33 Cdo 918/2026-158 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. Š., zastoupené JUDr. Františkem Siegelem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, proti žalované K. M., zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o určení neplatnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 176/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2025, č. j. 18 Co 220/2025-85, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 29 947,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Grünera, advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti právního jednání s odůvodněním, že dne 25. 1. 2024 uzavřela s žalovanou dvě smlouvy o zápůjčce, každou na částku 2 000 000 Kč s údajnou splatností u jedné dne 29. 2. 2024 a u druhé dne 31. 5. 2024. Podpisy na těchto smlouvách byly úředně ověřeny. Žalobkyně však peněžní prostředky uvedené v obou smlouvách nikdy nepřevzala, a to ani bezhotovostně a ani v hotovosti. Žalobkyně je dále přesvědčena o tom, že v době podpisu nebyla ve stavu, kdy by byla schopna právně jednat, a žalovaná zneužila zdravotní stav a důvěru žalobkyně ve svůj prospěch. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2025, č. j. 12 C 176/2025-42, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 8. 2025, č. j. 12 C 176/2025-55, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že smlouvy o zápůjčkách uzavřené dne 25. 1. 2024, každá na částku 2 000 000 Kč, jsou od počátku neplatné, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout nápravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Na základě toho uzavřel, že otázku existence (platnosti) smluv o zápůjčkách a otázku, zda vůbec byly zápůjčky poskytnuty, (tj. to, co chce žalobkyně řešit v této určovací žalobě) může řešit jako otázku předběžnou soud na základě žaloby na plnění, tj. v případě, že zapůjčitelka K. M. (nebo případně její právní nástupce) podá proti vydlužitelce A. Š. (B.) žalobu na zaplacení finanční částky z titulu nevrácení zapůjčených peněz. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani po poučení soudem a na jeho výzvu neuvedla skutečnosti prokazující naléhavý právní zájem na této určovací žalobě, soud ji jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2025, č. j. 18 Co 220/2025-85, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, změnil výrok týkající se náhrady nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je-li posouzení platnosti právního úkonu (dnes právního jednání) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem. Negativní žalobu na určení neplatnosti právního úkonu lze tedy podat pouze výjimečně v případech, kdy nelze žalovat ani na určení platnosti trvání právního vztahu, ani nelze žalovat na plnění a v rámci takového řízení posuzovat jako předběžnou otázku platnost či neplatnost ukončení smlouvy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně žalobu správně zamítl bez provádění žalobkyní navržených důkazů, neboť žalobkyně neprokázala, ale ani řádně netvrdila naléhavý právní zájem na této určovací žalobě ve smyslu ustálené judikatury vyšších soudů. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně ve smyslu § 80 o. s. ř., přičemž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2332/2013, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14. Dovolatelka je toho názoru, že za situace, kdy žalovaná informovala žalobkyni o svém úmyslu neoprávněné plnění vymáhat, je samotné určení neplatnosti smluv o zápůjčce způsobilým prostředkem pro nastolení pevného základu pro právní vztahy účastníků, když žaloba na plnění jí jako dlužníkovi ze smlouvy o zápůjčce nepřísluší. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96; srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1628/96, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3306/2019). Otázkou žalob o určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná. Žaloba o určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (zde práva na plnění sjednané smlouvou), není dán zpravidla naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní jen tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2004). V rozsudku z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Cdo 1321/2007, z 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, z 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009, z 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3489/2009, z 11. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2411/2010, a z 28. 8. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3962/2010). V rozsudku ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, Nejvyšší soud uvedl, že otázka platnosti smlouvy – stejně jako otázka existence závazkového právního vztahu smlouvou založeného – je otázkou předběžnou v rámci věcného posuzování povinnosti dlužníka plnit, resp. práva věřitele na plnění. Protože pravomocný rozsudek o kladné či záporné určovací žalobě – ať již o platnosti (neplatnosti) právního úkonu, nebo o existenci (neexistenci) závazkového právního vztahu (pohledávky) – netvoří ve vztahu mezi týmiž účastníky překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na plnění založené na tomtéž právu (§ 159a odst. 5 o.s.ř.), nelze ani dospět k závěru, že rozhodnutí o požadovaném určení je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu. Na rozdíl od ojedinělého názoru, ke kterému se přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2332/2013, dovolací soud uzavřel, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy preventivní funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky. Vzhledem k výše uvedenému, nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že se soudy při posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacímu soudu je rovněž známo, že Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, vyložil k naléhavému právnímu zájmu na určení neplatnosti smlouvy, že ne vždy postačí k ochraně práv žaloba na plnění, a že někdy je nevyhnutelné postavit právo či právní vztah najisto, a to i cestou negativní určovací žaloby. Věci je však třeba řešit případ od případu. V řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je žalobce povinen tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a tyto skutečnosti prokázat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1705/2002 a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, nebo jeho usnesení ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015). Soudy v předmětném řízení konstatovaly, že žalobkyně ani po poučení neuvedla skutečnosti prokazující naléhavý právní zájem na této určovací žalobě. I pokud by bylo ve věci obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, že předmětné smlouvy jsou neplatné, žalovaná by měla stále možnost domáhat se po žalobkyni vrácení finančních prostředků např. z titulu bezdůvodného obohacení. Rozhodnutí o určení neplatnosti předmětných smluv by tedy nebylo objektivně způsobilé eliminovat případné budoucí právní spory účastníků tohoto řízení. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu