33 Cdo 2987/2025-203 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. M., zastoupené JUDr. Jarmilou Zemánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Pod akáty 90/36, proti žalovanému J. Ch., zastoupenému JUDr. Jiřím Půčkem, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, Na Splávku 1182, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 88/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2025, č. j. 58 Co 146/2025-174, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2025, č. j. 58 Co 146/2025-174, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 4. 2025, č. j. 14 C 88/2024-158, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně žalobou ze dne 24. 3. 2024 požadovala, aby soud určil, že je vlastnicí podílu o velikosti ideální jedné poloviny nemovitostí, a to pozemku č. st. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, v obci XY, katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovitosti“). Uváděla, že tento spoluvlastnický podíl dne 14. 7. 2010 žalovanému darovala, a protože se žalovaný k ní a k členům její rodiny začal chovat v rozporu s dobrými mravy tím, že je omezuje v užívání domu, přivlastňuje si užitky ze zahrady, poničil stromy, bez souhlasu zřizuje různé přístavby a provádí stavební úpravy, zesměšňuje a ponižuje jak ji, tak jejího manžela a dceru, verbálně i fyzicky je napadá, odvolává žalobkyně svůj dar a požaduje jeho vrácení. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2025, č. j. 58 Co 146/2025-174, potvrdil rozsudek ze dne 16. 4. 2025, č. j. 14 C 88/2024-158, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala požadovaného určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 14. 7. 2010 smlouvu, kterou žalobkyně žalovanému darovala ideální polovinu předmětných nemovitostí; vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 20. 7. 2010 s právními účinky vkladu ke dni 15. 7. 2010. Žalobkyně svůj dar dne 24. 3. 2024 odvolala proto, že žalovaný se k ní a k osobám jí blízkým chová v žalobě popsaným způsobem, v němž žalobkyně spatřuje hrubé porušení dobrých mravů. V průběhu řízení žalobkyně rozšířila důvody, které jí vedou k odvolání daru, o zamezování ve styku s vnučkami. Aniž zjišťoval, zda vytýkané chování žalovaného vůči žalobkyni a členům její rodiny naplnilo znaky skutkové podstaty ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně i přes opakované poučení soudu podle § 118a odst. 1 a § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), netvrdila a neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení; na poučení soudu reagovala její právní zástupkyně irelevantním sdělením, že je zájmem žalobkyně, aby s manželem v domě v klidu dožili a nebyli žalovaným utiskováni, přičemž vyjádřila přesvědčení, že se žalobkyně k otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nemusí s ohledem na žalobní tvrzení blíže vyjadřovat, neboť zákon, konkrétně § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), žádá prokázat pouze hrubé (zjevné) porušení dobrých mravů obdarovaným. Akcentovala, že odvolací soud usnesením ze dne 28. 8. 2024, č. j. 58 Co 124/2024-35, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba z 25. 3. 2024 ve spojení s podáním z 15. 4. 2024 neodmítá, neboť žalobkyně v ní popsala důvody, pro něž odvolává svůj dar a z žaloby je zřejmé, čeho se domáhá. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že žaloby o vrácení daru (podle § 2072 o. z., jakož i podle § 630 obč. zák.) jsou povahou tzv. zákonné určovací žaloby, u nichž není třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 838/2025, a ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2639/2015, odvolací soud uzavřel, že i v případě určovací žaloby v návaznosti na odvolání daru pro nevděk (§ 2072 o. z. či § 630 obč. zák.) se soud musí existencí naléhavého právního zájmu zabývat, a protože žalobkyně přes poučení soudu netvrdila (ani neprokázala) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nelze než žalobu zamítnout. Odůvodnila-li žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení zájmem klidného dožití v předmětných nemovitostech, žaloba na určení spoluvlastnického práva jí takový požadavek nezajistí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolatelka dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky (konkrétně otázky, zda vlastník nemovitostí, který podíl na nich daroval, má po uplatnění práva na vrácení daru naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002. Namítá, že podle ustálené judikatury je naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, pokud určení může odstranit stav právní nejistoty účastníků, přičemž tato situace ve věci nastala. Uvádí, že podle právní teorie existuje i argumentačně podložené stanovisko, podle něhož je žaloba podle § 2072 odst. 1 a odst. 2 o. z. i podle § 630 obč. zák. tzv. zákonnou určovací žalobou, u které není nutné tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem. Srozuměna není ani s tím, že se soud prvního stupně neřídil názorem odvolacího soudu vyjádřeným v odůvodnění usnesení č. j. 58 Co 124/2024-35, zamítl-li žalobu pro neprokázání naléhavého právního zájmu. Je přesvědčena, že její naléhavý právní zájem na požadovaném určení je zřejmý, jelikož jí žalovaný darované podíly na nemovitostech nevrátil, ač byl k tomu důvodně vyzván. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Součástí svého dovolání žalobkyně učinila žádost o odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I když nelze přisvědčit názoru prosazovanému dovolatelkou, že žaloba, jíž byl uplatněn nárok dárce na vrácení daru podle § 2072 o. z. či § 630 obč. zák., je svou povahou tzv. zákonnou určovací žalobou, u které není nutné prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1975/2008, či ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011), dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným, neboť odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nerespektoval relevantní rozhodnutí, v nichž se dovolací soud vyjadřoval k obdobné situaci, tj. k naléhavému právnímu zájmu dárce, který vyzval obdarovaného k vrácení nemovitého daru, na určení, že je vlastníkem darovaných nemovitostí. V usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2053/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „soudní praxe a odborná literatura jsou ve shodě v tom, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo určení jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí (mutatis mutandis totéž platí i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo k nemovitosti zaznamenáno do katastru nemovitostí (k tomu srovnej § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí (k tomu též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528)“. V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5394/2015, v němž se vyjadřoval k námitce žalovaného, že v řízení nebyl řádně tvrzen a prokázán naléhavý právní zájem žalobce na jím požadovaném určení, Nejvyšší soud dovodil, že ačkoliv žaloba neobsahovala výslovné vyjádření, v čem žalobce spatřuje naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k nemovité věci, bylo možné existenci naléhavého právního zájmu jednoznačně dovodit z jednotlivých tvrzení obsažených v žalobě. Tak tomu je i v nyní posuzované věci, kdy žaloba sice neobsahovala výslovné vyjádření k naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení, avšak z obsahu žaloby se zřetelně podává, že žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru, že předmětem darování byl spoluvlastnický podíl na nemovitostech (tedy, že jde o určení práva, které se zapisuje do veřejného rejstříku) a že žaloba směřuje k restituci vlastnického práva žalobkyně k darovanému podílu na nemovitostech (jeho obnovení s účinky ex nunc) a logicky vzato k tomu, aby žalobkyně mohla být v katastru nemovitostí zapsána opět jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí a byla tak oproštěna od spolurozhodování žalovaného o nemovitostech a od jeho zásahů. To ostatně vyplývá nejen z žaloby, ale i z vyjádření, jímž žalobkyně, resp. její právní zástupkyně, při jednání soudu dne 16. 4. 2025 reagovala na jeho výzvu k přednesu patřičných tvrzení ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Dovolací soud uzavírá, že byť se žalobkyně v žalobě existencí naléhavého právního zájmu přímo nezabývala, ze zde obsažených skutkových tvrzení a formulace žalobního požadavku lze existenci naléhavého právního zájmu dovodit. Tento závěr je podpořen faktem, že k tomu, aby „označila skutečnosti a k nim předložila i označila důkazy ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení“ vyzval soud žalobkyni teprve po uplynutí doby delší jednoho roku od zahájení řízení. Z výše uvedeného důvodu dovolací soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Pro nadbytečnost se již nezabýval dalšími žalobkyní uváděnými dovolacími námitkami a nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby přistoupil k věcnému přezkumu a zabýval se tím, zda v posuzovaném případě byla naplněna skutková podstata ustanovení § 630 obč. zák. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 1. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu