33 Cdo 434/2025-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně SILMET VYTÁPĚNÍ s.r.o., se sídlem v Příbrami III 168 (identifikační číslo 28275772), zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované S. K., zastoupené Mgr. Matyášem Kuželou, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13-15, o zaplacení 67 063 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 197/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 58 Co 326/2024-155, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 167 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Matyáše Kužely, advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 67 063 Kč s příslušenstvím (tj. s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 280 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 12 369 Kč od 28. 10. 2020 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 11 319 Kč od 9. 10. 2021 do zaplacení, ve výši 11,75 % ročně z částky 15 425 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 9 309 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení a z částky 8 361 Kč od 22. 2. 2023 do zaplacení). Uváděla, že žalovaná částka představuje část kupní ceny za dodávku topných olejů. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 58 Co 326/2024-155, potvrdil rozsudek ze dne 7. 5. 2024, č. j. 16 C 197/2023, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně nabízela své služby se slogany: „Program teplo – užívejte si teplo domova a starosti nechte na nás“ či „Díky programu Teplo získáte vytápění a teplou vodu za výhodných cenových podmínek a bez starostí. Nemusíte řešit administrativu spojenou s vrácením spotřební daně a čekat na své peníze. Při závozu zaplatíte jen cenu bez spotřební daně.“ Dne 21. 2. 2017 uzavřely žalobkyně a V. K. dvě smlouvy. V první (dále jen „Rámcová kupní smlouva“) se žalobkyně jako prodávající zavázala po dobu neurčitou dodávat kupující V. K. lehké topné oleje za kupní cenu podle platného ceníku tak, že první část kupní ceny zaplatí kupující při závozu zboží na určené místo (tato část kupní ceny byla vždy uhrazena a není předmětem žaloby) a druhou část bude hradit postupně v závislosti na vzniku nároku na vrácení spotřební daně osobám užívajícím tyto oleje pro výrobu tepla vždy nejpozději do 20 pracovních dnů poté, co bylo o vrácení spotřební daně rozhodnuto příslušným orgánem veřejné moci a tato bude poukázaná na účet kupujícího. V druhé smlouvě (dále jen „Příkazní smlouva“) se žalobkyně jako příkazník zavázala za úplatu pro V. K., jakožto příkazce, obstarat vyřízení a uplatňování nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů osobám užívajícím tyto oleje pro výrobu tepla podle § 56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních; žalobkyně jako odborník se s výslovným poukazem na § 5 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), zavázala danou záležitost obstarat poctivě, pečlivě a s odbornou péčí, za použití každého prostředku, kterého si vyžaduje povaha obstarávané záležitosti, v souladu se zájmy V. K. Rovněž se zavázala sdělovat V. K. všechny skutečnosti, které zjistila a mohly by ovlivnit pokyny či zájmy příkazce. Součástí Příkazní smlouvy bylo zmocnění žalobkyně pro zastupování V. K. ve věcech týkajících se uplatnění nároku na vrácení spotřební daně při jednání s příslušnými úřady. Podle Rámcové kupní smlouvy žalobkyně V. K. opakovaně dodala zboží (lehké topné oleje), za které jí byla V. K. uhrazena první část sjednané kupní ceny. Nárok na vrácení spotřební daně nebyl V. K. přiznán z důvodu nedostatečně vedené evidence; žalobkyně V. K. s nepříznivými výsledky daňových řízení neseznámila a svým přístupem a nulovou komunikací jí ani neumožnila napravit nesprávnosti při vedení evidence tak, aby mohlo dojít k jejich nápravě a aby nárok na vrácení spotřební daně mohl být dále přiznán. Žalobkyně navíc V. K. v e-mailové komunikaci při zasílání dalších faktur výslovně ubezpečovala, že celková částka k úhradě nemá být brána v potaz, neboť je fakturováno se spotřební daní, kterou V. K. neplatí. Žalobkyně tak postupovala i v době, kdy jí byly známy výsledky daňového řízení v podobě nepřiznání nároku na vrácení spotřební daně z důvodu nedostatečně vedené evidence. Odvolání z 28. 5. 2019 a z 8. 1. 2021, které proti platebním výměrům podala žalobkyně zastupující V. K. v řízeních o vrácení spotřební daně, se lišila pouze datem sepsání a označením platebního výměru. Z těchto zjištění odvolací soud skutkově vyvodil, že žalobkyně postupovala při zastupování V. K. v řízení o vrácení spotřební daně pouze formálně, pakliže v odstupu téměř dvou let setrvala na argumentaci, o níž musela vědět, že není celním úřadem akceptována. V. K. dne 28. 9. 2022 zemřela; žalovaná je její právní nástupkyní. Smlouvy, které žalobkyně a V. K. uzavřely dne 21. 2. 2017, odvolací soud kvalifikoval jako kupní smlouvu upravenou ustanovením § 2079 a násl. o. z. a příkazní smlouvu podle § 2430 a násl. o. z. V. K. udělila žalobkyni v souladu s ustanoveními § 441 odst. 1 a § 2439 o. z. plnou moc k zastupování ve věcech týkajících se uplatnění nároku na vrácení spotřební daně při jednání s příslušnými úřady. Postup žalobkyně vůči V. K. podle Příkazní smlouvy posoudil odvolací soud jako nepoctivý, nedostatečně pečlivý a v rozporu se zájmy zastupované osoby; uzavřel, že žalobkyně neplnila povinnost, k níž se smluvně zavázala, vyplývající z § 2432 odst. 1 i z § 5 o. z. Dovodil, že povinnost zaplatit za dodávku zboží nelze oddělit od práv a povinností vyplývajících ze související příkazní smlouvy; kupní smlouva totiž výslovně počítala s tím, že druhou část kupní ceny představující spotřební daň nebude zákazník hradit, neboť spotřební daň bude vrácena, přičemž žalobkyně se zavázala zastupovat kupující v řízení o vrácení spotřební daně, tedy vyřešit tyto záležitosti za ni. Požaduje-li žalobkyně přes všechny uvedené skutečnosti úhradu druhé části kupní ceny, která měla být při správném chodu událostí pokryta vrácenou spotřební daní, lze takové její jednání hodnotit jako nemravné a nepoctivé, kterému nelze s přihlédnutím k ustanovením § 6 a § 8 o. z. přiznat právní ochranu. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala důvodnost zažalovaného nároku, se soud již nezabýval námitkou promlčení, vznesenou žalovanou. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „odvolacím soudem byla řešena otázka, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena“ a odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „založil své rozhodnutí na základě nesprávného právního posouzení, čímž se odchýlil od ustálené judikatury“. V dovolání formuluje následující otázky: 1) „Pokud by soud dospěl k závěru, že žalobkyně porušila povinnosti vyplývající jí z příkazní smlouvy, může bez dalšího zkoumání, tj. především zkoumání plnění povinností zákazníka, rozhodnout v neprospěch žalobkyně“; 2) „Lze oddělit práva a povinnosti z rámcové kupní smlouvy od práv a povinností z příkazní smlouvy“; 3) „Stanoví rámcová kupní smlouva, že druhou část kupní ceny nebude hradit zákazník“; 4) „Lze uzavřením příkazní smlouvy zprostit zákazníka jeho daňové povinnosti“. U žádné z otázek neuvádí, má-li ji za řešenou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nebo za dosud dovolacím soudem neřešenou. Žalobkyně v dovolání neoznačila rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou podle ní odvolací soud nerespektoval, resp. od níž se měl odchýlit. Podstatu dovolání tvoří pouhá polemika se skutkovými závěry, resp. s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Žalovaná se k dovolání vyjádřila a navrhla, aby ho dovolací soud jako nepřípustné odmítl případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (ve vztahu ke každé jednotlivé otázce), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu nejen patrné, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel konkrétně na mysli, ale měl by zároveň označit rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se řešení takové otázky podle jeho názoru odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017). Přestože žalobkyně v dovolání formuluje několik otázek, neuvádí, kterou z nich má za dosud dovolacím soudem neřešenou, a při řešení které z nich se měl odvolací soud podle ní odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž tento údaj se nepodává ani z obsahu dovolání. Již v tomto ohledu dovolatelka nenaplnila předpoklady stanovené v 237 o. s. ř. (nevymezila řádně přípustnost dovolání). Je logicky vyloučeno, aby se odvolací soud současně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení konkrétní právní otázky a aby tato otázka byla dovolacím soudem doposud neřešena. Nadto – přes ohlášení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. - tvoří podstatu dovolání nesouhlas žalobkyně s průběhem a výsledkem dokazování. Oproti odvolacímu soudu, který shodně se soudem prvního stupně činil skutkové závěry na základě komplexního zhodnocení situace (přihlédl k právům a povinnostem sjednaným v Příkazní smlouvě a jejich plnění či neplnění stranami, a také k předsmluvnímu jednání stran), žalobkyně prosazuje, že relevantní pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku na zaplacení druhé části kupní ceny jsou výlučně skutková zjištění a údaje plynoucí z Rámcové kupní smlouvy. Nesouhlasí se soudy zjištěným obsahem Rámcové kupní smlouvy, resp. namítá, že toto zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Pomíjí, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout správnost, popř. úplnost skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely, ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů -- § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé (shodné skutkové závěry dovodil již soud prvního stupně). Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi o obsahu a účelu účastnicemi uzavřených smluv nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry, resp. že hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a že skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je výjimečně způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Výhradami k odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti žalobkyně nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné, samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu