33 Cdo 952/2026-476 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 895 502 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 56/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 20 Co 147/2025-425, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 3. 2025, č. j. 16 C 56/2020-406, rozhodl, že podání ze dne 27. 2. 2024 doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 5. 3. 2024, které je podle svého obsahu žalobou pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 20 Co 140/2023-302, se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Žalobce podal žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 20 Co 140/2023-302, v níž uvedl, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, že soud byl nesprávně obsazen a že v jeho neprospěch bylo rozhodnuto v důsledku trestného činu soudců (členů senátu). Soud prvního stupně, který shledal, že podaná žaloba je neurčitá a nejasná, neboť není zřejmé, v čem konkrétně žalobce shledává naplnění zmatečnostních důvodů, tedy v čem spatřuje skutečnosti zakládající důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodujících soudců, jaké spatřuje důvody pro své tvrzení, že rozhodoval nesprávně obsazený senát, a který soudce se (a jakého) trestného činu měl dopustit, vyzval žalobce k odstranění vad žaloby. Zároveň ho poučil, že pokud nebude jeho podání ve stanovené lhůtě řádně opraveno a doplněno a v řízení nebude možné pro tento nedostatek pokračovat, soud podání odmítne. Žalobce na výzvu reagoval podáním, kterým vytknuté vady neodstranil. Vzhledem k tomu, že podání nebylo způsobilé věcného projednání a rozhodnutí, neboť žalobce přes výzvu žalobu nedoplnil a není tak nadále jasné, jaká jsou základní tvrzení žalobce o rozhodujících skutečnostech a na jakém skutkovém základu má soud o podané žalobě jednat, soud prvního stupně žalobu odmítl. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 5. 2025, č. j. 20 Co 147/2025-425, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení následujících právních otázek: 1) Zda je podaná žaloba pro zmatečnost projednatelná, zda není možné ji zaměnit s jiným skutkem. 2) Zda při projednávání žaloby pro zmatečnost a rozhodování o ní soudem, jehož složení nebylo předem známo, bylo porušeno právo na zákonného soudce a právo na přístup k soudu. 3) Zda bez nařízení jednání soudu ve věci k projednání žaloby pro zmatečnost bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a zákaz odepření spravedlnosti. 4) Zda je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud nerozhodl o návrhu na přikázání věci mimo působnost Městského soudu v Praze. 5) Zda bylo porušeno právo na spravedlivý proces, zda rozhodoval nestranný či podjatý soudce, když soud mj. nestrannost soudce neposuzoval ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti. 5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. První otázka, zda je podaná žaloba pro zmatečnost projednatelná, zda „není možné ji zaměnit s jiným skutkem“, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel namítá, že odvolací soud se v souvislostí s jejím posouzením odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že neuvedení všech potřebných tvrzení významných podle hmotného práva, není vadou žaloby, a že nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce a v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci – nemožnost záměny s jiným skutkem. Dovolatel má za to, že vymezil předmět řízení po skutkové stránce v rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18, podle kterého je při hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu třeba dát přednost takovému výkladu vůle žalobce, který umožní věcné projednání žaloby, jejíž případné nedostatky se lze pokusit odstranit v rámci důkazního řízení. 11. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který by umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci – nemožnost záměny s jiným skutkem (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, či ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1776/2018). Jinými slovy, žalobce musí popsat, jaké konkrétní jednání, chování, jakých konkrétních osob má být předmětem řízení a proč, případně dostatečně specificky popsat okolnosti dané věci, o které se má řízení vést. 12. Dovolatel sice vyjadřuje nesouhlas s klíčovým závěrem nalézacích soudů, že tvrzený důvod zmatečnosti spočívající v rozhodování „podjatými či vyloučenými“ soudkyněmi, resp. v důsledku trestného činu soudce, nebyl vymezen ani přes výzvu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. způsobem, ze kterého by bylo zřejmé, v čem konkrétně tyto důvody zmatečnosti mají spočívat. Ani v dovolání samotném žalobce tento důvod konkrétně neuvádí a nelze ho vyčíst ani z obsahu dovolání, takže není zřejmé, v čem by konkrétně měly být závěry odvolacího soudu, resp. i soudu prvního stupně nesprávné, jestliže dospěly k závěru, že tyto důvody řádně vymezeny nejsou. V projednávaném případě dovolatel v žalobě pro zmatečnost uvedl, že bylo rozhodnuto podjatými či vyloučenými soudkyněmi v neprospěch žalobce v důsledku trestného činu soudce. Obecně odkázal na obsah spisu a svá předešlá podání, cituje či odkazuje na zákonná ustanovení, na ustanovení Listiny základních práv a svobod i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, uvedl též závěry některých rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, ze svého pohledu shrnul předešlé řízení a zdůraznil, že s vydanými rozhodnutími či s postupem soudů není spokojen. V žalobě však neuvedl, jaký mají mít dotyčná ustanovení či závěry předestřené judikatury dopad na projednávaný případ. Chybí vylíčení toho, z jakých důvodů dovolatel považoval konkrétní soudce za podjaté s ohledem na jejich poměr k věci nebo k účastníkům, neuvedl, jakých konkrétních pochybení se měly soudkyně dopustit a jaké jejich jednání podle něj mělo být trestným činem. Soud prvního stupně přitom žalobce vyzval, aby uvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, podrobně žalobci vysvětlil, co v žalobě chybí a co je potřeba doplnit, aby bylo možné žalobu věcně projednat. Žalobce ani v reakci na výzvu soudu skutečnosti rozhodné pro individualizaci a konkretizaci ani jednoho z tvrzených zmatečnostních důvodů nedoplnil. Za této situace soud prvního stupně a následně i soud odvolací správně dospěly k závěru, že nebyl dostatečně vymezen důvod zmatečnosti po skutkové stránce v takovém rozsahu, který by umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci – odlišení od jiných případů stejného zmatečnostního důvodu, a žalobci se nepodařilo v jeho podáních popsat situaci tak, aby bylo zřejmé, jaký byl poměr soudců k projednávané věci či účastníkům, z jakých důvodů je považoval v daném řízení za podjaté či vyloučené, a jaké jejich konkrétní chování mělo mít znaky některého z trestných činů. Podmínky pro odmítnutí žaloby pro zmatečnost byly splněny a odvolací soud ani soud prvního stupně se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily. 13. Přípustnost dovolání nezakládá (druhá) otázka, zda při projednávání žaloby bylo porušeno právo dovolatele na zákonného soudce a právo na přístup k soudu, když „složení soudu nebylo předem známo“, čímž se měl postup podle dovolatele příčit nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III ÚS 1570/13. 14. Podle judikatury Ústavního soudu je porušením práva na zákonného soudce tím, že není předem známo složení soudu, situace, kdy by nebylo jednoznačně a veřejně dostupným způsobem určitě stanoveno, jaký je způsob přidělování konkrétních věcí konkrétním soudcům a podle jakých pravidel. V projednávané věci nelze dovodit, že by složení soudu nebylo předem známo, neboť platí, že rozvrhy práce soudů jsou veřejně přístupné (to ostatně dovolatel nezpochybnil) a odvolací soud učinil závěr, že rozhodnutí v prvním stupni vydal soudce, kterému podle rozvrhu věc připadla. Složení soudu tak bylo předem známo a o dovolatelově žalobě pro zmatečnost rozhodoval zákonný soudce, kterým byl podle aktuálního rozvrhu práce JUDr. Ivo Krýsa Ph.D. jako první zástup předsedkyně senátu Mgr. Kláry Babičkové. Dovolatel v dovolání nekonkretizuje, v čem by „neznámost“ obsazení soudu prvního stupně, resp. i soudu odvolacího, měla spočívat. Naznačuje-li dovolatel – pouze v obecné rovině a bez bližší konkretizace – že tito soudci jsou „podjatí, nezákonní“, jednalo by se o tvrzenou zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř., která sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže. 15. Jako další (třetí) předložil dovolatel otázku, zda bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a zákaz odepření spravedlnosti, když soud rozhodl bez nařízení jednání ve věci k projednání jeho žaloby pro zmatečnost, a odkázal na odchýlení se od nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3679/12. Zdůraznil, že podle § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže se účastníci práva účasti na projednání vzdali, pročež namítal, že pokud se práva účasti na projednání věci nevzdal, nemohl soud bez nařízení ústního jednání rozhodnout. 16. K tomu je třeba poznamenat, že § 115a o. s. ř. na danou věc nedopadá, jelikož usnesení podle § 43 odst. 2 je rozhodnutím soudu, kterým se řízení končí z procesních důvodů, tedy dříve, než vůbec k projednávání věci samé došlo. K projednání věci samé se žaloba dovolatele (pro její vady, které nebyly odstraněny) nedostala. Dovolatelem předestřený nález Ústavního soudu, který se vztahuje k projednání věci samé, nikoliv k procesnímu rozhodnutí soudu podle § 43 odst. 2 o. s. ř., na projednávaný případ nedopadá a odvolací soud se tudíž od něj nemohl odchýlit. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. 17. Na posouzení zbylých otázek (čtvrté a páté) není napadené rozhodnutí založeno - odvolací soud se otázkou přikázání věci mimo působnost Městského soudu v Praze ani otázkou způsobu posouzení nestrannosti soudce nezabýval, tudíž není splněna jedna z obligatorních podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., tj. že jde o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. 18. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu