33 Cdo 280/2026-313 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně BROSY spol. s r.o., identifikační číslo osoby 439 63 421, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ostravská 953, zastoupené Mgr. Jiřím Hőlblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 24, proti žalované SMART Financial s.r.o. se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, o zaplacení 545 368,31 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 85/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2025, č. j. 75 Co 430/2022-278, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2025, č. j. 75 Co 430/2022-278, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 697 522,31 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 14 C 85/2022-141, výrokem I žalobu co do 545 368,31 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 10. 2020 do zaplacení zamítl, výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 152 154 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 10. 2020 do zaplacení a výrokem III rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 75 Co 430/2022-188, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, řízení o odvolání proti výroku II zastavil (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2023, č. j. 33 Cdo 2365/2023-225, dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2023, č. j. 75 Co 430/2022-188, odmítl. Předně dovodil, že se odvolací soud neodchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neshledal-li úvěrovou smlouvu uzavřenou dne 22. 6. 2011 neplatnou proto, že žalovaná jako poskytovatelka úvěru při uzavření této smlouvy neprověřovala v dostatečné míře schopnost dlužníků úvěr splatit. Odvolací soud se neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/2012, při poměření zjištěného skutkového stavu věci korektivem dobrých mravů; jeho úvahy neshledal nepřiměřenými. Za nedůvodnou označil výtku dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy; uzavřel, že okamžikem promlčení práva se povinnost k plnění přeměnila v naturální obligaci, přičemž plnění na naturální obligaci vylučuje vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 332/24, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2365/2023, neboť dospěl k závěru, že jím bylo porušeno právo žalované (stěžovatelky) na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže Nejvyšší soud neshledal výtku dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy, způsobilou založit přípustnost dovolání. Připomněl, že odvolací soud dovodil, že i v případě, že by dlužníci J. a M. V. (právní předchůdci žalobkyně) plnili po promlčení pohledávky věřitelky (žalované), nevznikl by jim nárok na plnění z bezdůvodného obohacení, protože by se původní hmotněprávní nárok přetavil v naturální obligaci; nepřikládal přitom význam skutečnosti, že bylo plněno na základě exekuce. Nejvyšší soud měl ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2957/20, předpokládat, že byť se odvolací soud námitkou promlčení pohledávky výslovně nezabýval, vypořádal ji ve vztahu k účastníkovi negativně. Ústavní soud připomněl právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/2021, že bezdůvodné obohacení vzniká i v případě, že dlužník nedobrovolně plnil svému věřiteli promlčený dluh pod tíhou pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno. Za zásadní považoval, že motivace k plnění promlčeného dluhu nevycházela z nitra dlužníka, ale byla představována externím faktorem (svého času pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím). Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 33 Cdo 1221/2024-253, rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 4. 2023, č. j. 75 Co 430/2022-188, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, když uzavřel, že podání rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky po datu 11. 5. 2011 (smlouva o úvěru obsahující rozhodčí doložku byla z 22. 6. 2011) není zneužitím práva a věřitel nemusel mít v době podání rozhodčí žaloby vědomost o tom, že rozhodčí nález nemá právní účinky a není tedy způsobilým exekučním titulem. Sjednocující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce. Navazující nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II.ÚS 996/18, a ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, považují za neústavní postup poskytovatelů úvěrů, kteří podali rozhodčí žalobu vědomě po 11. 5. 2011. Tak tomu bylo i v daném případě; sankcí za právo zneužívající postup věřitele je nestavení promlčecích lhůt v rozhodčím řízení ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. Zohlednění takové rozhodovací praxe má zásadní vliv na posouzení otázky promlčení nároku žalované z úvěrové smlouvy, oprávněnosti vymoženého plnění, potažmo na posouzení vzniku nároku na bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně. Byla-li v exekučním řízení žalovanou vymáhána promlčená pohledávka, která byla splněna nedobrovolně v rámci exekučního řízení, přičemž exekuční titul (rozhodčí nález), na jehož základě právní předchůdci žalobkyně plnili, následně odpadl, vzniklo žalobkyni vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení. Ohledně okamžiku vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení by měl soud dospět k obdobnému závěru jako v rozsudku ze dne 26. 10. 2023, č. j. 33 Cdo 1124/2023-154, a to, že k jeho vzniku došlo k okamžiku pravomocného zastavení exekučního řízení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 75 Co 430/2022-278, výrokem I v důsledku zpětvzetí zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně do druhého výroku rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II změnil první výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 545 368,31 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 28. 10. 2020 do zaplacení a výrokem III uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že J. V. a M. V. (právní předchůdci žalobkyně) jako dlužníci uzavřeli dne 22. 6. 2011 s žalovanou jako věřitelkou v režimu obchodního zákoníku (podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník; dále též jen „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), smlouvu o úvěru č. 2511000084, v níž se žalovaná zavázala poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 410 000 Kč na dobu 72 měsíců; součástí úvěrové smlouvy byla rozhodčí doložka. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti (bytu zapsanému na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY). Dlužníci nebyli v době uzavření úvěrové smlouvy podnikateli, resp. smlouvu neuzavírali v souvislosti se svou podnikatelkou činností; šlo tudíž o spotřebitelský úvěr. Při uzavírání úvěrové smlouvy poskytovatelka úvěru (žalovaná) zkoumala úvěruschopnost dlužníků; vycházela z jejich tvrzení, výplatních pásek, faktur za práci odvedenou M. V., živnostenského rejstříku a katastru nemovitostí, zjišťovala jejich výdaje, počet vyživovaných osob a zřetel brala na úplný přehled jejich dluhů. V úvěrové smlouvě se dlužníci zavázali zaplatit věřitelce smluvní úroky ve výši 16 % z jistiny za každý rok (podle systému ARAD ČNB činila v době uzavření smlouvy obvyklá úroková sazba u úvěrů na spotřebu 13,7 % ročně), dále úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 147 600 Kč a poplatek za uzavření smlouvy ve výši 17 000 Kč. Ve smlouvě byla sjednána jednorázová „pokuta“ 41 000 Kč pro případ, že dlužníci budou v prodlení se splácením úvěru delším než jeden měsíc, a dlužníci se zavázali zaplatit věřitelce 50 000 Kč jako paušální náhradu nákladů, které případně vynaloží v souvislosti s vymáháním dlužné částky. Protože dlužníci úvěr řádně nespláceli, byl žalovanou zesplatněn. K návrhu žalované (věřitelky) vydala rozhodkyně JUDr. Ilona Šubrová dne 23. 1. 2012 rozhodčí nález, jímž byli dlužníci zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalované 924 658 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z této částky od 19. 8. 2011 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 820 Kč za každý den prodlení od 18. 8. 2011 do 24. 11. 2011, paušální náhradu 50 000 Kč a nahradit jí náklady rozhodčího řízení ve výši 100 272 Kč. Dlužníci podle rozhodčího nálezu dobrovolně neplnili a Okresní soud ve Frýdku Místku usnesením ze dne 26. 7. 2012, č. j. 28 EXE 4696/2012-9, nařídil exekuci. V exekučním řízení bylo vymoženo celkem 1 129 662,12 Kč a exekuční řízení bylo usnesením Okresního soudu ve Frýdku Místku č. j. 163 EX 1175/12-137, které nabylo právní moci 26. 2. 2020, zastaveno. Dne 20. 10. 2020 vyzvali dlužníci žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v částce 1 107 522 Kč vymožené v exekuci; dne 30. 8. 2021 tuto svou pohledávku postoupili žalobkyni. Dne 26. 4. 2022 podala žalobkyně žalobu, v níž po žalované požadovala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 697 522 Kč (tj. postoupená pohledávka ve výši 1 107 522 Kč po odečtení jistiny 410 000 Kč). Odvolací soud setrval na právním závěru, že žalovaná prověřovala úvěruschopnost dlužníků řádně podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 24. 3. 2013. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal úvěrovou smlouvu (absolutně) neplatnou pro rozpor s dobrými mravy; po odečtení jistiny 410 000 Kč od celkové částky 968 200 Kč, kterou měli dlužníci podle smlouvy zaplatit, čítají celkové kapitalizované platby za poskytnutí úvěru 558 200 Kč, tedy 136 % jistiny za 72 měsíců, tj. ročně 22,6 % za situace, kdy roční úroková sazba požadovaná bankami za spotřebitelský úvěr činila v roce 2011 v průměru 13,77 % (nejde tudíž o nemravný požadavek věřitele). Vázán závazným právním názorem dovolacího soudu odvolací soud konstatoval, že podala-li žalovaná rozhodčí žalobu na základě neplatné rozhodčí doložky po datu 11. 5. 2011 (smlouva o úvěru obsahující rozhodčí doložku byla uzavřena dne 22. 6. 2011), šlo z její strany o zneužití práva, neboť musela mít již v době podání rozhodčí žaloby povědomost, že rozhodčí nález nemá právní účinky, a nemůže tedy být ani způsobilým exekučním titulem (viz sjednocující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19); sankcí za právo zneužívající postup věřitele je, že se nestaví promlčecí lhůty v rozhodčím řízení a v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. Odvolací soud konstatoval, že zohlednění uvedené rozhodovací praxe má zásadní vliv na posouzení promlčení práva (žalobkyně námitku promlčení uplatnila), oprávněnosti vymoženého plnění, potažmo na posouzení vzniku nároku na bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně. Nároky žalované z úvěrové smlouvy (zesplatněná jistina, úroky a smluvní pokuta) vznikly již v roce 2011, rozhodčí nález by vydán v lednu 2012 a jinou formou než rozhodčí žalobou žalovaná nárok (u soudu) neuplatnila. Nároky žalované z úvěrové smlouvy se tudíž promlčely. Byla-li v exekučním řízení vymáhána promlčená pohledávka, kterou právní předchůdci žalobkyně plnila v rámci exekučního řízení nedobrovolně, kdy exekuční titul (rozhodčí nález), na jehož základě bylo plněno, následně odpadl, vzniklo žalobkyni vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná, ač věděla, že exekuce je vedena protiprávně, a toto povědomí měla, resp. mohla mít od 11. 5. 2011, nechala exekuci běžet až do roku 2020, což lze hodnotit jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož nikdo nemá těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 odst. 2 o. z.). S podporou závěrů dovozených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. 33 Cdo 501/2023, odvolací soud uzavřel, že běh promlčecí lhůty k uplatnění práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení počíná až právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce. K zastavení exekučního řízení došlo dne 26. 2. 2020, žalobu žalobkyně podala dne 26. 4. 2022, takže její právo na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, neboť tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 o. z. do podání žaloby neuplynula. Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2025 podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud by měl posoudit odchylně od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1221/2024, ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1588/2023, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1461/2025, otázku 1) „Od jakého okamžiku počíná žalobci (původně povinnému v exekuci), který se domáhá nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neoprávněného vymožení exekuovaného plnění ve prospěch žalovaného (původně oprávněného v exekuci), ve vztahu k tomuto nároku běžet promlčecí lhůta, za situace, kdy vymáhané plnění sice mělo svůj hmotněprávní základ v platné smlouvě o úvěru (podle obchodního zákoníku), exekuce však byla nařízena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (nicotného rozhodčího nálezu)“. Jinak (tj. odlišně od dosavadní ustálené rozhodovací praxe představované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1461/2025) dovolatelka požaduje řešit rovněž otázku 2) „zda je možné i před právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce pro její neoprávněnost podat ze strany povinného, jako žalobce, vůči oprávněnému, jako žalovanému, žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého neoprávněným vymožením částek v takové exekuci“. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považuje otázku 3) „k jakému konkrétnímu okamžiku počíná běžet u nároků vymezených ad 1) žalobci (povinnému v exekuci) objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění takového nároku na vydání bezdůvodného obohacení“. Nadto dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil (nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu), jestliže zjištěný skutkový stav nepoměřoval ustanoveními obchodního zákoníku, ale ustanoveními občanského zákoníku. Žalobkyně navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání, protože neobsahuje relevantní otázky hmotného a procesního práva, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny a není v něm ani dostatečně zdůvodněno, proč by mělo dojít ke změně ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Veškeré dovolací námitky směřují ve své podstatě k okamžiku počátku běhu promlčecí doby, za nějž dovolatelka i nadále považuje okamžik, kdy jí byla jednotlivá plnění ze strany dlužníků poskytnuta. Dovolatelka polemizuje se závěry nespočtu rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, ze kterých odvolací soud v napadeném rozhodnutí vychází, když správně uzavírá, že počátkem běhu promlčecí doby, tedy okamžikem vzniku nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované je okamžik, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení exekučního řízení, neboť jím bylo postaveno najisto, že dlužník (spotřebitel) plnil bezdůvodně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2456/2025). Nejvyšší soud neshledává důvod se od své dosavadní rozhodovací praxe v této otázce odchylovat, neboť pokud by ji měl zodpovědět rozdílně, nevyhověl by požadavkům čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS z 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice 93/13“) a související rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). K ve směrnici 93/13 zakotvené otázce aplikace zásady efektivity v případě námitky promlčení proti žalobám, které spotřebitelé podali za účelem uplatnění práv, která jim vyplývají z unijního práva, a přímo k aplikaci vnitrostátních pravidel týkajících se promlčení nároků na vydání bezdůvodného obohacení v případě zneužívající nebo protiprávní povahy smluvního ujednání, se Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil například v rozsudku ze dne 22. 4. 2021, LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o., C-485/19, v němž dovodil následující závěry (poznámka dovolacího soudu – v citacích je zachováno pojmosloví užité soudním dvorem). V případě neexistence unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která právním subjektům vyplývají z unijního práva, přičemž tyto podmínky nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (viz rozsudky ze dne 16. 7. 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C-224/19 a C-259/19, bod 83, jakož i ze dne 6. 10. 2020, La Quadrature du Net a další, C-511/18, C −512/18 a C-520/18, bod 223 a citovaná judikatura). Povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese zejména pro práva vyplývající ze směrnice 93/13 požadavek účinné soudní ochrany zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, který platí zejména pro procesní podmínky soudních řízení založených na takových právech (viz rozsudky ze dne 17. 7. 2014, Sánchez Morcillo a Abril García, C-169/14, bod 35, a ze dne 31. 5. 2018, Sziber, C-483/16, bod 49). Ve světle výše uvedeného je třeba posoudit, zda konkrétní vnitrostátní pravidlo promlčení může být považováno za slučitelné se zásadou efektivity, přičemž se tento přezkum musí týkat nejen délky lhůty dotčené v původním řízení, ale také podmínek jejího použití, včetně právní skutečnosti zvolené pro zahájení běhu uvedené lhůty (viz rozsudek ze dne 9. 7. 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C-698/18 a C-699/18, bod 61). Pokud však jde o začátek běhu přezkoumávané promlčecí lhůty, za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, existuje nezanedbatelné riziko, že se dotyčný spotřebitel během stanovené lhůty nebude dovolávat práv, která mu přiznává unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, bod 22 a citovaná judikatura), což mu znemožní uplatnění těchto práv. V případě, že promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, a k promlčení dojde i v případě, že spotřebitel není schopen sám posoudit, zda je smluvní ujednání zneužívající, nebo nevěděl o zneužívající povaze dotčeného smluvního ujednání, je nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících ze směrnice 93/13 nebo ze směrnice 2008/48 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. 7. 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C-698/18 a C-699/18, body 65 až 67, a ze dne 16. 7. 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C-224/19 a C-259/19, bod 90 a citovaná judikatura). S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelze ztotožnit počátek běhu promlčecí doby s okamžikem, kdy bylo poskytnuto plnění, o jehož restituci se vede spor. Takový závěr by představoval omezení zásady efektivity jakožto nástroje pro efektivní možnost uplatnění práv spotřebitele jako slabší strany závazkového vztahu. Pokud by okamžikem počátku běhu promlčecí doby byl den, kdy byla poskytována jednotlivá plnění, uplynula by promlčecí doba dříve, než by právní předchůdci žalobkyně jakožto spotřebitelé vůbec mohli nabýt vědomost o možnosti uplatnit nárok z bezdůvodného obohacení. Promlčecí doba tak nezapočala běžet okamžikem, kdy bylo věřitelkou dlužníkům plněno (kdy věřitelka přijímala plnění od úvěrových dlužníků s vědomím, že jde o plnění na platný závazkový vztah, což plyne i z jejího dalšího postupu, kdy poté, co úvěroví dlužníci přestali plnit, podala návrh na vydání rozhodčího nálezu, jímž se domáhala dalších plnění a následně jejich vymožení v exekuci), nýbrž okamžikem právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, a to sice dnem doručení usnesení o zastavení exekuce povinným (dne 26. 2. 2020), kdy bylo postaveno najisto, že dlužníci plnili bezdůvodně. Otázka určení počátku běhu promlčecí doby tak není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce konkurence použití obchodního zákoníku a občanského zákoníku (resp. o. z.). Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 387 odst. 1 obch. zák. právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem. Podle § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy by právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že zjištěný skutkový stav (tedy i otázku promlčení práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku) poměřoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ustanoveními občanského zákoníku, resp. o. z. Vyřešení otázky konkurence použití občanského zákoníku a obchodního zákoníku je pro napadené rozhodnutí relevantní. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit promlčení nároků, které vznikly z právního úkonu učiněného do 31. 12. 2013, popř. v souvislosti s ním, řeší § 3036 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá (a to ze spojení „…až do svého zakončení…“), že podle dosavadních předpisů (tedy podle obch. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh a rovněž okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018). V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud dovodil, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Na základě výroku o zastavení exekuce lze pouze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem než vymožením, přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému. V rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, v němž posuzoval případ, kdy závazek dlužníka vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 497 obch. zák., jež je podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem, který se řídí ustanoveními části třetí obchodního zákoníku, Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4, části první věty za středníkem, obch. zák., resp. že úprava promlčení obsažená v § 101 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“, nepředstavuje „jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele“, která měl zákonodárce na zřeteli při zavedení § 262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. Z řečeného vyplývá, že byť byla úvěrová smlouva uzavřená dne 22. 6. 2011 mezi žalovanou a právními předchůdci žalobkyně J. a M. V. smlouvou spotřebitelskou, neznamená to, že již proto je na místě automaticky aplikovat úpravu promlčení podle občanského zákoníku. V rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, Nejvyšší soud posuzoval požadavek na vrácení plnění z neplatné smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku; setrval na závěrech o komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku ve vztahu k běhu a délce všech promlčecích dob – mimo jiné dovodil, že v případě nároku na vrácení plnění z neplatné smlouvy se neaplikuje ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák. Posuzoval-li odvolací soud promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z právního vztahu založeného smlouvou uzavřenou v režimu obchodního zákoníku podle příslušných ustanovení o. z., posoudil věc podle nesprávné právní normy (v rozporu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu) a dovolání je tak i důvodné. Z výše uvedeného důvodu dovolací soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby posoudil otázku promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení při zohlednění rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i SDEU. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu