33 Cdo 785/2025-894 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Bytového družstva Labyrint, družstva, se sídlem v Hostivici, Školská 1332, identifikační číslo osoby 25127683, zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, proti žalovanému městu Hostivice, se sídlem městského úřadu v Hostivici, Husovo náměstí 13, identifikační číslo osoby 00241237, zastoupenému JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, za účasti Spravedlnosti pro bytová družstva, z. s., se sídlem v Brně, Jakubské nám. 580/4, identifikační číslo osoby 09976582, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Jouklem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské nám. 580/4, a J. P., jako vedlejších účastníků na straně žalobce, o nahrazení prohlášení vůle a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 371/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 22 Co 29/2024-862, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.333 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mojmíra Ježka, Ph. D., advokáta. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 7 C 371/2020-712, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení prohlášení vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu jeho spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ na nemovitostech budova XY č. p. XY (bydlení) na pozemku parc. č. XY a budova XY č. p. XY (bydlení) na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, za kupní cenu 1 Kč (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že budova č. p. XY na pozemku parc. č. XY a budova č. p. XY na pozemku parc. č. XY, jsou ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítl-li soud prvního stupně žalobu o nahrazení prohlášení vůle (výrok I.), učinil tak proto, že v řízení bylo prokázáno, že ke schválení dodatku č. 3 smlouvy o sdružení, upravujícího převod spoluvlastnických podílů na žalobce po zániku sdružení, městským zastupitelstvem před ani po jeho podpisu (6. 12. 1999) nedošlo. Jestliže žalovaná obec neprojevila vůli uzavřít dodatek č. 3, který byl přesto podepsán starostou obce, je tento právní úkon podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatný; nevznikl tak platný závazek žalovaného uzavřít smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu na žalobce za kupní cenu 1 Kč, a soud žalobě na nahrazení prohlášení vůle nemohl vyhovět. Co do požadavku na určení, že je žalobce výlučným vlastníkem budovy v XY č. p. XY (bydlení) na pozemku parc. č. XY a budovy v XY č. p. XY (bydlení) na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok II.), pak při zjištěném naléhavém právním zájmu na požadovaném určení, soud prvního stupně uzavřel (s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1090/2008), že neschválilo-li zastupitelstvo uzavření dotčených smluv o dílo, podle nichž měl žalovaný získat spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, jsou i tyto smlouvy absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. Pro případ takového závěru soudu žalovaný tvrdil, že spoluvlastnický podíl k nemovitostem vydržel na základě tzv. mimořádného vydržení, argumentujíc ustanovením § 992 odst. 1, §1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně po provedeném dokazování (viz bod 65 rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 4. 2023, č. j. 7 C 371/2020-712) uzavřel, že žalovaný držel sporné budovy po dobu 20 let a to nikoliv v nepoctivém úmyslu, a tedy spoluvlastnický podíl vydržel. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 22 Co 29/2024-862, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 14. 5. 1997 smlouvu o sdružení, jejímž předmětem bylo vytvoření podmínek pro získání státní dotace a jejího využití k výstavbě dvou bytových domů v XY s 63 bytovými jednotkami a v nich po dobu 20 let zabezpečit trvalé nájemní bydlení s věcně usměrňovaným nájemným. Náklady na výstavbu účastníci měli hradit stejným dílem s tím, že náklady převyšující dvojnásobek státní dotace ponese družstvo. Žalovaný se zavázal poskytnout pro účely sdružení také pozemek. Bytové domy se měly stát rovnodílným spoluvlastnictvím účastníků. O 15 bytových jednotkách měl rozhodovat a obsazovat je žalovaný po předchozím projednání se žalobcem. V článku V. smlouvy bylo dohodnuto, že po uplynutí 20 let od kolaudace domu (a zániku sdružení) účastníci zůstanou rovnodílnými spoluvlastníky všeho majetku získaného společnou činností. Uzavření smlouvy o sdružení předcházelo zasedání zastupitelstva dne 17. 3. 1997, které jednomyslně odsouhlasilo poskytnutí pozemku p. č. XY k výstavbě, vstup žalovaného do SBD XY pro výstavbu malometrážních bytů i podání žádosti o dotaci na výstavbu. Dotaci žalovaný získal na základě smlouvy o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu ze dne 18. 5. 1998, v níž se zavázal po dobu 20 let nepřevést své (spolu)vlastnické právo na jinou osobu. Výstavba bytových domů se uskutečnila na základě smluv o dílo ze dne 1. 10. 1997 a ze dne 13. 8. 1998, které uzavřeli žalobce a žalovaný jako objednatelé (smlouvy nebyly schváleny zastupitelstvem žalovaného). Dne 28. 1. 1998 schválilo městské zastupitelstvo obsah dodatku č. 1 smlouvy ke smlouvě o sdružení uzavřeného dne 9. 3. 1998, kterým byl změněn počet bytů, o kterých rozhodoval žalovaný, z 15 na 13, dne 18. 3. 1998 městské zastupitelstvo schválilo uzavření smlouvy o převzetí věcného břemene a předkupního práva družstva XY k pozemku p. č. XY, katastrální území XY, smlouva byla uzavřena dne 23. 3. 1998. Dne 13. 11. 1998 byl podepsán účastníky smlouvy dodatek č. 2, který řešil přednostní použití dotace na výstavbu; k úhradě dalších finančních prostředků po vyčerpání dotace se zavázal žalobce. Dne 11. 10. 1999 městská rada schválila uzavření smlouvy o vypořádání majetkových vztahů mezi družstvem XY a žalovaným, která řešila vztah účastníků po 20 letech od kolaudace dvou sporných staveb. Dne 12. 10. 1999 smluvní strany podepsaly dodatek č. 3 ke smlouvě o sdružení, v němž si sjednaly, že po zániku sdružení, tj. po uplynutí 20 let od kolaudace dotčených staveb převede žalovaný bezodkladně svůj spoluvlastnický podíl na veškerém společnou činností získaném majetku na družstvo za 1 Kč nebo za jednu jinou základní měnovou jednotu užívanou na území České republiky, bude-li to možné a dovolené právními předpisy, výnosy, pokyny a dalšími akty příslušných státních orgánů, platnými a účinnými v době, kdy má k převodu dojít. Kolaudační rozhodnutí o povolení užívání předmětných domů byla vydána ve dnech 19. 4. 1999 a 22. 10. 1999. Dne 6. 12. 1999 se konalo zasedání zastupitelstva žalovaného, přičemž na programu bylo také projednání dodatků č. 1 a 3 k smlouvě o sdružení družstev XY a XY. Na žádost starosty žalovaného byl tento bod programu vypuštěn z projednání; zastupitelstvo tak o něm nejednalo. Od roku 1999 jsou účastníci vedeni jako podíloví spoluvlastníci s rozsahem spoluvlastnického podílu ½. Pro rozhodnutí ve věci byla stěžejní platnost dodatku č. 3. Tento dodatek, pokud cílil i na budoucí převod nemovitosti, nebyl schválen zastupitelstvem, pouze v rámci zasedání městské rady dne 11. 10. 1999 bylo uvedeno, že rada schválila smlouvu o vypořádání majetkových vztahů mezi účastníky, která řeší vztah po dvaceti letech. Bez schválení dodatku č. 3 zastupitelstvem tento dodatek nebyl platný, neboť nebyla vůbec vytvořena vůle obce k budoucímu převodu jejího spoluvlastnického podílu na bytových domech. Ani případná diskuze o principu vypořádání s družstvy obsahově odpovídajícímu dodatku č. 3 (viz čestné prohlášení I. B.) nemůže nahradit vytvoření vůle zastupitelstva k tomuto vypořádání. Před podpisem dodatku také nebyl zveřejněn záměr budoucího převodu podílu žalovaného na sporném nemovitém majetku. Za absence vůle vytvořené zastupitelstvem nebylo možné i s respektem k judikatuře Ústavního soudu o přednosti výkladu zakládající platnost smlouvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19) přijmout závěr o platnosti dodatku č. 3. Podle odvolacího soudu není novějšími rozhodnutími starší judikatura překonána, pouze dovozuje existenci vůle obce vytvořené zastupitelstvem (zejména v déle trvajících právních vztazích) i z faktického chování obce, v souladu s principy výkladu právních úkonů. V nyní souzené věci však existenci vůle (vytvořené zastupitelstvem) nebylo možné dovodit ani výkladem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Odvolací soud se podle dovolatele zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že vydal překvapivé rozhodnutí a porušil tak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo žalobce na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je přesvědčen, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně diametrálně „posunul“ právní hodnocení dané věci, aniž bylo dovolateli umožněno se k tomuto jinému právnímu posouzení věci vyjádřit. Podle dovolatele soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul ve vztahu k jeho spoluvlastnickému právu ke sporným nemovitostem, naopak odvolací soud dovodil, že žalovaný spoluvlastnický podíl vydržel. Odvolací soud se nepřípustně odklonil od dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu při výkladu tvorby vůle obce, kterou měl starosta při právním jednání smluvně projevit v nyní souzené věci v podobě uzavření dodatku č. 3 Smlouvy o sdružení. Dovolatel má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena právní otázka, zda rozhodnutí (usnesení) rady města spolu s dalšími důkazy svědčí ve prospěch závěru, že na straně obce (žalované) byla vytvořena vůle k právnímu jednání posléze vtěleného starostou žalovaného do obsahu dodatku č. 3 smlouvy o sdružení. Cituje bod 23 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20, a bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14, je přesvědčen, že v dané věci byla vůle obce při vypořádání majetku sdružení žalobce a žalovaného v intencích dodatku č. 3 smlouvy o sdružení utvořena na zasedání městské rady žalovaného dne 11. 10. 1999 (viz zápis č. 23/99). Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, podle něhož z provedených důkazů „nelze dovodit ani faktickou vůli města vytvořenou zastupitelstvem k vypořádání majetku v intencích obsahu dodatku č. 3 smlouvy o sdružení.“ S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí a dovolává-li se v té souvislosti svých ústavně zaručených práv, je potřeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a otázku nabytí spoluvlastnického práva ke sporným nemovitostem po právní stránce posoudil shodně se soudem prvního stupně, který přijal právní závěr o mimořádném vydržení spoluvlastnického práva žalovaným ke sporným nemovitostem (viz body 64 a 65 rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 4. 2023, č. j. 7 C 371/2020-712). Neobstojí argument dovolatele, že odvolací soud diametrálně „posunul“ právní hodnocení dané věci, aniž bylo dovolateli umožněno se k tomuto jinému právnímu posouzení věci vyjádřit, neboť otázku vydržení měl odvolací soud posuzovat jako první, jelikož tímto právním posouzením věci se soud prvního stupně nezabýval. Se zřetelem ke shora uvedenému shrnutí závěrů rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu je toto tvrzení dovolatele zavádějící. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na stejném závěru jako soud prvního stupně, s nímž žalobce nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018, nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017), a tato okolnost tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. námitkou porušení základních práv a svobod dovolatele. V rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005, Nejvyšší soud s odkazem na své rozsudky ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, nebo ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 704/2003, zdůraznil, že „[R]ozhodnutí obce (města) o majetkoprávním úkonu nabytí a převodu nemovitých věcí (včetně rozhodnutí o jeho změně či zániku) spadá do samostatné působnosti obce, patří mezi otázky, o nichž je příslušné rozhodovat výlučně obecní zastupitelstvo [§ 36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích]. Oprávnění vystupovat jménem obce navenek pak přísluší podle § 52 odst. 2 a 5 zákona o obcích starostovi. Platí přitom, že starosta je při zastupování obce navenek vázán rozhodnutím obecního zastupitelstva; jménem obce není oprávněn činit právní úkony, dokud zákonem požadované rozhodnutí obecního zastupitelstva chybí. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěla k závěru, že rozhodnutí obecního zastupitelstva (příp. obecní rady) podle zákona o obcích o nabytí a převodu nemovitých věcí z majetku obce je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis) a že právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Přijetí usnesení obecního (městského) zastupitelstva o změně obsahu kupní smlouvy tedy představuje vytvoření vůle obce, která nemá právní účinky na vztahy obce k třetím osobám, dokud není relevantním způsobem projevena; je však nezbytnou podmínkou platnosti takového projevu vůle (právního úkonu).“ Mimo výše uvedené, lze k námitce dovolatele, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla zcela explicitně řešena a vyřešena otázka, zda usnesení rady města a další související důkazy jsou podkladem pro závěr, že na straně obce (města) byla vytvořena vůle k právnímu jednání posléze vtěleného starostou obce (žalovaného) do obsahu dodatku č. 3, odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014, podle kterého „rozhodnutí obce o majetkoprávním úkonu tedy musí být obsaženo (musí vyplývat) v (z) usnesení zastupitelstva obce. O tom, že se jedná o rozhodnutí majetkoprávního charakteru a ne o nějaké konstatování či ‚doporučení‘ apod. zastupitelstva bude vypovídat zápis o průběhu zasedání zastupitelstva obce, který musí obsahovat usnesení zachycující rozhodnutí o předmětném úkonu obce. Z usnesení musí vyplývat, že takové rozhodnutí bylo přijato zastupitelstvem obce (a ne třeba radou obce nebo snad starostou anebo dokonce komisí obce).“ Řešení právní otázky, zda rozhodnutí (usnesení) rady města může ve věci vyhrazené k rozhodování zastupitelstvu obce nahradit vytvoření vůle obce (žalované) k právnímu úkonu dotýkajícího se dispozice s majetkem obce ze shora uvedených důvodů nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání. Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně s vedlejšími účastníky náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 9a odst. 1 písm. d), § 12 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 12.300 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.583 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 26. 2. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu