33 Cdo 2988/2025-392 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Perštýně 362/2, proti žalovanému Vladimíru Kejlovi, se sídlem Ostrava, Slezská Ostrava, Keltičkova 1905/44, identifikační číslo osoby 40325521, zastoupenému Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem Ostrava, Macharova 302/13, o zaplacení 278 820 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 89/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2025, č. j. 16 Co 259/2024-353, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 29 C 89/2021-210, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 278 820 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % za dobu od 27. 8. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 278 820 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení (účastníků a státu) před soudy obou stupňů. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně se odvolací soud v rámci jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4. Těmito otázkami je (slovy dovolatele) skutečnost, zda: a) se má právní jednání posuzovat podle svého obsahu a účelu, nikoliv pouze podle např. formálního názvu nebo označení, b) ovlivňuje-li hodnotu zboží vícero faktorů, z kterých se celková hodnota zboží skládá, je možné požadovat náhradu škody separátně ke každému takovémuto faktoru (v tomto konkrétním případě se jedná o mince, jejichž celková hodnota se skládá z numismatické hodnoty a dále z vývoje hodnoty stříbra na trzích), c) se má dle dikce občanského zákoníku hradit skutečná škoda, d) je možné, aby – navzdory znění ustanovení § 2913 občanského zákoníku - v případě, že prodávající (podnikatel) nedodá v rozporu se smlouvou zboží, neodpovídal za škodu vzniklou na straně kupujícího, e) je kupující v případě porušení smluvní povinnosti ze strany prodávajícího (podnikatele) spočívající v nedodání zboží, povinen odložit své rozhodnutí o pořízení věci u jiného prodejce do doby, než cena věci opět klesne tak, aby zamezil vzniku škody na straně původního prodávajícího (podnikatele); brání ujednání o fixní kupní ceně právu kupujícího domáhat se náhrady škody z titulu porušení kupní ceny spočívající v nedodání zboží včas, f) se ujednání ust. § 1837 písm. b) občanského zákoníku použije taktéž na prodávajícího podnikatele, tedy zda podnikatel nemůže od smlouvy odstoupit, resp. je povinen dodat zboží dle smlouvy v rámci dodací lhůty v případě, kdy cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na jeho vůli a k nimž může dojít během dodacích lhůt. 5. Dále má dovolatel za to, že v souzené věci se u otázek a) až d) jedná o výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazu je založeno na libovůli, pročež je skutková otázka způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. 6. Prosazuje, že předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovaným byl drahý kov ve formě mincí, přičemž škoda způsobená žalobci představuje rozdíl mezi hmotností stříbra, které bylo předmětem kupní smlouvy, a hmotností stříbra, které žalobce za stejnou částku u jiného obchodníka obdržel poté, co žalovaný porušil svou smluvní povinnost. Odvolacímu soudu vytýká, že se uvedenými skutečnostmi a žalobcem k tomu předloženými důkazy nezabýval a neaplikoval na právní jednání žalobce a žalovaného § 555 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). I kdyby odvolací soud (i v kontextu výkladu obsahu dotyčné smlouvy) došel k závěru, že předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným byly mince, ani tato skutečnost nemá vliv na to, aby se žalobce nemohl domáhat škody z hodnoty stříbra. Vzhledem k provedenému dokazování (znaleckým posudkům) i s ohledem na skutečnosti „obecně známé“ lze uzavřít, že u sběratelských mincí lze požadovat jak škodu spočívající v numismatické hodnotě, tak i škodu spočívající ve výkyvech hodnoty drahého kovu. Pokud se numismatická hodnota předmětných mincí nezměnila, může žalobce požadovat pouze škodu způsobenou výkyvy hodnoty drahého kovu (stříbra). Odvolací soud nezohlednil, že celková hodnota sběratelských mincí se odvíjí od vícero faktorů (hodnoty stříbra + vzácnost, zachovalost a historický význam), přičemž se opomněl vypořádat s tím, že podle úpravy občanského zákoníku má být hrazena skutečná škoda. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že „i kdyby žalobce nakoupil u žalovaného stříbro na investici např. v podobě slitků nebo i kdyby se cena mincí nelišila od ceny ryzího stříbra v nich obsaženého, tak podle názoru odvolacího soudu by tvrzená škoda nebyla v adekvátní příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, protože ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Jiránka vyplývá, že v určité době nedlouho (v září 2020) po uzavření kupní smlouvy mezi účastníky cena stříbra na světových trzích naopak klesla, a to natolik, že kdyby žalobce odložil své rozhodnutí do této doby, mohl za stejnou částku nakoupit dokonce více stříbra, než podle kupní smlouvy s žalovaným“. Součástí dovolací argumentace k otázkám uvedeným výše formuluje další otázky: - zda je kupující (žalobce) v případě porušení smluvní povinnosti ze strany prodávajícího (žalovaného jakožto podnikatele) spočívající v nedodání zboží povinen odložit své rozhodnutí o pořízení věci u jiného prodejce do doby, než cena zboží opět klesne tak, aby zamezil vzniku škody na straně původního prodávajícího (žalovaného jakožto podnikatele) a zda brání ujednání o fixní kupní ceně právu kupujícího (žalobce) domáhat se náhrady škody z titulu porušení kupní smlouvy spočívající v nedodání zboží včas, nebyla dle názoru žalobce dovolacím soudem řešena a pokud ano, je dle žalobce rozhodována rozdílně, případně se při řešení výše uvedených otázek odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, - zda taktéž podnikatel nemůže od smlouvy odstoupit, resp. je povinen dodat zboží dle smlouvy v rámci dodací lhůty v případě, kdy cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na jeho vůli a k nimž může dojít během dodacích lhůt, - jak měl v této situaci postupovat, aby se jeho ztráta ještě více nenavyšovala a zboží obdržel do své dispozice v přiměřené době, - dokdy měl zboží při zohlednění možného vzniku škody a úspěšnosti jejího uplatnění nakoupit u jiného obchodníka, - za jaké období se má zafixovat výše škody, - kdy na základě objednávky žalobce měl žalovaný předmětné zboží poptat u svého dodavatele, když se jedná o zboží, jehož cena je nepředvídatelná, - v jakém okamžiku po učinění objednávky ze strany žalobce byl žalovaný povinen poptat (objednat) zboží u dodavatele, v případě, že zboží poptal (objednal) žalovaný později, zda nese riziko za výchylky finančního trhu nezávisle na jeho vůli, zboží je povinen dodat za sjednanou kupní cenu v dodací lhůtě a od smlouvy nemůže odstoupit, případně zda je možné vznik podnikatelského riziko žalovaného obejít tím, že dodací lhůtu nedodrží a předmětné zboží u dodavatele poptá až ve chvíli, kdy bude kurz drahých kovů odpovídat ceně kupní ceny dle kupní smlouvy, aniž by mu za tento krok hrozilo riziko spočívající např. v předmětu tohoto sporu, tedy úspěšnosti žaloby na náhradu škody podané ze strany poškozeného. 7. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně. 8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 10. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud zkoumal, zda je dovolání přípustné. 11. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. 13. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 14. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). 15. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. V dovolání použitá formulace, že předestřené otázky a) až f) „dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně se v rámci jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ nepředstavuje řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích § 237 o. s. ř. již proto, že dovolatel ve vztahu ke každé z formulovaných otázek individuálně nespecifikuje (a tento údaj se nepodává z celého obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.), o jaký případ přípustnosti dovolání jde. Z formulace předestřených otázek pak dovolatel nepředkládá k dovolacímu přezkumu žádnou dostatečně určitě vymezenou právní otázku, kterou by dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, ani neuvádí žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž závěrů se měl dovolací soud odchýlit, nebo jde o otázku, k níž existuje rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na otázce týkající se aplikace § 1837 písm. b) o. z. nadto napadené rozhodnutí není založeno, neboť odvolací soud se odstoupením spotřebitele od smlouvy nezabýval, a u zbylých otázek (položených jako podotázky) pak dovolatel přípustnost dovolání nevymezil vůbec. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu ohledně vzniku škody tím, že prosazuje, že předmětem kupní smlouvy nebyly mince, ale drahý kov (stříbro), přičemž způsobenou škodu představuje rozdíl ve hmotnosti stříbra, jež bylo předmětem smlouvy uzavřené se žalovaným a hmotností stříbra, které žalobce za stejnou částku obdržel u jiného obchodníka poté, co žalovaný porušil svou smluvní povinnost. 16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 325/2022). 17. V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí na několika samostatných závěrech, a sice na závěru, že pro vznik povinnosti nahradit škodu chybí předpoklad spočívající v existenci škody a dále není splněna podmínka spočívající v tom, že tvrzená škoda je v adekvátní příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. 18. Za situace, kdy druhý z uvedených závěrů odvolacího soudu, z nichž každý sám o sobě představuje důvod pro zamítnutí žaloby, nebyl podaným dovoláním nijak zpochybněn, zpochybnění řešení samotné otázky, zda je škodou sama hodnota stříbra nebo hodnota zakoupené mince, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. 19. Zmiňuje-li dovolatel existenci vad řízení, pak tyto samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají, neboť k vadám řízení dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. 20. Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu