33 Cdo 425/2026-319 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce A. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem Dolní Lomná č. p. 60, proti žalovanému Miroslavu Škarkovi, se sídlem Nový Jičín, Bludovice 18, identifikační číslo osoby 74081039, zastoupenému Mgr. Annou Vlčkovou, advokátkou, se sídlem Nový Jičín, Žižkova 602/2, o 66 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 298/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2025, č. j. 11 Co 165/2025, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 190 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Anny Vlčkové. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 6 C 298/2022-252, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 66 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a uložil žalobci povinnost nahradit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 6 753 Kč (výrok III). 2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, č. j. 11 Co 165/2025-291, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud při posouzení věci samé vyšel z následujícího skutkového stavu: Žalobce (jako kupující) a žalovaný (jako prodávající) uzavřeli dne 30. 7. 2021 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil tovární značky Volkswagen Sharan, registrační značka XY (dále jen „automobil“), za kupní cenu ve výši 275 000 Kč (dále jen „kupní smlouva“). V souladu s kupní smlouvou byla provedena zkušební jízda, kterou se žalobce seznámil s technickým stavem vozidla. Automobil byl prodáván bez STK, která byla provedena žalobcem dne 3. 8. 2021 bez zjištění jakýchkoliv závad. Smlouva obsahovala 12měsíční záruku s vyloučením odpovědnosti prodávajícího za běžné opotřebení, výrobní vady apod. Automobil byl žalobcem (bez konzultace s žalovaným) dne 26. 1. 2022 přistaven do autoservisu Profigarage Frýdek-Místek (autoservis pana P.) za účelem opravy hlučné převodovky a úniku oleje skrz skříň převodovky od spojky. Žalobce požadoval vyměnit převodovku společně se spojkovou sadou, lamelou, přítlačným talířem a hydraulickým spojkovým ložiskem. Žalobce následně provedení opravy oznámil telefonicky žalovanému prostřednictvím své družky J. P. dne 31. 1. 2022, tj. v poslední den šestiměsíční lhůty od převzetí vozidla. Autoservis po opravě všechny zbylé díly sešrotoval. Dne 7. 2. 2022 žalobce písemně oznámil žalovanému vadu automobilu a současně mu sdělil, že se bude domáhat přiměřené slevy z kupní ceny. Dne 9. 2. 2022 žalovaný sdělil žalobci, že reklamaci neuznává, neboť mu automobil nepřistavil, tvrzená vada vznikla běžným užíváním a opotřebením věci, nebyla pořízena řádná fotodokumentace jednotlivých dílů při jejich demontáži, takže nelze zjistit, zdali byla spojka dříve demontována nebo opravována, a navíc je požadovaná sleva „navýšena bez podloženého rozpočtu“. Znalec Ing. Kotrč určil rozdíl ceny předmětného automobilu bez vady a s vadou částkou 66 000 Kč. Znalec Ing. Flössl, který posuzoval, zda šlo o běžné opotřebení či nikoliv, dospěl k závěru, že se jedná o únavu materiálu, kdy vada v době prodeje nebyla a v současné době ani nelze zjistit nic dalšího, neboť automobil je opravený a on nebyl přítomen demontáži jednotlivých dílů a ani se s nimi nemohl seznámit. Odvolací soud měl z tvrzení účastníků za prokázané, že žalobce kupní smlouvu vlastnoručně podepsal včetně její části o dvanáctiměsíční záruce, automobil si řádně prohlédl, přizval si odbornou osobu, která mu pomohla zhodnotit technický stav vozidla a poté se s otcem (jenž je advokátem) důkladně seznámil s písemným návrhem smlouvy, včetně ujednání o smluvní záruce a důvodů pro její výluku. 4. Podle odvolacího soudu žalobce vadu automobilu oznámil žalovanému bez zbytečného odkladu po jejím zjištění a uplatnil právo na slevu z kupní ceny. Následně posuzoval postup žalobce při reklamaci a uzavřel, že žalobce nepostupoval v souladu s § 1922 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když automobil po zjištění tvrzené vady (dne 26. 1. 2022) a ani později žalovanému nepředal a nenaložil s ním (ani jej neuschoval) podle pokynů žalovaného tak, aby tvrzené vady mohly být žalovaným přezkoumány. Žalovaný neměl možnost si před rozhodnutím o reklamaci předmětný automobil prohlédnout a následně se s žalobcem dohodnout na dalším postupu, jak notifikovanou vadu vozidla odborně přezkoumat. Odvolací soud konstatoval, že tento postup je přitom nezbytné dodržet před přijetím závěru, zda předmět koupě skutečně vykazuje vytknutou vadu. Není vyloučeno, že se tak stane na základě fotografií či videa natočeného spotřebitelem, prohlídky servisním technikem v místě bydliště spotřebitele, avšak vždy až po předchozí domluvě kupujícího s prodávajícím; žalobce však nechal vozidlo prohlédnout a opravit, aniž poskytnul žalovanému možnost si věc s notifikovanou vadou prohlédnout a zajistit dostatečně vypovídající dokumentaci o demontáži jednotlivých dílů a zjištěné vadě. Nadto byly poškozené díly automobilu po jejich demontáži zlikvidovány, takže je nemohl prohlédnout ani znalec. Odvolací soud uvedl, že na posuzovaný případ jsou aplikovatelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1958/2020, když žalobce svévolně zmařil účel § 1922 odst. 1 o. z., kterým je umožnit zciziteli přezkoumání vady. Odvolací soud dále dovodil, že záruka sjednaná v kupní smlouvě se neuplatní v případě běžného opotřebení automobilu, přitom podle znalce Ing. Flössla byla dotyčná vada způsobená únavou materiálu, což je skutečnost, která spadá pod výluku obsaženou v ujednání o záruce. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva – výkladu § 1922 odst. 1 věty první o. z., jakým způsobem byla reklamována vada věci, a to se zřetelem k zákonnému požadavku umožnit prodávajícímu přezkoumat zjištěnou vadu vozidla, při jejímž řešení se dle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel prosazuje, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016, neboť mezi ním a žalovaným došlo k uzavření dohody o jiném způsobu přezkoumání předmětu koupě, což dovozuje z telefonického sdělení prodávajícímu a zasláním fotografií demontované převodovky, oznámením vady prodávajícímu a jeho následnou reakcí. V situaci, kdy 26. 1. 2022 zjistil, že začal kapat olej někde z motorové části automobilu, považoval za standardní a obvyklé dopravit automobil do servisu pana P., a jestliže dne 31. 1. 2022 žalovanému sdělil, že v autoservisu byla zjištěna vada na převodovce a spojce automobilu a dne 1. 2. 2022 zaslal žalovanému čtyři fotografie demontované převodovky a spojky, má za to, že příkaz uvedený v § 1922 odst. 1 věty první o. z. bezezbytku splnil. Ve zbývající části dovolatel uvádí, z jakých důvodů na danou věc nedopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1958/2020, a prosazuje, že odvolací soud nesprávně vyložil § 1914 odst. 1 o. z., § 2161 odst. 1 písm. a) a též § 2113 o. z. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání. 6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. 7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Dovolání není přípustné. 11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 12. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014). 13. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. 14. Na základě výše uvedeného nejsou s to založit přípustnost dovolání námitky, kterými dovolatel namítá odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil § 1914 odst. 1 o. z., § 2161 odst. 1 písm. a) a § 2113 o. z. Ve vztahu k uvedeným námitkám dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a nevymezuje, v čem spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. 15. Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani námitky (formulované v dovolání pod bodem 1), že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016. Dovolací soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Dovolatel uvedené pomíjí, když oproti odvolacímu soudu na základě provedeného dokazování prosazuje, že účastníci konkludentně uzavřeli dohodu o jiném způsobu přezkoumání předmětu koupě, ač odvolací soud uzavřel, že žalobce nechal automobil prohlédnout a opravit v jiném podniku, nikoli u žalovaného, bez jeho souhlasu, a aniž by žalovaný měl možnost automobil prohlédnout a zajistit dostatečně vypovídající dokumentaci o demontáži jednotlivých dílů a především o zjištěné vadě. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli. Dovolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. 16. Námitky, jimiž žalobce polemizuje se správností závěrů odvolacího soudu ohledně nedodržení postupu po zjištění vady nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Závěr odvolacího soudu, že žalobce nedostál svým povinnostem v § 1922 odst. 1 o. z., neboť bylo prokázáno, že žalovanému neumožnil přezkoumání vady automobilu (případně její odstranění) a namísto toho zajistil opravu bez jeho souhlasu a pokynu, a neposkytl mu ani dostatečně vypovídající dokumentaci o zjištěných vadách, přičemž jednotlivé vadné či poškozené díly nechal bez dalšího zlikvidovat, není v rozporu se závěry rozhodnutí, na které dovolatel v dovolání poukazuje, a prosazuje-li, že „postupoval standardně a obvykle“, pokud automobil sám (bez předchozího pokynu žalovaného) dopravil do servisu, kde ho nechal opravit a žalovanému zaslal fotografie demontovaných dílů. Námitky založené na přesvědčení, že žalovaný nevyvrátil zákonnou domněnku o existenci vady, dovolatel zakládá na vlastním skutkovém základu, že vozidlo mělo dotyčnou vadu již v době koupě a že již v době jeho prodeje existoval rozpor s kupní smlouvou. 17. Jde-li o argumentaci (viz písm. b/ na straně 8 dovolání) týkající se důvodnosti uplatnění práva z vadného plnění při sjednání záruky za jakost, kdy dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že se důvodně dovolával „práva z vadného plnění“ (ač zde patrně míní právo ze záruky), kdy sice zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o výluce z odpovědnosti, ale neformuluje k tomu žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, neuvádí, o který důvod přípustnosti se jedná, a nevymezil, v čem nesprávnost právního závěru odvolacího soudu (který dovodil, že záruka na jakost se v projednávané věci neuplatní pro výluku, pod níž spadá i zjištěná vada) spatřuje. V této části dovolání neobsahuje vymezení jeho přípustnosti a dovolací důvod (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní závěr či názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání a dovolací důvod; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. 18. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. i ve výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 19. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu