33 Cdo 2778/2025-252 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. V., zastoupené Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem se sídlem v Ostravě, Spojů 835/2, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Miroslavem Ondrúšem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 3273/101A, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 80/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2025, č. j. 71 Co 119/2024-212, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Ondrúše, Ph.D., LL.M., advokáta. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 71 Co 119/2024-212, potvrdil rozsudek ze dne 5. 2. 2025, č. j. 63 C 80/2023-138, kterým Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o nahrazení prohlášení vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní dnem právní moci rozsudku kupní smlouvu s obsahem uvedeným v žalobě z 31. 1. 2023, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, resp. že ústní smlouvu o budoucí kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k stavbě bez čp/če (garáž) na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsané na LV č. XY, neuzavřel žalovaný s žalobkyní, nýbrž s I. A., a proto není povinen podle § 1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), uzavřít kupní (realizační) smlouvu s žalobkyní. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost (slovy dovolatelky „dovolací důvod dle § 237“) spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyla smluvní stranou smlouvy o budoucí kupní smlouvě, a v souvislosti s tím namítá, že odvolací soud „ignoroval“ judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 2095/14) věnovanou výkladu právních jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, podle níž je základním hlediskem úmysl jednajícího, popřípadě společný úmysl jednajících stran, při jehož zjišťování soud vychází z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlíží též k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, prosazuje, že smlouva o budoucím převodu nemovitosti nemusí být písemná. Napadený rozsudek dovolatelka označuje za nepřezkoumatelný, „zcela svévolný“, a je přesvědčena, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obsáhle kritizuje hodnocení provedených důkazů s tím, že soudy „tendenčně vše vykládaly v její neprospěch“, nekriticky uvěřily žalovanému a výpovědím jím navržených svědků. Namítá, že došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů je založeno na libovůli. Pozastavuje se nad paušálním odmítnutím veškerých důkazů navržených v doplnění jejího odvolání, v němž byl mimo jiné k důkazu navržen dopis ze dne 23. 1. 2024, který vznikl až po vydání v pořadí prvního rozsudku ve věci, a tedy po koncentraci řízení (jedná se tedy o důkaz nový, který v původním řízení nemohl být uplatněn, neboť v té době ještě neexistoval). Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť případným výkonem rozhodnutí jí hrozí závažná újma. Připomněla, že současně je u Okresního soudu v Ostravě vedeno řízení o náhradu škody, které bylo přerušeno po dobu trvání tohoto řízení. Poté, co napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci, Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 8. 2025, č. j. 64 C 220/2024-54, rozhodl, že se v řízení pokračuje. Pokračováním v řízení jí může být způsobena závažná újma, když souběžné řízení je provázáno s tímto řízením a v případě vyhovění dovolání tak může být souběžné řízení již skončeno. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnil. Akcentoval, že žalobkyně v dovolání nevymezila, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva, polemizuje pouze s hodnocením důkazů (předestírá jejich vlastní hodnocení) a nesouhlasí se závěry soudů. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu nejen patrné, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel konkrétně na mysli, ale měl by zároveň označit rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se řešení takové otázky podle jeho názoru odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu). Žalobkyně sice odůvodnila přípustnost svého dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádnou konkrétní právní otázku však v dovolání neformuluje a nelze na ni spolehlivě usoudit ani z obsahu dovolání. Přes ohlášení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. tvoří podstatu dovolání její nesouhlas se skutkovým zjištěním, z něhož soudy při právním posouzení vycházely. Oproti odvolacímu soudu, který shodně se soudem prvního stupně skutkově uzavřel, že (ústní) smlouvu o budoucí kupní smlouvě ohledně garáže na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY s žalovaným neuzavřela žalobkyně, nýbrž její tehdejší partner I. A., který měl garáž od žalovaného pronajatou již od 11. 7. 2018, žalobkyně prosazuje, že to byla ona, kdo v červnu 2018 s žalovaným uzavřel ústní smlouvu o budoucí kupní smlouvě s obsahem uvedeným v žalobě. Pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; pro dovolací soud je závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé (shodné skutkové závěry dovodil již soud prvního stupně). Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje, že prokázala, že ústní smlouvu o budoucí kupní smlouvě uzavřela s žalovaným ona, nikoli její tehdejší partner I. A., nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry, resp. že hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a že skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je výjimečně způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Nic nenasvědčuje ani důvodnosti námitky dovolatelky, že soudy „tendenčně vše vykládaly v její neprospěch“ a že stranily žalovanému. Obstojí-li skutkový závěr, že žalobkyně neprokázala existenci tvrzeného právního jednání (účastníky uzavřené smlouvy o budoucí kupní smlouvě), není – logicky vzato – na místě vyjadřovat se k jeho výkladu; irelevantní je proto dovolatelkou předestřený výklad právních jednání podle stávající právní úpravy i odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2095/14, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k výkladu právních úkonů. Bez významu je i odkaz dovolatelky na rozsudek ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k formě smlouvy o budoucí kupní smlouvě týkající se nemovité věci, neboť odvolací soud se od závěru, podle něhož taková smlouva nemusí být uzavřena v písemné formě, neodchýlil. Přípustnost dovolání nejsou s to založit výhrady žalobkyně k procesnímu postupu soudů obou stupňů, ať se jedná o neprovedení některých důkazních prostředků, které účastníci řízení navrhli v koncentrační lhůtě nebo těch, které žalobkyně navrhla v doplnění odvolání (v dopise ze 23. 1. 2024), ani výhrady ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí, které má dovolatelka za nepřezkoumatelné. Jejich prostřednictvím totiž dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolací soud viní z toho, že (stejně jako soud prvního stupně) řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné, samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto nelze přehlédnout, že zamítnutím důkazních návrhů se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. I když žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všech výrokům napadeného rozhodnutí, ve vztahu k výroku o nákladech řízení žádné konkrétní výhrady neuplatnila. Ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek dovolacího řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu