33 Cdo 3194/2025-243 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce města Kostelec nad Orlicí, se sídlem úřadu v Kostelci nad Orlicí, Palackého náměstí 38 (identifikační číslo osoby 002 74 968), zastoupeného JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Palackého 108, proti žalované Linhart spol. s r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Lhotecká 820 (identifikační číslo osoby 470 52 121), zastoupené JUDr. Veronikou Němcovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/1, o uložení povinnosti bezplatně odstranit vady díla, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 303/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, č. j. 27 Co 91/2025-219, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 7 C 303/2022-150, uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku bezplatně odstranit vady díla „Atletický stadion Kostelec nad Orlicí“ realizovaného na pozemku parc. č. 436/1, ostatní plocha, nacházejícím se v obci a katastrálním území Kostelec nad Orlicí, a to konkrétně fotbalového hřiště, tak, aby zrnitostní složení vegetační vrstvy fotbalového hřiště splňovalo požadavky normy ČSN DIN 18035-4, aby tato vegetační vrstva měla vhodný poměr písku, ornice a rašeliny, zvláště, aby obsahovala dostatečné množství písku, aby byly jednotlivé složky této vegetační vrstvy dostatečně promíchány a vegetační vrstva byla homogenní tak, aby fotbalové hřiště (jeho vegetační vrstva), bylo dostatečně propustné a umožňovalo vsakování povrchových vod; co do návrhu na odstranění vady, jež měla spočívat v použití nevhodné frakce písku a odstranění nesouladu s požadavky normy CSN 735910, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j. 27 Co 91/2025-219, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil co do vyčíslení náhrady nákladů a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 3. 2018 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly (mimo jiné) stavební úpravy na fotbalovém hřišti atletického stadionu v Kostelci nad Orlicí, při kterých měla žalovaná zhotovit novou vegetační vrstvu hřiště a na ni položit travní koberec. V průběhu záruční doby sjednané v trvání 60 měsíců byla zjištěna a žalobcem reklamována vada díla projevující se špatnou (nerovnoměrnou) propustností povrchu hřiště; tuto vadu se přes snahu účastníků nepodařilo odstranit. Vada má původ v tom, že žalovaná (zhotovitelka) nedodržela projektovou dokumentaci, ani smluvní ujednání, svrchní vegetační vrstva nesplňuje požadavky normy ČSN DIN 18035-4, obsahuje vysoké procento jílovitých prachových částic a málo písku, materiál pro vegetační vrstvu nebyl správně smísen, a proto není homogenní, což v souhrnu vede k tomu, že při delších deštích neumožňuje vegetační vrstva hřiště dostatečné vsakování povrchových vod, na hřišti se drží voda, je podmáčené a nemůže být užíváno ke svému účelu. Odvolací soud poměřoval účastníky uzavřenou smlouvu ustanoveními § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že žalovaná zhotovila dílo vadně; vadu spočívající v nedostatečné propustnosti svrchní vegetační vrstvy posoudil (shodně se soudem prvního stupně) jako podstatnou (§ 2002 odst. 1 o. z.) zakládající právo žalobce na její odstranění opravou (§ 2106 odst. 1 písm. b/ ve spojení s § 2615 odst. 2 o. z.). Námitce žalované, že vada nebyla reklamována včas, odvolací soud nepřisvědčil. Nadto akcentoval, že žalovaná o nedostatcích vegetační vrstvy věděla, resp. byla na ni upozorňována svým subdodavatelem, který zprvu odmítal položit na ni trávník. Důvodnými odvolací soud neshledal ani ostatní námitky žalované; závaznost normy ČSN DIN 18035-4 stanovily strany smluvně, žalobce se záručních práv platně nevzdal a jeho právo z vad nezaniklo ani z důvodu, že dílo řádně nekontroloval, popř. nesprávně prováděl jeho údržbu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a že došlo k závažnému porušení procesních norem, konkrétně ustanovení § 118a o. s. ř. Dovolání má za přípustné „z hlediska zcela extrémního rozporu napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti“. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, odůvodnění rozhodnutí obou soudů označuje za „nesouhledná“, takže mohlo dojít k překvapivému postupu odvolacího soudu. Základ argumentace staví na civilní zásadě, podle níž smlouvy mají být považovány za spíše platné, než neplatné (§ 574 NOZ) a viní odvolací soud z toho, že „použití tohoto pravidla vyloučil bez dalšího“. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že „interpretoval sjednané omezení záruky bez toho, že by měl k dispozici jakékoli důkazy o vůli stran, neprovedl v tomto směru žádné dokazování, a proto je jeho rozhodnutí překvapivé a nepodložené důkazy“. Je přesvědčena, že označený nedostatek, byť má původ v procesní rovině, je „způsobilý k přezkumu dovolacím soudem, neboť jde o významnou procesní vadu, která ústí až do eventuálního porušení základního práva na spravedlivý proces“. Prosazuje, že „vyloučení záruky vlivem určitého konání, které již bylo realizováno, aktivuje § 582 odst. 2 o. z., neboť tím, že došlo k předpokladu vyloučení záruky, totiž aplikaci 3. dávky vertidrainu, došlo k vyloučení záruky jednou provždy, pro futuro“. Dovolatelka nepřipouští existenci vad (a v tomto směru vznáší výhrady ke znaleckému posudku), resp. svou odpovědnost za ně, připomíná, že žalobce zasahoval do díla strojem Verzti-Drain, tedy těžkou technikou, jejíž invazivní účinek mohl mít na hřiště dopad právě v podobě vytčených vad; v této souvislosti uplatňuje k přezkumu otázku dopadu pravidla ustanovení § 2116 o. z. I když vylučuje, že jí zhotovené dílo trpí vadami, z opatrnosti namítá spoluodpovědnost žalobce (§ 2630 odst. 1 písm. b/ a c/ o. z.), který si vymínil změnu díla oproti původní dokumentaci a dílo nekontroloval. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (což žalovaná v předmětné věci namítá), musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu a v jakém směru se řešení dovolatelem vymezené právní otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z úpravy přípustnosti je totiž zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017), neboť není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16); vždy přitom musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Zpochybňuje-li dovolatel více právních otázek, je povinen vymezit přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku vymezuje výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání. Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Dovolatelka shora uvedeným požadavkům nedostála. Použitou formulací, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu“, není přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. řádně vymezena, jestliže dovolatelka nespecifikovala, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu a při řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil (v dovolání není žádná otázka hmotného nebo procesního práva formulována; výjimku představuje otázka „dopadu pravidla ustanovení § 2116 o. z. na situaci, kdy objednatel díla zasáhne do díla zjevně invazivním způsobem“, u níž však dovolatelka nespecifikovala, od kterého rozhodnutí a v jakém směru se měl odvolací soud odchýlit, a nadto ji zakládá na vlastní, od odvolacího soudu odlišné, verzi skutku). V čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání pak nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání. Jeho podstatu totiž tvoří nedostatečně pregnantní (místy až nesrozumitelná) polemika s napadeným rozhodnutím založená vesměs na vlastní verzi skutku, resp. na zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění, že dílo trpí nedostatečnou propustností svrchní vegetační vrstvy, která nesplňuje požadavky normy ČSN DIN 18035-4, obsahuje vysoké procento jílovitých prachových částic a málo písku (materiál pro vegetační vrstvu nebyl správně smísen, a proto není homogenní), což v souhrnu vede k tomu, že při delších deštích neumožňuje vegetační vrstva hřiště dostatečné vsakování povrchových vod, na hřišti se drží voda, je podmáčené a nemůže být užíváno ke svému účelu. Oproti tomu žalovaná prosazuje, že dílo odevzdala bez vad. Zatímco odvolací soud – vycházeje zejména ze znaleckých posudků – uzavřel, že vada, kterou žalobce žalované vytkl, má původ v nedodržení projektové dokumentace i smluvního ujednání, žalovaná prosazuje, že nedostatky povrchu hřiště byly zapříčiněny počínáním žalobce (a proto za ně neodpovídá). Stejně tak výtku, že odvolací soud nesprávně interpretoval sjednané omezení záruky, zakládá dovolatelka na vlastní skutkové verzi, kdy oproti odvolacímu soudu, který vzal za prokázané, že žalobce se záruky za podloží nevzdal (neboť účinky zápisu z 31. 8. 2020 byly stiženy absolutní neplatností), prosazuje, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl, aniž měl k dispozici důkazy o vůli stran, a aniž v tomto ohledu provedl řádné dokazování. Zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Zmíněné námitky dovolatelky proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o závažnosti a věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soud za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické. Z toho, že žalovaná na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzované věci nejedná. Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani námitky žalované, že odvolací soud neprovedl všechny jí navržené důkazy, že jeho rozhodnutí je překvapivé a „v extrémním rozporu se základními principy právního státu“, což podle dovolatelky vedlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jejich prostřednictvím dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení, jsou-li skutečně dány, však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 3. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu