33 Cdo 3221/2025-93 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce S. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, proti žalované S. H., zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské 1305/18, o zaplacení 297 829,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 108 C 7/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2025, č. j. 57 Co 121/2025-76, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 040 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Radima Struminského, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 3. 2025, č. j. 108 C 7/2024-56, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 297 829,55 Kč s úroky ve výši 6,49 % ročně z částky 297 829,55 kč od 1. 1. 2023 do zaplacení, a s úroky z prodlení ve výši 12,75 % z částky 297 829,55 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 7. 2025, č. j. 57 Co 121/2025-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel (s korekcí vyplývající s nesporných tvrzení účastníků v odvolacím řízení) ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 20. 3. 2008 uzavřela Raiffeisenbank, a. s., se Z. P. a žalovanou smlouvu, podle které jim poskytla hypoteční úvěr; dne 30. 5. 2008 byla tato úvěrová smlouva doplněna dodatkem č. 1 upravujícím zajištění úvěru zástavním právem. Dlužníci splátky úvěru řádně nehradili a k 18. 6. 2014 byla na žalobce bankou (Raiffeisenbank, a. s.) postoupena pohledávka z titulu dosud neuhrazených splátek ze smlouvy uzavřené 20. 3. 2008 v celkové výši 391 226,45 Kč s příslušenstvím; dopisem ze dne 20. 6. 2014 bylo toto postoupení pohledávky oznámeno žalované. V době od 24. 9. 2016 do 29. 7. 2024 byli žalobce a žalovaná manželé; jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 7. 2024, č. j. 20 C 30/2023-25. Dne 13. 5. 2015 bylo zahájeno insolvenční řízení na Z. P., do něhož žalobce přihlásil postoupenou pohledávku ve výši 388 226,45 Kč (nesplacená jistina) s příslušenstvím (úroky z prodlení z této částky za dobu od 23. 12. 2013 do 13. 5. 2015). Usnesením ze dne 7. 12. 2020 schválil insolvenční soud oddlužení Z. P. a současně rozhodl o tom, že se dlužník osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny; ze zprávy insolvenční správkyně vyplývá, že v rámci insolvenčního řízení bylo na pohledávku ze smlouvy o úvěru uhrazeno celkem 133 354,03 Kč. Dne 29. 7. 2024 vyzval žalobce žalovanou k úhradě částky 297 829,55 Kč z titulu dluhu vyplývajícího z úvěrové smlouvy uzavřené 20. 3. 2008, který měl být zaplacen již 23. 12. 2013; žalovaná tuto částku dobrovolně neuhradila a namítla, že právo žalobce na její zaplacení je promlčeno (procesní obranu vybudovala na námitce promlčení). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podřadil zjištěný skutkový stav pod § 261 odst. 3 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Dovodil, že úvěrová smlouva uzavřená mezi Raiffeisenbank, a. s., jako věřitelkou a Z. P. a žalovanou jako dlužníky podle § 497 a násl. obch. zák. založila tzv. absolutní obchodně závazkový právní vztah a pohledávku z této smlouvy včetně možného promlčení je nutno posuzovat podle obchodního zákoníku. Konstatoval přitom, že na charakter pohledávky a na běh promlčecí doby nemělo vliv její postoupení na žalobce jako nového věřitele a bez významu bylo i to, že se žalobce následně (v roce 2016) stal manželem žalované. Akcentoval, že v obchodních závazkových vztazích je zásadně vyloučeno použít ustanovení o promlčení obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), neboť obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu promlčení a je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2061/2010 odvolací soud označil za nepřiléhavý, neboť zde dovozené závěry nelze na projednávanou věc použít (posuzován byl totiž dopad ustanovení § 114 obč. zák. na případ, kdy manžel požadoval po manželce vydání bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák., neboť za ni plnil, co po právu měla plnit sama). Odvolací soud uzavřel, že nastala-li v nyní posuzovaném případě splatnost pohledávky 23. 12. 2013, podle § 392 odst. 1 obch. zák. začala tohoto dne běžet čtyřletá promlčecí doba k jejímu uplatnění (§ 397 obch. zák.) a k promlčení došlo v důsledku jejího uplynutí dne 23. 12. 2017. Pohledávka žalobce nezanikla, existuje nadále jako tzv. naturální obligace; nárok z ní však nelze přiznat. Podle odvolacího soudu mělo právní posouzení věci dvě relativně samostatné roviny. První předpokládala vyřešit otázku, zda na právní vztah je možné aplikovat § 114 obč. zák., když účastníci řízení byli v době od 24. 9. 2016 do 29. 7. 2024 manželé. Druhá spočívala v zodpovězení otázky, jaký vliv má na posuzovaný právní vztah § 408 obch. zák., který byl aplikován soudem prvního stupně. Při řešení první otázky odvolací soud vyšel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, v němž se zabýval otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, vysvětlil, že „právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu; v jeho § 387 je upraven předmět promlčení, v § 388 až § 390 účinky promlčení, v § 391 až § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v § 402 až § 407 stavení a přetržení promlčení doby a v § 408 obecné omezení promlčecí doby“ a dovodil, že „ …pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu vzniklého plněním z tohoto právního důvodu“. Odvolací soud připomněl, že na tyto závěry Nejvyšší soud navázal i v rozsudku ze dne 15. 5. 2008, sp zn. 32 Cdo 3800/2007, v němž zdůraznil, že má-li právní úprava promlčení v obchodním zákoníku komplexní povahu, pak ani z toho, že obchodní zákoník – pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení – výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž tyto otázky je zapotřebí řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (tj. § 391 a § 397 obch. zák.). Odvolací soud zmínil i rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, v němž Nejvyšší soud – při setrvání na závěrech o komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku ve vztahu k běhu a délce všech promlčecích dob – dovodil, že v případě nároku na vrácení plnění z neplatné smlouvy se sice neaplikuje § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák., použití § 107 odst. 3 obč. zák. však vyloučeno není; počátek běhu i délku promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení tak posoudil podle obchodního zákoníku za současné aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. S podporou závěrů dovozených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2463/2008, odvolací soud v nyní posuzované věci vyloučil použití § 114 obč. zák. s odůvodněním, že právní vztah, z něhož pohledávka vznikla, měl charakter tzv. absolutního obchodu a obchodní zákoník upravoval komplexně běh a délku všech promlčecích dob. Uzavřel proto, že k promlčení práva žalobce na zaplacení žalované částky došlo v důsledku uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle § 397 obch. zák. Bylo-li vyloučeno použití § 114 obč. zák. a promlčecí doba začala běžet dnem 23. 12. 2013, uplynula dnem 23. 12. 2017, když v rozhodné době nenastala žádná právní skutečnost, s níž §§ 402 až 407 obch. zák. spojovaly to, že v jejich důsledku promlčecí doba neběžela nebo předčasně skončila a započala běžet promlčecí doba nová (taková skutečnost nebyla nejen prokázána, ale ani tvrzena). Protože rozsudek soudu prvního stupně byl vybudován na závěru, že ve smyslu § 408 obch. zák. uběhla objektivní promlčecí doba, odvolací soud pouze pro úplnost uvedl, že promlčecí doba, která začala běžet ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním, byla limitována horní hranicí 10 let ode dne, kdy začala běžet poprvé. Tato doba byla tzv. absolutní promlčecí dobou, která byla v obchodně závazkových právních vztazích přijata proto, aby práva a povinnosti zúčastněných subjektů byly vyjasněny co nejdříve. Této myšlence byla přizpůsobena i úprava promlčení v obchodním zákoníku, kdy na prvním místě stála právě úprava § 408, přičemž platilo, že žádná ze základních promlčecích dob desetiletou dobu podle tohoto ustanovení nepřesáhne (všechny případy posouvající konec promlčecí doby byly bez výjimky omezeny právě dobou deseti let, která začala běžet od okamžiku, kdy ponejprv počalo promlčení konkrétního závazku běžet). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky promlčení práva podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. K posouzení předkládá následující otázky, 1) „zda je možné aplikovat § 114 obč. zák. na obchodní závazky, konkrétně na tzv. absolutní obchodně závazkové právní vztahy, a to s ohledem na závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009“; 2) „zda se v případě aplikace § 114 obč. zák. současně aplikuje § 408 obch. zák.“. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vyloučil aplikaci § 114 obč. zák. na obchodní závazkové vztahy. Namítá, že smlouva, kterou banka uzavřela s žalovanou a jejím tehdejším partnerem Z. P. v režimu obchodního zákoníku, je smlouvou spotřebitelskou, a proto neměla být poměřována obchodním zákoníkem, nýbrž zákoníkem občanským (bez dalšího bylo tudíž na místě použití § 114 obč. zák.). Současně – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009 – prosazuje, že soudy měly aplikovat § 114 obč. zák. i tehdy, jestliže posoudily vztah z úvěrové smlouvy jako obchodně právní; obchodní zákoník totiž neřešil stavení promlčecí doby u práv mezi manžely. Má za to, že odvolací soud citovaný rozsudek nerespektoval. Dovolatel dále prosazuje, že § 114 obč. zák. není omezen maximální délkou promlčecí doby podle § 408 obch. zák. a proto § 408 obch. zák. nelze na danou situaci aplikovat. Žalovaná se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby ho Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že úvěrová smlouva uzavřená v režimu obchodního zákoníku mezi Raiffeisenbank, a. s., jako věřitelem a Z. P. a žalovanou jako dlužníky dne 20. 3. 2008 je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 52 a násl. obč. zák. To ostatně dovodil v napadeném rozhodnutí i odvolací soud s tím, že jedna ze smluvních stran – dlužníci nebyli při uzavírání smlouvy podnikateli, resp. při uzavírání úvěrové smlouvy nejednali v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, v němž posuzoval případ, kdy závazek dlužníka vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 497 obch. zák., jež je podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem, který se řídí ustanoveními části třetí obchodního zákoníku, dovodil, že i přes povahu výlučného obchodního závazku je smlouva o úvěru s ohledem na skutečnost, že dlužník jako jedna ze stran této smlouvy nebyl podnikatelem, smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 52 a násl. obč. zák., a proto se uplatní ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. Ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4, části první věty za středníkem, obch. zák., resp. úprava promlčení obsažená v § 101 a násl. obč. zák. nepředstavuje „jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele“, která měl zákonodárce na zřeteli při zavedení § 262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. Z řečeného vyplývá, že neobstojí názor dovolatele, že byla-li smlouva uzavřená dne 20. 3. 2008 mezi věřitelem Raiffeisenbank, a. s., a dlužníky Z. P. a žalovanou smlouvou spotřebitelskou, znamená to, že již proto je na místě automaticky aplikovat úpravu občanskoprávní. Dovolatel se rovněž mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009. Předně, odkaz na citované rozhodnutí je nepřípadný, neboť dovolací soud v něm řešil právní otázku, zda ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., podle něhož platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat, lze aplikovat i v případě promlčení v obchodních závazkových vztazích. Dovodil, že komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob, a proto se v případě nároku na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy neaplikuje § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák.; protože však obchodní zákoník neupravuje promlčení práv ze synallagmatického vztahu, lze i v případě promlčení v obchodních závazkových vztazích použít ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. V nyní souzené věci však nejde o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, tedy o vztah synallagmatický (a nebyla tudíž posuzována aplikovatelnost § 107 odst. 3 obč. zák.). Žalobce coby (nový) věřitel uplatnil vůči žalované coby dlužnici pohledávku, která mu byla postoupena původním věřitelem (Raiffeisenbank, a. s.); jde o pohledávku vzešlou z platné smlouvy o úvěru (vzájemnost vrácení plnění tudíž nepřichází v úvahu) uzavřené podle obchodního zákoníku, kdy podle jeho ustanovení § 392 odst. 1 u práva na plnění ze závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Nedopadá-li závěr o aplikovatelnosti § 107 odst. 3 obč. zák. v obchodněprávních vztazích dovozený v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu na nyní posuzovanou věc, je výtka dovolatele, že se odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlil, lichá. Od závěrů o komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku dovolací soud v namítaném rozhodnutí neupustil. Podle § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na straně druhé, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely. Ohledně výkladu shora citovaného ustanovení nevznikly v judikatuře Nejvyššího soudu pochyby, když se konstantně vycházelo ze závěru, že představuje právě jeden z případů stavení běhu promlčecí doby, k němuž může dojít na začátku, na konci a v průběhu promlčecí doby, přičemž jakmile vzájemný vztah předvídaný ustanovením § 114 obč. zák. skončí, promlčecí doba začne běžet nebo bude pokračovat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1571/1997, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Odo 2874/2008, příp. ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2463/2008, dovodil, že nemůže obstát námitka, že k promlčení nemohlo dojít z důvodů uvedených v § 114 obč. zák., vzešel-li nárok (tak jako tomu je i v nyní posuzované věci) z obchodněprávního závazkového vztahu; v takovém případě je použití § 114 obč. zák. vyloučeno, neboť úprava promlčení, tj. úprava běhu a délky všech promlčecích dob provedená v obchodním zákoníku byla komplexní, tzn. obchodní zákoník upravoval jak stavení, tak přerušení promlčecí doby. Na této úvaze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, nic nezměnil (nepopřel ji), od závěrů o komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku neupustil, naopak setrval na tom, aby se otázky řešitelné podle obchodního zákoníku ve smyslu § 1 odst. 2 obch. zák. nevytrhávaly z kontextu ucelených úprav jednotlivých občanskoprávních či obchodněprávních institutů, ale řešily se v jejich kontextu. Obchodní zákoník upravoval souběžně s občanským zákoníkem (ale rozdílným způsobem) mimo jiné promlčení, resp. běh a délku všech promlčecích dob včetně jejich stavení a přerušení. Odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že k promlčení práva žalobce na zaplacení žalované částky došlo v důsledku uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle § 397 obch. zák. Bylo-li v dané věci správně vyloučeno použití § 114 obč. zák. a promlčecí doba začala běžet dnem 23. 12. 2013, uplynula dnem 23. 12. 2017, když v této rozhodné době nenastala žádná právní skutečnost, s níž §§ 402 až 407 obch. zák. upravující stavení a přerušení promlčecí doby spojovaly, že v důsledku nich by promlčecí doba neběžela. Na dovolatelem formulované otázce 2) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (odvolací soud použití § 114 obč. zák. vyloučil a k významu § 408 obch. zák. se vyjádřil pouze pro úplnost, resp. s ohledem na to, že byl aplikován soudem prvního stupně); proto není tato otázka způsobilá založit přípustnost dovolání. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu