33 Cdo 3137/2025-137 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Český spotřebitel s.r.o., se sídlem Praha 1, Haštalská 795/1, identifikační číslo osoby 01398491, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o 84 172,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 220/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 55 Co 131/2025-110, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 990 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 14 C 220/2024-60, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 97 454,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 1. 5. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 55 Co 131/2025-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu částky 84 172,73 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že usnesením ze dne 6. 5. 2021, č. j. 58 EXE 124/2018-142, Okresní soud v Novém Jičíně zastavil exekuci vedenou pod sp. zn. 094 EX 00405/18 soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem na základě nálezu rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 21. 11. 2016, č. j. 101 Rozh 6405/2016-7, coby exekučního titulu, a to z důvodu absolutní neplatnosti (pro rozpor s dobrými mravy) smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 28. 9. 2013 mezi předchůdkyní žalobkyně K. K. a žalovanou a na ní navazující rozhodčí smlouvy, podle níž byl předchůdkyni žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 52 000 Kč. Částku ve výši 140 306 Kč úvěrová dlužnice uhradila žalované již před zahájením rozhodčího a exekučního řízení. Exekuce skončila vymožením částky 20 436,38 Kč, z níž částka 13 281,38 Kč byla poskytnuta žalované. Předmětem odvolacího řízení se stala toliko částka 84 172,73 Kč, představující část plnění, které postupitel žalované poskytl před zahájením rozhodčího řízení, před vydáním rozhodčího nálezu a před zahájením exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva obsahující řadu nepřiměřených ujednání, i rozhodčí smlouva jsou absolutně neplatné. K námitce promlčení uvedl, že je třeba vzít v úvahu, že šlo o dlouhodobý finanční vztah, přičemž dlužnice jako slabší smluvní strana si nebyla dlouho vědoma, že se žalovaná na její úkor obohacuje. S poukazem na judikatorní závěry Soudního dvora Evropské unie uvedené znamená, že nelze uplatnit takové promlčecí doby (v daném případě objektivní promlčecí dobu podle obchodního zákoníku), které by marně uplynuly dříve, než spotřebitel získá vědomost o svém ochuzení. Protože se o bezdůvodnosti jí poskytnutého plnění (s výjimkou částky 84 172,73 Kč s příslušenstvím) dlužnice dozvěděla prokazatelně 14. 7. 2021, kdy došlo k zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu, pak od tohoto okamžiku začala plynout čtyřletá promlčecí doba. Námitku promlčení, kterou uplatnila žalovaná, proto neshledal opodstatněnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu a že zde jsou další dosud neřešené otázky, jež jasně plynou ze zákona, který odvolací soud nerespektoval. Podané dovolání se týká posouzení otázky běhu promlčení podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a dovolatelka v něm předkládá následující otázky: 1) od kdy započne běžet lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, jde-li o plnění na neplatnou smlouvu uzavřenou za účinnosti obchodního zákoníku; 2) zda – pokud bylo plnění na neplatnou smlouvu učiněno před zahájením exekučního řízení, jež se ho netýká – je dán nějaký procesní či jiný důvod, který by bránil podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení bez odkladu; lze se domáhat vrácení plnění uhrazeného dobrovolně před exekučním řízením a nikoliv čekat na jeho zastavení; kdy v takovém případě započne běh promlčecí doby; 3) zda lze na základě směrnice Rady 93/13/EHS, kdy SDEU dovodil, že ve sporech se spotřebiteli nelze uplatnit takové promlčecí doby, které by spotřebiteli marně uplynuly dříve, než získá vědomost o svém ochuzení, použít výklad contra legem, kdy kogentní ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. nebude soudem vzato v úvahu; 4) zda je pro závěr odvolacího soudu o neužití úpravy obecné promlčecí doby v § 397 obch. zák. potřeba zkoumat subjektivní povědomí o objektivní okolnosti – vzniku bezdůvodného obohacení – ve vztahu k úpravě § 394 odst. 2 obch. zák. výkladem contra legem, který je při uplatňování zásady efektivity založené na výkladu Směrnic 2008/48/ES a 93/13/EHS výkladem nepřípustným, nemají-li směrnice přímé účinky, a zda je jejich uplatňování v přímém rozporu s textem a smyslem daného ustanovení nepřípustné; 5) zda – pokud se dá přednost směrnici a na jejím základě se nepřihlédne ke kogentním ustanovením zákona, „dostojí“ čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a zda je takový přístup správný. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že neaplikoval (speciální a komplexní) úpravu promlčení v obchodním zákoníku. Prosazuje, že u plnění hrazených úvěrovým dlužníkem dobrovolně před zahájením exekučního řízení nebyl žádný (ani procesní) důvod, který by bránil podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce mohla žalobkyně (popř. její právní předchůdkyně) důvodně podat žalobu, pokud se o tom, že došlo na úkor dlužníka k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl, dozvěděla nejpozději v době podání návrhu na zastavení exekuce. Žalobkyně se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde-li o otázku promlčení práva úvěrového dlužníka na vydání bezdůvodného obohacení uplatněného vůči poskytovateli úvěru, Nejvyšší soud se k situacím, kdy se úvěrový dlužník domáhal po poskytovateli úvěru vrácení plnění vymožených v rámci exekuce nařízené podle rozhodčího nálezu, která byla posléze zastavena, již opakovaně vyjádřil (srov. judikaturu uvedenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1461/2025). Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že se Nejvyšší soud doposud nezabýval otázkou promlčení práva na vrácení plnění poskytnutého úvěrovým dlužníkem (před vydáním rozhodčího nálezu) na základě smlouvy, která byla posléze shledána neplatnou. V rozsudku ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2456/2025, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve spotřebitelské věci nic nebrání aplikaci čtyřleté promlčecí doby ve smyslu § 397 obch. zák., která však neběží ode dne, kdy k plnění na neplatnou smlouvu došlo (§ 394 odst. 2 obch. zák.), nýbrž okamžikem, kdy bylo postaveno najisto, že spotřebitel plnil bezdůvodně, a to bez ohledu na to, zda ten, kdo plnění poskytl, o neplatnosti (právního úkonu) věděl či nikoli. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vznikne-li bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu a jedná-li se o obchodněprávní vztah, řídí se otázka promlčení příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, konkrétně § 394 odst. 2 obch. zák., promlčecí doba pak § 397 obch. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007). K otázce aplikace zásady efektivity v případě námitky promlčení proti žalobám, které spotřebitelé podali za účelem uplatnění práv, která jim vyplývají z unijního práva, a přímo k aplikaci vnitrostátních pravidel týkajících se promlčení nároků na vrácení bezdůvodného obohacení v případě zneužívající nebo protiprávní povahy smluvního ujednání, se Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil například v rozsudku ze dne 22. 4. 2021, LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o., C-485/19, v němž dovodil následující závěry: „V případě neexistence unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která právním subjektům vyplývají z unijního práva, přičemž tyto podmínky nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity)“; k tomu viz rozsudky ze dne 16. 7. 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C‑224/19 a C‑259/19, bod 83, jakož i ze dne 6. 10. 2020, La Quadrature du Net a další, C‑511/18, C‑512/18 a C‑520/18, bod 223 a citovaná judikatura. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že aplikace úpravy promlčení (§ 394 odst. 2 ve spojení s § 397 obch. zák.), která váže počátek běhu promlčecí doby na okamžik, kdy byla poskytnuta plnění, o jejichž restituci se vede spor, představuje omezení zásady efektivity, jakožto nástroje pro efektivní možnost uplatnění práv spotřebitele jako slabší strany závazkového vztahu. Žalovaná přijímala plnění od úvěrového dlužníka s vědomím, že jde o plnění na platný závazkový vztah, což plyne i z jejího dalšího postupu, kdy poté, co úvěrový dlužník přestal plnit, podala návrh na vydání rozhodčího nálezu, jímž se domáhala dalších plnění a následně jejich vymožení v exekuci. Ani úvěrový dlužník si v té době nebyl vědom a nemohl vědět o nepřiměřených ujednáních ve smlouvě včetně důsledků z toho plynoucích, tedy ani to, že plní bezdůvodně. Pokud by okamžikem počátku běhu promlčecí doby byl den, kdy byla poskytována jednotlivá plnění, uplynula by promlčecí doba dříve, než spotřebitel vůbec mohl objektivně nabýt vědomost o možnosti uplatnit nárok z bezdůvodného obohacení. Aplikace ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. by tak ve shodě s výše citovanými závěry Soudního dvora Evropské unie znemožnila účinnou právní ochranu majetkových zájmů spotřebitele. Nic nebrání aplikaci čtyřleté promlčecí doby ve smyslu § 397 obch. zák., která však nezačala běžet okamžikem, kdy bylo plněno, nýbrž až okamžikem právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, a to dnem doručení usnesení o zastavení exekuce povinné (dne 14. 7. 2021), kdy bylo postaveno najisto, že úvěrový dlužník plnil bezdůvodně. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl žalobkyní u soudu uplatněn dne 1. 8. 2024, tedy včas. Odvolací soud tak dospěl ke správnému právnímu závěru o počátku běhu promlčecí doby. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná nález ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1627/24, kde Ústavní soud upozornil, že podle dlouhodobé a ustálené judikatury Soudního dvora EU ke směrnici Rady 93/13/EHS mají obecné soudy širokou povinnost zkoumat z úřední povinnosti platnost smluvních ujednání, která spadají pod uvedenou směrnici (viz např. rozsudky ze dne 27. 6. 2000, spojené věci C-240/98 až C-244/98, Océano Grupo Editorial, body 28-29, a ze dne 4. 6. 2009, C-243/08, Pannon GSM, bod 32, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 9. 11. 2010, C-137/08, VB Pénzügyi Lízing, bod 49, nejnověji pak rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 4. 2024, C-173/23, Air Europa Líneas Aéreas). Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu