101 VSPH 832/2024 211 ICm 1812/2024 33 ICdo 93/2025-89 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně Moravské zemské knihovny v Brně, se sídlem v Brně, Kounicova 65a (identifikační číslo osoby 00094943) proti žalované JUDr. Mileně Bódiové, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 1860/4 (identifikační číslo osoby 66251737), jako insolvenční správkyni dlužníka L. H., zastoupené JUDr. Davidem Lejčkem, advokátkem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, o určení výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 211 ICm 1812/2024 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. H., v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 1670/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 211 ICm 1812/2024, 101 VSPH 832/2024-51 (MSPH 60 INS 1670/2024), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 504,70 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Lejčka, advokáta. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 211 ICm 1812/2024, Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „insolvenční soud“) vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka P9/8 ve výši 12 614 Kč (představující smluvní pokutu za prodlení s vrácením knih za dobu od 1. 11. 2021 do 20. 2. 2024) byla uplatněna (v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka) po právu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 211 ICm 1812/2024, 101 VSPH 832/2024-51 (MSPH 60 INS 1670/2024), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka žalobkyně P9/8 ve výši 12 614 Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 60 INS 1670/2024 je po právu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 24. 3. 2016 půjčila dlužníku L. H. tři „knihovní jednotky“ v hodnotě 869 Kč, přičemž dlužník knihy nevrátil, ačkoli lhůta pro jejich vrácení uplynula 25. 4. 2016. Vyhláškou Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. MSPH 60 INS 1670/2024-A-3, bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2024, č. j. MSPH 60 INS 1620/2024-A-8, byl zjištěn úpadek dlužníka, soud povolil řešení úpadku oddlužením a ustanovil JUDr. Milenu Bódiovou insolvenční správkyní dlužníka. Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka žalobkyně přihlásila mimo jiné dílčí pohledávku P9/8 představující smluvní pokutu 5 Kč/den/knižní jednotka za prodlení s vrácením vypůjčených knih za období od 1. 11. 2021 do 20. 2. 2024 (den zjištění úpadku). Pravomocnými soudními rozhodnutími byla žalobkyni přiznána náhrada škody ve výši 869 Kč a smluvní pokuta ve výši 16 950 Kč za období od 26. 4. 2016 do 31. 5. 2019 (viz rozsudek Okresního soudu ve Žáru nad Sázavou ze dne 26. 2. 2020, č. j. 7 C 343/2019-55) a smluvní pokuta ve výši 13 230 Kč za období od 1. 6. 2019 do 30. 10. 2021 (viz rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 12. 2021, č. j. 10 C 334/2021-38). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který s podporou závěrů dovozených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, žalobě vyhověl, odvolací soud – vycházeje z citovaných rozsudků Nejvyššího soudu – neshledal nárok žalobkyně na smluvní pokutu za období od 1. 11. 2021 do 20. 2. 2024 v částce 12 614 Kč důvodným. Akcentoval, že žalobkyně si vůči dlužníku za knihy, které jí nevrátil, nárokuje nejen náhradu škody, ale za dobu od 26. 4. 2016 do 20. 2. 2024 (tj. do úpadku dlužníka) inkasovala na smluvní pokutě 30 180 Kč; celkem tak již obdržela 42 795 Kč. Vyšel ze závěrů dovozených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, podle nichž se přiměřenost smluvní pokuty posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení povinnosti utvrzené smluvní pokutou, a jak se to dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním sankce chráněny. Konstatoval, že v intencích citovaného rozhodnutí dovolacího soudu posuzoval nárok na smluvní pokutu s přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, i k okolnostem, které nastaly po porušení smluvní povinnosti, mají původ v porušení smluvní povinnosti a byly v době porušení povinnosti předvídatelné. Vzal v úvahu, že žalobkyně splnila svou povinnost tvrzení o smluvní pokutě, resp. prokázala, že s dlužníkem sjednala smluvní pokutu pro případ, že ve sjednané lhůtě nevrátí vypůjčené knihovní jednotky, a že dlužník tuto svou povinnost porušil, oproti čemuž žalovaná v obraně namítala, že výše smluvní pokuty je ve světle hodnoty nevrácených knih a zásahu do zájmů žalobkyně (tj. i pro případ, že bude muset předmětné knihy znovu zakoupit) nepřiměřená. Nepřehlédl, že pro případ nevrácení nebo zničení knih (jejichž výjimečnost nebyla prokázána, resp. ani tvrzena) byl vypůjčitel (dlužník) upozorněn na povinnost nahradit škodu a že smluvní pokuta ho měla motivovat k včasnému vrácení vypůjčených knih, aby byly k dispozici ostatním čtenářům. Z toho vydedukoval, že funkce smluvní pokuty byla v daném případě preventivní i sankční; žalobkyně při sjednání smluvní pokuty brala do úvahy možnost, že se jí knihovní jednotky nevrátí a bude je muset nahradit (z finančních prostředků získaných titulem náhrady škody). Za situace, kdy žalobkyni již byl vedle náhrady škody přiznán na smluvní pokutě 39tinásobek hodnoty nevrácených knih a kdy uplynulo více než 8 let od data, kdy měly být knihy vráceny, sjednaná sankce ztratila motivační funkci pro vypůjčitele, žalobkyně již nemůže s vrácením knih reálně počítat (knihy je nutno považovat za ztracené) a pouze kumuluje pohledávky z titulu smluvní pokuty. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3611/2011 a na něj navazující rozhodnutí vyjadřující se k přiměřenosti smluvní pokuty (vztahující se k předchozí právní úpravě), jimiž argumentovala žalobkyně na podporu svého požadavku, odvolací soud shledal překonanými rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4426/2015, uzavřel-li, že dlužník nebyl povinen činit cokoli pro to, aby jí nevznikla škoda v podobě ztráty knih (pominul tak zákonnou prevenční povinnost) a že věřitel má po uplynutí určité doby prodlení povinnost požadovat náhradu škody namísto splnění závazku; připomíná, že ustanovení § 1969 o. z. věřitele opravňuje požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení, splnění dluhu nebo má právo odstoupit od smlouvy. Od ustálené rozhodovací praxe (např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2657/18) se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, jestliže sankci nepoměřoval okolnostmi konkrétního případu a nezohlednil význam zajišťované povinnosti. Odvolacímu soudu vytýká, že fakticky popřel jak preventivní funkci smluvní pokuty, dovodil-li, že s navrácením knih v jisté fázi již nemohla počítat, tak sankční funkce, konstatoval-li, že smluvní pokuta již není schopná donutit dlužníka knihy vrátit. Připomíná význam smluvní pokuty pro třetí osoby (právo na informace, na vzdělání, na svobodu vědeckého výzkumu, na přístup ke kulturnímu dědictví). Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku, kdy je splněna podmínka „není-li to dost dobře možné“ uvedená v § 2951 odst. 1 o. z. pro vznik povinnosti poškozeného požadovat náhradu škody v penězích. Připomíná, že v dané věci bylo povinností dlužníka vrátit zastupitelnou věc – knihy (§ 499 o. z.). S poukazem na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1810/2011, dovolatelka nesouhlasí s průběhem dokazování; závěry, k nimž odvolací soud dospěl provedeným dokazováním, považuje za rozporuplné. Některé dovozené údaje (konkrétně nemožnost vrátit vypůjčené knihy nebo její vědomost, že se jí knihovní jednotky již nevrátí) nebyly v řízení zjištěny, odvolací soud ignoroval jí předložený důkaz knihovním řádem (a nerespektoval zákon č. 257/2001 Sb., knihovní zákon, který mimo jiné stanoví, že je povinna zaručit rovný přístup všem osobám bez rozdílu ke knihovnickým službám a zajistit ochranu knihovního fondu před odcizením a poškozením), nepoučil ji o možnosti vyjádřit se k jeho předběžnému názoru, resp. neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 30 Cdo 4345/2016). Dovolatelka není spokojena ani s kvalitou odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce přiměřenosti (a moderace) smluvní pokuty; závěry odvolacího soudu v tomto směru má za nepřezkoumatelné (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 990/23). Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání jako objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s § 238 odst. 3 o. s. ř.) odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle odst. 3 citovaného ustanovení se za rozhodnutí podle odst. 1 písm. c/ považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč. V projednávané věci je předmětem řízení pohledávka uplatněná žalobkyní v celkové výši 12 614 Kč. Je proto třeba prejudiciálně posoudit, zda jde v řízení o vztah ze spotřebitelské smlouvy, který by vylučoval omezení v podobě minimální výše plnění, jež může být předmětem dovolacího řízení (§ 238 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Naznačenou otázku je nutno posuzovat ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu a zároveň také Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Jelikož právní regulace spotřebitelských vztahů v České republice je do značné míry výsledkem implementace právní regulace spotřebitelských vztahů na úrovni Evropské unie, SDEU výrazně přispívá k tvorbě a sjednocování rozhodovací praxe soudů napříč státy Evropské unie. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi týkající se smluv o poskytování vzdělávání (např. nálezy ze dne 19. 12. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, a ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24) zdůraznil, že pro posouzení, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu, není významná povaha (podnikatelské) činnosti, resp. to, že je výkon takové činnosti prováděn ve veřejném zájmu nevylučuje status podnikatele ve smyslu spotřebitelského práva. Rozsudek SDEU Karel de Grote, C-147/16 dospívá v bodě 51 k závěru, že pro zodpovězení otázky, zda jde o podnikatele nemá žádný význam ani zisková či nezisková povaha dotčené osoby. Dále lze uvést, že definičním znakem služby ve smyslu článku 57 Smlouvy o fungování EU je úplatnost. Provozovatel knihovny je dle § 4 odst. 4 zákona č. 257/2001 Sb., knihovního zákona, oprávněn požadovat za poskytování knihovnických a informačních služeb uvedených v jeho § 4 odst. 2 písm. a) až c) a dalších služeb úhradu skutečně vynaložených nákladů. Provozovatel knihovny je dále dle § 4 odst. 5 knihovního zákona oprávněn požadovat úhradu nákladů vynaložených na administrativní úkony spojené s evidencí uživatelů knihovny. Dle § 4 odst. 7 knihovního zákona provozovatel knihovny vydá knihovní řád, v němž stanoví podrobnosti poskytování knihovnických a informačních služeb. Knihovní řád MZK stanoví v bodě A.5., že fondy knihovny jsou přístupné všem právnickým a fyzickým osobám starším 15 let, které jsou držiteli platného čtenářského průkazu (plně registrovaní uživatelé). Dle bodu D.6. knihovního řádu MZK na registraci nevzniká uživateli právní nárok. V souladu s bodem C.1. MZK poskytuje registrovaným uživatelům následující služby: prezenční a absenční výpůjčky ze svých fondů; meziknihovní výpůjční služby knihovních jednotek, které se v jejím fondu nenacházejí; za úhradu tiskové rozmnoženiny z fondu MZK nebo z fondů MZK; rešeršní služby, přístup k licencovaným elektronickým informačním zdrojům. Přílohou 4. knihovního řádu MZK je „Ceník placených služeb a poplatků“. Bod E.3. knihovního řádu MZK stanoví, že MZK je oprávněna knihovní řád jednostranně měnit, a to zejména co do ceníku vč. pokuty (výše, typu), a podmínek výpůjčky. Lze uzavřít, že přestože knihovny bezpochyby zajišťují také část služeb ve veřejném zájmu, není toto zásadním kritériem při posuzování, zda se v tomto případě jedná o spotřebitelský právní vztah. Byť § 4 odst. 6 knihovního zákona stanoví, že provozovatel knihovny je povinen zajistit rovný přístup všem k veřejným knihovnickým a informačním službám a dalším službám poskytovaným knihovnou, podmínky pro poskytování služeb si v souladu s knihovním zákonem upraví jednostranně provozovatel knihovny, přičemž stanoví i výši registračního poplatku, jakožto protiplnění za poskytování služeb knihovny - např. také výpůjčky knihovních jednotek. Zaplacení registračního poplatku (byť v daném případě velmi nízkého) je předpokladem poskytovaní knihovních služeb. Knihovny tedy vystupují vůči jejich uživatelům v silnějším postavení, zároveň jim poskytují úplatně služby ve smyslu článku 57 Smlouvy o fungování EU. V posuzované věci jde tudíž o vztah ze spotřebitelské smlouvy, který vylučuje omezení v podobě minimální výše plnění, jež může být předmětem dovolacího řízení. Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, zda byl dlužník povinen dodržet zákonnou prevenční povinnost, resp. činit kroky směřujícími k tomu, aby žalobkyni nevznikla škoda v podobě ztráty knih. Její řešení totiž není pro rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení smluvní pokuty významné. Otázku, zda má žalobkyně coby věřitelka po uplynutí určité doby prodlení dlužníka s vrácením vypůjčených knižních jednotek povinnost požadovat náhradu škody namísto splnění závazku vrátit knihy utvrzeného smluvní pokutou (tedy konkurenci nároku na náhradu škody a nároku na plnění za smlouvy o výpůjčce), odvolací soud neřešil (žalobkyně se po dlužníkovi v jiných řízeních úspěšně domohla jak náhrady škody, tak zaplacení smluvní pokuty za dobu od 26. 4. 2016 do 20. 2. 2024), takže na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno. Přitom pro úsudek, zda dovolání je přípustné jsou relevantní jen právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (které měly pro rozhodnutí rozhodující význam a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Výtka dovolatelky, že odvolací soud pochybil při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, jestliže ji nepoměřoval okolnostmi konkrétního případu a jestliže nezohlednil význam zajišťované povinnosti, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, a ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, je lichá. V rozsudku ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, se Nejvyšší soud přihlásil k závěru dovozenému již v rozsudcích ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, a ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty s tím, že opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Tento závěr na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť byl přijat v souvislosti se zkoumáním přiměřenosti smluvní pokuty utvrzující splnění povinnosti vrátit peněžitý dluh (tj. zastupitelnou věc). V předmětné věci utvrzovala sankce splnění povinnosti vrátit včas konkrétní nezuživatelnou movitou věc. Pakliže by vrácení individuálně určené nezuživatelné věci (o jakou se zde jedná) nebylo reálně možné (např. v případě zničení věci), plnil by dlužník smluvní pokutu po dobu časově neomezenou, což není smyslem institutu utvrzení závazku. V rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, Nejvyšší soud dovodil, že přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Odvolací soud závěry citovaného rozhodnutí dovolacího soudu reflektoval (neodchýlil se od nich) a jeho úvaha, že žalobkyně již v jisté fázi (tj. s odstupem mnoha let od výpůjčky, k níž došlo 24. 3. 2016) nemohla s navrácením knih reálně počítat a že smluvní pokuta již není schopná donutit dlužníka knihy vrátit, není nelogická, vychází ze zjištěné situace a neznamená, jak se mylně domnívá žalobkyně, faktické popření preventivní a sankční funkce smluvní pokuty. Na tom nemůže nic změnit ani žalobkyní namítaný dopad nesplnění závazku vypůjčitele v podobě nevrácení vypůjčených knih do poměrů třetích osob – dalších vypůjčitelů (právo na informace, na vzdělání, na svobodu vědeckého výzkumu, na přístup ke kulturnímu dědictví). Nesouhlasem s průběhem dokazování (dovolatelka ho považuje za rozporuplné) a výhradami ke skutkovým závěrům, k nimž odvolací soud dospěl provedeným dokazováním, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. Zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o závažnosti a věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soud za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Vytýká-li dovolatelka nedostatečnou kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce přiměřenosti smluvní pokuty (závěry odvolacího soudu v tomto směru má za nepřezkoumatelné), nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení, jsou-li skutečně dány, však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci) Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu