33 Cdo 352/2026-121 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce O. M., zastoupeného Mgr. Janem Krulišem, advokátem, se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti žalované R. C., zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Kladno, Hajnova 40, o zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 31/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 26 Co 198/2025-100, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 22 C 31/2024-69, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, č. j. 26 Co 198/2025-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud při rozhodnutí ve věci samé vyšel z následujícího skutkového stavu: Žalobce (jakožto zapůjčitel) a žalovaná (jakožto vydlužitel) uzavřeli dne 29. 6. 2020 smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byla částka 1 200 000 Kč, se splatností do 29. 6. 2021 (dále jen „smlouva o zápůjčce“). Žalovaná předmětnou částku téhož dne obdržela. Účastníci spolu pravidelně komunikovali přes aplikaci WhatsApp, jelikož mezi nimi probíhaly širší obchodní vztahy. V období od 29. 6. 2021 do 29. 6. 2024 (od splatnosti zápůjčky do konce tříleté promlčecí doby) spolu účastníci k poskytnuté zápůjčce komunikovali následovně: - 30. 1. 2023 – žalobce zasílá fotografii smlouvy o zápůjčce a žalovaná reaguje „?“. - 29. 8. 2023 – žalobce žádá vrácení peněz, žalovaná nereaguje. - 27. 9. 2023 – žalobce se dotazuje, zdali žalovaná peníze vrátí, žalovaná reaguje, že už to řeší. - 7. 1. 2024 – žalobce navrhuje osobní setkání, žalovaná reaguje, že nechápe, ohledně čeho se chce žalobce pořád domlouvat a uvádí, že za chvíli to budou mít oba za sebou. - 4. 4. 2024 – žalobce se dotazuje, kdy žalovaná zašle peníze. Žalovaná uvádí, že počítá s červencem. - 7. 6. 2024 – žalobce se znovu dotazuje. Žalovaná uvádí, že by snad příští měsíc mohla požádat. Žalobce dne 17. 9. 2024 zaslal žalované předžalobní výzvu k plnění, kterou žalovaná odmítla a žalovanému sdělila, že je jeho nárok promlčený. Odvolací soud doplnil dokazování o WhatsAppovou komunikaci ze dne 14. 7. 2024 a ze dne 15. 8. 2024, ve které žalobce sděluje žalované, že si úroky z prodlení ve smlouvě o zápůjčce nesjednali, uvádí, že na žalovanou s vrácením zápůjčky nespěchal a čekal až ji dají hypotéku, což trvalo další tři roky; žalovaná sdělila, že dluh, o kterém žalobce mluví, je už dávno vyrovnaný a uvádí, že je daná věc již dávno vyřešená, a to jí poskytnutou pomocí. 4. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že na základě WhatsAppové komunikace nedošlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání o nároku žalobce ve smyslu § 647 o. s. ř. Uvedl, že žalovaná ve vzájemné komunikaci nikdy (kromě zprávy z 27. 9. 2023 „už to řeším“) nereagovala na výzvy žalobce k vrácení peněz jinak, než odmítáním komunikace o jejich vrácení a nenabízela žádné jednání o vrácení, a naopak jakékoliv sdělení k vrácení předmětné částky oddalovala. Mezi účastníky neexistovala shoda o tom, že spolu povedou o nároku jednání, nejednalo se o výměnu různých stanovisek o nároku, žalovaná nikdy žalobci nesdělila, že mu peníze vrátí a ani nenabízela žádnou jinou možnost řešení. Uzavřel, že ze strany žalobce ani ze strany žalované nebyly učiněny kroky, z nichž by byla patrná oboustranná vůle jednat a ze které by bylo nepochybné, že se obě strany rozhodly učinit předmětem jednání nárok žalobce. Jestliže účastníci uzavřeli dne 29. 6. 2020 smlouvu o zápůjčce se splatností dne 29. 6. 2021, žalovaná předmětnou částku žalobci nevrátila a žalobce podal žalobu dne 23. 9. 2024, pak se domáhá svého nároku po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále taky jako „dovolatel“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 431/2024, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 565/2024, a pak také usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. ;11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 602/2024. V dovolání formuluje dvě právní otázky: 1) Jaké vlastnosti a obsahové náležitosti má splňovat mimosoudní jednání účastníků podle § 647 o. z. 2) Jaké okolnosti či podmínky chování či jednání účastníků je nutné dovodit k učinění závěru, že dohodu podle § 647 o. z. uzavřeli konkludentně společným souhlasným projevem vůle. K první otázce dovolatel uvádí, že se soudy mýlí, pokud vycházejí z toho, že mimosoudní jednání podle § 647 o. z. musí splňovat určité vlastnosti nebo obsahové náležitosti. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 602/2024, prosazuje, že dohodu o mimosoudním jednání je potřeba vykládat velmi široce, zpravidla se bude jednat o jakýkoli projev shodné vůle mezi věřitelem a dlužníkem, že mezi sebou povedou jednání o předmětném právu nebo okolnostech jej zakládajících. Uvádí, že za dohodu o mimosoudním jednání je třeba považovat právní jednání, z něhož vyplývá (je patrná) shodná (oboustranná) vůle stran (věřitele a dlužníka) vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících. Následně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 431/2024, usuzuje, že za dohodu o mimosoudním jednání je potřeba považovat jakoukoli výměnu názorů, která může vést k domněnce, že uplatněný nárok nebyl dlužníkem definitivně odmítnut. Od uvedených závěrů se dle žalobce soudy odchýlily, když mylně přihlížely k tomu, zda se účastníci shodli na důvodnosti nároku, a nikoliv k tomu, zda se shodli na ochotě (vůli) o daném nároku bavit, diskutovat jej. K druhé otázce dovolatel uvádí, že soudy nesprávně posoudily, v jaké formě a za jakých podmínek lze hovořit o tom, že účastníci projevili souhlasnou vůli, která konkludentně založila dohodu dle § 647 o. z. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 602/2024, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 431/2024, prosazuje, že dohoda dle § 647 o. z. bude uzavřena i v situacích, kdy poté, co věřitel nárok uplatní, dojde mezi ním a dlužníkem k hádce ohledně nároku či jeho okolnosti s nejasným, resp. nijakým vyústěním, za předpokladu, že z této hádky zároveň není zřejmé, že dlužník jednoznačně odmítl nárok a další diskusi o něm. Závěrem má za to, že dohoda dle § 647 o. z. pro svou platnost z hlediska určitosti a srozumitelnosti vyžaduje toliko, že mezi projevy vůle věřitele a dlužníka panuje shoda v tom, že jednají o jednom konkrétním nároku, resp. okolnosti, která tento nárok zakládá. 6. Žalobce v dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. 8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 9. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 11. Dovolání není přípustné. 12. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. 13. Prosazuje-li dovolatel ve vztahu k první formulované otázce, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 602/2024, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 431/2024, pak pomíjí, že z citovaných rozhodnutí plyne závěr, že z dikce § 647 o. z. vyplývá, že k naplnění předpokladů odsunutí či stavení promlčecí lhůty nepostačuje pouze jednostranná snaha některé ze stran o mimosoudní jednání, nýbrž je nezbytná shodná vůle stran mimosoudně jednat o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 565/2024, plyne závěr, že dohodou o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které je zakládají. Jestliže odvolací soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že mezi účastníky nedošlo k uzavření dohody dle § 647 o. z., když nebyly ze strany ani žalobce ani žalované učiněny kroky, z nichž by byla patrná oboustranná vůle jednat a bylo by nepochybné, že se obě strany totožně rozhodly učinit předmětem jednání nárok žalobce, pak se od uvedených závěrů neodchýlil. Cituje-li dovolatel část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 431/2024, ve kterém Nejvyšší soud uvedl (v souladu s komentářovou literaturou), že inspiračním zdrojem (dle důvodové zprávy) je čl. III.-7:304 Návrhu všeobecného referenčního rámce (dále jen „DCFR“), dle kterého platí, že pojem vyjednávání zahrnuje jakoukoliv výměnu názorů, která může věřitele důvodně vést k domněnce, že jím uplatněný nárok nebyl dlužníkem definitivně odmítnut, tak přehlíží, že v citovaném rozhodnutí (v bodě 27) Nejvyšší soud objasňuje, že k naplnění předpokladů § 647 o. z. se strany musí dohodnout na „mimosoudním jednání“, což činí úpravu v občanském zákoníku (oproti DCFR) „přísnější“, tedy neplatí dovolatelův závěr, že za „dohodu o mimosoudním jednání“ bude považována jakákoliv výměna názorů mezi věřitelem a dlužníkem. 14. Základní podmínkou přípustnosti dovolání je, že dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, a vymezí otázku hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. 15. Ve vztahu ke druhé otázce dovolatel s odkazem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu prosazuje, že dohoda o mimosoudním jednání je konkludentně uzavřena i v případě, kdy poté, co věřitel nárok uplatní, dojde mezi ním a dlužníkem k hádce, která nebude mít žádné jednoznačné vyústění. Na uvedených závěrech však není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že mezi účastníky k uzavření dohody dle § 647 o. z. (ani konkludentně) nedošlo, když ani ze strany žalobce ani ze strany žalované nebyly učiněny kroky, z nichž by byla patrná oboustranná vůle jednat a bylo by nepochybné, že se obě strany totožně rozhodly učinit předmětem jednání nárok žalobce. Uvádí-li dovolatel, že dle komentářové literatury platí, že v případě dohody dle § 647 o. z. není na rozdíl od jiných právních jednání nutné, aby vyjádřená vůle dlužníka byla vážná, pak pomíjí, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 431/2024 platí, že jakkoli není pro dohodu dle § 647 o. z. vyžadována zvláštní forma právního jednání, tak i přesto musí být naplněny obecné požadavky na právní jednání (§ 545 až § 599 o. z.), včetně požadavků na jeho určitost, srozumitelnost, vážnost vůle, soulad s dobrými mravy atd. 16. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. i ve výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 17. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu