33 Cdo 3309/2025-242 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, Pardubice, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha, o zaplacení 143 054 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 159/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 7. 2025, č. j. 18 Co 127/2025-199, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 7. 2025, č. j. 18 Co 127/2025-199, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 2. 2025, č. j. 27 C 159/2024-157, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 27 C 159/2024-157, zamítl žalobu o zaplacení částky 143 054 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 11. 7. 2024 do zaplacení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 7. 2025, č. j. 18 Co 127/2025-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že 6. 11. 2008 žalobce se žalovanou uzavřel smlouvu o investičním životním pojištění, za dobu od 31. 7. 2008 do 10. 6. 2024 hradil pojistné. Podanou žalobou se domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu částky jím uhrazeného pojistného a žalovanou vyplaceného odkupného. Odvolací soud se přednostně zabýval žalovanou uplatněnou námitkou promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění na neplatnou smlouvu. Věc posuzoval podle úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“ (§ 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), a vyšel z toho, že žalobce nejpozději v červnu 2020, kdy mu byl doručen tzv. výroční dopis, mohl učinit úsudek o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, tudíž od tohoto data počala běžet subjektivní promlčecí lhůta jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení. Za promlčený je proto třeba považovat nárok na vrácení veškerého plnění uhrazeného dříve než dva roky před podáním žaloby (tj. před 25. 7. 2024), takže nepromlčenou zůstala částka 37 674 Kč; protože žalovaná žalobci vyplatila na odkupném částku 171 442 Kč, tedy více, než činí nepromlčený nárok, není ve zbylé části uplatněný požadavek opodstatněný. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž formuluje právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o tyto otázky: 1) Lze konstatovat promlčení celého nároku z bezdůvodného obohacení bez zjišťování existence tohoto nároku? Jaký je způsob vypořádání vzájemných nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklých plněním smluvních stran z neplatné smlouvy. 2) Je seznámení se s výročním dopisem samo o sobě skutkovou okolností, která zakládá prokazatelnou a skutečnou vědomost dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení, která je relevantní pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že ani výplata odkupného sama o sobě v těchto případech počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezakládá. 3) Je závěr soudu o aplikaci objektivní promlčecí doby v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie, kterou jsou české soudy vázány? 5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že závěry přijaté odvolacím soudem v napadeném rozsudku jsou správné. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 6. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Přípustnost dovolání zakládá žalobcem předestřená otázka týkající se běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, kterou odvolací soud neřešil konformně s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu. 9. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. 10. Závěr, že se právní režim sporného nároku z bezdůvodného obohacení řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, který dovoláním zpochybněn nebyl, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz rozsudek ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, či usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018). 11. Odvolací soud spojil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) nikoliv se skutečnou (prokázanou) vědomostí o bezdůvodném obohacení žalobce, ale se skutkovou okolností, z níž podle jeho názoru bylo možno tuto vědomost dovodit, jestliže vědomost žalobce o bezdůvodném obohacení bez dalšího ztotožnil s doručením tzv. výročního dopisu. Takový závěr neodpovídá tomu, co dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (srov. na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 303/2022, ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2887/2022, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022). 12. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Skutečná subjektivní vědomost o tom, že se žalovaná na úkor žalobce obohacuje bezdůvodně, spojená s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., nemůže být bez dalšího určena jen okamžikem doručení tzv. výročního dopisu, neboť taková okolnost svou povahou objektivní o okamžiku, kdy se oprávněný poprvé dozví o možnosti uplatnit své právo u soudu, nevypovídá. Závěru, že doručením výročního dopisu si žalobce alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno, a o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, odporuje zjištění, že žalobce i v následujícím období hradil pojistné, a to do doby, kdy žalované zaslal výpověď smlouvy, na jejímž základě mu žalovaná vyplatila odkupné. Závěr odvolacího soudu, který počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojil s datem doručení tzv. výročního dopisu žalobci a taktéž i s možností jeho přístupu do klientské zóny neobstojí, a jeho závěr, že nárok žalobce je částečně z důvodu marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) promlčen, je z těchto důvodů předčasný, a tudíž nesprávný. 13. Jelikož je závěr odvolacího soudu týkající se promlčení části nároku žalobce nesprávný, nezabýval se (z důvodu předčasnosti) dovolací soud dovolatelem předestřenou otázkou týkající se vypořádání plnění z bezdůvodného obohacení ani otázkou aplikace závěrů Soudního dvora Evropské unie u objektivní promlčecí doby. 14. Jelikož Nejvyšší soud z výše popsaných důvodů shledal napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávným, zrušil ho včetně nákladového výroku (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); protože se kasační důvod vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 15. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 16. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu