33 Cdo 278/2026-395 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. N., zastoupené Mgr. Adélou Jílkovou, advokátkou se sídlem Heřmanův Městec, Havlíčkova 304, proti žalovanému K. N., zastoupenému Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Pionýrská 495, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 200/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 9. 2025, č. j. 18 Co 131/2025-328, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 9. 2025, č. j. 18 Co 131/2025-328, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 9. 2024, č. j. 11 C 200/2022-256, s výjimkou jeho výroku II, jímž byla žaloba v části ohledně 225 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 700 000 Kč za dobu od 27. 5. 2022 do zaplacení zamítnuta, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 11 C 200/2022-256, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 475 000 Kč, a to v pravidelných splátkách ve výši 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy k desátému dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím poté, co rozsudek nabude právní moci (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 225 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 700 000 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III až V). 2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 9. 2025, č. j. 18 Co 131/2025-328, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil, změnil jeho nákladové výroky IV a V, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. 3. Odvolací soud věc právně posoudil podle § 2068 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a jím učiněné právní závěry lze shrnout následovně. Žalobu neshledal neurčitou, jak namítal žalovaný, neboť soud prvního stupně rozhodl v intencích navrženého žalobního požadavku, přičemž zaplacení obvyklé ceny daru ani § 2068 o. z. nevylučují plnění ve splátkách určených soudem (§ 160 o. s. ř.). S odkazem na § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1399/2024, konstatoval, že „nutná výživa“ v zákonné posloupnosti vyjadřuje nejomezenější rozsah výživného, které dárce může po obdarovaném požadovat, tedy nižší, než v případě stejné životní úrovně (§ 915 o. z.), výživy přiměřené (§ 760, § 920 o. z.), slušné (§ 1666 o. z.), a z hlediska rozsahu se tak vztahuje na nutné potřeby dárce (resp. osoby na jeho výživu odkázané). Konkrétně jde o nezbytné životní potřeby, jimiž jsou bydlení, ošacení, strava a zajištění odůvodněných potřeb daných individuálními poměry dárce (jako např. náklady se zdravotním stavem), ale pouze v nutném rozsahu. V zájmu právní jistoty je třeba především vycházet z okolností v době odvolání daru (viz odvolání daru žalobkyní z 26. 4. 2022) a rozvedených dále v žalobě z 20. 6. 2022, nikoliv v době vydání rozhodnutí, jak namítal žalovaný. Ocitne-li se dárce v nouzi, není jeho povinností nejdříve žádat o případné sociální dávky (např. příspěvek na bydlení), ale může se obrátit přímo na obdarovaného se žádostí o vrácení daru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že již poskytnutí příspěvku na bydlení samo o sobě je důkazem stavu nouze. O nouzi žalobkyně svědčí okolnost, že jí je poskytován příspěvek na bydlení, tedy sociální dávka, kterou stát vyplácí pouze z důvodu, že žalovaný porušil slib a darovaná aktiva „nasměroval“ jinam. Podle odvolacího soudu je třeba pojem nutné výživy vykládat šířeji než jako pokrývání stravovacích, resp. výživových potřeb, a to obdobně jako je tomu u výživného. Nutná výživa se neomezuje jen na stravu, ale je třeba jí rozumět také zabezpečení odpovídajícího bydlení, ošacení, zdravotní péče, či sociálního a kulturního vyžití (ve smyslu výrazu „nutný“), jak dovodil Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1399/2024. Protože rozdíl mezi příjmy žalobkyně (starobní a vdovský důchod a příspěvek na bydlení) a náklady na bydlení, který činí 5 815 Kč, není podle odvolacího soudu dostačující na úhradu (pokrytí) všech nezbytných životních potřeb žalobkyně (strava, léčení, ošacení, hygienické potřeby), je nouze žalobkyně v době odvolání daru „více než zjevná“ a žalobkyně dar odvolala zcela v intencích § 2068 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že žalovaný, který sám v nouzi není, přičemž nevlastní významnější finanční aktiva, již nemohl dar (tj. ideální polovinu předmětné bytové jednotky) vydat zpět, shledal odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) odpovídajícím, aby žalovaný zaplatil žalobkyni jeho obvyklou cenu rozvrženou do měsíčních splátek po 5 000 Kč, což je částka, která nedosahuje výše tzv. nutné výživy. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal minimálně na samé hraně porušení příkazu jednat v souladu s dobrými mravy jednání žalovaného spočívající v tom, že po uzavření manželství zcela odhlédl od potřeb žalobkyně - jeho matky, jakož i od způsobu a motivů, za nichž nabyl předmětný byt, který prodal, aniž pro ni zajistil doživotní bezúplatné užívání bytu, což jí zajišťoval závazek spojený s darovací smlouvou (věcné břemeno doživotního bezplatného užívání), jehož se vzdala proto, aby žalovaný mohl obdržet úvěr na rekonstrukci bytu. Výhrady žalovaného, že žalobkyně nepřijetím jeho nabídky nájmu menšího bytu s finančním odstupným ve výši 500 000 Kč, či nabytí vlastnictví k jinému menšímu bytu, se dostala do nouze sama, odvolací soud shledal - vzhledem k nedodržení slibu žalovaného nechat jeho matku v darovaném bytě dožít - z hlediska dobrých mravů „nevhodným“; šlo toliko o nezávazné „nabídky“, neboť žalobkyni nebyla předložena žádná konkrétní smlouva připravená k uzavření. Jde tedy o argumentaci v rovině „slibů“, které jsou účelovou argumentací. Žalobkyně se do stavu nouze nedostala hrubou nedbalostí či vlastním zaviněním (srov. § 2071 o. z.), jak namítal žalovaný. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) zda „je soud oprávněn prominout žalobkyni úplné a řádné žalobní žádání promítnuté do petitu odlišně od závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 556/2007 a sp. zn. 22 Cdo 1529/2005“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 556/2007 a sp. zn. 22 Cdo 1529/2005. Namítá, že z žalobního tvrzení nikterak nevyplývá konkrétní výše splátky, kterou by soud mohl převzít do rozhodnutí v takové podobě, aby bylo vykonatelné. Soudům vytýká, že aprobovaly návrh žalobkyně „v pravidelných měsíčních splátkách ve výši dle uvážení soudu, která vyplyne z provedeného dokazování“. Výrok o měsíční splátce „ve výši dle uvážení soudu“ je „zcela neurčitý“. Odkazuje-li odvolací soud, že „kdesi v textu podání“ (změny žaloby) žalobkyně navrhovala částku 5 000 až 7 000 Kč, jde o nesprávný postup, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu soud není povinen, ale ani oprávněn, „detektivní prací zjišťovat, co vlastně žalobkyně chce“, obzvláště pokud je zastoupena advokátkou (případně není povinen ze svazku příloh připojených k žalobě zjišťovat, o jaké konkrétní věci snad mohlo žalobci v žalobním petitu jít). Navíc „ve stejném odstavci“ zmíněného podání žalobkyně navrhovala částku 8 000 Kč jako kompenzaci za platbu nájemného. Odkaz odvolacího soudu na § 160 o. s. ř. (v souvislosti s výší splátek) nepovažuje za přiléhavý, neboť plnění je nezbytné rozložit do opakujícího se plnění (nikoliv splátek) ve výši určené hmotným právem (na základě provedeného dokazování) – tj. ustanovením § 2068 o. z. jednoznačně vymezujícím rozsah, v jaké výši má opakující se plnění být – nikoliv volní úvahou soudu dle práva procesního (šlo by o jeho libovůli). Vedle toho navržený petit (již po změně žaloby) je „zcela nesmyslný“, neboť výrokem I. žalobkyně žádá zaplacení 700 000 Kč jednorázově a výrokem II. „žádá v podstatě zaplacení dalších 700 000 Kč, ale ve splátkách. V podstatě tak žádala zaplacení 1 400 000 Kč“. Současně se dopustila procesního pochybení podmíněnou formulací druhého výroku, což nelze. Protože žalobkyně přes poučení soudu nedostála své povinnosti řádně specifikovat žalobní žádání (petit), měl soud tedy žalobu pro vady zamítnout v celém rozsahu. Z hlediska stanovení míry úspěchu ve věci není zřejmé, zda žalobkyně žádala platbu ve výši 5 000 nebo 7 000 či dokonce 8 000 Kč. Odvolací soud přitom „navíc zapomněl“, že žalobkyně rovněž žádala o první splátku ve výši 50 000 Kč, 2) zda „je pro posouzení odvolání daru rozhodný okamžik právního jednání nebo okamžik vydání konstitutivního rozhodnutí soudu“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, 3) zda „je v případě vraceného daru v rozsahu opakujícího se plnění ve výši, v jaké se dárci nedostává prostředků k nutné výživě, rozhodné vymanění se z nouze“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má za to, že okamžik odvolání daru je rozhodný pouze v případě, kdy se vrací celý dar najednou. Pokud však jde o opakující se plnění (k vyrovnání nouze dárce), jsou rozhodné i skutečnosti, které se stanou následovně (v budoucnosti). Výše plnění obdarovaným není pro futuro pevně stanovena a bude pohyblivá podle potřeby prostředků pro nutnou výživu dárce. Důvodem pro takové posouzení je i konstitutivní povaha rozhodnutí - zakládá novou povinnost. Odvolacímu soudu vytýká, že k datu vydání konstitutivního rozhodnutí – k 25. 9. 2024 (rozhodnutí soudu prvního stupně) – neposuzoval aktuální skutečnosti. Přitom žalobkyně při výslechu 24. 4. 2024 uvedla, že „v nouzi již není, ale že v ní byla v roce 2021“. Odvolání daru však žalobkyně učinila až v roce 2022, kdy „již nouzi nepociťovala“. Také bylo prokázáno, že kupovala i „dražší věci, které jsou tzv. zbytné“, 4) „jaké příjmy jsou při posuzování nouze dárce rozhodné a lze tak některé z posuzování vyloučit“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Soudům vytýká, že odmítly zohlednit veškerý příjem žalobkyně a neúměrně jej tak ponížily a následně se ani nezabývaly výší příjmů a nezbytných výdajů. Má za to (v souladu komentářovou literaturou), že při poskytnutí nutné výživy je třeba zohlednit i další dávky, které může dárce získat, jako např. dávky v hmotné nouzi nebo příspěvek na bydlení (o ten jde v projednávané věci) a posuzovat veškerý příjem žalobkyně. Nesouhlasí se závěrem soudů, že již poskytnutí příspěvku na bydlení samo o sobě (tato skutečnost) je důkazem stavu nouze žalobkyně. V souvislosti s tím soudy zcela opomněly vzít v úvahu, že poskytnutí sociálního příspěvku člověka z takové nouze vymaní; dárce tak přestává být v nouzi. Ostatně poskytnutí sociálního příspěvku ještě neznamená, že se člověk nachází v nouzi a že se mu nedostává na úhradu základních životních potřeb. Sociální příspěvek má jiná kritéria výpočtu (pokud uznatelné náklady na bydlení přesahují 30 % čistého měsíčního příjmu; tj. při nájemném 8 000 Kč bude příspěvek poskytnut i při příjmu 26 000 Kč, kdy žadateli zůstává částka 18 000 Kč na ostatní výdaje), kterými se soudy nijak nezabývaly, než pro zhodnocení nouze. Soudy by měly vycházet z částky „podobné“ výši existenčního minima při zohlednění individuálních potřeb žalobkyně vycházejících z jejího zdravotního stavu. Žalobkyně „však nijak neprokazovala, resp. ani netvrdila, že by z jejího zdravotního stavu plynuly vyšší výdaje“, 5) zda „může být rozhodnutím o vrácení daru uvrhnut sám obdarovaný do nouze“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V řízení bylo prokázáno (i v žádosti o osvobození od placení soudního poplatku), že z příjmu ve výši 30 000 Kč mu zbývalo 10 000 Kč. Po zaplacení soudem uložené částky 5 000 Kč měsíčně žalobkyni, mu z jeho příjmu zůstává menší částka (tj. 5 000 Kč), než která zůstává žalobkyni, tj. 5 815 Kč (vyčíslená odvolacím soudem pod b. 38 odůvodnění jeho rozsudku). Rozhodnutí soudu nemůže založit stav, kdy je sám uvrhnut do nouze, neboť § 2068 odst. 2 to zapovídá (v § 2068 odst. 2 je uvedeno: je-li sám v obdobné nouzi jako dárce). Takový stav patrně nastal v projednávané věci, 6) zda „je přípustné hrubou nedbalost dárce korigovat korektivem dobrých mravů v neprospěch obdarovaného“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Soudům vytýká (závěr pod bodem 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že zcela nesprávně použily korektiv dobrých mravů při hodnocení jeho nabídky žalobkyni spočívající v nabytí vlastnického práva k menšímu bytu, popř. nájmu menšího bytu s peněžitým darem. Nebylo prokázáno, že „by žalobkyni slíbil bezvýhradné dožití v předmětném bytě. Dohoda mezi účastníky byla taková, že v případě, že se ožení, žalobkyně se odstěhuje do menšího bytu. Ale žalobkyně se neodstěhovala, čímž první porušila dohodu. Nadto nemožnost vzájemného soužití v dotyčném bytě – zdůraznil o velikosti 5+1 – byla vždy na straně žalobkyně, se kterou odmítla bydlet i druhá dcera žalobkyně“. V důsledku dlouhodobého poklesu jeho příjmů pro nemoc se ocitl ve finančních obtížích se splácením hypotečního úvěru, který si sjednal „po dohodě s žalobkyní, resp. na její žádost, aby zlepšil bydlení, sobě a žalobkyni“. Aby se vyhnul prodeji předmětného bytu v exekučním řízení – což by jednoznačně zhoršilo postavení žalobkyně – přistoupil k jeho prodeji s tím, že pro žalobkyni „zajistí jiný menší byt, který mohla mít ve svém vlastnictví, a ještě by zůstaly finanční prostředky na úhradu hypotečního úvěru. Vzhledem k tomu, že to žalobkyně kategoricky odmítla, nabídl jí možnost nájmu v jiném bytě, k čemuž v zoufalé situaci nabídl i dar ve výši 500 000 Kč. Nikoliv jako uznání závazku, když to učinil ještě před prodejem bytu a dlouho před odvoláním daru. I tuto variantu žalobkyně odmítla. Neměl tedy jiné východisko“. Soudy však uvedený sled událostí vzaly v úvahu jen částečně a neuvážily jednání žalobkyně (zejména ve vztahu k zrušení věcného břemene), ani „co v takové situaci měl učinit správně“. Dodal, že žalobkyně zrušila věcné břemeno „dobrovolně, aby z toho těžila, tzn. aby mu byl poskytnut hypoteční úvěr na rekonstrukci bytu, z čehož měla a dodnes má značný prospěch“. Poukázal na to, že byt o velikosti 5+1, v němž žalobkyně přebývá sama, „je pro ni samotnou příliš veliký a má vyšší výdaje než byt menší. S ohledem na tak velký byt má možnost bydlet s dalšími osobami, ať už s rodinnými příslušníky (např. její dcera bydlí také v nájmu), nebo i s podnájemníky, kteří by s ní sdíleli společenské a jiné hodnoty, čímž by snížila své výdaje, resp. zlepšila své majetkové poměry“. Soudům vytýká, že se nijak nevypořádaly s otázkami, zda je vhodné, aby žalobkyně – bez ohledu na její věk, zdravotní stav či vztah k bytu – setrvávala v takto velkém bytě sama, 7) zda „je oprávněné uložit částečně neúspěšnému účastníku plnou náhradu soudního poplatku“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od „judikatury týkající se náhrady nákladů řízení“. Výrok napadeného rozhodnutí, jímž mu bylo uloženo nahradit státu soudní poplatek za zahájení řízení v plné výši, považuje za překvapivý a nesprávný. 5. Součástí dovolání byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. 6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). 11. Otázka neurčitosti žalobního petitu přípustnost dovolání nezakládá. 12. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 57/2003, ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 556/2007, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, a ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017) se podává, že údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. 13. Dovolací soud se ve své ustálené rozhodovací praxi k aplikaci k § 160 odst. 1 o. s. ř. vyjadřuje v tom smyslu, že předpis, který zásadně předpokládá, že povinnosti uložené rozsudkem je třeba splnit v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99). Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 67/1966, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017). 14. V projednávané věci se žalobkyně (po připuštění změny žaloby usnesením vyhlášeným při jednání dne 18. 9. 2024) domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 700 000 Kč představující obvyklou cenu daru odvolaného pro nouzi, kterou žádala uhradit vcelku (primární petit), eventuálně ve splátkách (eventuální petit), jejichž výši uvedla konkrétní částkou 8 000 Kč s tím, že „v případě pobírání příspěvku na bydlení“ jejich výši navrhla v rozmezí 5 000 až 7 000 Kč. Takto navržené znění petitu nelze považovat za neurčité, jak se domnívá žalovaný, který pomíjí, že soud je oprávněn (i bez návrhu účastníka) stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), přičemž v případě žalobkyní navrhovaných splátek, resp. splátek stanovených v rozsudku nešlo o opětující se plnění v budoucnu splatných dávek podle § 160 odst. 2 o. s. ř. 15. Poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 556/2007, a ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1529/2005, od nichž se odvolací soud měl (při řešení otázky určitosti žaloby) odchýlit, není pro právní i procesní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý. Ve věci sp. zn. 26 Cdo 556/2007 z žaloby dostatečně určitě a srozumitelně nevyplývala částka měsíčního nájemného, které by měl nájemce po jeho zvýšení platit (žalobce ponechal výši nájemného na úvaze soudu), oproti tomu v projednávané věci žalobkyně uvedla v žalobě požadovanou peněžitou částku v konkrétní výši (tj. 700 000 Kč). Ve věci sp. zn. 22 Cdo 1529/2005 žalobci neučinili v žalobním petitu zmínku o hříbatech, kterých se domáhali, a neidentifikovali ani ta zvířata a ty věci, které identifikovat mohli. 16. Dovolání proti výroku VII napadeného rozsudku, jímž odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. 17. Ostatní dovolatelem předestřené otázky směřují vůči správnosti právního závěru odvolacího soudu, který nouzi u žalobkyně shledal prokázanou již jen tím, že je jí vyplácen příspěvek na bydlení, a zjevnost nouze dovodil úvahou, že částka 5 815 Kč, která jí zbývá po vynaložení nákladů na bydlení, nepostačuje ani na pokrytí nezbytných životních potřeb, přičemž poměry žalobkyně posuzoval v době odvolání daru. Pro řešení uvedených otázek je dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky naplnění podmínek pro odvolání daru pro nouzi odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1399/2024, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 27/2026, případně jde o dílčí otázky dosud nevyřešené. IV. Důvodnost dovolání 18. Dovolání je důvodné. 19. Skutkový stav, který dovolacímu přezkumu nepodléhá, je následující: Dne 18. 11. 2016 účastníci uzavřeli smlouvu, jíž žalobkyně darovala žalovanému spoluvlastnický podíl ve výši ideální poloviny dotyčné bytové jednotky a sjednali zřízení věcného břemene „doživotního výlučného a bezplatného užívání“ bytové jednotky žalobkyní. Tehdy žalovaný byl již vlastníkem podílu ve výši ideální poloviny předmětné bytové jednotky, který nabyl po otci. Dne 4. 1. 2017 žalobkyně a žalovaný uzavřeli dohodu o zániku služebnosti bytu, v níž sjednali bezúplatné zrušení věcného břemene sjednaného ve smlouvě ze dne 18. 11. 2016. Žalovaný daroval manželce J. K. podíl ve výši ideální polovinu předmětné bytové jednotky. Žalovaný a J. K. prodali předmětnou bytovou jednotku D. P. za kupní cenu 2 100 000 Kč (s právními účinky k 6. 10. 2021). D. Paseka jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli dne 29. 10. 2021 smlouvu o nájmu předmětné bytové jednotky (s účinností od 1. 12. 2021 na dobu 12 měsíců), v níž se žalobkyně zavázala hradit měsíční nájemné 12 000 Kč a plnění spojená s užíváním bytu (vodné, stočné, plyn) a neumožnit užívání bytu dalším osobám. Vlastnoručně sepsaným dopisem ze dne 17. 1. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru pro hmotnou nouzi. Dopisem ze dne 26. 4. 2022 (sepsaným právní zástupkyní) žalobkyně s odkazem na § 2068 o. z. odvolala dar pro nouzi, odstoupila od darovací smlouvy a vyzvala žalovaného k vrácení daru s tím, že – vzhledem k tomu, že žalovaný již není vlastníkem dotyčné bytové jednotky – požaduje vyplacení jedné poloviny obvyklé ceny daru, tj. 700 000 Kč. Dále uvedla své příjmy (včetně pobíraného příspěvku na bydlení) a výdaje. Výzva byla žalovanému doručena dne 29. 4. 2022. Na výzvu reagoval žalovaný (prostřednictvím zástupce) dopisem ze dne 11. 5. 2022, v němž požádal žalobkyni o sdělení jejích aktuálních příjmů a výdajů. Dne 14. 5. 2022 D. P. jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemce dodatkem k nájemní smlouvě sjednali snížení nájemného na 8 000 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 19. 5. 2022 sdělila žalovanému své aktuální příjmy a výdaje včetně snížení nájemného na 8 000 Kč. 20. Podle § 2068 o. z. upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal zpět nebo zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se může této povinnosti zprostit poskytováním toho, co je k této výživě potřeba (odst. 1). Obdarovaný nemá povinnost podle odstavce 1, je-li sám v obdobné nouzi jako dárce (odst. 2). 21. Podle § 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, tento zákon stanoví životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů (dále jen „příjem“) fyzických osob (dále jen „osoba“) k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití (odst. 1). Životní minimum ani existenční minimum nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení; poskytování pomoci k zajištění úhrady nezbytných nákladů na bydlení stanoví zvláštní právní předpisy (odst. 3). 22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1399/2024, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 27/2026, vyložil, že pojmy „nouze“ a „nutná výživa“ nejsou v zákoně definovány a ustanovení § 2068 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití pojmu „nouze“ a „nutná výživa“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 901/2014, nebo ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012). V zákonné posloupnosti jde o nejomezenější rozsah výživného, které dárce může po obdarovaném požadovat, tedy nižší, než v případě stejné životní úrovně (§ 915 o. z.), výživy přiměřené (§ 760, § 920 o. z.), slušné (§ 1666 o. z.), a z hlediska rozsahu se tak vztahuje na nutné potřeby dárce (resp. osoby na jeho výživu odkázané). Konkrétně jde o nezbytné životní potřeby, jimiž jsou bydlení, ošacení, strava a zajištění odůvodněných potřeb daných individuálními poměry dárce (jako např. náklady se zdravotním stavem), ale pouze v nutném rozsahu. Dovolací soud v citovaném rozsudku aproboval závěr odvolacího soudu, že (v odkazovaném případě) při posuzování nouze a nutné výživy podle § 2068 odst. 1 o. z. vyšel z životního a existenčního minima tak, jak jsou definovány zákonem č. 110/2006 Sb., a dovodil, že nutná výživa se zpravidla bude pohybovat mezi životním a existenčním minimem, s připočtením nezbytných nákladů na bydlení (které tato minima nezohledňují). Pokud zkoumal (a zahrnul do svého posuzování) i individuální okolnosti dané věci, tedy že žalobce není schopen zajistit si nutnou výživu vlastní prací (je odkázán na invalidní důchod III. stupně), že má zvýšené náklady se zdravotním stavem (2 000 Kč měsíčně uváděné žalobcem – jiné vyšší náklady žalobce netvrdí ani v dovolání), s potřebou péče třetí osoby a s omezenou mobilitou (hrazenými příspěvky pobíranými od státu – proto, v rozporu s tvrzením žalobce v dovolání, je do jeho zohledňovaného příjmu nezahrnul) a v rozhodném období (v prosinci 2021, kdy nastaly účinky odstoupení od darovací smlouvy) neměl náklady s bydlením (neboť je hradil jeho otec), lze považovat jeho úvahu z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 2068 odst. 1 o. z., za správnou a úplnou. 23. V nyní projednávané věci odvolací soud sice poukázal na závěry dovozené v citovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1399/2024 (viz výše), avšak jeho výchozí premisa, že nouze žalobkyně je prokázána již jen tím, že čerpá příspěvek na bydlení, a že se nutná výživa neomezuje pouze na stravu, ale je třeba jí rozumět také zabezpečení odpovídajícího bydlení, ošacení, zdravotní péče či sociálního a kulturního vyžití, těmto závěrům neodpovídá. Platí totiž, že v zákonné posloupnosti jde o nejomezenější rozsah výživného, které dárce může po obdarovaném požadovat, tedy nižší, než v případě stejné životní úrovně (§ 915 o. z.), výživy přiměřené (§ 760, § 920 o. z.), slušné (§ 1666 o. z.), a z hlediska rozsahu se tak vztahuje na nutné potřeby dárce (resp. osoby na jeho výživu odkázané). Konkrétně jde o nezbytné životní potřeby, jimiž jsou bydlení, ošacení, strava a zajištění odůvodněných potřeb daných individuálními poměry dárce (jako např. náklady se zdravotním stavem), ale pouze v nutném rozsahu. Dále je třeba odvolacímu soudu vytknout, že kromě výčtu příjmů a výdajů žalobkyně neuvedl žádnou výši částky na její nutné potřeby představující minimální hranici pro její nutnou výživu, kterou u ní považuje za výchozí hranici pro hodnocení nouze, a to i z pohledu jeho závěru, že „na pokrytí všech nezbytných životních potřeb (strava, léčení, ošacení, hygienické potřeby) žalobkyně zjevně částka 5 815 Kč nedostačuje“. Od určení takové hranice se totiž odvíjí nejen závěr o tom, zda se žalobkyně ocitla v nouzi, ale též posouzení rozsahu, v jakém se jí nedostává prostředků k uvedené výživě, což souvisí s posouzením důvodnosti vrácení daru, resp. zaplacení jeho obvyklé ceny. Lze uzavřít, že právní posouzení uvedené otázky (nouze a nutná výživa žalobkyně) odvolacím soudem není úplné. 24. Pokud jde o dovolatelem předestřenou otázku, zda je pro posouzení odvolání daru rozhodný okamžik právního jednání nebo okolnosti vzniklé i později, jde ve skutečnosti o otázky dvě. První je určení doby (okamžiku), kdy dárce může dar odvolat, a druhou je rozsah, v jakém je dárce oprávněn požadovat vydání daru zpět či zaplacení jeho obvyklé ceny. 25. Z hlediska rozhodného období pro posouzení nouze dárce podle § 2068 odst. 1 o. z. je z hypotézy této právní normy (zejména formulace „upadne-li dárce po darování do takové nouze, že…“) patrné, že právo dárce odvolat dar (odhlédneme-li od promlčení tohoto práva) je časově ohraničeno na období po darování, počínaje upadnutím dárce do nouze a končící jejím pominutím (např. v důsledku zvýšení jeho příjmu), případně smrtí dárce. V rámci období, kdy nouze trvá, je - pro uplatnění práva odvolat dar nebo zaplatit jeho obvyklou cenu - volba, zda tak učiní, zcela na vůli dárce. Doba, po kterou trvá nouze dárce, je rozhodná pro určení rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k výživě, což znamená přímý dopad na posouzení oprávněnosti požadavku na vydání daru či zaplacení jeho obvyklé ceny. Pokud v projednávané věci odvolací soud posuzoval naplnění zákonných podmínek pro odvolání daru pro nouzi k datu odvolání daru žalobkyní, postupoval správně. 26. Námitkou, že odvolací soud pochybil, pokud se zabýval pouze okamžikem odvolání daru, aniž by odhlédl od toho, že následně se žalobkyně z nouze vymanila, dovolatel ve skutečnosti napadá závěr týkající se určení rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k výživě. Nesprávnost řešení této otázky odvolacím soudem se kryje s tím, co je uvedeno výše a týká se výkladu pojmů „nouze“ a „nutná výživa“. Výtku, že odvolací soud nezohlednil možnost žalované žádat o příspěvky hmotné nouze, dovolací soud neshledal opodstatněnou, neboť odvolací soud čerpání příspěvku na bydlení do svých úvah zahrnul. 27. Námitka vůči závěru soudů, že žalovaný sám nebyl v obdobné nouzi jako dárkyně, přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatel ve vztahu k uvedenému závěru neformuluje žádnou konkrétní právní otázku k přezkumu, ani neuvedl, v čem konkrétně nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem spatřuje (dovolací důvod). Stejné platí i pro jeho polemiku s úvahou odvolacího soudu, že dárce v nouzi není povinen přednostně žádat stát o případné sociální dávky, ale může se rovnou obrátit na obdarovaného. 28. Výtkami, že soudy nesprávně použily korektiv dobrých mravů a že se nevypořádaly s tím, že se žalobkyně v nouzi ocitla vlastním přičiněním a že jednala nemravně, dovolatel nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž zpochybňuje toliko dílčí hodnotící úvahu soudů ohledně jednání žalovaného vůči žalobkyni spočívajícího v nedodržení slibu bezplatného dožití v předmětném bytě. Nejde o právní závěr či otázku hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (§ 237 o. s. ř.). 29. Prosazuje-li žalovaný, že nemravnost jednání žalobkyně spočívá v tom, že „odmítla nabídky alternativního plnění“, pak nevymezil přípustnost dovolání ani dovolací důvod. 30. Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí z uvedených důvodů nesprávným, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek (s výjimkou jeho zamítavého výroku o věci samé) a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 31. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). 32. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. 33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 4. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu