33 Cdo 3094/2025-195 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 438/45, proti žalovanému V. V., zastoupenému JUDr. Ladislavem Chundelou, advokátem se sídlem Praha 4, Libušská 225/51, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 412/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2025, č. j. 14 Co 220/2025-168, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 459,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Ladislava Chundely. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 31 C 412/2025-132, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY, zahrada, v katastrálním území XY, v obci XY, zapsaného na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území XY, a rozhodl o nákladech řízení. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020) – jedná se o otázku výkladu právního jednání, resp. ujednání ve smlouvě uzavřené se žalovaným. Dále odvolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002) v otázce procesního práva, zda je vadou řízení, pokud soud účastníka řízení nevyzve k doplnění důkazů podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. V tomto směru namítá, že se soudy při závěru, že nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení žalovaného se splněním jeho smluvní povinnosti, nezabývaly možností odstoupení od smlouvy z jiného důvodu, pročež jim vytýká, že nesplnění poučovací povinnosti k doplnění důkazů k prokázání tohoto tvrzení. 4. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), a po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní pouze právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). 9. V usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, Nejvyšší soud vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. 10. Tak tomu ovšem v projednávané věci není a žalobce navíc své námitky vůči závěru odvolacího soudu ohledně prodlení žalovaného staví na vlastní skutkové verzi odlišné od toho, co zjistil odvolací soud, prosazuje-li, že žalovaný již započal výstavbu opěrné zdi, tudíž byl vázán šestiměsíční lhůtou pro její dokončení, která uplynula, ač odvolací soud z obsahu dotyčné smlouvy a z dalších provedených důkazů zjistil, že splnění závazku žalovaného vybudovat stavbu opěrné zdi nebylo vázáno na dobu splnění, ale záviselo na vůli žalovaného a bylo rovněž vázáno na vydané pravomocné stavební povolení, přičemž smlouva provedení některých prací i před nabytím právní moci příslušného stavebního povolení umožňovala, a že šestiměsíční lhůta byla sjednána jako doba vlastní realizace stavby, aby žalobce nebyl vystaven delšímu omezení vlastnického práva samotnou realizací stavby. Oproti tomu žalobce prosazuje, že k zahájení stavby i přes chybějící pravomocné stavební povolení již došlo, tudíž po uplynutí šestiměsíční lhůty se žalovaný ocitl v prodlení. 11. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobcem předestřená otázka chybějícího poučení o možnosti prokázat jiný důvod odstoupení. Jednak je tím namítána vada řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, ale ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, není přiléhavý, neboť v tam řešené věci předmět řízení umožňoval posouzení věci - při společném skutkovém základu - i v rovině jiného právního posouzení (bezdůvodného obohacení), oproti tomu v nyní projednávané věci byl předmět řízení skutkově vymezen tak, že žalobce od smlouvy odstoupil z důvodu, že žalovaný nesplnil závazek v termínu dokončit stavbu opěrné zdi. Jestliže ze strany žalobce nebyl tvrzen žádný jiný důvod pro odstoupení od smlouvy, pak nebyl důvod ho vyzývat k označení důkazů za účelem jeho prokázání. Od závěrů uvedených v dotyčném rozhodnutí se tak odvolací soud neodchýlil. 12. Protože nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu