33 Cdo 478/2025-303 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Ivou Jarolímovou, advokátkou se sídlem Praha, Národní 60/28, proti žalované L. M., zastoupené Mgr. Markem Burešem, advokátem se sídlem Liberec, Vrchlického 981/43, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 222/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, č. j. 27 Co 133/2023-255, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Bureše. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 7 C 222/2020-200, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech státu. 2. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 27 Co 133/2023-255, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho nákladové výroky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou ze dne 4. 5. 2018 žalobce daroval žalované nemovitosti - pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – budova č.p. XY, a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, a žalovaná zároveň zřídila ve prospěch žalobce doživotní bezplatné výlučné věcné břemeno - právo doživotního bezplatného výlučného užívání předmětných nemovitostí tak, jak by byl oprávněn je užívat vlastník, s tím, že náklady spojené s údržbou a úpravami zatížených nemovitých věcí ponese vlastník a náklady spojené s užíváním zatížených nemovitostí, zejména náklady na elektrickou energii, plyn, vodu a vytápění, ponese uživatel. Vedle toho se účastnici rovněž dohodli, že žalovaná provede rekonstrukci tzv. přední části domu (tj. shora označené stavby č. p. XY – rodinného domu na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY) a následně bude tuto část domu užívat. Od srpna do konce roku 2018 nechala žalovaná udělat novou střechu domu a provedla rekonstrukci tzv. jeho přední části, která tvořila samostatnou obytnou část domu – měla samostatný vchod a byla oddělena od prostor užívaných žalobcem. Od roku 2019 tuto část domu žalobkyně začala (s manželem) užívat, v polovině roku 2019 začaly vznikat menší konflikty týkající se způsobu užívání a údržby dotyčných nemovitostí. Poté, co žalovaná v jí užívané části domu ubytovala své rodiče (v době hrozby covidu-19), se konflikty, jež provázely vulgarity, a to zejména mezi matkou žalované (sestra žalobce) a žalobcem, zhoršily. V květnu 2020 se žalovaná rozhodla vzniklou situaci vyřešit tím, že dům opustila a od této doby ho neužívá. Nabídla žalobci, že buďto vyplatí jeho věcné břemeno a zůstane nadále vlastníkem nemovitostí, nebo mu nemovitosti vrátí s náhradou provedených investic, protože však k dohodě nedošlo, zvažovala i prodej, od kterého však ustoupila. Dopisem ze dne 29. 5. 2020 (sepsaným jeho advokátem) žalobce odvolal dar žalované pro nevděk, který odůvodnil tak, že v době zhruba od léta 2019 do 14. 5. 2020 mu žalovaná ublížila úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, ale způsobem zjevně porušujícím dobré mravy, neboť jej omezovala a ztěžovala mu užívání předmětných nemovitostí, k žalobci se chovala vulgárně a nadávala mu, v době nouzového stavu jej ohrozila na životě a dále mu doručila dopis ze dne 18. 5. 2020. K omezování v užívání nemovitostí a ztěžování užívání docházelo tím, že bez jeho souhlasu nejprve sama a poté se svými rodiči či dalšími osobami začala užívat předmětné nemovitosti, obsadili přední část domu a užívali i přilehlé pozemky. V létě 2019 zde žalovaná ubytovala na několik měsíců své rodiče, což se opakovalo v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu. Ztěžování užívání se projevilo např. incidentem se zablokovaným vjezdem, vyměněným zámkem u branky, popelnicemi, rušením nočního klidu, vypouštěním štěkajícího psa apod. Z pohledu žalobce si žalovaná dělala na nemovitostech, co chtěla, a na něj při tom žádné ohledy nebrala. Vulgární chování žalované vůči němu spočívalo v tom, že jej pravidelně označovala slovy „blbec“, „blbeček“ a „zloděj“, rovněž mu pravidelně sdělovala „jdi do prdele“. V květnu 2020 žalobce dokonce nařkla slovy „já se ti na to vyseru, tys mi to daroval jen proto, abych udělala střechu“ Ohrožování žalobce na životě v době nouzového stavu spočívalo v tom, že v této době se zvýšila intenzita návštěv žalované, kdy v domě opět ubytovala své rodiče, a dokonce v nemovitostech pořádala různé oslavy. Ačkoliv bylo povinné používání ochranných pomůcek, žalovaná a její rodiče či hosté žádné neužívali. Žalobce byl s ohledem na svůj věk nejrizikovější skupinou a bál se o svůj život a zdraví. V dopise ze dne 18. 5. 2020 ho žalovaná nedůvodně napadá, žalobce je z dopisu lidsky zklamán, a pobouřen; chtěl v nemovitostech v klidu dožít a místo toho mu neteř, jíž nemovitosti daroval, ztrpčuje život a chystá se mu prodat střechu nad hlavou. Žalobce považoval její jednání za rozporné s dobrými mravy, které nemůže ani nechce prominout. Zneužila, že žalobce neznal svá práva a je bezkonfliktní typ. Žádným způsobem nezavdal příčinu pro to, aby se takto k němu chovala a tímto způsobem s ním jednala. 4. Odvolací soud věc právně posoudil podle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se žalovaná vůči žalobci dopustila chování zjevně porušujícího dobré mravy, jak žalobce specifikoval v revokačním dopise (§ 2072 o. z.). Ohledně záměru žalované prodat dotyčné nemovitosti oznámeného žalobci dopisem ze dne 18. 5. 2020, od něhož následně upustila, odvolací soud zdůraznil, že ani darovací smlouva (ani smlouva o zřízení věcného břemene) neobsahuje žádný závazek, že žalovaná darované nemovitosti nepřevede. Takovou podmínku žalobce dovozuje pouze ze své motivace k uzavření obou smluv. Přitom jeho hlavním důvodem k darování dotyčných nemovitostí (jak ve své výpovědi uvedl) bylo to, že při původně zamýšleném převodu nemovitostí na jeho dceru hrozilo jejich postižení (to i v případě dědění). Žalovaná tedy žalobci v dané životní situaci pomohla, když dar přijala a provedla sjednanou rekonstrukci. Prodej nemovitostí je právem žalované jakožto vlastníka a samo o sobě nemůže být zjevným porušením dobrých mravů (zejména za uvedené situace). 5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení následujících otázek – dle jeho přesvědčení – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020 a sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, eventuelně může jít o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly: 1) „zda v případě, kdy obdarovaný v souvislosti s darováním zřídí dárci k darovaným nemovitostem doživotní výlučné věcné břemeno, tj. právo doživotního bezplatného výlučného užívání nemovitostí tak, jak by byl oprávněn je užívat vlastník, zda za takové situace “spoluužívání” darovaných nemovitostí, “neshody”, verbální ataky žalované, nepoužívání ochranných prostředků v době nouzového stavu a oznámení o prodeji darovaných nemovitostí, představují zjevné porušení dobrých mravů a jednání úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ubližující dárci, a tedy, zda jsou způsobilé založit nárok na odvolání daru“, 2) „zda v případě, kdy by v řízení zjištěné jednotlivé chování žalované vůči žalobci nenaplňovalo znaky zjevného porušení dobrých mravů z hlediska intenzity, zda by jednotlivá jednání žalované bylo možné považovat v souhrnu za zjevné a soustavné porušení dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahů mezi účastníky, a uvedeného jednání se žalovaná dopustila nejméně ve třech případech, přičemž mezi nimi je časová souvislost“. Dodal, že výše uvedené vymezení přípustnosti dovolání umožňují závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3822/15. Přípustnost dovolání spatřuje i v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na následujících otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: 3) „zda i v poměrech dle o. z. se uplatní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3012/2009 (tj. ad méně intenzivní, avšak soustavné závadné jednání obdarovaného vůči dárci)“; 4) „zda v případě posuzování intenzity závadného jednání obdarovaného lze vycházet z hodnoty darované věci, případně jednání obdarovaného hodnotou darované věci poměřovat (viz odst. 36. napadeného rozhodnutí)“, 5) „zda v případě, kdy v souvislosti s darováním obdarovaný zřídí dárci k darovaným nemovitostem doživotní výlučné věcné břemeno, tj. právo doživotního bezplatného výlučného užívání nemovitostí tak, jak by byl oprávněn je užívat vlastník, představuje “spoluužívání” darovaných nemovitostí zjevné porušení dobrých mravů, a zda takovým jednáním obdarovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil“, 6) „zda ztěžování užívání nemovitosti za situace zřízeného věcného břemene a “neshody” spojené s “užíváním” nemovitostí představují zjevné porušení dobrých mravů, a zda takovým jednáním obdarovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil“, 7) „zda opakované nadávky obdarovaného na adresu dárce jsou způsobilé založit nárok na odvolání daru“, 8) „zda ohrožení dárce v důchodovém věku, resp. nepoužívání ochranných prostředků a nerespektování nařízení v době nouzového stavu při výskytu covid-19, představují zjevné porušení dobrých mravů, a zda takovým jednáním obdarovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil“, 9) „zda oznámení o prodeji darované věci na základě nepravdivých či účelových tvrzení představuje zjevné porušení dobrých mravů, a zda takovým jednáním obdarovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil“, 10) „zda lze při posouzení jednání obdarovaného přihlédnout k důvodu darování („zachování majetku v rodině”), byť to není v darovací smlouvě výslovně uvedeno, avšak není to sporné“, 11) „i kdyby uvedená či prokázaná jednání žalované samostatně nebyla způsobilá založit nárok na odvolání daru, zda tento nárok bylo způsobilé založit tato jednání v jejich souhrnu s ohledem na soustavnost“. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který aplikoval § 2072 o. z. nesprávně a nepřiměřeně, neboť nezohlednil všechny pro věc rozhodné okolnosti. Zpochybňuje, že jako oprávněný z věcného břemene (a nikoliv vlastník) mohl žalované (vlastníkovi) přenechat část dotyčných nemovitostí k užívání jako výprosu (§ 2189 o. z.). Současně má za to, že „na daný skutkový stav nelze aplikovat toto ustanovení (tj. § 2189 o. z.), nejsou splněny jeho předpoklady“. Vedle toho prosazuje, že „žalované “nepřenechal” k užívání část dotyčných nemovitostí, sama se jala ji užívat“, což bylo v rozporu s darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene. I kdyby se proti chování žalované neohradil, nelze bez dalšího považovat jeho mlčení či jinou nečinnost za konkludentní projev. Zde bez dalšího neplatí zásada „kdo mlčí, souhlasí“ (k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 962/2004 a sp. zn. 26 Cdo 212/2005). Rozpor mezi chováním žalované a smlouvou o zřízení věcného břemene nelze vysvětlit či odůvodnit tak, že šlo o výprosu (mezi ním a žalovanou). I kdyby výprosa byla mezi účastníky sjednána, odvolací soud se důsledně nezabýval tím, kdy mu žalovaná byla povinna vrátit část dotyčných nemovitostí (doba ukončení výprosy), a jaký případný vztah by to mělo k předpokladům pro odvolání daru. Odvolací soud pro aplikaci § 2189 a násl. o. z. měl účastníkům poskytnout poučení a výzvy podle § 118 odst. 1 až 3 o. s. ř., neboť s ohledem na tehdejší právní kvalifikaci nemohla směřovat tvrzení a důkazní návrhy účastníků mimo jiné k tomu, kdy a na základě čeho mělo dojít k zániku výprosy. Prosazuje, že i kdyby výprosa byla sjednána „žalovaná mu nevrátila část dotyčných nemovitostí zpět dle jeho požadavku, ale až v době, kdy to sama uznala za vhodné a opustila je. Nicméně i za takové situace by do opuštění nemovitostí je užívala protiprávně a tím jej omezovala. Rekonstrukce ani následné užívání dotyčných nemovitostí nebyly předmětem dohody účastníků. Žalovaná užívala dotyčné nemovitosti, ačkoliv na to dle smlouvy o zřízení věcného břemene neměla právo, a při jejich užívání vyvolávala s ním různé konflikty“. Takové chování je zjevným porušením dobrých mravů vůči němu „objektivně způsobilé mu zjevně ublížit“ (uvedl též „úmyslné či hrubě nedbalé ubližování jemu zjevně v rozporu s dobrými mravy“). Podmínky pro odvolání daru pro nevděk tedy byly splněny. Má za to, že chování žalované je zjevným porušením dobrých mravů vůči němu, které současně „bylo objektivně způsobilé mu zjevně ublížit“. I kdyby jednání jednotlivě nedosahovala intenzity zjevného porušení dobrých mravů, tak v jejich souhrnu šlo o soustavné jednání zjevně porušující dobré mravy a ubližující mu (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3012/2009). Konečně vytýká, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné a zatížené extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to zejména ohledně prokázání tvrzené ústní dohody (argumentaci podpořil poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1343/20, sp. zn. III. ÚS 94/97 a sp. zn. I. ÚS 3093/13). Rovněž „zčásti“ je překvapivé, protože odvolací soud se řádně nevypořádal s některými podstatnými námitkami. 6. Žalovaná se k jednotlivým námitkám dovolatele vyjádřila a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. 7. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Napadá-li žalobce právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná vytýkaným chováním nenaplnila skutkovou podstatu § 2072 o. z., argumentací, že úvahy odvolacího soudu ohledně naplnění důvodu pro odvolání daru jsou „nesprávné a nepřiměřené“, nejsou jeho výtky důvodné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, uvedl, že podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci srov. též Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 21 – 25. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o důvodnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je nezbytné posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – a věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. Nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, a ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024). 11. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedeného ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností případu individuálně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019 nebo ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1699/2024). 12. V posuzovaném případě se odvolací soud důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, a to z hlediska objektivního i subjektivního. Neopomenul zohlednit chování žalované i žalobce, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, jak k vytýkanému chování žalované došlo, z jakých příčin, a následně rozhodl v intencích závěrů, které již Nejvyšší soud k aplikaci § 2072 o. z. přijal. Úvaze odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované (obdarované) vůči žalobci (dárci) z hlediska objektivního a subjektivního nenaplňuje důvody pro odvolání daru, nelze nic vytknout. 13. Se zřetelem k výše uvedenému nemůže přípustnost dovolání založit dovolatelem předestřená otázka „zda lze při posouzení jednání obdarovaného přihlédnout k důvodu darování („zachování majetku v rodině”), byť to není v darovací smlouvě výslovně uvedeno, avšak není to sporné“, neboť není zřejmé, jak by se existence uvedené pohnutky v rámci darování měla promítnout do právního posouzení věci za situace, kdy nebylo prokázáno, že se žalovaná vůči žalobci chovala tak, že zjevně porušila dobré mravy, a nebyl-li žádný z uplatněných důvodů pro odvolání daru s dotyčnou pohnutkou kauzálně spojen. 14. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se odvolací soud odklonil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, tím, že jednotlivá závadná chování žalované nevyhodnotil v jejich souhrnu jako hrubé porušení dobrých mravů. Dovolatel jednak pomíjí, že některé činy či chování, pro které odvolal dar, prokázána nebyla (např. že jej žalobkyně omezovala a ztěžovala užívání předmětných nemovitostí, nebo že jej ohrozila na životě), a další vytýkaná jednání či chování žalované nebyla vyhodnocena jako závadná ve smyslu, že by šlo o porušení dobrých mravů (to se týká zejména opakovaných neshod účastníků při užívání nemovitostí), a nadto nelze odvolacímu soudu důvodně vytknout, že by nezohlednil, zda ze strany žalované nešlo o chování, jež by bylo cílenou či dlouhodobou šikanou žalobce. Jeho závěru, že žalovaná střety se žalobcem řešila zcela adekvátně a že z její strany o žádnou cílenou a dlouhodobou šikanu žalobce nešlo (srov. zejména odstavce 21 a 24 odůvodnění napadeného rozsudku) nemá dovolací soud co vytknout. 15. Ostatní žalobcem formulované otázky nenaplňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť jsou založeny na jeho vlastní skutkové verzi, která se liší od skutkového stavu věci, z něhož při právním posouzení vycházel odvolací soud. Oproti odvolacímu soudu totiž žalobce prosazuje vlastní skutkovou verzi, že žalobkyně užívala dotyčné nemovitosti svévolně, neboť jí je k užívání nepřenechal, že vyvolávala různé konflikty a neshody. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že účastníci ústně uzavřeli v roce 2018 (vedle darovací smlouvy) smlouvu označenou dohoda, v níž sjednali, že žalovaná provede rekonstrukci tzv. přední části dotyčného domu a následně ji bude užívat (i s rodiči); není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zde je vhodné poznamenat, že ohledně uzavření smlouvy označené jako dohoda odvolací soud vycházel i ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce žalovanou zastupoval v řízení před stavebním úřadem, jehož předmětem byla právě rekonstrukce (tehdy fakticky neobývané) tzv. přední části dotyčného domu, tedy s rekonstrukcí prováděnou žalovanou nepochybně souhlasil, že z tzv. přední části domu se po rekonstrukci stala zcela samostatně obyvatelná část domu (včetně nové kuchyně, koupelny, záchodu), že žalobce užíval zadní část domu (se samostatným vchodem), že se proti (až následně tvrzenému) neoprávněnému užívání dotyčné nemovitosti žalovanou nijak neohradil, že žalovaná začala užívat jí rekonstruovanou přední část domu v roce 2019, přičemž v polovině téhož roku vznikaly pouze menší konflikty týkající se užívání a údržby nemovitosti, a že konflikty se zhoršily až poté, co žalovaná v roce 2020 v době hrozby onemocnění covid-19 ubytovala v přední části domu své rodiče, přičemž její otec trpěl vážným onemocněním (srov. body 22 a 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 34 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Nebylo tak prokázáno, že by se žalovaná vůči žalobci chovala s cílem mu ublížit, nebo že by žalovaného svévolně omezovala v užívání těch částí nemovitostí, na kterých se dohodli. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. 16. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit a nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění, ani samotné hodnocení důkazů, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Napadá-li žalobce vlastní skutkovou argumentací správnost právního závěru, že chování žalované vůči němu nenaplnilo skutkovou podstatu § 2072 o. z., nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 17. Prosazuje-li žalobce, že „rekonstrukce ani následné užívání dotyčných nemovitostí nebyly předmětem dohody účastníků“, že „do opuštění dotyčných nemovitostí je užívala protiprávně a tím jej omezovala“, a že „žalované ΄nepřenechal΄ k užívání část dotyčných nemovitostí, sama se jala ji užívat, což bylo v rozporu s darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene“, že „rekonstrukce ani následné užívání dotyčných nemovitostí nebyly předmětem dohody účastníků“, a že „žalované ΄nepřenechal΄ k užívání část dotyčných nemovitostí, sama se jala ji užívat“, pak řešení předložených otázek zakládá na vlastní skutkové verzi, že účastníci smlouvu, v níž sjednali užívání části dotyčných nemovitostí žalovanou, neuzavřeli. 18. Poukaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019, od nichž se odvolací soud měl při řešení předestřených otázek odchýlit, není pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý. V dovolatelem odkazované věci sp. zn. 33 Cdo 1841/2020 dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že odvolací soud poměřoval nárok na vrácení daru ustanovením § 2072 o. z., ačkoliv darovací smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2014 (tedy bylo nutné jej poměřovat ustanovením § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). O takový případ však v souzené věci nejde. 19. Výtkami, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně, že neprovedl všechny důkazy, že neposkytl poučení, že rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a že je nepřezkoumatelné), dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení (jak sám uvádí v dovolání), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 20. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dodává, že napadené rozhodnutí odpovídá (v tom smyslu, že takovou vadou netrpí) závěrům formulovaným k námitce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2013. 21. Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu též v rozsahu jeho nákladových výroků, proti nimž dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 22. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu