33 Cdo 2804/2025-291 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně GASCONTROL, společnost s r. o., se sídlem v Havířově, Dělnická 883/46 (identifikační číslo osoby 465 78 021), zastoupené Mgr. Petrem Chamrádem, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Horní 24, proti žalované Hanyš – Jeřábnické práce, s.r.o., se sídlem v Radonicích, Počernická 425 (identifikační číslo osoby 272 43 460), zastoupené JUDr. Pavlem Koukalem, advokátem se sídlem v Praze 9, Milovická 199/5, o zaplacení 1 993 087,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 22 C 381/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 25 Co 67/2025-261, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 267,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Koukala, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 3 986 175,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé dne 23. 7. 2022 porušením povinnosti žalované při provádění jeřábnických prací. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 22 C 381/2023-220, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2025, č. j. 22 C 381/2023-249, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 993 087,60 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 17. 11. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I); co do částky 1 993 087,60 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 17. 11. 2022 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované a o nákladech státu (výroky III až VI). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřely v rámci stavby „Tepelný napáječ ETE – České Budějovice – dostavba TN Temelín“ smlouvu, podle níž žalovaná pokládala pro žalobkyni potrubí; pokládka probíhala pomocí tří jeřábů, které si žalobkyně u žalované na základě specifikace svého projektanta objednala. Na vazačské práce uzavřela žalobkyně samostatnou smlouvu se společností Moravský Plynostav a.s., která je součástí skupiny GASCONTROL, do které patří i žalobkyně. Žalovaná zajistila žalobkyní poptané (objednané) tři jeřáby a provedla zdvih potrubní sestavy (zdvih prováděly všechny tři jeřáby najednou). Veškerá komunikace o realizaci zdvihu probíhala mezi třemi vazači, jejich mistrem, zástupcem žalované V. V. a jeřábníky na místě samém. Během zdvihu sestavy potrubí došlo dne 23. 7. 2022 k jejímu zničení (lomu a deformaci); důvodem byl nedostatečný počet jeřábů (počet jeřábů byl poddimenzovaný, nebylo reálné provést zdvih bez prověšení břemene). Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že „byly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti na straně žalované, zároveň však jsou dány na straně žalobkyně, které se přičítají této“, v jejichž důsledku škodní událost (potažmo škoda) vznikla. Ačkoli jsou obě účastnice řízení odbornice („žalobkyně má odbornost v oblasti břemen, pokládky potrubních soustav, s čímž je nepochybně spojen i určitý průnik do oblasti jejich zvedání, oproti tomu žalovaná je odborníkem na zdvih břemen, kdy ačkoli není odborníkem na samotná břemena, tak tato zvedá a musí mít zkušenosti se zdvihem různých materiálů“), obě zásadním způsobem zanedbaly pečlivost, kterou měly vynaložit. Při aplikaci § 2918 o. z. poměřoval zjištěný skutkový stav ustanoveními § 2913 ve spojení s § 5 odst. 1 o. z. a §§ 2316, 2586 odst. 1, 2951 a 2952 o. z. Rozhodl, že poměr obou účastnic na vzniklé škodě je stejný a žalobnímu návrhu proto vyhověl co do 1 993 087,60 Kč s příslušenstvím; ve zbytku žalobu zamítl. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 25 Co 67/2025-261, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 993 087,60 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 11. 2022 do zaplacení a nákladů spojených s pohledávkou ve výši 1 200 Kč zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a žalované vrátil poměrnou část soudního poplatku za odvolání. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se neztotožnil s jeho závěry skutkovými ani právními. Smlouvu, kterou účastnice uzavřely dne 21. 7. 2022, posoudil jako smlouvu o dílo upravenou § 2586 a násl. o. z., jejímž předmětem bylo provedení jeřábnických prací spočívajících v pokládce potrubí v rámci stavby „Tepelný napáječ ETE, České Budějovice, dostavba TN Temelín“, dle konkrétní objednávky žalobkyně podle projektové dokumentace, kterou nechala za tímto účelem vyhotovit. Vycházeje ze zjištění, že při provádění prací dne 23. 7. 2022 bylo navařeno 15 kusů potrubí do jednoho celku, tento celek pak v jeden okamžik zvedly 3 jeřáby, přičemž došlo k sesunu potrubí při jeho zvedání a k poškození potrubí v důsledku pádu, uzavřel, že příčinou škodné události (vzniku škody) byl nedostatečný počet žalobkyní objednaných jeřábů. Nepřisvědčil tak žalobkyni, že příčinou vzniku škody ze škodné události dne 23. 7. 2022 byl buď špatný, nesynchronizovaný zdvih břemena nebo sesunutí břemene z úvazu, který nebyl osobou provádějící koordinaci prací za žalovanou, zkontrolován. Uzavřel, že žalovaná neporušila žádnou ze smluvních povinností tak, aby v důsledku tohoto porušení (v příčinné souvislosti s ní) vznikla tvrzená škoda; absentuje-li tak jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za újmu (škodu) dle § 2913 o. z., další předpoklady již nezkoumal. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odkazujíc na (již neexistující) „§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, dovozuje přípustnost dovolání z toho, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny, respektive jsou řešeny rozdílně“; ty formuluje následovně: 1) „Která ze stran nese důkazní břemeno o dostatečnosti objednaného počtu jeřábů při manipulaci s potrubím podle smlouvy o dílo (§ 2586 a násl. o. z.)“; 2) „Lze odhlédnout od sjednané povinnosti zhotovitele provést pro objednatele dílo „na vlastní nebezpečí“ (§ 2586 odst. 1 o. z.) a přenést veškeré riziko škody na objednatele jen proto, že definoval parametry břemene“; 3) „Porušil odvolací soud procesní povinnost dle § 118a o. s. ř., jestliže žalobkyni před vyhlášením rozsudku neupozornil, že pokládá za rozhodující příčinu škody nedostatečný počet jeřábů, kterou údajně „kategoricky popírala“ (žalobkyně toliko tvrdila, že určení počtu jeřábů je odbornou otázkou zhotovitele), a tím jí znemožnil označit důkazy k této nově otevřené otázce“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škoda vznikla v důsledku nedostatečného počtu jeřábů a že žalovaná neporušila žádnou smluvní ani zákonnou povinnost. Považuje ho za překvapivý a přepjatě formalistický, neboť ho odvolací soud učinil poté, kdy v rámci koncentrační lhůty upřesnila žalobu, nicméně odvolací soud dospěl k závěru o jiné příčině. Porušil tak zásadu rovnosti zbraní a právo na spravedlivý proces i základní principy odpovědnosti za škodu způsobenou profesionálem při výkonu jeho činnosti. Odvolací soud podle dovolatelky zcela ignoroval kogentní úpravu § 2586 odst. 1 („zhotovitel provádí dílo na vlastní náklad a nebezpečí“) a § 2913 o. z., bezdůvodně přenesl důkazní břemeno na ni jako objednatele, ačkoli soud prvního stupně zjistil, že plán zdvihu byl smluvní povinností žalované, a odhlédl od § 5 o. z. (povinnost odborné péče). „V otázce objektivní odpovědnosti zhotovitele“ se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu „sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002“, a v „otázce výkonu práva vs. porušení povinnosti“ od jeho rozhodnutí „sp. zn. 32 Cdo 4469/2010 a sp. zn. 23 Cdo 1944/2019“. Podle dovolatelky na ni odvolací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno ohledně příčiny vzniku škody (dostatečného počtu jeřábů), ačkoli právě žalovaná strana jako profesionální jeřábnická společnost garantovala odbornou manipulaci a měla povinnost doporučit technologický postup (viz smluvní ujednání o provedení prací v souladu s ČSN ISO 12480-1). Odvolací soud dovolatelka dále viní z toho, že nedostál povinnosti dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., jestliže ji neupozornil na změnu právní kvalifikace, přestože tato skutečnost dosud nebyla předmětem tvrzení ani dokazování, čímž porušil zásadu rovnosti zbraní (čl. 36 odst. 1 Listiny); ve vztahu k poučovací povinnosti soudu shledává dovolatelka rozpor s rozhodnutími Ústavního soudu „sp. zn. I. ÚS 2014/10 a sp. zn. III. ÚS 4495/12“. Bez zdůvodnění s prostým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1656/2000 dovolatelka namítá „extrémní nesoulad skutkových zjištění“. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, subsidiárně rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť v něm není formulována žádná v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená právní otázka, ani otázka, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně; podstatu dovolání tvoří skutkové výhrady žalobkyně, která neliší mezi otázkami právními a skutkovými. Koho tíží důkazní břemeno, je pak jasně vymezeno v § 120 o. s. ř. (nadto odvolací soud nepřenesl nesprávně důkazní břemeno, ale dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že ke škodě došlo v důsledku porušení povinnosti žalované, resp. uzavřel, že z provedených důkazů nevyplývá, že by důvodem vzniku škody bylo porušení bezpečnostních předpisů ze strany žalované nebo že její postup byl v rozporu s ČSN). Námitku nesprávné aplikace § 2586 odst. 1 o. z., dovolatelka blíže nerozvedla; tvrzené příčiny vzniku škody neprokázala. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obecně platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které jsou v rozhodování dovolacího soudu řešeny rozdílně (jak je tomu v nyní posuzované věci), musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovými však nejsou k dovolacímu přezkumu předestřené otázky 1) a 2). Odvolací soud vyložil, jaké povinnosti plynuly žalované ze smlouvy o dílo a uzavřel, že k jejich porušení nedošlo. Žalobkyně neprokázala, resp. ani netvrdila, že žalovaná některou svou smluvní povinnost nesplnila. Již toto zjištění vedlo k zamítnutí žaloby („chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, soud již další nezkoumá“), jak odvolací soud s podporou závěrů dovozovaných ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu rozvedl. Konstatoval-li odvolací soud, že příčinou vzniku škody byl nedostatečný žalobkyní poptaný (na základě specifikace jejího projektanta objednaný) počet jeřábů použitých ke zdvihu, nic to nemění na tom, že napadené rozhodnutí nespočívá na otázce rozložení důkazního břemene mezi strany sporu, ale na zjištěném skutkovém stavu věci o příčině vzniku škody. Zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost, příp. úplnost skutkových zjištění ohledně porušení povinnosti žalované a ohledně příčiny vzniku škody, z nichž odvolací soud vycházel, proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o závažnosti a věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soud za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické. Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku ohledně příčiny vzniku škody, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzované věci nejedná. V souvislosti s výtkou, že odvolací soud „na ni bezdůvodně přenesl důkazní břemeno“ o smluvních povinnostech žalované a jejich porušení, dovolatelka neformuluje žádnou zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Oproti odvolacímu soudu, který nezjistil, že by žalovaná porušila svou smluvní (nebo jinou) povinnost, pouze prosazuje, že příčinou vzniku škody bylo porušení povinností žalované jako profesionální jeřábnické společnosti při manipulaci s předměty. K žádnému přenesení důkazního břemene evidentně nedošlo. Tvrzení, že odvolací soud za rozhodující označil skutečnost, že objednatel nejlépe zná své zboží, a proto má nést následky škody, se z napadeného rozhodnutí nepodává; jedná se o misinterpretaci žalobkyně. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka formulovaná pod bodem 3), v jejíchž intencích žalobkyně namítá, že nebyla poučena ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, což platí i tehdy, měla-li absence poučení původ v jiném právním posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, u ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3087/2005). Tato výtka především nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř, resp. nenastoluje otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci, tj. otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž je jí namítána vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, jsou-li skutečně dány, však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že poučení podle § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo jeho usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo za řízení před soudem prvního stupně najevo nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3064/2022, nebo odůvodnění jeho rozsudků ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, a ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). V projednávané věci byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Za situace, kdy žalobkyně k údajnému porušení smluvní povinnosti žalovanou netvrdila žádnou (právně významnou) skutečnost a existence takové skutečnosti v řízení nevyšla najevo, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že žalobkyni nepoučil postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto důvodu nelze označit jako překvapivé. Činí-li žalobkyně v dovolání „důkazní (návrhy) bez nových skutků“, je třeba připomenout, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení odvolacím soudem (viz výše). Žalobkyně sice v dovolání výslovně uvedla, že dovolání proti napadenému rozsudku podává „co do plného rozsahu, tedy do veškerých výroků napadeného rozhodnutí,“ proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady neuplatnila. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu