33 Cdo 991/2026-137 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem Praha 1 - Malá Strana, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Letenská 121/8, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Miroslavem Píšťkem, advokátem se sídlem Šternberk, ČSA 23/10, o zaplacení 257 972,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 154/2025, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2025, č. j. 47 Co 157/2025-108, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 845,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 3 C 154/2025-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 297 564,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,9 % ročně z částky 253 438,49 Kč od 4. 10. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 257 972,24 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 12. 2025, č. j. 47 Co 157/2025-108, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou odvoláním nenapadené části výroku o věci samé týkající se částky 68 223,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 26. 6. 2024 do zaplacení, potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 15. 11. 2017 právní předchůdkyně žalobkyně (MONETA Money Bank a.s.) uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 350 000 Kč. Šlo o konsolidační úvěr - jeho účelem byla úhrada dluhů z předchozích úvěrů žalovaného (poskytnutými peněžními prostředky). Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu se sjednaným úrokem z prodlení ve výši 9,9 % ročně a bankovními poplatky, a to v pravidelných měsíčních splátkách ujednaných ve smlouvě. Dopisem ze dne 3. 10. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila, neboť žalovaný jej nesplácel včas a řádně. Dne 19. 6. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku vyplývající z uvedené smlouvy postoupila žalobkyni. O postoupení pohledávky na žalobkyni byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 12. 7. 2024. 4. Podle odvolacího soudu je třeba kritéria pro posouzení platnosti dotyčné smlouvy o úvěru z hlediska § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), přizpůsobit tomu, že jde o zvláštní typ úvěru - konsolidační úvěr. Přitom je třeba hodnotit okolnosti uzavření předmětné smlouvy, nikoli smluv předchozích. Zdůraznil, že právní předchůdkyně žalobkyně sice uzavřela s žalovaným formálně novou (samostatnou) smlouvu o úvěru, avšak v materiálním smyslu mu nebyl poskytnut – vyjma částky cca 12 000 Kč – nový úvěr, který by navýšil jeho dosavadní dluh. Smysl smlouvy spočíval především v tom, že žalovanému bylo umožněno zaplatit původní dluh ve výhodnějším režimu (oproti předchozímu). Zatímco dvě splátky z předchozích úvěrů (konsolidovaných posuzovaným úvěrem) dříve činily celkem 6 541 Kč, po poskytnutí konsolidačního úvěru se snížily na 4 605 Kč. Odvolací soud dovodil, že ekonomické postavení žalovaného se v důsledku poskytnutí konsolidačního úvěru zlepšilo, tedy i jeho schopnost splácet úvěr (když měl měsíčně k dispozici navíc téměř 2 000 Kč). Zmíněnou částku cca 12 000 Kč – která žalovanému byla skutečně poskytnuta nově, tedy nad rozsah dluhu z předchozích úvěrů – představující necelá 4 % z celkové částky nově poskytnutého úvěru, nelze v materiálním smyslu považovat za významné navýšení celkové výše dluhu ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud akcentoval reálnou schopnost žalovaného úvěr splácet prokázanou jeho dlouhodobým (téměř šest let) bezproblémovým splácením. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li ohledně jeho příjmů a výdajů z informací jím poskytnutých (potvrzení o výši příjmu, údaje o jeho majetkových poměrech), z informací získaných z vnitřních zdrojů (údaje vztahující se k jeho běžnému účtu, který vedla), z informací získaných z vnějších zdrojů (celková výše měsíčních splátek, historická data ČSÚ pro odhad výdajů), ověřila majetkové poměry žalovaného kontrolou ve veřejných seznamech (insolvenční rejstřík, bankovní a nebankovní registr klientských informací) a jeho úvěruschopnost posuzovala s přihlédnutím ke zjištěnému poměru mezi příjmy a výdaji jejich porovnáním, přičemž výdaje odhadla na základě dat ČSÚ. Byť shledal, že určitým aspektům majetkové situace žalovaného mohla být při zkoumání jeho úvěruschopnosti věnována pečlivější pozornost, celkově šlo o pochybení nízké intenzity účinně nezpochybňující uvedený závěr. Proto shodně se soudem prvního stupně shledal smlouvu platnou. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) „zda mají být před poskytnutím tzv. konsolidačního úvěru kladeny na poskytovatele úvěru jiné (snížené) požadavky při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Prosazuje, že úvěruschopnost spotřebitele nemá být u standardního a tzv. konsolidačního úvěru posuzována odlišně. 2) „zda může být smlouva o úvěru platná i v případě, že poskytovatel neposoudil řádně úvěruschopnost spotřebitele“, vyřešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, má být posouzena jinak. 3) „zda lze z následného chování spotřebitele po uzavření smlouvy o úvěru spočívající v dlouhodobém hrazení úvěru dovozovat, že spotřebitel byl v době uzavření smlouvy fakticky úvěruschopný“, vyřešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, má být posouzena jinak. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 „je de facto tvrzeno, že v případě, kdy by poskytovatel porušil svou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele a ten by přesto závazek ze smlouvy plně uhradil, nebyl by poskytovatel za porušení zákonem stanovené povinnosti nijak sankcionován“. Namítá, že tento závěr „naprosto popírá smysl a účel povinnosti“ posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy. Při posouzení platnosti smlouvy o úvěru nelze přihlížet k následnému jednání stran nebo ke skutečnostem, které nastaly až po jejím uzavření, či k tomu, zda spotřebitel závazek ze smlouvy celý uhradil, nebo na něj následně splácel, neboť zákon o spotřebitelském úvěru sankcionuje poskytovatele absolutní neplatností smlouvy právě z důvodu, že před uzavřením smlouvy řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele a vystavil jej riziku, že se dostane do dluhové pasti, jelikož nebude schopen úvěr splácet a zatíží se dalšími dluhy. Není rozhodné, zda na úvěr hradil či nikoli nebo zda byl v době uzavření smlouvy fakticky úvěruschopný. 4) zda posuzovaná smlouva o úvěru je neplatná, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Součástí dovolání byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. 6. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Zdůraznila, že zákon o spotřebitelském úvěru poskytovateli neukládá povinnost shromažďovat bezmezné množství důkazů, ale vyžaduje posouzení přiměřené povaze úvěru. Poskytovatelka úvěru při uzavření smlouvy vycházela z doloženého příjmu žalovaného, ověřila, že není veden v insolvenčním rejstříku a nemá negativní záznam v úvěrových registrech, přičemž jeho úvěruschopnost dokládá i skutečnost, že žalovaný po dobu téměř šesti let úvěr splácel. Prodlení žalovaného, k němuž došlo až po mnoha letech, musí mít zjevně příčinu v okolnostech nastalých dlouho po sjednání úvěru, za které věřitel odpovědný není. 7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Dovolání není přípustné. 11. První dovolatelem předestřená otázka [„zda mají být před poskytnutím tzv. konsolidačního úvěru kladeny na poskytovatele úvěru jiné (snížené) požadavky při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru“] přípustnost dovolání nezakládá proto, že závěr, že v případě jakéhokoliv konsolidačního úvěru má být (musí být) způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele jiný, popř. snížený, odvolací soud neučinil. Odvolací soud (toliko) hodnocení způsobu a rozsahu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného přizpůsobil tomu, že v projednávané věci šlo o tzv. konsolidační úvěr (mající své zvláštnosti). Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). 12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, vyložil, že úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, kdy byl úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet. Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Smlouvu o spotřebitelském úvěru tedy nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele (§ 86 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru), a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). 13. V citovanému rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 dovolací soud akcentoval, že způsob a rozsah posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se v konkrétních případech bude lišit, neboť se vždy jedná o posouzení individuální (k individuálnímu charakteru posouzení úvěruschopnosti spotřebitele též srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1617/2025). 14. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3510/24. 15. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti o úvěr – ze dne 5. 11. 2017 – uvedl, že důvodem jeho žádosti je konsolidace úvěrů ve výši 350 000 Kč, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a žije u rodičů. Žalovaný byl zaměstnán (jako dělník) v pracovním poměru na dobu neurčitou (nebyl ve zkušení době), nebylo s ním jednáno o skončení pracovního poměru, jeho průměrný čistý příjem za poslední 3 měsíce činil 25 799 Kč (za posledních 12 měsíců 258 724 Kč) a z jeho mzdy nebyly prováděny žádné srážky (zjištěno z potvrzení o příjmu). Právní předchůdkyně žalobkyně příjem žalovaného ověřila z jeho potvrzení o příjmu ze dne 2. 8. 2017 doloženého k jiné žádosti o úvěr, jeho výdaje odhadla na základě historických dat z databáze Českého statistického úřadu s tím, že jeho celkový podíl na nákladech na bydlení odhadla na 25 %, z vnitřních a vnějších zdrojů zjistila, že měl (v době podání žádosti) závazky s celkovou výší měsíčních splátek 13 020 Kč, ověřila jeho majetkové poměry kontrolou ve veřejných seznamech - v insolvenčním rejstříku (zda probíhá či bylo nedávno skončeno insolvenční řízení), bankovním a nebankovním registru klientských informací a při posouzení jeho úvěruschopnosti porovnala jeho příjem a (odhadnuté) výdaje a – s přihlédnutím k přehledu o pohybu peněžních prostředků na jeho běžném účtu (který vedla) – vypočetla disponibilní částku. Poté žalovanému na základě smlouvy uzavřené dne 15. 11. 2017 poskytla úvěr ve výši 350 000 Kč, z toho část na úhradu jeho dřívějších dluhů a část převodem na jeho běžný účet. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu se sjednaným úrokem z prodlení ve výši 9,9 % ročně a bankovními poplatky, a to v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný splácel úvěr až do 3. 10. 2023, celkem zaplatil 264 776,07 Kč, poté ještě zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně 10000 Kč (26. 12. 2023) a 7000 Kč (1. 3. 2024). Dopisem ze dne 3. 10. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila, neboť žalovaný jej nesplácel včas a řádně. Splácení úvěru žalovaným bylo doloženo platební historií (srov. body 2, 3, 5, 6, 7 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s body 2 a 12 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). 16. Nejprve je třeba zdůraznit, že poskytnutý konsolidační úvěr umožňoval žalovanému zaplatit původní dluh ve výhodnějším režimu spočívajícím ve snížení pravidelných měsíčních splátek z 6 541 Kč na 4 605 Kč (po konsolidaci). V důsledku toho se zlepšila schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky úvěru (měl měsíčně k dispozici navíc téměř 2 000 Kč). Tomu odpovídá zjištění, že žalovaný úvěr dlouho (po dobu téměř šesti let) řádně splácel. Částka cca 12 000 Kč, která žalovanému byla poskytnuta nově, tedy nad rozsah dluhu z předchozích úvěrů, činí pouze necelá 4 % z celkové částky poskytnutého konsolidačního úvěru a jako taková – za dané situace – nemá významný vliv na schopnost žalovaného splácet pravidelné splátky úvěru. 17. V nyní projednávané věci nevyšlo najevo, že by tvrzené majetkové poměry žalovaného neodpovídaly skutečnosti. Nebylo ani prokázáno, že by majetkové poměry žalovaného neumožňovaly úvěr splácet. V souhrnu všech zjištěných okolností obstojí právní závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného dostatečně, tedy jako umožňující poskytnout úvěr. Nelze přisvědčit žalovanému, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala jeho příjem nedostatečně, když vycházela z potvrzení o příjmu vydaného tři měsíce před poskytnutím úvěru. Tehdy žalovaný byl zaměstnán (jako dělník) v pracovním poměru na dobu neurčitou (přitom nebyl ve zkušení době ani s ním nebylo jednáno o skončení pracovního poměru), proto nebyl důvod k pochybnostem o změně jeho příjmu v tak krátké době. Ani sám žalovaný v řízení netvrdil, že by se jeho příjmy za zmíněnou dobu jakkoli změnily. Navíc právní předchůdkyně žalobkyně (banka) měla přehled o pohybu peněžních prostředků na běžném účtu žalovaného, který vedla (při posouzení jeho úvěruschopnosti k němu přihlížela). Rovněž nelze přisvědčit žalovanému, že právní předchůdkyně žalobkyně zjistila nedostatečně jeho výdaje, a to zejména z toho důvodu, že po poskytnutí konsolidačního úvěru se jeho pravidelné měsíční splátky snížily o téměř 2000 Kč. Vedle toho právní předchůdkyně žalobkyně ověřila jeho majetkové poměry kontrolou ve veřejných seznamech (výše uvedených) a měla přehled o pohybu peněžních prostředků na jeho běžném účtu. V případě výdajů žalovaný v řízení ani netvrdil, že údaje, z nichž poskytovatelka úvěru vycházela, se od jeho skutečných výdajů významně odlišují. 18. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 19. Dovolací soud neshledal důvod se odchýlit od závěru uvedeného v citovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 (podle něhož samo pochybení při zkoumání úvěruschopnosti automaticky k neplatnosti právního jednání nevede; sankce v podobě neplatnosti nastupuje, až pokud je postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, tj. že mu úvěr neměl být poskytnut), který obstál i v ústavněprávním přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3510/24, zejména body 12, 14 a 18). 20. Poukaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, není pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý. V dovolatelem odkazované věci sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu (v exekuční věci) z důvodu, že poskytovatelka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru při posuzování schopnosti spotřebitele (povinné) splácet úvěr vycházela toliko z osobního prohlášení spotřebitele a že odvolací soud se nezabýval tím, zda vycházela i z jiných informačních zdrojů. O takový případ v souzené věci nejde. Pro skutkovou odlišnost je nepřípadný odkaz dovolatele na rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy se poskytovatelka úvěru spokojila pouze s nedoloženým prohlášením spotřebitele (zaměstnavatelem nepotvrzeným) o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a s nahlédnutím do registru dlužníků. V dovolatelem odkazované věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že odvolací soud při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru nepostupoval podle speciální úpravy v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku práva na zákonné úroky z prodlení; o takový případ v souzené věci nejde. 21. Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, uvádí-li dovolatel, že dovolání podává proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 22. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 23. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (popř. právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.]. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu