33 Cdo 715/2026-208 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Předměřicích nad Labem, Obránců míru 331, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 17, o 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 76/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. 55 Co 295/2025-177, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 702 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Libora Zbořila, advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení 850 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 25 C 76/2024-149, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 850 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 14,75 % od 10. 3. 2024 do zaplacení a v téže lhůtě jí k rukám její zástupkyně nahradit náklady řízení ve výši 173 871,41 Kč. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. 55 Co 295/2025-177, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že je vyčíslil na 128 163,40 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je vlastníkem bytové jednotky č. XY, zapsané na LV č. XY, v k. ú. XY, na adrese XY. Tuto bytovou jednotku žalovaný dne 25. 3. 2019 koupil od prodávající L. K. za sjednanou kupní cenu 6 990 000 Kč, jejíž část složil v hotovosti a zbytek ve výši 5 860 000 Kč se zavázal uhradit bezhotovostním převodem prostřednictvím hypotečního úvěru. Žalobkyně žalovanému poukázala na jeho bankovní účet dne 4. 3. 2019 částku 160 000 Kč, 5. 3. 2019 částku 200 000 Kč, 6. 3. 2019 částku 200 000 Kč, 7. 3. 2019 částku 200 000 Kč a 8. 3. 2019 částku 90 000 Kč, tedy celkem 850 000 Kč; účelem plateb byla úhrada části kupní ceny předmětného bytu, kde hodlali účastníci řízení jako tehdejší partneři společně bydlet. Předžalobní výzvou z 21. 11. 2023 označenou jako „Výpověď zápůjčky“ vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě 850 000 Kč, což žalovaný dopisem z 12. 1. 2024 odmítl. V době poskytnutí plateb byli žalobkyně a žalovaný partnery, z jejich partnerského vztahu se narodily dvě děti. Po získání bytové jednotky v ní účastníci společně bydleli, žalobkyně se podílela na hrazení hypotečního dluhu žalovaného. Dne 27. 9. 2023 účastníci soužití ukončili a žalobkyně se z bytu spolu s nezletilými dětmi odstěhovala. Z elektronické komunikace účastníků i z vyjádření žalovaného se podává, že mu žalobkyně peníze v celkové výši 850 000 Kč poskytla jako „příspěvek na společné bydlení“. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci řízení uzavřeli konkludentně inominátní smlouvu – dohodu o společném bydlení; právní jednání nebylo učiněno v písemné formě, neboť účastníci si coby životní partneři důvěřovali. Žalobkyně žalovanému za účelem společného bydlení přispěla na pořízení bytu celkem 850 000 Kč. Poté, co právní důvod poskytnutí peněz zánikem společného bydlení odpadl, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Tvrzení, že se ze strany žalobkyně jednalo o dar, žalovaný v řízení neprokázal. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného i procesního práva, které byly pro výsledek řízení určující, a při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo případně jde o otázky, které dovolací soud posuzuje rozdílně nebo mají být posouzeny jinak“. Má za to, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně vzniku bezdůvodného obohacení. Netvrdila totiž, ani neprokázala, že by jí mělo v budoucnu po poskytnutí finančního plnění svědčit právo na jeho vrácení. V okamžiku, kdy plnění poskytla, věděla, že nemá povinnost plnit. Dovolatel nadále prosazuje, že žalobkyně mu finanční prostředky ve výši 850 000 Kč darovala. Odkazuje přitom na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3610/2018, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „předal-li účastník druhému účastníku určitou finanční hotovost, aniž by přitom dal jakkoli najevo úmysl požadovat tyto peníze zpět, a činil-li tak s vědomostí, že druhý účastník peníze této hodnoty mu není schopen vrátit, lze dovozovat, že došlo k uzavření darovací smlouvy.“ Připomíná, že žalobkyně v průběhu řízení měnila právní důvody poskytnutí peněz. Jestliže jí soudy uvěřily, že peníze žalovanému poskytla za účelem společného bydlení a právní vztah posoudily jako smlouvu nepojmenovanou, nikoli jako smlouvu darovací, bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces. Žalobkyně považuje tvrzení žalovaného, že neunesla důkazní břemeno a že svůj nárok vymezila neurčitě, za ryze účelové. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel sice odůvodnil přípustnost svého dovolání i tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou dovolací soud posuzuje rozdílně, příp. která má být posouzena jinak, v dovolání však v souvislosti s tímto vymezením žádnou z takových otázek nekonkretizoval, ani neoznačil údajně kontradiktorní rozhodnutí dovolacího soudu a nespecifikoval, jak si představuje jiné řešení určité dovolacím soudem již v minulosti vyřešené právní otázky. Formuluje-li žalovaný v dovolání otázky a) „jaký je požadovaný standard určitosti skutkových tvrzení žalobce, domáhá-li se vydání bezdůvodného obohacení jako plnění z právního důvodu, který odpadl, a tvrdí-li právní důvod v podobě neformální dohody o společném bydlení“, b) „na kterém z účastníků leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně existence právního důvodu a jeho následného odpadnutí, jestliže žalobce tvrdí, že plnil z právního důvodu, který odpadl“, c) „lze za situace, kdy žalobce v čase mění skutková tvrzení a právní kvalifikaci údajných titulů plnění (zápůjčka, převod spoluvlastnického podílu, dohoda o společném bydlení) považovat břemeno tvrzení za unesené, aniž by soud jasně vymezil, jaký konkrétní právní důvod plnění zjistil“, neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má u té které z formulovaných otázek za naplněný. Prosazuje pouze, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, když svá tvrzení účelově měnila a změny se vzájemně vylučují. Protože údaj, v čem dovolatel spatřuje naplnění přípustnosti dovolání ve vztahu k citovaným otázkám se nepodává ani z dovolací argumentace, kterou k nim připíná, lze uzavřít, že dovolání v tomto směru trpí vadou, kterou již nelze odstranit. Dovolací soud se proto těmito obecně zformulovanými otázkami, které jsou navíc založeny na skutkové verzi dovolatele, nezabýval. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky vydání bezdůvodného obohacení spojuje dovolatel v prvé řadě s rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, v němž „Nejvyšší soud ve shodě s komentářovou a další odbornou literaturou potvrdil názor, že podstatou ustanovení vylučujícího obecnou povinnost vrátit bezdůvodné obohacení je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tudíž logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému, přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacení nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit“. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud závěry dovozené Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku, popř. v usnesení ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3610/2018, nerespektoval uzavřel-li, že finanční částku v celkové výši 850 000 Kč žalobkyně žalovanému poskytla na podkladě právního důvodu (inominátní smlouvy), který odpadl (resp. dovodil-li, že žalobkyně v tomto směru unesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní). Odkaz na citovaná rozhodnutí je nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz. V nyní posuzované věci totiž jde o odlišnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, a to plněním z právního důvodu, který odpadl (konkrétně z dohody o společném bydlení v bytě žalovaného). Nadto zmiňovanou námitku dovolatel zakládá na vlastní skutkové verzi, když nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně žalovanému peníze poskytla proto a poté, co se dohodli na společném bydlení a jeho financování (tedy jako vklad do společného bydlení v bytě, který žalovaný koupil) a oproti tomu prosazuje, že žalobkyně mu finanční částku 850 000 Kč poskytla s vědomím, že jí peníze nevrátí a neočekávala za to žádné protiplnění (tedy peníze mu darovala). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. V řízení bylo prokázáno, že účastníci jsou bývalí partneři, kteří v bytě, který pořídil žalovaný za finančního přispění žalobkyně, společně bydleli se svými nezletilými dětmi, a důkaz elektronickou komunikací účastníků dokládá, že žalobkyně o předmětné finanční částce v době poskytnutí hovořila jako o „příspěvku na společné bydlení“, nikoli jako o daru pro žalovaného. K otázce důkazního břemene Nejvyšší soud poznamenává, že aby mohla být aplikována právní norma, musí být v řízení dosaženo určité míry důkazu. Pro míru důkazu je zásadní vnitřní přesvědčení soudce o tom, zda byly naplněny skutkové předpoklady pro aplikaci určité právní normy. Přesvědčení soudce musí být zároveň objektivizováno, což se projevuje v odůvodnění jeho úvah. Skutkové tvrzení lze považovat za prokázané, pokud soudce nemá rozumné pochybnosti o jeho pravdivosti. (LAVICKÝ, P.: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Prah: Leges, 2017, str. 30 a 36). Žalovanému lze přisvědčit v tom, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, přičemž jde o účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Žalobkyně svá procesní břemena ve vztahu k prokázání dohody účastníků ohledně disponování s finančními prostředky poskytnutými na společné bydlení v řízení unesla. Z dovolání je zřejmé, že žalovaný prosazuje opak, resp. domnívá se, že soud dospěl po provedeném dokazování k nesprávnému skutkovému závěru o existenci právního jednání účastníků – inominátní smlouvy/dohody o příspěvku žalobkyně na společné bydlení partnerů v bytě pořizovaném žalovaným. V daném řízení soudy obou stupňů po provedeném dokazování shodně dospěly k vnitřnímu přesvědčení, že mezi žalobkyní a žalovaným existovala dohoda o společném bydlení a jeho financování, kdy v době poskytnutí finanční částky byl mezi účastníky partnerský vztah a účastníci posléze v bytě spolu se svými nezletilými dětmi bydleli. Tato úvaha je podložena elektronickou komunikací účastníků a vyjádřením samotného žalovaného, kdy o žalované částce hovoří jako o „příspěvku na společné bydlení“. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu