33 Cdo 644/2026-182 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně E. Š., zastoupené Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51, proti žalovaným 1) L. M. a 2) R. B. M., oběma zastoupeným Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, o zaplacení 490 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 180/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Okresního soud v Semilech ze dne 6. 8. 2025, č. j. 10 C 180/2023-101, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2025, č. j. 19 Co 291/2025-151, t a k t o: I. Řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 8. 2025, č. j. 10 C 180/2023-101, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2025, č. j. 19 Co 291/2025-151, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 22. 8. 2023 domáhala, aby jí žalovaní coby solidárně zavázaní dlužníci zaplatili regresní náhradu vzniklou tím, že hradila výlučně sama solidární závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené 8. 9. 2008 pod č. 750/392/08/1/01 s obchodní společností Raiffeisenbank a. s., z níž byli žalobkyně, žalovaní a F. M., zemřelý dne 27. 8. 2020, společně a nerozdílně zavázáni; úvěr až do své smrti splácel F. M. (partner žalobkyně a otec žalovaných), po jeho smrti žalobkyni nezbylo než aby úvěr splácela ona, neboť žalovaní nebyli ochotni podílet se na jeho úhradě. Od září 2020 do července 2023 uhradila celkem 35 splátek po 21 000 Kč, tj. celkem 735 000 Kč. Za každého z žalovaných tak uhradila 245 000 Kč, neboť se měli na splátkách podílet stejným dílem, tj. každý jednou třetinou. Usnesením ze dne 15. 10. 2025, č. j. 19 Co 291/2025-151, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil usnesení ze dne 6. 8. 2025, č. j. 10 C 180/2023-101, kterým Okresní soud v Semilech zamítl návrh žalobkyně na připuštění přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalované, konkrétně M. M., narozené XY, E. M., narozené XY a K. M., narozené XY. Soudy tak rozhodly poté, kdy soud prvního stupně (pravomocně) nepřipustil změnu žaloby navrženou podáními z 13. 8. 2024 a 28. 12. 2024, v nichž žalobkyně požadovala, aby jí částku 490 000 Kč s příslušenstvím zaplatili společně a nerozdílně s doposud žalovanými též osoby na řízení zatím nezúčastněné. Svůj požadavek odůvodňovala tvrzením, že tyto osoby coby potencionální dědicové F. M. (zemřelého 27. 8. 2020) odpovídají za jeho dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 8. 9. 2008. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí, které neshledal nepřezkoumatelným, jak namítala žalobkyně. Nepřisvědčil ani jejímu tvrzení, že nebyla řádně procesně poučena (dle § 118a odst. 1 o. s. ř.) a že obsahem jejích podání nebyla změna žaloby. Akcentoval, že výrok o nepřipuštění změny žaloby je již pravomocný a zůstala-li žaloba nezměněna pokud jde o vylíčení skutku, nelze dospět k závěru, že by smyslem přistoupení dalších účastníků podle § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), bylo odstranění nedostatku pasivní legitimace, který tu byl v době zahájení řízení; původní skutková tvrzení žalobkyně se totiž osob, jejichž přistoupení do řízení navrhuje, nedotýkala. Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce procesního práva, která byla soudy obou stupňů vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2023/2005, žalobkyně prosazuje, že nebyly naplněny předpoklady pro nevyhovění jejímu návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení; tento návrh má za procesně hospodárný a efektivní a soudy rekriminuje z „nadbytečného procesního formalismu nerespektujícího účel řízení“ (nebude totiž třeba opakovat dokazování, ani opětovně provádět koncentraci řízení). Spokojena není ani s kvalitou odůvodnění rozhodnutí, neboť z něho nevyplývá, k jaké nehospodárnosti by přistoupení dalších účastníků do řízení vedlo. Závěry usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně dovolatelka označuje za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2279/2023, jímž Nejvyšší soud rozhodl ve skutkově podobné věci, nebo s usneseními ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4640/2017, případně ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1891/2021. Podle dovolatelky jsou žalovaní pasivně legitimovaní a byli zjevně pasivně legitimovaní již v době podání žaloby. Řady žalovaných je pouze třeba doplnit o ostatní dědice po zůstaviteli F. M. tak, aby bylo jejich společenství kompletní. Zjevně nehospodárné a bezúčelné by naopak bylo, aby byla nucena svůj nárok na zaplacení 490 000 Kč uplatnit novou žalobou totožného znění směřující proti všem dědicům F. M. Je přesvědčena, že nic nebránilo připuštění dalších účastníků do řízení ve vztahu k původní žalobě s novým žalobním tvrzením, které by vycházelo z její případné nejistoty o pasivní legitimaci ve sporu. Dovolatelka navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, proto řízení o dovolání žalobkyně směřujícímu proti rozhodnutí Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 8. 2025, č. j. 10 C 180/2023-101, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, ze dne 26. 10 2011, sp. zn. 20 Cdo 3313/2011, nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4856/2016). Dále se dovolací soud zabýval dovoláním proti usnesení odvolacího soudu. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. může na návrh žalobce soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení mimo jiné v situaci, kdy jde o zjevně procesně neekonomický postup (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3554/2013) o nehospodárnost připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení jde zejména tehdy, jestliže takový postup vyvolá další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích vede k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky. Protože sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je omezující zásahy ze strany soudu nutno vykládat (jako výjimku z pravidla) restriktivně; judikatura proto vyžaduje, aby rozpor se zásadou procesní ekonomie byl zjevný. Odvolací soud tato východiska respektoval, resp. vyšel z premisy, že rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. V původní žalobě žalobkyně skutkově vylíčila, že úvěr, který banka podle smlouvy uzavřené dne 8. 9. 2008 poskytla jí, jejímu tehdejšímu partnerovi F. M. a oběma žalovaným, hradil za všechny solidárně zavázané spoludlužníky až do své smrti dne 27. 8. 2020 (tedy po dobu cca 12 let) právě zůstavitel F. M., přičemž ona začala úvěr splácet teprve po jeho smrti. Protože 35 splátek po 21 000 Kč (tedy 735 000 Kč), uhradila po smrti F. M. sama, ačkoli splácet měli žalovaní coby spoludlužníci zavázaní ze smlouvy společně a nerozdílně – spolu s ní, požaduje alikvotní část (dvě třetiny z 735 000 Kč) po žalovaných z titulu regresu; částku 490 000 Kč totiž plnila za ně. Tato skutková tvrzení (skutkový základ předmětu sporu) se v důsledku zamítnutí změny žaloby nezměnila a osob, jejichž přistoupení do řízení na stranu žalovanou je navrhováno, se nedotýká. V souvislosti s návrhem na přistoupení dalších osob do řízení na stranu žalovanou však žalobkyně soudům obou stupňů podsouvá, že návrh na přistoupení podala proto, aby zhojila nedostatek pasivní věcné legitimace u nerozlučných společníků (potencionálních dědiců zůstavitele F. M., po němž regres nepožadovala, ani netvrdila, že by za něj úvěr platila). Protože změnu původní žaloby soud nepřipustil a skutkový základ předmětu sporu tak nedoznal změny, nejedná se evidentně o situaci, kdy by na straně žalované došlo ke vzniku nerozlučného společenství účastníků (jde o subjektivní kumulaci dobrovolnou). Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4111/2013, podle nichž navrhne-li žalobce, aby do řízení vstoupil další účastník, který spolu s dosavadním žalobcem či žalovaným bude mít postavení nerozlučného společníka (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), není obvykle dán důvod k tomu, aby soud přistoupení dalšího účastníka z důvodu procesní ekonomie nepřipustil, se tudíž pro skutkovou odlišnost neuplatní. Závěr, že přistoupení potencionálních dědiců zůstavitele F. M. do řízení by bylo nehospodárné a vedlo by k oddálení rozhodnutí mezi dosavadními účastníky, závěrům ustálené rozhodovací praxí Nejvyššího soudu neodporuje, nýbrž z nich vychází. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu