33 Cdo 35/2026-215 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce V. N., zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované Komerční pojišťovně, a. s., sídlem v Praze 5, nám. Junkových 2772/1, identifikační číslo osoby 63998017, zastoupené Mgr. Kateřinou Maysenhölder, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 195 563,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 178/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 54 Co 219/2025-192, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 54 Co 219/2025-192, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 4. 2025, č. j. 31 C 178/2024-157, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 195 563,42 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 25. 1. 2024 do zaplacení jako pojistného plnění podle pojistné smlouvy uzavřené dne 7. 7. 2022 mezi žalobcem jako pojistníkem a pojištěným a žalovanou jako pojistitelem. Dne 10. 6. 2023 nastala pojistná událost, při níž byl mimo jiné poškozen servoměnič CNC stroje v hodnotě 195 563,42 Kč. Žalobce pojistnou události žalované ohlásil, žalovaná ukončila šetření pojistné události dne 25. 1. 2024 a odmítla s odkazem na pojistné podmínky vyplatit pojistné plnění ve vztahu k servoměniči CNC stroje z důvodu, že jeho vlastníkem nebyl žalobce a sloužil k výdělečným účelům. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 31 C 178/2024-157, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 195 563,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 25. 1. 2024 do zaplacení a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 94 358 Kč. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byla uzavřena pojistná smlouva na produkt „MojePojištění“ Komfort, a to potvrzením návrhu pojistné smlouvy a zaplacením první splátky pojistného. Pojistná smlouva obsahovala pojištění nemovitosti, pojištění domácnosti a pojištění odpovědnosti za škodu. Součástí smlouvy byly i pojistné podmínky, Informační dokument o pojistném produktu a Informace pro zájemce o pojištění majetku. Předsmluvní jednání se žalobcem za žalovanou vedl M. M., Insurance specialist. Společnost VK Kovo s. r. o. zakoupila CNC stroj, který přenechala do užívání žalobci nejprve pro drobné zakázky společnosti a hobby účely, od roku 2024 žalobce stroj užívá výhradně pro hobby účely. Dne 10. 6. 2023 došlo k pojistné události následkem bouřky, žalobci byla způsobena škoda v domácnosti na elektronice, včetně elektroniky CNC stroje, u něhož se poškodila karta rozhraní a servoměnič. Náklady na výměnu poškozeného komponentu činí 195 563,42 Kč. Žalobce vyzval žalovanou předžalobní výzvou k zaplacení této částky z titulu pojistného plnění. 4. Na podkladě těchto zjištění se soud prvního stupně zabýval výkladem pojistné smlouvy včetně pojistných podmínek. Dospěl k závěru, že pojmy „domácnost“, „výluky z pojištění“ a „běžné a obvyklé vybavení domácnosti“ nejsou ve smlouvě ani pojistných podmínkách definovány jednoznačně. Vzal v úvahu postavení žalobce coby spotřebitele, zohlednil, že CNC stroj je věcí movitou užívanou žalobcem ve volném čase pro potěšení a pocit seberealizace, od roku 2021 je umístěn v obytné části domu žalobce a že v současné době není nic výjimečného a neobvyklého, že i profesionální obráběcí stroj slouží pro zájmovou činnost jeho držitele a je umístěn v jeho domácnosti. Jelikož lze velmi obtížně a jednoznačně stanovit, co je a co není v současné době „běžné a obvyklé vybavení domácnosti“, soud prvního stupně s odkazem na § 1811 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), uzavřel, že nepovažovala-li žalovaná CNC stroj při uzavírání pojistné smlouvy za vybavení domácnosti a pojištění se něj nevztahovalo, měla být tato informace žalovanou žalobci před uzavřením pojistné smlouvy v rámci jeho právní jistoty sdělena. V této souvislosti uvedl, že právě CNC stroj byl důvodem uzavření pojistné smlouvy ze strany žalobce, a poukázal na ujištění žalobce pojišťovacím agentem vystupujícím jménem žalované, který sjednal se žalobcem právě tento typ pojistné smlouvy, že pojištění se na CNC stroj vztahuje. Nepřiměřený výklad pojistných podmínek žalovanou by naopak vedl ke svévolnému poskytování pojistného plnění oprávněným osobám z pojištění. Podle § 1812 o. z. volil výklad pro žalovaného coby spotřebitele nejpříznivější. Uzavřel, že podmínky pro výplatu pojistného plnění za poškození CNC stroje byly splněny. 5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 8. 2025, č. j. 54 Co 219/2025-192, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 75 209 Kč. 6. Oproti soudu prvního stupně dospěl při výkladu pojistných podmínek k závěru, že znění čl. C3.1, C3.2 a C5.1 písm. f) [správně písm. k) – pozn. dovolacího soudu] pojistných podmínek dává jednoznačnou odpověď na spornou otázku, zda v případě poškození CNC stroje je jeho poškození kryto pojištěním. Z dokazování vyplynulo, že CNC stroj byl zakoupen pro potřeby společnosti VK Kovo s. r. o, byl umístěn v místě pojištění a zároveň i sídle společnosti, a to ještě před uzavřením předmětné pojistné smlouvy. Tato společnost se dle živnostenského oprávnění č. 1 zabývala obráběčstvím. Společnost VK Kovo s. r. o. udělila žalobci, který byl jejím zaměstnancem a odpovědným zástupcem, souhlas s užíváním. Bylo zřejmé, že kromě užití pro hobby účely, CNC stroj sloužil k podnikatelským účelům společnosti VK Kovo s. r. o., což potvrdila jak svědkyně K. M., která sama na stroji pracovala, tak nepřímo žalobce, pokud v dopise žalované upozorňoval, že prodlením s vyřízením pojistné události dochází k finančním ztrátám. Odvolací soud nepřijal závěr soudu prvního stupně, že CNC stroj sloužil výlučně k hobby účelům žalobce, ale měl za to, že se na něj vztahovala výluka z pojištění, když se jednalo o věc sloužící k výdělečné činnosti, nikoliv věc, která měla tvořit obvyklou součást domácnosti a zároveň sloužit k výkonu povolání, případně jiné výdělečné činnosti. Takové charakteristice dle článku C3.2 by odpovídal mobilní telefon či notebook, který by byl ve vlastnictví zaměstnavatele, nebo např. šicí stroj švadleny, která by na něm prováděla opravy oděvů. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud se odchýlil ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu tím, že odůvodnění jeho rozsudku je rozporným s požadavky vymezenými § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), nevypořádal se se zásadními argumenty předestřenými v řízení žalobcem, věc nesprávně právně zhodnotil a „nerespektoval pokyny, které mu byly předloženy soudem dovolacím“. Dle žalobce se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval úmyslem smluvních stran v době uzavření pojistné smlouvy a v rozporu s § 556 o. z. konstatoval, že výklad pojistných podmínek je zcela jednoznačný a žádný alternativní výklad nepřipadá v úvahu, resp. není třeba se jím zabývat. Tím se odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2019“). Žalobce uvedl, že podobná rozhodnutí krajských soudů jako v posuzované věci byla zrušena dovolacím soudem, a poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2804/2024, ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1313/2021, a ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 306/2024. Namítl, že odvolací soud, aniž by vyslovil odlišný závěr o spotřebitelské povaze pojistné smlouvy, kromě obecné úpravy § 556 o. z. neaplikoval úpravu obsaženou v § 1810 a násl. o. z. Předestřel vlastní výklad pojistných podmínek, poukázal na údaje, které žalovaná jako podnikatel sdělila žalobci jako spotřebiteli a byly součástí smlouvy dle § 1822 o. z., a vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou srozumitelnosti a jasnosti sdělení vůči spotřebiteli dle § 1811 odst. 1 o. z. Podle žalobce byl jím předestřený výklad pojistných podmínek jediným možným a výklad odvolacího soudu mohl představovat pouze druhý alternativní výklad pojistných podmínek. Existovaly-li dva možné výklady pojistných podmínek, bylo na místě aplikovat § 1812 o. z. a použít výklad pro spotřebitele nejpříznivější, což odvolací soud neučinil. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2804/2024. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce opomněl vymezit jakoukoli právní otázku, natož aby vysvětlil, jak na vyřešení této právní otázky závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Jádrem sporu byl výklad pojistných podmínek, přičemž zjišťování obsahu smlouvy, včetně pojistných podmínek, má povahu skutkových, nikoli právních zjištění. Dle žalované, odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5046/2008, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 384/2020, žalobce pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu splňuje požadavky vymezené § 157 o. s. ř. a i kdyby nesplňoval, nemůže tato skutečnost sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se nejedná o řešení žádné právní otázky. Jaké pokyny odvolací soud nerespektoval není zřejmé, když posuzovanou věc dovolací soud doposud neřešil. Odvolací soud postupoval v souladu se zákonnými interpretačními pravidly, vysvětlil, že výklad pojistných podmínek dává jednoznačnou odpověď na spornou otázku, zda je CNC stroj kryt pojištěním, a výluku uvedenou v pojistných podmínkách aplikoval zcela správně. Ze žádných v dovolání označených důkazů žádné závěry o úmyslu při uzavírání smlouvy pojistit CNC stroj neplynou. Žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 659/2022, a předpoklad racionálního jednajícího, s nímž je rozporným výklad zastávaný žalobcem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2804/2024, uvedla, že v posuzované věci postačovala k výkladu pojistných podmínek výkladová pravidla dle § 555 a násl. o. z., a nebyly dány důvody pro použití § 1812 o. z. Označila nesrovnalosti, jež v dovolání spatřuje, a vyjádřila se k neaplikovatelnosti § 1822 o. z. v posuzované věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, nebo zamítl jako nedůvodné. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posoudil, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. 12. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 13. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že dovolatel je povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. K projednání dovolání je naopak nezbytné, aby z něj bylo ve vztahu ke každé jednotlivé předkládané otázce zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). 14. V posuzované věci žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 15. Námitky žalobce, že odvolací soud neaplikoval úpravu obsaženou v § 1810, § 1811 a § 1822 o. z., přípustnost dovolání nezakládají. Žalobce v této souvislosti nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, ani neidentifikuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. 16. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání, dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). 17. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se při řešení otázky aplikace § 1812 o. z. odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2804/2024, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, vychází z vlastních skutkových závěrů (existence dvou možných výkladů pojistných podmínek), které však odvolací soud v projednávané věci neučinil. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019). 18. Dovolání je přípustné a důvodné v otázce výkladu právního jednání podle § 556 o. z., neboť odvolací soud se při výkladu právního jednání (pojistné smlouvy, resp. pojistných podmínek, které tvoří její součást) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 19. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2). 20. V rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V R 4/2019 pak uzavřel, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z.; soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z. vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč., jakož i v rozhodnutích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 203/2023, ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2835/2023, nebo ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2903/2023). 21. V posuzované věci se odvolací soud zaměřil na text zachycený v pojistných podmínkách a účel, k němuž CNC stroj sloužil. Tím, jaká byla skutečná vůle účastníků při uzavírání pojistné smlouvy, a zda k ní bylo možné přihlížet, se nezabýval, ačkoli se žalobce již v žalobě dovolával praxe žalované při vyplácení pojistného plnění, z níž by bylo možné usuzovat na význam ujednání obsažených v pojistných podmínkách a skutečnou vůli žalované, a nezohlednil ani skutková zjištění soudu prvního stupně čerpaná z výpovědi K. M., z nichž bylo možné usuzovat na skutečnou vůli obou účastníků, konkr. že v rámci předsmluvního jednání se žalovanou byl M. M., zmocněnec žalované ke sjednání pojistné smlouvy, srozuměn s tím, že v domácnosti žalobce je umístěn funkční CNC stroj, o jehož pojištění pro případ škody měl žalobce zájem, a žalobce pojistnou smlouvu uzavřel poté, co jej zástupce žalované ujistil, že uzavíraná pojistná smlouva se vztahuje i na poškození tohoto stroje. Obdobným deficitem trpí i rozsudek soudu prvního stupně, který sice zohlednil skutková zjištění čerpaná z výpovědi K. M., ovšem pouze v souvislosti s aplikací § 1811 o. z., nikoli při výkladu právního jednání účastníků. 22. Nezabýval-li se odvolací soud tím, jaká byla skutečná vůle účastníků při uzavírání pojistné smlouvy, a zda k ní bylo možné přihlížet, odchýlil se při výkladu právního jednání účastníků (tj. pojistné smlouvy včetně pojistných podmínek) od shora uvedené judikatury dovolacího soudu. 23. Dovolací soud zdůrazňuje, že pochybení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá v neúplně provedeném výkladu smlouvy, resp. pojistných podmínek. Nikterak nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden, respektive jaký by měl být výsledek tohoto řízení. 24. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 25. Má-li žalobce odůvodnění rozsudku odvolacího soudu rozporným s požadavky vymezenými § 157 o. s. ř., nijak blíže nespecifikuje, v čem by měly nedostatky odůvodnění spočívat. Dovolací soud kolizi nespatřuje. Z rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, jak a proč odvolací soud rozhodl. Nedůvodnou je i námitka žalobce, že odvolací soud „nerespektoval pokyny, které mu byly předloženy soudem dovolacím“, neboť v době rozhodování odvolacího soudu v posuzované věci žádné rozhodnutí dovolacího soudu vydáno nebylo. Existenci jiných vad dovolací soud neshledal. 26. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 27. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 28. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 1. 2026 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu