33 Cdo 3260/2025-1240 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města Milevsko, se sídlem úřadu v Milevsku, nám. E. Beneše 420, zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 1282, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zaplacení 1 091 213,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 145/2014, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2025, č. j. 13 Co 97/2024-1132, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d ně n í: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, č. j. 44 C 145/2014-1028, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 532 306 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 532 306 Kč za období od 31. 10. 2011 do zaplacení (výrok I); co do částky 558 907,47 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a nákladech řízení státu (výroky III až V). Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 20. 1. 2015, č. j. 44 C 145/2014-39, ze dne 26. 10. 2016, č. j. 44 C 145/2014-162, a ze dne 26. 6. 2019, č. j. 44 C 145/2014-555, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 9. 2019, č. j. 44 C 145/2014-571, Městský soud v Praze usneseními ze dne 22. 5. 2015, č. j. 13 Co 156/2015-59, ze dne 22. 2. 2017, č. j. 13 Co 7/2017-185, a ze dne 20. 7. 2020, č. j. 13 Co 372/2019-605, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2025, č. j. 13 Co 97/2024-1132, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 371 790 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 31. 10. 2011 do zaplacení, jinak rozsudek v tomto výroku (co do částky 160 516 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 31. 10. 2011 do zaplacení) a ve výroku II potvrdil. Zároveň uložil žalobci povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 425 270 Kč a státu ve výši 41 115,50 Kč, žalovanému uložil zaplatit na nákladech řízení státu 7 615,64 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jak žalobce, tak žalovaný. Žalobce přípustnost svého dovolání odůvodnil tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud viní z toho, že provedeným dokazováním dospěl k nesprávnému skutkovému závěru ohledně šířky rýhy pro inženýrské sítě. Při vědomí, že polemika s hodnocením důkazů není způsobilým dovolacím důvodem, odvolacímu soudu vytkl, že porušil procesní pravidla pro dokazování, přihlédl-li pouze k vybraným důkazům, přičemž k některým listinným důkazům nepřihlédl vůbec a že bez řádného zdůvodnění odmítl provést důkaz znaleckým posudkem, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Je přesvědčen, že ze strany odvolacího soudu šlo o svévolné hodnocení důkazů, jak má na mysli Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1356/2021, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný přípustnost svého dovolání dovozuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. V dovolání formuluje následující otázky: 1) „zda je koncentrace řízení prolomena zrušením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem“ (má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutím ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1830/2019); 2) „zda je odvolací soud povinen při novém hodnocení důkazů hodnotit tyto důkazy ve vzájemných souvislostech a své hodnocení zdůvodnit v písemném vyhotovení rozhodnutí“ (má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu); 3) „zda lze platně převzít závazek, jehož rozsah není znám“. Odvolacímu soudu vytýká, že „rezignoval na jeho konkrétní odvolací námitky“ a pochybení shledává i „v nedostatečné právní úvaze a navázání závěrů na nezákonné posuzování provedených důkazů izolovaně, bez vzájemných souvislostí v neprospěch žalovaného“. Je přesvědčen, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jestliže v průběhu řízení opakovaně a zásadním způsobem porušoval projednací zásadu i koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. Odvolací soud „v podstatě každým svým zrušujícím rozhodnutím dotvářel absentující tvrzení žalobce“ a napadené rozhodnutí tak vychází z důkazů a tvrzení doplněných po koncentraci řízení. V této souvislosti připomněl, že Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, dovodil, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění nebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud přistoupil k aplikaci příslušné právní normy. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se v napadené části výroku I se žaloba zamítá a žalobci uložil zaplatit mu plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a náklady státu. Dovolání žalobce i žalovaného nejsou přípustná. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1 věta první). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (odst. 2). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání. Opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech; v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě co do 160 516 Kč s příslušenstvím vyhověno, nevznikla (nemohla vzniknout) tímto rozhodnutím žalobci újma na jeho právech odstranitelná tím, že by dovolací soud tento výrok rozsudku zrušil; v této části tak není dovolání žalobce subjektivně přípustné. Ve zbývajícím rozsahu není dovolání žalobce přípustné proto, že neartikuloval konkrétní právní otázku, na které je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Podstatou dovolání žalobce je jeho nesouhlas s rozsahem dokazování a s hodnocením provedených důkazů. Svými námitkami žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Jinak řečeno, nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že v žalobcem zmiňovaném rozsudku ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1356/2021, Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné i důvodné v situaci, kdy dovolatel uplatnil námitku tzv. opominutých důkazů a obsahově vystihl procesněprávní otázku povinnosti soudu vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových zjištění nevzal (jednalo se o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění rozhodnutí ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny). Nejvyšší soud však v citovaném rozhodnutí rovněž zdůraznil, že v rámci přezkumné činnosti není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto přezkumnou činnost omezil toliko na otázku, zdali odvolací soud stran prezentovaných výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy, a dospěl k závěru, že nikoli. V nyní posuzované věci žalobce jako dovolatel žádné konkrétní porušení procesních předpisů, resp. odklon od ustálené rozhodovací praxe netvrdil. Pouze obecně namítl, že odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a že svévolný postup při hodnocení důkazů je v rozporu s právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkázal na nález ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/2001, v němž Ústavní soud zdůraznil povinnost obecného soudu v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést vzhledem k návrhovému petitu, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit a konstatoval, že věcí soudu je, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží, musí však důkaz odporující ostatním důkazům hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný, a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§ 132 odst. l, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Shrnuto, v posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně (v bodech 43 a 48) uvedl, co z kterých důkazů vyvodil. Osvětlil, že vyšel ze znaleckého posudku, jehož závěry znalkyně Ing. Renáta Klímová, která vycházela i z technických zpráv, přesvědčivě a logickým způsobem vysvětlila a při jednání soudu obhájila, přičemž přiléhavost jejích úvah byla podpořena i prakticky shodnými úvahami dalšího znalce Ing. Ladislava Petáka. Zároveň ozřejmil, že skutkovou otázku šíře sanační rýhy posoudil na základě důkazů, které jsou zjištění, z něhož vyšel, nejblíže. Nelze tak přisvědčit výtce žalobce, že soud ignoroval údaje uvedené v technických zprávách. Z odůvodnění napadeného rozsudku se rovněž podává, proč byl zamítnut návrh žalobce na provedení důkazu dalším (revizním) znaleckým posudkem (není k dispozici jiný důkaz o hloubce sanačního zásahu do rýh, než „vzorový příčný řez – větev A“, z nějž vyšla znalkyně Ing. Klímová a prováděním sond do již užívané komunikace by již nebylo možné zjistit, jaká část podloží komunikace byla součástí sanace a jaká tvoří podkladovou vrstvu komunikace). O opomenutý důkaz se tudíž nejedná. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, se tak do posuzované věci rovněž nepropisují, a to pro skutkovou i právní odlišnost kauz. K dovolání žalovaného dovolací soud uvádí následující. Jak již bylo řečeno, jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Kritérium přípustnosti dovolání se vždy vztahuje k právním otázkám; nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3580/2018, uveřejněného pod č. 20/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2291/2022). Žalovaný v dovolání formuloval tři otázky, ovšem přípustnost řádně (v intencích § 237 o. s. ř.) vymezil jenom ve vztahu k první z nich (zda je koncentrace řízení prolomena zrušením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem), kdy namítl, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutím ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1830/2019. Ve vztahu k otázce, zda lze platně převzít závazek, jehož rozsah není znám, žádný z předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o.s.ř. nedefinoval, a ve vztahu k otázce, zda je odvolací soud povinen při novém hodnocení důkazů hodnotit tyto důkazy ve vzájemných souvislostech a své hodnocení zdůvodnit v písemném vyhotovení rozhodnutí, se omezil toliko na obecné konstatování, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou blíže nespecifikoval. Usnesením ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1830/2019, které odvolací soud podle mínění žalovaného nerespektoval, Nejvyšší soud odmítl dovolání poté, co dovolateli připomněl, že dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem, že pouhé konstatování, že „došlo k prolomení koncentrace řízení“, není vymezením důvodu dovolání ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., a že k tvrzeným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K problematice koncentrace řízení toliko obecně (v odkazu na komentářovou literaturu) uvedl, že zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího neprolamuje koncentraci řízení nastalou po skončení prvního jednání ve věci (§ 118b odst. 1 o. s. ř.); tak je tomu pouze v případě, že řízení bylo koncentrováno na základě § 119a o. s. ř. vyhlášením rozsudku. Žalovaný se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud se od citovaného rozhodnutí dovolacího soudu odchýlil. Výtkou, že v průběhu řízení byla opakovaně a zásadním způsobem porušována projednací zásada i zásada koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř., dotvářel-li odvolací soud svými zrušujícími rozhodnutími absentující tvrzení žalobce a vyšel tak z důkazů a tvrzení doplněných po koncentraci řízení, neuplatnil žalovaný způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Obdobně je tomu i stran námitky, že odvolací soud rezignoval na jeho konkrétní odvolací námitky, a že své právní úvahy a závěry navázal na nezákonné posuzování provedených důkazů izolovaně, bez vzájemných souvislostí v neprospěch žalovaného. Samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Protože ani jeden z dovolatelů nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu