33 Cdo 641/2026-36 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. Š., proti žalované Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150 (identifikační číslo osoby 000 01 350), o zaplacení 8 210,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 213/2025, o „odvolání“ žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 51 Co 280/2025-23, takto: Řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 51 Co 280/2025-23, se zastavuje. Odůvodnění: Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2025, č. j. 51 Co 280/2025-23, potvrdil usnesení ze dne 20. 10. 2025, č. j. 15 C 213/2025-13, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl, že se žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Účastnice řízení poučil o tom, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně odvolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí je nesprávné, neboť „soud postupoval dle zákona a nezohlednil skutečnosti, že bez zaplacení poplatku soud nezastaví protiprávní činnost žalovaného, ale tím porušil základní lidská práva. A žalovanému umožnil tak v protiprávní činnosti pokračovat“. Porušení práva na spravedlivý proces shledává v porušení Všeobecné deklarace lidských práv v článcích 7, 8 a 30, v porušení Listiny základních lidských práv a svobod v článcích 36, 37 a v porušení článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně nebo změněno tak, že v řízení bude odvolací soud pokračovat, aniž by poplatek byl uhrazen. Nejvyšší soud, kterému byla věc odvolacím soudem předložena k rozhodnutí o odvolání, řízení o podaném „odvolání“ podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavil. Občanský soudní řád nepřipouští odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, či ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3869/2019). Jinak řečeno funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího občanský soudní řád neupravuje; odvolání není opravným prostředkem, jejž by bylo možné podat proti rozhodnutí krajského soudu (srov. § 201 o. s. ř.), jakožto soudu odvolacího (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sen. zn. 29 NSČR 16/2013). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002). Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně by nebyla úspěšná ani tehdy, podala-li by proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání [srov. § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu