33 Cdo 537/2026-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně: INTERLINEA CZ s.r.o., se sídlem Praha 1, Nové Město, Opletalova 1417/25, identifikační číslo osoby 26752778, zastoupená Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem, se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, proti žalovanému: Joachim Heinrich Krocker, se sídlem Liběšice, Dolní Nezly 31, identifikační číslo osoby 88171809, zastoupený JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem, se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, o zaplacení 184 144 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 51/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2025, č. j. 17 Co 179/2025-96, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 829,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Luboše Hendrycha. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2025, č. j. 8 C 51/2024-62 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 184 144 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, č. j. 17 Co 179/2025-96 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Odvolací soud při rozhodnutí ve věci samé vyšel ze zjištění, že jednatel žalobkyně a žalovaný spolu jednali a domlouvali provedení prací v Německé spolkové republice spočívajících ve stříkání sádrových omítek bytového domu na stavbě, kterou prováděla německá společnost Marcio Weber GmbH. Žalobkyně (dne 1. 11. 2021) zaslala žalovanému k proplacení fakturu a soupis odpracovaných prací za akci ul. Konsul Schmidt Strasse, objednatel Marcio Weber, bytový dům, číslo projektu 2021.00197, obchodní nabídka AN210155, stavební práce za období od 14. 9. do 20. 10. 2021, za 640,5 h po 250 Kč, celkem tedy 184 144 Kč s DPH. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že zaměstnanci žalobkyně vykonávali práce na stavbě v Německé spolkové republice, přičemž pokyny jim uděloval žalovaný, který na práce dohlížel. Uvedené je však v souladu s tím, co tvrdí žalobkyně (že vykonávala práce pro žalovaného), avšak i v souladu s tím, co tvrdí žalovaný (že vystupoval ve stejném postavení jako žalobkyně a pouze zajišťoval potřebnou komunikaci v německém jazyce). Uzavřel, že z provedeného dokazování nelze bezpečně dovodit, že práce byly prováděny pro žalovaného, resp. že se žalovaný zavázal žalobkyni za provedené práce poskytnout úplatu. Z předložených listin a výpovědí svědků vyplynul pouhý popis faktických vztahů na stavbě, které však odpovídají jak verzi žalobkyně, tak verzi žalovaného. Dostatečné zjištění neplyne ani ze skutečností, že žalovaný provedení díla nepopíral, nevznesl námitku vadného plnění a nereagoval na zaslanou fakturu, jelikož neplatí zásada „kdo mlčí, souhlasí“. Prosazovala-li žalobkyně, že byla v dobré víře, že jejím přímým smluvním partnerem byl žalovaný, který ve vztahu k ní nikdy nejednal jako zástupce německé společnosti, a nikdy jí nesdělil, že právní vztah má být uzavřen přímo mezi ní a německou společností, pak lze souhlasit pouze s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že práce měly být prováděny pro německou společnost. Uvedené se ovšem projevilo tak, že soud prvního stupně neměl za prokázanou ani žalovaným uplatněnou verzi. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když neprokázala uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky, a proto se odvolací soud pro nadbytečnost nevěnoval otázce vzniku práva na zaplacení ceny díla a otázce předání díla. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce určení ceny díla a protokolárního předání díla a aplikace § 2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bez prokázání dohodnuté ceny v přesné podobě nelze dovodit závazek žalovaného k úplatě. Z § 2586 o. z. neplyne, že by podstatnou náležitostí smlouvy o dílo byla nutně cena jako částka, nýbrž podstatnou náležitostí je především úplatnost obligace a závazek zaplatit cenu, nadto bylo v řízení prokázáno, že sjednaná hodinová sazba byla 250 Kč za hodinu a na stavbě byl potvrzován výkazem prací. Jako nesprávný a formalistický označila závěr soudů, které z absence protokolu o předání dovozují neexistenci předání díla, ač pro vznik práva na zaplacení ceny díla není vyhotovení zápisu o předání díla potřebné. Konečně argumentuje tím, že sama skutečnost, že stavbu měla na starost německá společnost Marcio Weber GmbH, nevylučuje, že žalovaný nemohl vystupoval jako objednatel ve vztahu k dovolatelce, jelikož objednatel nemusí být vlastníkem věci, na níž se dílo provádí. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout. 6. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 7. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 9. Dovolání není přípustné. 10. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 11. Pokud se dovolatelka vymezuje vůči závěru, že bez prokázání dohodnuté ceny v přesné podobě nelze dovodit závazek žalovaného k úplatě, pak je třeba poznamenat, že takový závěr odvolací soud neučinil. Stejné se týká i její polemiky, že soudy z absence protokolu o předání dovodily neexistenci předání díla, ač pro vznik práva na zaplacení ceny díla není vyhotovení zápisu o předání díla potřebné. Jinak řečeno prosazuje-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku ceny díla a jeho protokolární předání, pak se její argumentace míjí s tím, jak věc posoudil odvolací soud, který založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní ve vztahu ke skutečnosti, že mezi ní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o dílo, podle níž se žalovaný zavázal (ve smyslu, že na sebe vzal závazek) uhradit žalobkyni cenu za dílo (za provedené práce). Z důvodu neunesení procesního břemene ohledně uzavření smlouvy mezi účastníky se odvolací soud již nezabýval určením ceny díla a jeho protokolárním předáním, na řešení uvedených otázek jeho rozhodnutí nespočívá a námitky vůči jejich správnosti nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Ke zpochybnění závěru odvolacího soudu ohledně neunesení procesního břemene přitom dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, kterou odvolací soud řešil a na které by bylo jeho rozhodnutí založeno, a neuvádí žádnou konkrétní ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. 12. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. i ve výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 13. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu