KSPH 70 INS 11980/2022 77 ICm 3230/2022 33 ICdo 24/2025-105 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně AAA INSOLVENCE OK v.o.s., se sídlem v Brně, Vranovská 1168/108 (identifikační číslo osoby 293 55 940), insolvenční správkyně dlužníka M. P., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, proti žalované Chytrý nájem s.r.o., se sídlem v Chotíkově 479 (identifikační číslo osoby 29158958), zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, sady 5. května 36, o určení pravosti a výše pohledávky vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 70 INS 11980/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 77 ICm 3230/2022, 107 VSPH 635/2023-70 (KSPH 70 INS 11980/2022), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se jako insolvenční správkyně dlužníka M. P. domáhala určení, že žalovaná nemá za dlužníkem nezajištěnou pohledávku č. P8 ve výši 643 925 Kč ze směnky vlastní vystavené dlužníkem a spoludlužnicí M. K. dne 30. 5. 2016 nikoli na řad žalobkyně a znějící na částku 577 550 Kč splatnou 1. 7. 2019; zároveň navrhla, aby insolvenční soud řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí ve věci projednávané Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 15 ICm 980/2020. 2. Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2023, č. j. 77 ICm 3230/2022-23 (KSHK 70 INS 11980/2022), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem M. P. pohledávku č. P8 ve výši 643 925 Kč z titulu zajišťovací vlastní směnky ze dne 30. 5. 2016. Současně zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že pohledávka č. P8 byla přihlášena jako vykonatelná na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 44 Cm 71/2019. Směnka byla vystavena za účelem zajištění závazku ze smlouvy o zápůjčce č. 1971601 uzavřené dne 30. 5. 2016 mezi dlužníky M. P. a M. K. a věřitelkou Chytrý nájem s.r.o. (žalovanou), podle níž žalovaná dlužníkům poskytla částku 170 000 Kč účelově vázanou na financování zálohy podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 197/16, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 197/16 a smlouvy příkazní č. 197/16, uzavřených mezi dlužníkem a společností Ekonomické stavby s.r.o. dne 15. 2. 2016. Smluvní strany se dohodly, že částku 170 000 Kč žalovaná poukáže přímo budoucímu zhotoviteli (tj. ES); splatnost zápůjčky byla sjednána do 1. 8. 2016. Pro případ, že zápůjčka nebude vrácena včas, byla smluvními stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny. Dlužníci byli upozorněni, že finanční prostředky, které jim půjčuje, potřebuje žalovaná vrátit v termínu splatnosti, neboť poté je má „vázány jiným způsobem“. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o zápůjčce, jejíž vrácení bylo zajištěno blankosměnkou, byla uzavřena v souladu s § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jako bezúročná a že na právní vztah z ní se tudíž neuplatní zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „z.s.ú.“), tedy ani zákaz zajišťovat úvěr směnkou (§ 18 odst. 1 z.s.ú.). Námitce, že smluvní pokuta s ohledem na konkrétní okolnosti případu představuje skrytý úrok a že proto na vztah ze smlouvy dopadá zákaz zajištění směnkou, kterou žalobkyně podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, soud prvního stupně nepřisvědčil s tím, že odkaz je nepřiléhavý. Důvodnými neshledal ani námitky žalobkyně, že vystavení směnky jako blankosměnky odporuje dobrým mravům a že bylo porušeno vyplňovací oprávnění. Dovodil, že směnečná suma byla vyplněna v souladu se smlouvou o zápůjčce, ujednání o vyplňovacím právu shledal určitým a částky na předložené směnce mu odpovídají; směnka tudíž obsahuje veškeré náležitosti vyžadované „článkem I § 75 zákona směnečného a šekového“ pro platnou vlastní směnku a ztělesňuje přímý, nesporný a abstraktní závazek dlužníka k zaplacení směnečné sumy, která je na ní uvedena. Konstatoval, že žalobkyně v řízení neuplatnila relevantní popěrné důvody, jež by byly způsobilé zpochybnit pravost pohledávky č. P8, resp. že její kauzální námitky byly v řízení vyvráceny. Postup žalované neshledal nemravným a žalobu zamítl. Návrhu na přerušení řízení nevyhověl. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 77 ICm 3230/2022-70 (107 VSPH 635/2023), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 70 INS 11980/2022 pohledávku č. P8 ve výši 643 925 Kč z titulu zajišťovací směnky vlastní ze dne 30. 5. 2016, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Odvolací soud – poté co zopakoval dokazování – připomněl, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze podle ustálené judikatury uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky včetně námitky neoprávněného vyplnění směnky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, přičemž z pohledu § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/ (dále jen „insolvenční zákon“), nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci. Odvolací soud rozvedl, proč nesdílí závěry soudu prvního stupně, že popěrné důvody žalobkyně nejsou opodstatněné. V intencích východisek a závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 33 ICdo 67/2023-186, označil za rozhodující zjištění, zda smlouva o půjčce byla či nebyla úplatnou, neboť ve smyslu ustanovení § 1, § 2 písm. c) a § 18 odst. 1 z.s.ú. je neplatná směnečná dohoda, na jejímž základě zajišťuje směnka splacení spotřebitelské půjčky, je-li úplatná (úročená). Svou úvahu, že posuzovaná smlouva byla jako bezúplatná konstituována pouze formálně a že vzhledem k okolnostem jejího uzavření (v kontextu smlouvy o budoucí smlouvě i s přihlédnutím ke skutečnému předmětu podnikání žalované a zhotovitele) je na ni nutné pohlížet jako na úplatnou, odůvodnil především nepřiměřeně krátkou lhůtou splatnosti (dvou měsíců) a výnosností smluvní pokuty, která utvrzovala včasnost vrácení peněz a čítala 0,25 % denně z dlužné částky, což odpovídá ročnímu úroku 91,24 %. Dospěl k úvaze, že ve skutečnosti šlo o skrytý úrok (skrytou úplatu za poskytnutí peněz) a smlouva tudíž podléhala režimu spotřebitelského úvěru, tedy i zákonnému zákazu zajištění směnkou podle § 2 písm. c) z.s.ú. Odvolací soud vyjádřil rovněž přesvědčení, že žalovaná konstruovala předmětnou zápůjčku jako bezúročnou ve snaze vyhnout se zákonné povinnosti prověřovat úvěruschopnost dlužníků; o poměrech dlužníků věděla (nebo vědět musela) a svůj záměr měla postavený právě na předpokladu, že nebudou schopni peníze vrátit ve sjednané lhůtě dvou měsíců. Se zdůvodněním krátké doby splatnosti (potřebou použít peníze na jiné projekty) zásadně nekoresponduje žalovanou vyplněný termín splatnosti směnky (1. 7. 2019, tj. tři roky po splatnosti zápůjčky); kumulující se smluvní pokuta tak žalované zajistila 91,25procentní roční úrok. Odvolací soud připomněl, že z úřední činnosti je mu známo, že žalovaná stejným způsobem postupuje ve značném množství případů a jak naznačil Ústavní soud v jednom ze svých nálezů, poskytování těchto „neúročených“ zápůjček je patrně hlavním předmětem podnikatelské činnosti žalované, která zisk neodvozuje z plnění smlouvy (v takovém případě by se její zisk odvíjel z ceny za poskytnuté plnění), nýbrž z porušování smlouvy dlužníkem (tedy ze smluvní pokuty dohodnuté s „neúvěruschopným“ spotřebitelem), což je nemravné. Rozpor s dobrými mravy je prohlouben historickým vývojem podnikatelské činnosti žalované a – před její existencí – činností Davida Mencla, jednatele a majitele žalované i zhotovitelky (Ekonomické stavby, a.s.), kdy David Mencl zpočátku, aby ztížil použití kauzálních námitek proti směnkám ze vztahů spotřebitelů vůči zhotoviteli a zbavil objednatele ochrany spotřebitele podle § 52 a násl. obč. zák. a podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (a posléze podle zákona č. 145/2010, ve znění účinném od 1. 1. 2011), poskytoval překlenovací půjčky zajištěné směnkami coby fyzická osoba (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/11 ze dne 13. 11. 2012 a sp. zn. III. ÚS 1293/16 ze dne 24. 1. 2017). Posuzovanou smlouvu shledal neplatnou z důvodu porušení § 9 odst. 1 z.s.ú., což s sebou nese i neplatnost směnečné dohody. Neplatnost smlouvy nadto dovodil i podle § 588 o. z. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to „zda lze analogii v právním posouzení věci shledat pouze na podkladě obdobné smlouvy (smlouvy s obdobnými ujednáními) bez přihlédnutí k zásadním odlišnostem ve skutkových poměrech dlužníka jako účastníka (majetkových, příjmových, atd.), které jsou současně pro posouzení věci rozhodné“ (otázka 1). Podle dovolatelky tato otázka přesahuje v úvahu, „zda odvolací soud při právním posouzením mohl ignorovat skutková zjištění k majetkovým poměrům dlužníka a tyto tak vynechat ze svých závěrů a právního posouzení věci“. Pokud tak učinil, zatížil řízení vadou mající za následek rovněž nesprávnost napadeného rozhodnutí. 7. Na přípustnost dovolání žalovaná usuzuje dále z toho, že se odvolací soud odchýlil od závěrů aktuální judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v otázce, „zda lze v případě úvěruschopného dlužníka dovozovat neplatnost smlouvy pro, byť formální porušení povinnosti dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (otázka 2). V této souvislosti odvolací soud viní, že rozhodl pouze na základě formální podobnosti smluv o půjčce, přičemž odhlédl od skutkových zjištění ohledně poměrů konkrétních dlužníků, u nichž nelze než usoudit, že byli úvěruschopnými a měli minimálně tři logické, obvyklé a reálné možnosti vrátit zápůjčku v dohodnutém termínu splatnosti. 8. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se odklonil od ustálené soudní praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. a v této souvislosti formuluje otázku 3), „zda absence hodnocení příjmových a majetkových poměrů je vadou v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu“. Pokud by ve shodě s provedenými důkazy dovodil, že dlužník byl ve vztahu k poskytnuté zápůjčce úvěruschopný (byl schopen peníze vrátit v dohodnutém termínu splatnosti) a jeho finanční situace se změnila až v důsledku následného rozchodu s tehdejší partnerkou, pak sjednaná smluvní pokuta není a nemůže být vykládána jako nic jiného než smluvní pokuta. Právní posouzení smluvní pokuty jako úroku je tak absolutně nedůvodné a nesprávné a podle názoru dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2273/14. 9. Za dosud dovolacím soudem neřešenou má dovolatelka otázku 4) „zda lze smlouvu právně posoudit jako neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v případě, kdy se dlužník neplatnosti nedovolal“. Prosazuje, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je upravena relativní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, takže je na spotřebiteli, aby se jí v zákonné 3leté promlčecí době, která počíná běžet od uzavření smlouvy dovolal (§ 586 odst. 2 o. z.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud neplatnost dovodil, aniž se dlužník neplatnosti dovolal, nelze k neplatnosti přihlížet a právní posouzení je vadné. 10. Přípustnost dovolání shledává žalovaná rovněž v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3839/2020, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021) a od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21 při poměřování smlouvy uzavřené dne 30. 5. 2016 korektivem dobrých mravů dle § 588 o. z. (otázka 5). Protože odvolací soud neplatnost smlouvy podle § 588 o. z. založil na důkazně nepodložené úvaze, že žalovaná svůj zisk generuje z porušení smlouvy, je jeho právní posouzení věci nesprávné a odchyluje se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 619/2011, 31 Cdo 4616/2010 a sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Dovolatelka není srozuměna ani s tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí odůvodnil znalostmi z úřední činnosti. Na okolnost, že soudu je určitá skutečnost známa z jeho úřední činnosti, a že ji vezme za základ svého rozhodnutí, musí soud v rámci materiálního vedení řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1885/2008) vždy účastníky upozornit a dát jim příležitost, aby se vyjádřili, což odvolací soud neučinil a nadto v této souvislosti zmiňuje skutečnosti, které do této kategorie nelze podřadit. Řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Právní jednání účastníků z 30. 5. 2016 se podle dovolatelky nepříčilo ani zákonu ani dobrým mravům a personální propojení zúčastněných společností nebylo prohřeškem, natož pak prohřeškem takové intenzity, že by vedl až k absolutní neplatnosti smlouvy podle § 588 o. z. Dlužník od zamýšleného záměru upustil z důvodu rozchodu s partnerkou a změny příjmové situace. Staví-li odvolací soud právní posouzení na nemravném jednání žalované nebo společnosti Ekonomické stavby s.r.o., jde o závěr důkazně nepotvrzený (nepodává se ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21). Smyslem ujednání o zaplacení zálohy společnosti Ekonomické stavby s.r.o. byla úhrada přípravných prací ke stavbě, které si dlužník od ní objednal; takový postup není v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených smluv je navíc zcela zjevné, že činnosti měly být prováděny bezprostředně po uzavření smluv a bylo na klientech společnosti Ekonomické stavby s.r.o., aby zhodnotili své finanční možnosti a rizika s tím spojená a s běžnou péčí a opatrností zvážili, zda jsou schopni plnit, k němu se ve smlouvě zavázali. Ustanovení § 588 o. z. vymezuje taxativní výčet důvodů tzv. absolutní neplatnosti právního jednání, a to zjevný rozpor s dobrými mravy, rozpor se zákonem (je-li splněna podmínka, že porušením zákona byl zjevně narušen veřejný pořádek) a skutečnost, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Z dikce tohoto ustanovení lze dovodit, že se jedná o právní úpravu, která není určena na ochranu určité osoby, ale na ochranu zájmu obecnějšího, tzn. zájmu veřejného. Použití § 588 o. z. odvolacím soudem nelze než označit za nedůvodné a nepřiléhavé. Byl-li dlužník prokazatelně úvěruschopný, což před uzavřením smlouvy o zápůjčce dostatečně zjišťovala, nelze považovat smluvní pokutu za úplatu/skrytý úrok. 11. „Alternativně pro úplnost a z opatrnosti“ dovozuje žalovaná přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3601/2021 při řešení následujících otázek: „zda lze výkladem společné vůle účastníků dle § 555 o. z. dospět k závěru, že explicitně sjednané ujednání o smluvní pokutě v předmětné smlouvě o půjčce je ujednáním o úroku bez ohledu na stav dokazování“ (otázka 6), „zda je přípustná dvojkolejnost právního posouzení, kdy v případě prodlení dlužníka s úhradou půjčky (a vzniku nároku na smluvní pokutu) jde o smlouvu úplatnou a podřaditelnou zákonu č. 145/2010 Sb. a v případě řádného vrácení půjčky dlužníkem nelze mít smlouvu za úplatnou (nevznikne nárok na smluvní pokutu) a tedy ani podřaditelnou zákonu č. 145/2010 Sb., vše s přihlédnutím k tomu, že je nezbytné vycházet z ustáleného výkladu právního jednání ke dni jeho vzniku“ (otázka 7) a „zda možnost refinancování poskytnuté půjčky, a tedy její řádné a včasné splacení, umožňuje přesto závěr o /ne/úvěruschopnosti dlužníka, o vzniku nároku na smluvní pokutu, o úplatnosti půjčky, a tedy právní posouzení dle § 18 zák. č. 145/2010 Sb., když již samotný příjem dlužníka po odečtení všech nákladů zcela jistě umožňoval řádné a včasné splacení půjčky“ (otázka 8). 12. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud účelově přehlížel, že základním principem zápůjčky je dohoda o poskytnutí peněz a dohoda o jejich vrácení, přičemž je lhostejné, kdo finanční prostředky poskytuje, protože pravidla slušnosti a právo platí pro všechny. Kdo čerpá výhodu zápůjčky, musí zápůjčku vrátit; majetková struktura žalované je nerozhodná. Odvolací soud svým výkladem zápůjčku sjednanou explicitně bez úroku v rozporu s provedeným dokazováním transformoval na úročenou/úplatnou. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 13. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila a navrhla, aby ho dovolací soud odmítl jako nepřípustné. Napadené rozhodnutí považuje za správné. 14. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 15. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). 17. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 18. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 19. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání. Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). 20. Otázka formulovaná pod bodem 1) přípustnost dovolání nezakládá proto, že jejím prostřednictvím dovolatelka pouze obecně a nekonkrétně viní odvolací soud z toho, že nesprávně či neúplně objasnil skutkový stav věci, respektive namítá, že právní závěry odvolací soud nespojuje s konkrétní skutkovou situací, která se liší od případů skutkově typově obdobných, dříve judikovaných. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dlužníka nestíhala povinnost zaplatit směnečnou sumu vzhledem k neplatnosti směnečné dohody uzavřené mezi ním a žalovanou, která byla způsobena tím, že směnka nezajišťovala zaplacení bezúplatné zápůjčky. Dovodil totiž, že smlouva o zápůjčce byla sice formálně konstituovaná jako bezúplatná, avšak ve skutečnosti šlo o smlouvu úplatnou, když smluvní pokuta byla skrytým úrokem; podléhala tudíž režimu spotřebitelského úvěru, tedy i zákonnému zákazu zajištění směnkou. Podstatou argumentace dovolatelky je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel. Oproti odvolacímu soudu dovolatelka prosazuje, že podle smlouvy ze dne 30. 5. 2016 poskytla dlužníkům částku 170 000 Kč bezúplatně (zápůjčka byla bezúplatná a smluvní pokuta nebyla fakticky skrytým úrokem). Zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. V souvislosti s prezentací úvahy odvolacího soudu, že je mu z úřední činnosti známo, že žalovaná obdobným způsobem jako v nyní posuzované věci postupovala ve značném množství jiných případů a že poskytování zdánlivě neúročených zápůjček je patrně hlavním předmětem její podnikatelské činnosti, z níž generuje zisk, Nejvyšší soud připomíná, že pouze na těchto úvahách odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, nýbrž i na konkrétních okolnostech dané věci srovnatelných s věcí řešenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024). 21. Stejné platí i ve vztahu k otázce 2), která je formulovaná ryze hypoteticky a dovolatelka ji staví na vlastní skutkové verzi, že dlužník, resp. spoludlužníci byli v době uzavření smlouvy dne 30. 5. 2016 úvěruschopnými a jejich neschopnost dlužnou částku včas vrátit byla zapříčiněna až následně jejich rozchodem. 22. Vytýká-li dovolatelka v souvislosti s formulací otázky 3) odvolacímu soudu, že se dopustil procesního pochybení, jestliže v jeho rozhodnutí absentuje hodnocení příjmových a majetkových poměrů dlužníků, kteří „měli minimálně tři reálné možnosti splatit půjčku v sjednaném termínu splatnosti“, a kritizuje-li hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, ale viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2748/2019). K vadám řízení, jsou-li skutečně dány, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). 23. V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.); to platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla (se závazným právním názorem) vrácena k dalšímu řízení. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). 24. Odvolací soud své rozhodnutí založil především na závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovanou a dlužníky dne 30. 5. 2016 podléhala režimu spotřebitelského úvěru podle tehdy platného zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ujednání o smluvní pokutě představovalo skrytý úrok, a s ohledem na zákonný zákaz zajištění spotřebitelského úvěru směnkou, byla směnečná dohoda neplatná; dlužník tudíž nemá povinnost zaplatit směnečnou částku. Nadto shledal další dva důvody neplatnosti posuzované smlouvy, a to neplatnost podle § 9 tehdy platného zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu neprověření schopnosti dlužníků úvěr splatit ve sjednané lhůtě, a neplatnost podle § 588 o. z. proto, že jednání žalované se zjevně příčilo dobrým mravům. 25. S ohledem na to, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti směnečné dohody založený na zákonném zákazu takového ujednání ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani vyvrácením závěrů ohledně dalších důvodů neplatnosti smlouvy ze dne 30. 5. 2016, potažmo směnečné dohody. Přípustnost dovolání tak nemůže plynout ani z otázek formulovaných v bodech 4) a 5). 26. Nadto se sluší uvést, že žalovaná se mýlí, dovozuje-li, že otázka, zda neplatnost právního jednání v režimu úpravy § 9 odst. 1 z.s.ú. je relativní či absolutní, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Podle závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, mělo nesplnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka i podle zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. za následek absolutní neplatnost právního jednání. Úvaha dovolatelky, že neplatnost stanovená v rámci ustanovení § 9 odst. 1 z.s.ú. je neplatností relativní a dlužník se jí nedovolal, je tak lichá. 27. Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky formulované pod body 6) až 8), neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. tyto vycházejí z odlišného skutkového stavu věci, než z jakého vyšel odvolací soud, případně odvolací soud obviňují z toho, že řízení zatížil procesními vadami. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3601/2021, je nepřiléhavý pro odlišnost skutkových terénů porovnávaných kauz. 28. Námitce dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2273/14, nelze přisvědčit, neboť odvolací soud ze zákonných standardů dokazování nevybočil, resp. jeho hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry nejsou výrazem „zjevného faktického omylu či logického excesu, resp. založeny na zcela neúplném či nedostatečném dokazování“. 29. K námitce promlčení vznesené v dovolání spojené s novými skutečnostmi a důkazy nelze s ohledem na ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet. 30. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 31. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud pouze uvádí, že náklady spojené s vypracováním vyjádření žalobkyně k dovolání neshledal účelně vynaloženými. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu