listinami; o úvěruschopnosti žalované v době uzavírání smlouvy neměla žalobkyně pochyby. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 27 Co 323/2020-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení. S odkazem na bod 10 čestného prohlášení žalované a na bod 10. 1. smlouvy o revolvingovém úvěru, výpis z nebankovního registru klientských informací a z registru SOLUS, potvrzení o povolení k inkasu, výpis z účtu žalované ze dne 4. 9. 2015 a za dobu od 15. 6. 2015 do 1. 9. 2015, výplatní lístek za měsíc červenec 2015, potvrzení zaměstnavatele ze dne 3. 9. 2015, a obsah formuláře „hodnocení klienta“ ke smlouvě o úvěru se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k nedůvodnosti námitky neplatnosti smlouvy o úvěru a k neprověření úvěruschopnosti žalované. Z dokazování před soudem prvního stupně doplněného odvolacím soudem je bez pochybností zřejmé, že žalobkyně před poskytnutím úvěru důkladně prověřovala majetkové poměry žalované a její schopnost hradit poskytnutý úvěr. Dodal, že smlouva o úvěru je platná, přičemž nepřehlédl sjednanou výši úroků z pohledu § 1813 a § 1815 o. z., která s odkazem na § 574, § 576 a § 577 o. z. nepůsobí neplatnost právního jednání jako celku. Učinil tak přes odvolací námitky žalované o absolutní neplatnosti celé úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy. Zdůraznil, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 9. 2019, č. j. 34 EXE 2106/2017-103, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 18 Co 323/2019-219, byla exekuce na majetek žalované zastavena z důvodu netransparentnosti výběru rozhodce. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, · při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005), konkrétně zda: a) se sjednaná úvěrová smlouva příčí dobrým mravům, b) je nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže soud při rozhodování o odvolání nepřihlédne ke skutečnostem a důkazům, které žalovaná v řízení uplatňovala? · které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, zda: c) k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka stačí pouze ověření jeho příjmů a již nikoliv jeho výdajů, d) je absolutně neplatná úvěrová smlouva, jestliže věřitel s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost dlužníka, e) absentuje-li platně uzavřená úvěrová smlouva, má dlužník povinnost plnit úroky a smluvní pokutu, f) je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu v situaci, kdy rozhodne na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně od své předchozí rozhodovací praxe, aniž by své odchýlení odůvodnil. Má za to, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť jistina úvěru představovala částku 83.000 Kč, přitom vrátit měla i s poplatky částku 188.856 Kč, a úroková sazba představovala 98 % a RPSN 83,27 %. V případě, že by se dostala do prodlení se splácením úvěru, byla smlouva zajištěna řadou smluvních pokut. Podle čl. 13. 2. smlouvy byla dále sjednána sankce nemajetkového charakteru spočívající v možnosti zveřejnění kontaktní výzvy s osobními údaji dlužnice, jež může být „vylepena na jakémkoli místě, na kterém se daný dlužník zdržuje … může být vylepena na domovních dveřích daného dlužníka, na jiné nemovitosti, kde se daný dlužník zdržuje, nebo na jakémkoli jiném vhodném místě v místě vylepení kontaktní výzvy. Dlužníci souhlasí s tím, že kontaktní výzva (včetně osobních údajů dlužníků obsažených v této kontaktní výzvě) bude přístupná jakékoli osobě v místě vylepení kontaktní výzvy, když veškeré osoby v místě vylepení kontaktní výzvy se budou moci seznámit s obsahem této Kontaktní výzvy.“ Dovolatelka prosazuje názor, že smluvní pokuta má zásadně posílit postavení věřitele, avšak žalobkyně využila tohoto institutu nikoliv k posílení svého postavení (k čemuž by stačila pouze jedna smluvní pokuta), nýbrž k tomu, aby se dodatečně obohatila nad rámec sjednané úplaty za poskytnutý úvěr. Smlouva nebyla s žalovanou individuálně projednána, neměla možnost její podobu jakkoliv ovlivnit; šlo o adhézní smlouvu. Ve vztahu k otázce ad a) prosazuje názor, že se její řešení odvolacím soudem odchyluje od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, a od nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, na níž zakládá řešení otázky sub b), žalovaná spojuje s tím, že soud nepřezkoumával platnost úvěrové smlouvy z hlediska nepřiměřené výše úroků, několika smluvních pokut a kritérií obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, přičemž se omezil jen na přezkum přiměřenosti plnění, která žalobkyně v řízení požadovala a řádně neodůvodnil, proč se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Při řešení otázek ad c) a d) citujíc § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (tj. k 8. 9. 2015), dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda věřitelka „s odbornou péčí“ posoudila úvěruschopnost žalované. Prosazuje názor, že poskytovateli úvěru nemohly stačit pouze informace uvedené žadatelkou o úvěr (žalovanou), nýbrž musí ověřit jejich pravdivost; nestačilo tak vycházet jen z paušálních částek odvozených od tzv. životního minima. V souvislosti s řešením otázky ad e), se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku, neboť žalobkyně řádně, tj. s odbornou péčí, nezkoumala její úvěruschopnost. Je-li smlouva neplatná, nelze po dovolatelce požadovat úhradu úroků ani veškerých smluvních pokut. Okolnost, že se v řízení před soudem žalobkyně domáhala zaplacení podstatně nižší částky než v rozhodčím řízení (nižšího úroku i smluvní pokuty) není způsobilá zhojit následky absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Přípustnost dovolání pro řešení otázky ad f) žalovaná definuje tak, že se odvolací soud mimo rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil „od své vlastní rozhodovací praxe, když v rámci řízení o zastavení exekuce, tentýž soud považoval smlouvu za absolutně neplatnou, kdežto v řízení o žalobě nikoliv“. Vytýká mu, že odlišné stanovisko řádně neodůvodnil, a tím porušil její právo na spravedlivý proces. Usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3307/2021, Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl. Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 450/23, konstatoval, že tímto usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo žalované na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), a usnesení Nejvyššího soudu zrušil (výrok II.); ve zbytku ústavní stížnost odmítl (výrok III.). Usnesením ze dne 28. 3. 2024, č. j. 33 Cdo 1397/2023-229, Nejvyšší soud dovolání žalované opětovně odmítl s tím, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá: - výtka dovolatelky, že odvolací soud nezjišťoval okolnosti významné pro poměření výše úrokové sazby korektivem dobrých mravů a že řádně neodůvodnil své rozhodnutí, neboť se jedná o vady, ke kterým dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné, - otázka řádného posouzení („s odbornou péčí“) úvěruschopnosti dlužníka, kterou dovolatelka založila na vlastní skutkové verzi, - ani otázka, zda má dlužník povinnost plnit na úroky a smluvní pokutu, není-li smlouva o úvěru platná, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o platnosti úvěrové smlouvy. Nálezem ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1627/24, Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1397/2023, a konstatoval, že se Nejvyšší soud dostatečně nevěnoval otázce „zda synergický efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je neplatná pro rozpor s dobrými mravy“. Vytknul mu, že „příliš zjednodušil obsah dovolání (…)“ jelikož se „v napadeném usnesení pouze vypořádal s odkazy stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího soudu 21 Cdo 1484/2004 a 33 Odo 234/2005, a navázal na to zopakováním závěrů, že neplatnost jednotlivého ustanovení smlouvy nemusí znamenat neplatnost smlouvy jako celku. Tím však posoudil dovolání, jako by v něm stěžovatelka namítala pouze nepřiměřenost ujednání o úrocích, resp. se pouze dovolávala nesouladu s uvedenými dvěma rozsudky. Tak tomu ovšem nebylo, stěžovatelka dále tvrdila, že jde o judikaturou doposud v této podobě nevyřešenou právní otázku (ne)platnosti podobné úvěrové smlouvy, k čemuž snesla celou řadu dalších sporných ujednání, která ve svém komplexu podle stěžovatelky činí smlouvu jako celek neplatnou (tj. poplatek za půjčení jistiny - bod 3 dovolání; smluvní sankce v jejich souvislostech – body 4 až 7; sankce nemajetkového charakteru - bod 8; smluvní pokuty dle stěžovatelky postrádají zákonný smysl a účel, ale směřují jen k obohacení vedlejší účastnice - bod 9 dovolání; na podporu toho, že judikatura Nejvyššího soudu platnost podobné smlouvy doposud nevyřešila, argumentovala též tím, že exekuční soudy dospěly ke zcela jinému závěru, než soudy v nynější větvi řízení). Ostatně právě proto Ústavní soud v prvém nálezu v této věci charakterizoval námitky dovolání jako možný „synergický efekt více smluvních ustanovení". Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§ 63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle § 10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím. Nejvyšší soud vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1627/24, dovodil, že dovoláním předestřená otázka „zda synergický efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je neplatná pro rozpor s dobrými mravy“ nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a pro její řešení je dovolání přípustné. Ve vztahu k právní otázce předložené žalovanou k dovolacímu přezkumu, se zřetelem k závěrům nálezu Ústavního soudu, který neshledal dílčí úvahy dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání dovozené v usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3307/2021, ústavně nonkonformními, Nejvyšší soud opakuje, že dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka stačí pouze ověření jeho příjmů a již nikoliv jeho výdajů, neboť její řešení staví dovolatelka na závěru, že žalobkyně neposuzovala její výdaje, což je v rozporu se skutkovými závěry odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně). Žalovaná řešení této právní otázky zakládá na vlastní skutkové verzi. Shora uvedené platí i pro dovolatelkou předestřenou právní otázku, že žalobkyně neposoudila „s odbornou péčí“ její úvěruschopnost; i touto otázkou se odvolací soud řádně zabýval (srovnej odst. 1 str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 8. 9. 2015, č. 9100952808, se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 83.000 Kč, kteroužto částku se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5.246 Kč. Celková suma, kterou měla žalobkyni zaplatit představovala 188.856 Kč, s výpůjční úrokovou roční sazbou 86,98 % a roční procentní sazbou nákladů (RPSN) 86,97 %. Výše revolvingu byla dohodnuta na 51.738 Kč, s tím, že při poskytnutí každého revolvingu se celková výše úvěru zvyšuje o poskytnutý revolving tedy o částku 51.738 Kč, přičemž celková částka splatná žalovanou (úvěrovanou) se v případě poskytnutí každého revolvingu zvyšuje o 125.904 Kč (bod V. odst. 3 smlouvy) a doba trvání spotřebitelského úvěru se prodlužuje o 24 měsíců; výpůjční sazba u revolvingu činila 70,60 % a RPSN po provedení revolvingu představovala 175,13 % (bod V. odst. 6 smlouvy). Podle „Přílohy SRÚ“ a jejího článku 12.1 nazvaného „Sankce“ při prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než: a) patnáct dnů po termínu splatnosti vzniká povinnost dlužníků zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky, b) třicet dnů po termínu splatnosti vzniká povinnost dlužníků zaplatit úvěrujícímu nad rámec smluvní pokuty uvedené v předchozím bodě smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky. Obě smluvní pokuty jsou splatné do deseti dnů ode dne vzniku povinnosti dlužníků k jejich zaplacení (čl. 12.2). V případě, že nebudou uhrazeny dvě splátky řádně a včas nebo se dlužníci ocitnou v prodlení s úhradou splátky nebo její části o délce šedesáti dnů: - automaticky dojde k zesplatnění úvěru (stávají se okamžitě splatnými veškeré splátky úvěru až do konce sjednaného splátkového kalendáře, tedy jak jistina úvěru, tak běžný úrok z úvěru zahrnutý do těchto splátek), - dojde-li k zesplatnění úvěru, se veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky úvěru (zahrnující jak jistinu úvěru, tak běžný úrok úvěru) stávají součástí nové jistiny úvěru. Tuto novou jistinu úvěru jsou dlužníci povinni zaplatit úvěrujícímu nejpozději v den následující po dni, kdy k tomuto zesplatnění úvěru došlo. Úvěrující je oprávněn požadovat, aby dlužníci v případě prodlení s hrazením takto zvýšené jistiny platili zákonem stanovenou sazbu úroků z prodlení z celé této nově vzniklé zvýšené jistiny (čl. 12.4). V případě, že dlužníci po zesplatnění úvěru nezaplatí částku odpovídající nové jistině úvěru ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k tomuto zesplatnění úvěru došlo, vzniká dlužníkům povinnost zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 25 % z této dlužné částky. Při výpočtu této smluvní pokuty se vychází z aktuální výše nové jistiny úvěru ke dni vzniku povinnosti dlužníků zaplatit tuto smluvní pokutu (čl. 12.5). V případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině úvěru (čl. 12.4) ani v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká dlužníkům povinnost zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení dlužníků s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení, a to i v případě, že úvěrujícímu vznikne právo na pokutu podle čl. 12.5. Podle čl. 13 Přílohy SRÚ nazvaného „Ostatní sankce“ zejména podle čl. 13.2 „v případě prodlení dlužníků s úhradou jakéhokoliv splatného peněžitého dluhu podle SRÚ má úvěrující v souvislosti s vymáháním svých pohledávek právo zveřejnit jejich osobní údaje v rozsahu jména a příjmení, adresy trvalého bydliště a roku narození, obchodní firmy, sídla, IČ spolu se skutečností existence jejich dluhu po splatnosti, a to za účelem upozornění daného dlužníka na existenci pohledávky úvěrujícího po splatnosti a za účelem kontaktování se s daným dlužníkem, k čemuž dlužníci podpisem nabídky udělují souhlas. Osobní údaje dlužníků budou zveřejněny formou vylepení písemné výzvy úvěrujícího adresované dlužníkovi (dále též jen „kontaktní výzva“). Kontaktní výzva může být vylepena na jakémkoliv místě, kde se daný dlužník zdržuje (dále též jen „místo vylepení kontaktní výzvy“) … Dlužníci souhlasí s tím, že kontaktní výzva (včetně osobních údajů dlužníků obsažených v této kontaktní výzvě) bude přístupna jakékoliv osobě v místě vylepení kontaktní výzvy, když veškeré osoby v místě vylepení kontaktní výzvy se budou moci seznámit s obsahem této výzvy. Tento souhlas se zveřejněním osobních údajů je dlužníky udělován na dobu trvání závazkového vztahu úvěrujícího s dlužníky založeného SRÚ a na dobu trvání prodlení dlužníků s hrazením jakýchkoliv pohledávek úvěrujícího za dlužníky.“ Vzhledem k tomu, že k uzavření úvěrové smlouvy došlo dne 8. 9. 2015, je potřeba projednávanou věc posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“). Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Rozpor s dobrými mravy spočívá v tom, že výkon práva sice neodporuje zákonu, ale ocitne se v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby byl v souladu s obecnými zásadami společnosti. Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. Například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998). Právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004 sp. zn. 33 Odo 538/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2227/2018). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „[P]osouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (bod 47 odůvodnění). Ustanovení § 580 o. z. uvádí důvody neplatnosti. Neplatné je tak mj. právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Ustanovení § 588 o. z. potom řeší, kdy soud k neplatnosti právního jednání přihlédne i bez návrhu. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (…) Podle přesvědčení velkého senátu adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti (…) I když takový výklad učinil Nejvyšší soud na „zjevném“ rozporu s veřejným pořádkem, nelze než vztáhnout tyto závěry obdobně i na „zjevný“ rozpor s dobrými mravy. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není [v literatuře srov. obdobně např. Melzer F., Piechowiczová, L. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 785; Beran, V. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 653; Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2136; relativní neplatnost právního jednání v rozporu s dobrými mravy dovozuje naopak M. Zuklínová In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, komentář k § 580 o. z.] – (bod 48 a 49 odůvodnění). Dobré mravy chrání vždy obecný zájem, nikoli pouze zájem individuální (shodně v literatuře Salač, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 19). Případný závěr o relativní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy by vedl v případě nedovolání se relativní neplatnosti k možnému ukládání povinností založených na rozporu s dobrými mravy soudem a příp. i k výkonu rozhodnutí ukládající takové povinnosti (v literatuře obdobně Melzer F., Piechowiczová, L. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 785- bod 50 odůvodnění). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud shrnul, že „[J]sou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.“ (bod 69 odůvodnění); regulativ rozporu s „dobrými mravy“ má být brzdou jednání, která překračují morální standardy očividným způsobem. V nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Ústavní soud dovodil, že „posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy.“ Otázku platnosti úvěrové smlouvy je tak třeba posuzovat nejen z důvodu nepřiměřenosti některé ze sjednaných sankcí, ale pro rozpor takových celkových ujednání s dobrými mravy, tzn. s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž a jak byla sjednána, resp. vzhledem k vysokému smluvnímu úroku a množství sjednaných zajišťovacích prostředků různého druhu, zajišťující krátkodobý úvěr – smluvní pokuty, úroky z prodlení, smluvní pokuty z nové jistiny úvěru, opakující se smluvní pokuty z nové jistiny úvěru a sankce jiného druhu, spočívající ve zveřejnění osobních údajů dlužníka. V projednávané věci je podstatné, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 8. 9. 2015, smlouvu o revolvingovém účtu č. 9100952808 (dále též „smlouva“ nebo „smlouva o úvěru“ či „úvěrová smlouva“), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 83.000 Kč, a ta se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5.246 Kč po dobu 36 měsíců. Celková suma, kterou měla žalovaná žalobkyni zaplatit představovala částku 188.856 Kč, s výpůjční úrokovou roční sazbou 86,98 % a roční procentní sazbou nákladů (RPSN) 86,97 %. Výše revolvingu byla dohodnuta na 51.738 Kč, výpůjční sazba u revolvingu činila 70,60 % a RPSN představovala 175,13 %. Ve smlouvě byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině úvěru ani v den následující po dni, kdy k zesplatnění došlo) do zaplacení. Za těchto podmínek je potřeba zvažovat, zda smlouva jako celek neodporuje dobrým mravům (a tedy je neplatná), vzhledem k okolnostem, za nichž byla sjednána, výši sjednaného úroku, zajišťovacím prostředkům (smluvní pokutě), poplatku za poskytnutí finančních prostředků a skutečnosti, že šlo o krátkodobý úvěr. Z předchozích úvah plyne, že odvolací soud, pokud se zabýval pouze výší sjednaných smluvních úroků, byť tato ujednaní vyhodnotil jako nepřiměřené, nevzal v úvahu veškerá shora citovaná smluvní ujednání nikoliv jen odděleně, ale ve svém souhrnu, ve smyslu toho, zda tento synergický efekt může vést k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Z pohledu shora uvedených závěrů je právní posouzení věci odvolacím soudem, a potažmo i soudem prvního stupně, neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu