33 Cdo 3195/2025-81 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. P., zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem Brno, Cihlářská 643/19, proti žalované CIHELNA IVANČICE, a.s., se sídlem Ivančice, Mřenková 623/106, identifikační číslo osoby 15530337, o zaplacení 207 792,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov, pod sp. zn. 34 C 27/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2025, č. j. 49 Co 72/2025-45, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. 34 C 27/2025-24, zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně a žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 8. 2025, č. j. 49 Co 72/2025-45, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně a žalovaná nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 3. Při rozhodnutí odvolací soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně a Milan Klouda se podanou žalobou domáhali po žalované, aby jim k ruce společné a nerozdílné zaplatila smluvní pokutu ve výši 207 792,70 Kč sjednanou ve smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy č. 2B-A ze dne 22. 12. 2020, jejímž předmětem byl budoucí převod bytu a garáže. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 2. 2025, č. j. 34 C 27/2025-20, byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 10 390 Kč na účet soudu. M. K. byl vyzván coby žalobce usnesením soudu prvního stupně z téhož dne, č. j. 34 C 27/2025-19, přičemž oba byli v předmětných usnesením řádně poučeni o následcích nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dní. Žalobkyně soudní poplatek nezaplatila. 4. Odvolací soud uvedl, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je dlouhodobě jednotná co do výkladu § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „SoP“), jenž upravuje solidární poplatkovou povinnost, v tom směru, že solidární poplatková povinnost se uplatní pouze u nerozlučných společníků dle § 91 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. V posuzovaném případě jsou žalobkyně a M. K. samostatnými společníky, jelikož z hmotného práva nevyplývá, že by se ve vztahu k nim musel rozsudek vztahovat na oba současně; v daném případě požadovali plnění dělitelné vyplývající ze smlouvy. Žalovaná měla možnost splnit povinnost zaplacením požadované částky kterémukoliv ze žalobců a kterýkoli ze žalobců se mohl domáhat tohoto dělitelného plnění samostatně. Odvolací soud uzavřel, že pouhá skutečnost, že žalobkyně a M. K. požadovali plnění společně a nerozdílně, tak bylo pouze jejich rozhodnutí, které však nemůže mít vliv na jejich procesní postavení jako samostatných společníků, přičemž povinností samostatných společníků bylo, aby vyměřený soudní poplatek zaplatil každý z nich. Následně se odvolací soud zabýval odkazem žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10, který považoval za ojedinělý, dalšími rozhodnutími Ústavního soudu nenásledovaným. Závěrem odvolací soud uvedl, že ani námitka žalobkyně týkající se toho, že dostupná rozhodovací praxe doposud neřešila pluralitu na straně žalovaných nemůže obstát, jelikož obdobnou situaci ve vztahu ke dvěma žalobcům řešilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 161/2020. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázka „zda je správné a souladné s právem, zpoplatnit žalobu na zaplacení jedné společné pohledávky uplatněné solidárně dvěma věřiteli v jedné žalobě, částkou odpovídající dvojnásobku soudního poplatku dle položky 1.1.b) Sazebníku poplatků – přílohy k zákonu o soudních poplatcích, tj. každému ze žalobců vyměřit soudní poplatek v takové výši, jako by si každý uplatnil samostatně celou pohledávku (což ale dle hmotného práva není možné), v důsledku čehož pak z důvodu nezaplacení požadovaného dvojnásobku soudního poplatku z uplatněné částky došlo k zastavení řízení ve vztahu k jednomu ze žalobců“ nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Následně dovolatelka argumentuje, že odvolací soud při svém rozhodnutí pominul, že každý ze žalobců nedisponuje nárokem na zaplacení částky 207.792,70 Kč, ze které byl každému vyměřen soudní poplatek, přičemž hmotné právo ani nic takového nepřipouští. Prosazuje, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1932/2011 má uplatnění práva jednoho z věřitelů za následek zánik nároku zbylého věřitele v rozsahu uplatněné prevence, kdy z tohoto důvodu nemůže jiný věřitel požadovat po dlužníku splnění dluhu. Dovolatelka má za to, že v důsledku závěrů odvolacího soudu vyplývá její procesní diskriminace pouze za to, jak uplatnila nárok. Prosazuje, že nejpřiléhavější na řešenou věc je nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10, dle kterého je možné i samostatným společníkům za společný úkon uložit povinnost zaplatit soudní poplatek společně dle § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, přičemž ostatní judikaturu, kterou odvolací soud cituje ve svém rozhodnutí, považuje za nepřiléhavou, protože řešila rozdílné procesní situace. 6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Dovolání není přípustné. 11. Dovolatelkou předestřená právní otázka není otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou. Ustanovení § 2 odst. 8 SoP, jehož se žalobkyně dovolává, se podle závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatní pouze u poplatníků, kteří jsou tzv. nerozlučnými procesními společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1428/2011 ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3986/2011 ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 990/2012 ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 538/2013 ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 ze dne 23. 10. 2013). V případě nerozlučných společníků jde o taková společná práva a povinnosti, že účinek rozsudku se vztahuje na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a že úkony jednoho z nich platí i pro ostatní a zavazují je, vyjma změny či zpětvzetí návrhu, uznání nároku a uzavření smíru, k nimž je třeba souhlasu všech účastníků vystupujících na jedné straně. 12. Uvedené závěry přitom shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3801/14, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení sp. zn. 29 Cdo 3659/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11, v němž Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož solidární poplatková povinnost nastupuje pouze v případě, kdy hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, a úkon jednoho z nich zavazuje všechny ostatní, tj. že § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se uplatní jen v případě nerozlučného procesního účastenství; uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). 13. Není pochyb o tom, že solidární dlužníci či věřitelé jsou samostatnými společníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1552/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 30. 3. 1926, sp. zn. R II 79/26), taktéž u dílčích závazků aktivních a pasivních vždy půjde o společenství samostatné (srov. DVOŘÁK, B. § 91 Procesní společenství. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář). Lze jen připomenout, že institut nerozlučného společenství se objevuje pouze sporadicky (např. v řízení o zrušení věcného břemene, ve sporech o určení neplatnosti veřejné dražby, v řízení o neplatnost výpovědi ze společného nájmu nebo v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům). Lze uzavřít, že solidární závazky nezakládají bez dalšího nerozlučné procesní účastenství, přičemž aby se uplatnilo ustanovení § 2 odst. 8 SoP, muselo by se právě o takové účastenství jednat. 14. Provádí-li poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. nerozlučnými společníky, vzniká jim poplatková povinnost společně, a proto jsou povinni i soudní poplatek platit společně a nerozdílně podle § 2 odst. 8 SoP. Jde-li však o poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. samostatnými společníky, jak je tomu i v případě žalobkyně a M. K., jde o samostatné úkony a povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká každému z nich samostatně. 15. Odkazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10, pak tam šlo o odlišnou situaci, kdy řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za situace, kdy 1. stěžovatel již soudní poplatek zaplatil, 2. stěžovatel měl ze 2/3 přiznáno osvobození od soudního poplatku a ve zbývající části hodlal poplatek zaplatit poté, co mu bude zaslána opravená výzva k zaplacení soudního poplatku. Oproti tomu v nyní projednávané věci dovolatelce bylo ode dne doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku známo, že možnost projednání žaloby ve vztahu k ní je spojena pouze se zaplacením soudního poplatku ve stanovené výši, který i přes poučení o důsledcích jeho nezaplacení nezaplatila. Nadto dotyčné rozhodnutí, resp. v něm prezentovaný názor týkající se společné poplatkové povinnosti stěžovatelů, není součástí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 16. Nesouhlasí-li dovolatelka s výší soudního poplatku, dovolacímu soudu nepřísluší o této věci rozhodovat, jelikož ani odvolací soud o této věci nerozhodoval. S odkazem na zákonnou úpravu uvedl, že ve věcech poplatků za řízení rozhoduje soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni, přičemž právě tomuto soudu přísluší postup dle § 12 SoP. 17. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ tj. i ve výroku o nákladech řízení, ve vztahu k němuž dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 18. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 3. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu