4 Tdo 1156/2025 4 Tdo 1156/2025-9377 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného J. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 6 To 100/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 11/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 10. 7. 2023, sp. zn. 34 T 11/2015, byl obviněný J. C. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) ve formě účastenství, konkrétně pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.). Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že: „že v době od počátku roku 2005 do 30. 9. 2012 v Plzni, XY, případně i na dalších místech České republiky, jako zaměstnanec Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, s tehdejším sídlem nejdříve na adrese Praha 10, Na Míčánkách 2, a poté na adrese Praha 10, Kodaňská 1441/46, IČ 47114304 (dále jen „ZP MV ČR“), v níž působil na pozici ředitele pobočky Plzeň, se dohodl s MUDr. Zbyškem Urbanem, jenž jako poskytovatel zdravotní péče v níže uvedených odbornostech měl uzavřeny se ZP MV ČR dále specifikované smlouvy o poskytování zdravotní péče a její úhradě, aby vůči této zdravotní pojišťovně vykazoval vedle skutečně provedené i fiktivní zdravotní péči, tedy takové výkony zdravotní péče, které ve skutečnosti neproběhly, přičemž souhlas k vykazování fiktivních výkonů poskytl obžalovaný MUDr. Zbyšku Urbanovi nejprve — a to nejpozději na počátku roku 2005 - v oblasti ambulantní zdravotní péče, a následně — a to nejpozději v první polovině roku 2009 – v oblasti domácí zdravotní péče, u níž součástí dohody obžalovaného a MUDr. Zbyška Urbana byla i skutečnost, že MUDr. Zbyšek Urban bude vůči ZP MV ČR nepravdivě předstírat doporučení této zdravotní péče registrujícími praktickými lékaři jednotlivých pojištěnců, obžalovaný dále MUDr. Zbyška Urbana ubezpečoval, že ve vztahu k jím provozovaným zdravotnickým zařízením neproběhne kontrola ZP MV ČR, která by odhalila jím prováděné vykazování fiktivních výkonů zdravotní péče a jejich neoprávněnou úhradu zdravotní pojišťovnou, a že toto jeho počínání nebude odhaleno ani jiným způsobem, dále od MUDr. Zbyška Urbana či od jím pověřených osob v některých případech přebíral diskety s elektronickými daty o vykázané zdravotní péči, součástí nichž byly fiktivní výkony ambulantní a domácí zdravotní péče i nepravdivé údaje o doporučení domácí zdravotní péče registrujícími praktickými lékaři pojištěnců, a tyto diskety předával dalším pracovníkům ZP MV ČR, kteří elektronická data na nich uložená vkládali do počítačového systému AVA podílejícího se na zpracování elektronických dat dodávaných zdravotní pojišťovně smluvními poskytovateli zdravotní péče, a v dalších případech s vědomím obžalovaného takové diskety s výše uvedeným obsahem přebírali jiní zaměstnanci ZP MV ČR, a MUDr. Zbyšku Urbanovi obžalovaný rovněž poskytl rodná čísla některých z níže jmenovaných pojištěnců za tím účelem, aby na ně vykazoval fiktivní výkony zdravotní péče a získával tak za ně od ZP MV ČR neoprávněnou úhradu, současně obžalovaný s vědomím toho, že MUDr. Zbyšek Urban v rámci jím provozovaných zdravotnických zařízení vykazuje vůči ZP MV ČR fiktivní ambulantní i domácí zdravotní péči a také deklaruje nepravdivé údaje o doporučení domácí zdravotní péče registrujícími praktickými lékaři pojištěnců, za což od této zdravotní pojišťovny inkasuje neoprávněné úhrady, a srozuměním se skutečností, že takto si MUDr. Zbyšek Urban počíná ve vztahu k takovému množství pojištěnců a v takovém finančním rozsahu, jak je specifikováno níže, přijal od MUDr. Zbyška Urbana v průběhu výše uvedeného období, případně po jeho skončení, nejméně následující plnění: a) láhve luxusních destilátů, každou v hodnotě pohybující se v řádu tisíců korun českých, a to několikrát ročně nejméně v období let 2005 a 2006, dále úhradu útrat v různých restauračních zařízeních na území města Plzně v nezjištěné výši a nezjištěném počtu případů, jakož i opakovanou úhradu nákupů v prodejně společnosti Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., každý z nich v hodnotě v řádu tisíců až deseti tisíců korun českých; b) hotovostní finanční prostředky ve výši pohybující se v řádu minimálně sta tisíců korun českých ročně v období počínajícím nejméně rokem 2007 a končícím rokem 2012; c) úhradu kupní ceny v celkové výši 1.326.285 Kč v průběhu roku 2011 za nemovitosti - bytovou jednotku číslo XY nacházející se v domě č. p. XY, který je umístěn na pozemku p. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), přičemž funkční celek s tímto pozemkem tvoří pozemek p. č. XY (ostatní plocha) a spoluvlastnický podíl příslušející k bytové jednotce č. XY na společných částech domu č. p. XY a uvedených dvou pozemcích je o velikosti 327/9716, dále spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální 1/18 na pozemku p. č. XY (zahrada) a spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální % na pozemku p. č. XY (zahrada), vše v katastrálním území Plzeň, část obce XY, obec XY, okres XY –které obžalovaný jako kupující nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené dne 29.12.2011 s prodávajícím V. K., s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 23.1.2012; d) úhradu ceny v celkové výši 98.758 Kč v průběhu roku 2012 společnosti KUCHYNĚ KYPR, s.r.o. se sídlem V Cihelně 597, Šťáhlavy, za zhotovení, koupi a dodání kuchyňského nábytku a kuchyňských spotřebičů do bytové jednotky specifikované shora pod bodem c) výroku tohoto rozsudku, jakož i úhradu ceny v přesně nezjištěné výši v průběhu roku 2012 za další vybavení do uvedené bytové jednotky dodané převážně společností KUCHYNĚ KYPR, s.r.o., e) úhradu ceny nejméně tří zahraničních zájezdů, které obžalovaný a jeho rodinní příslušníci absolvovali s cestovní kanceláří FISCHER, a.s. se sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4, a to konkrétně: - ve výši 81.242 Kč, jež byla uhrazena dne 7.8.2009 na základě cestovní smlouvy č. 11153680 uzavřené dne 13.1.2009, - ve výši 148.443 Kč, jež byla uhrazena ve dnech 13.4.2010 a 28.7.2010 na základě cestovní smlouvy č. 11243002 uzavřené dne 13.4.2010, - ve výši 137.964 Kč, jež byla uhrazena ve dnech 6.1.2011 a 22.7.2011 na základě cestovní smlouvy č. 11291172 uzavřené dne 6.1.2011; f) úhradu ceny v celkové výši mezi 200.000 Kč a 300.000 Kč v průběhu roku 2010 společnosti KUCHYNĚ KYPR, s.r.o. se sídlem V Cihelně 597, Šťáhlavy, za zhotovení, koupi a dodání kuchyňského nábytku a kuchyňských spotřebičů do rodinného domu na adrese XY, XY; g) refundaci mzdových nákladů Mgr. Petru Vlachovi, advokátovi se sídlem Plzeň, Guldenerova 547/4, ČAK 10315, jenž v době od 1.10.2012 do 28.2.2013 zaměstnával obžalovaného po skončení jeho pracovního poměru u ZP MV ČR, v celkové částce 186.775 Kč, realizovanou platbami ze dnů 13.12.2012 a 14.1.2013; přičemž MUDr. Zbyšek Urban v přímé souvislosti s výše uvedeným jednáním obžalovaného jako ředitele plzeňské pobočky ZP MV ČR a v návaznosti na ně: I. v období od počátku roku 2005 do 30.9.2012 v Plzni, XY, XY, XY a XY, při výkonu soukromé ambulantní lékařské praxe v odbornostech chirurgie, gastroenterologie, angiologie, dermatovenerologie, provozované pod názvem MUDr. Urban Zbyšek, Nestátní zdravotnické zařízení, IČ 11379961, v rámci níž měl se Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra České republiky uzavřenou nejprve smlouvu o poskytování zdravotní péče a její úhradě ze dne 28.6.2001 č. ZP-34/PL-02-93-711/A a následně smlouvu o poskytování zdravotní péče a její úhradě ze dne 20.7.2007 č. 4AS_00012, se záměrem neoprávněně se obohatit předkládal, ať již sám či prostřednictvím dalších osob, v rámci vyúčtování ambulantní zdravotní péče na základě shora označených smluv pobočce ZP MV ČR v Plzni v elektronické podobě podklady, na jejichž vyhotovení se podílel a podle kterých vůči níže uvedeným pojištěncům ZP MV ČR (dále jen „pojištěnci“) v níže uvedeném rozsahu realizoval ambulantní zdravotní péči, ačkoli ve skutečnosti u těchto pojištěnců jím vykázaná ambulantní zdravotní péče nebyla poskytnuta vůbec anebo byla poskytnuta jen částečně, čehož všeho si MUDr. Zbyšek Urban byl vědom, v důsledku takového jeho jednání mu ZP MV ČR v rámci veřejného zdravotního pojištění uznala a uhradila níže uvedenou neoprávněně požadovanou celkovou částku, což by při znalosti skutečného stavu věci neučinila, přičemž takto MUDr. Zbyšek Urban konkrétně ambulantní zdravotní péči ve skutečnosti nerealizoval minimálně u následujících ve vyúčtování uvedených pojištěnců v rozsahu specifikovaném níže:“ pod body 1–235 tzv. skutkové věty výroku o vině „celkem tak MUDr. Zbyšek Urban v rámci ambulantní zdravotní péče ve vztahu k pojištěncům pod body I/1 - 235 výroku tohoto rozsudku vůči ZP MV ČR v době, kdy funkci ředitele pobočky zastával obž. J. C., vědomě neoprávněně vykázal a vyfakturoval částku 22.013.680,20,- Kč, přičemž ZP MV ČR v rámci vykazování a vyúčtování ambulantní zdravotní péče neuhradila MUDr. Zbyšku Urbanovi z výše specifikovaných faktur faktury č. 122009 a 200912211 z roku 2010 znějící ve vztahu ke shora jmenovaným pojištěncům na částku 16.015,95 Kč a dále ve vztahu k výše uvedeným vykázaným výkonům ambulantní zdravotní péče, jež nebyly ve skutečnosti realizovány, uplatnila regulační omezení v částce 4.233.872,14 Kč, tedy mu za fiktivní výkony ambulantní zdravotní péče v důsledku shora popsaných nepravdivě deklarovaných údajů uhradila celkovou částku 17.763.792,11 Kč (22.013.680,20 – 16.015,95 – 4.233.872,14), čímž MUDr. Zbyšek Urban způsobil Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 17.763.792,11 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 4.249.888,09 Kč (16.015,95 + 4.233.872,14), II. v období od 1.7.2009 do 25.9.2012 v Plzni, XY, XY, XY a XY, při výkonu soukromé lékařské praxe pod názvem MUDr. Urban Zbyšek, Nestátní zdravotnické zařízení, HOME CARE, IČ 11379961, v rámci níž měl se ZP MV ČR od 20.6.2007 uzavřenou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 4HOCA00005, se záměrem neoprávněně se obohatit předkládal, ať již sám či prostřednictvím dalších osob, v rámci vyúčtování domácí zdravotní péče na základě shora označené smlouvy pobočce ZP MV ČR v Plzni v elektronické podobě podklady, na jejichž vyhotovení se podílel, a podle kterých vůči níže uvedeným pojištěncům ZP MV ČR (dále jen „pojištěnci“) v níže uvedeném rozsahu realizoval domácí zdravotní péči doporučenou registrujícími praktickými lékaři, respektive registrujícími poskytovateli ambulantní péče v oboru všeobecné praktické lékařství (dále jen „registrující praktičtí lékaři“), přičemž takové doporučení je podle § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, jednou ze základních podmínek úhrady takto vyúčtované domácí zdravotní péče zdravotní pojišťovnou, ačkoli ve skutečnosti jednak jím uvádění registrující praktičtí lékaři a ani jiní oprávnění lékaři ve smyslu § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb. uvedené doporučení ve vztahu k níže jmenovaným pojištěncům nedali, jednak části níže uvedených pojištěnců jím vykázaná domácí zdravotní péče nebyla poskytnuta vůbec anebo byla poskytnuta jen částečně, čehož si MUDr. Zbyšek Urban byl vědom, v důsledku takového jeho jednání mu ZP MV ČR v rámci veřejného zdravotního pojištění uznala a uhradila níže uvedenou celkovou částku, což by při znalosti skutečného stavu věci neučinila, přičemž takto MUDr. Zbyšek Urban konkrétně: A. u následujících pojištěnců uvedených pod body 1) – 69) domácí zdravotní péči nedoporučil registrující praktický lékař jmenovaného pojištěnce ani jiný k tomu oprávněný lékař a vykázaná domácí zdravotní péče navíc nebyla jmenovaným pojištěncům vůbec poskytnuta, přičemž podle jím předložených podkladů měl domácí zdravotní péči doporučit registrující praktický lékař pojištěnce, jenž v některých případech ani nebyl praktickým lékařem daného pojištěnce:“ u pojištěnců specifikovaných pod body 1–69 tzv. skutkové věty výroku o vině, „B. u následujících pojištěnců uvedených pod body 1) – 7) domácí zdravotní péči nedoporučil registrující praktický lékař jmenovaného pojištěnce ani jiný k tomu oprávněný lékař, přičemž podle jím předložených podkladů měl domácí zdravotní péči doporučit registrující praktický lékař pojištěnce, jenž v některých případech ani nebyl praktickým lékařem daného pojištěnce, a vykázaná domácí zdravotní péče navíc nebyla jmenovaným pojištěncům poskytnuta v deklarovaném rozsahu:“ u pojištěnců specifikovaných pod body 1–7 tzv. skutkové věty výroku o vině, „C. u následujících pojištěnců uvedených pod body 1) – 25) domácí zdravotní péči nedoporučil registrující praktický lékař jmenovaného pojištěnce ani jiný k tomu oprávněný lékař, přičemž podle jím předložených podkladů měl domácí zdravotní péči doporučit registrující praktický lékař pojištěnce, jenž v některých případech ani nebyl praktickým lékařem daného pojištěnce,“ u pojištěnců specifikovaných pod body 1–25 tzv. skutkové věty výroku o vině, „celkem tak MUDr. Zbyšek Urban v rámci domácí zdravotní péče ve vztahu k pojištěncům pod body II/A, B, C výroku tohoto rozsudku vůči ZP MV ČR vědomě neoprávněně vykázal a vyfakturoval částku 24.631.727,71 Kč, přičemž Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky v důsledku shora popsaných nepravdivě deklarovaných údajů v rámci vykazování a vyúčtování domácí zdravotní péče uhradila MUDr. Zbyšku Urbanovi všechny výše specifikované faktury, vyjma faktury č. 122009 z roku 2010, z níž na výše jmenované pojištěnce připadala částka 32.786,75 Kč, tedy mu uhradila celkovou částku 24.598.944,96 Kč, čímž MUDr. Zbyšek Urban způsobil Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 24.598.940,96 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 32.786,75 Kč, veškerým jednáním specifikovaným v bodech I a II výroku rozsudku tak MUDr. Zbyšek Urban za výše popsané součinnosti obžalovaného J. C. poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky způsobil škodu ve výši 42.362.733,07 Kč (17.763.792,11 Kč + 24.598.940,96 Kč) a pokusil se způsobit škodu ve výši 4.282.674,84 Kč (4.249.888,09 + 32.786,75)“. 2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) současně uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to nemovitostí vymezených ve výroku o tomto trestu. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) zároveň rozhodl o uložení ochranného opatření – zabrání věci, a to nemovitostí vymezených v tomto výroku o ochranném opatření. 3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. dále soud prvního stupně odkázal poškozenou Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „poškozená“, popř. „ZP MV“), IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, poškozená ZP MV a zúčastněné osoby Odborná ambulance, s. r. o., IČ: 29115612, J. D. a R. D. Obviněný podané odvolání směřoval do výroku o vině a uložených trestech. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o vině, trestu a výroku o odkázání poškozené ZP MV s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená ZP MV směřovala podané odvolání do výroku, kterým byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zúčastněné osoby směřovaly podané odvolání do výroku o zabrání věci. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 6 To 100/2023, tak, že z podnětu odvolání zúčastněných osob napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celém výroku o zabrání věci. Odvolání obviněného, státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni a poškozené podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 6 To 100/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2023, sp. zn. 34 T 11/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájců dne 6. 11. 2025 dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy], z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení] a z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným]. 6. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě a namítá, že skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při závěru o jeho vině, nebyla učiněna na základě úplného a vyčerpávajícího dokazování. Podle obhajoby nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, které měly zásadní význam pro posouzení existence, rozsahu a intenzity jeho účastenství na trestné činnosti hlavního pachatele. 7. Dovolatel poukazuje na to, že byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci na pokračujícím zločinu podvodu spáchaném MUDr. Zbyškem Urbanem, přičemž soudy převzaly skutkové závěry o celkovém rozsahu způsobené škody, aniž by dostatečně individualizovaly jeho podíl na této trestné činnosti. Namítá, že ani při případném dovozování jeho účastenství nebylo možné bez dalšího uzavřít, že se jeho jednání vztahovalo k celému rozsahu trestné činnosti hlavního pachatele, když mu vůbec nemohlo být známo, jaký je rozsah škody, kterou hlavní pachatel poškozené způsobil. Současně ovšem výslovně uvádí, že závěry týkající se rozsahu způsobené škody a na ně navazující skutečnosti týkající se toho, že se na trestné činnosti podílel formou pomoci, není možné zpochybňovat v dovolacím řízení. 8. Dovolatel akcentuje, že soud prvního stupně časově vymezil jeho účastenství pouze do 30. 9. 2012 z důvodu ukončení jeho pracovního poměru u poškozené zdravotní pojišťovny, což podle něj objektivně vylučuje možnost jeho podílu na trestné činnosti po tomto datu. Přesto soudy vycházely z předpokladu, že pokračující trestná činnost hlavního pachatele probíhala i nadále, aniž by se dostatečně zabývaly rozsahem jednání realizovaného bez jakékoli součinnosti obviněného. 9. V této souvislosti dovolatel namítá, že soudy neprovedly jím opakovaně navrhované důkazy směřující k prokázání toho, že hlavní pachatel se dopouštěl neoprávněného vykazování zdravotní péče i vůči jiným zdravotním pojišťovnám, a to nezávisle na jeho činnosti (obviněného). Jednalo se zejména o návrhy na vyžádání komplexních kontrol vykázaných výkonů u jiných zdravotních pojišťoven za období od roku 2005 do roku 2012, opatření revizní zprávy VZP vypracované na základě kontroly z roku 2013 vztahující se k předepisovaným zdravotnickým pomůckám a zjištění průměrných nákladů na jednoho pojištěnce vykázaných hlavním pachatelem v letech 2005–2012 u VZP a ZP MV. Tyto důkazy měly podle obhajoby zásadní význam pro posouzení míry a významu jeho případné součinnosti (obviněného) na trestné činnosti páchané hlavním pachatelem. Přesto bylo provedení těchto důkazů soudy nižších stupňů zamítnuto. 10. Závěrem této části dovolání obviněný shrnuje, že neprovedením navrhovaných podstatných důkazů nebyly spolehlivě zjištěny rozhodné skutkové okolnosti týkající se jeho účastenství na trestné činnosti hlavního pachatele, čímž byla naplněna třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 11. Následně obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Jeho výhrady směřují proti právní kvalifikaci části dílčích skutků týkajících se poskytování domácí zdravotní péče MUDr. Zbyškem Urbanem ve vztahu, k nimž soudy dovodily naplnění znaků trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu. 12. Dovolatel poukazuje na to, že výrok rozsudku soudu prvního stupně rozlišuje případy, kdy domácí zdravotní péče nebyla poskytnuta vůbec (II/A 1–69), případy, kdy nebyla poskytnuta v deklarovaném rozsahu (II/B 1–7), a případy, kdy byla péče pojištěncům fakticky poskytnuta, avšak bez doporučení příslušného lékaře (II/C 1–25). Právě v posledně uvedených případech, jakož i v případech částečně poskytnuté péče, zpochybňuje závěr soudů, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. 13. Podle obhajoby je pojmovým znakem trestného činu podvodu vznik škody na majetku poškozeného. Pokud byla domácí zdravotní péče pojištěncům skutečně poskytnuta, jednalo se o reálné plnění mající hodnotu, a proto nemohla na straně zdravotní pojišťovny vzniknout škoda odpovídající vyplacené úhradě. Absence doporučení oprávněného lékaře může podle obhajoby zakládat porušení právních předpisů upravujících podmínky úhrady zdravotní péče, nikoli však naplnění znaků trestného činu podvodu. 14. Obviněný dále zdůrazňuje, že restriktivní výklad zákona o veřejném zdravotním pojištění, z něhož soudy vycházely, přehlíží ústavněprávní rozměr věci. Podle dovolatele je nutné příslušná zákonná ustanovení posuzovat i ve světle ústavně garantovaných principů, z nichž vyplývá, že v případě skutečně realizovaného výkonu, jímž bylo poskytnutí domácí zdravotní péče, vzniká poskytovateli nárok na spravedlivou odměnu ve smyslu čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Za situace, kdy byla péče reálně poskytnuta, proto nelze dovodit, že by její úhrada představovala majetkovou újmu na straně zdravotní pojišťovny. 15. Z těchto důvodů dovolatel uzavírá, že v části týkající se skutečně poskytnuté domácí zdravotní péče bez lékařské indikace jsou právní závěry soudů obou stupňů nesprávné a napadená rozhodnutí v tomto rozsahu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což má dopad i na dovozovanou trestní odpovědnost obviněného jako účastníka. 16. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kdy konkrétně brojí proti výroku o trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně. Nezpochybňuje tedy uložený trest propadnutí věci. Dovolatel připouští, že uložený trest se formálně pohybuje v zákonné trestní sazbě stanovené pro posuzovaný trestný čin, avšak namítá, že v jeho případě jde o trest zjevně nepřiměřený, extrémně přísný a nespravedlivý. 17. V této souvislosti odkazuje i na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž lze uvedený dovolací důvod uplatnit i tehdy, byl-li trest uložen v rámci zákonné sazby, pokud je v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, a pokud je neslučitelný s principem proporcionality trestní represe a zasahuje do základního práva obviněného na soudní ochranu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 30/2024 ze dne 22. 5. 2024). 18. Za zásadní důvod nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody považuje dovolatel mimořádnou délku trestního řízení a závažné průtahy, které nebyly způsobeny jeho jednáním. Uvádí, že k ukončení jeho trestné činnosti došlo nejpozději dne 30. 9. 2012, a zatímco úkony trestního řízení byly zahájeny již dne 13. 3. 2013, trestní stíhání proti němu bylo zahájeno až dne 7. 11. 2017, tedy po více než pěti letech od ukončení jeho trestné činnosti. Od té doby řízení pokračovalo po řadu let, přičemž značná část průtahů vznikla v důsledku postupu soudů, zejména v souvislosti s nezákonným vedením prvního hlavního líčení a opakovaným rozhodováním odvolacího soudu. 19. Obhajoba poukazuje na to, že celé první hlavní líčení a na něj navazující odvolací řízení bylo zmařeno závažným procesním pochybením soudu prvního stupně, což vedlo k opakování hlavního líčení, a tím k dalšímu výraznému prodloužení trestního řízení. Významné časové prodlevy spatřuje rovněž v postupu odvolacího soudu, zejména při nařizování veřejného zasedání a při vyhotovování písemných rozhodnutí. Zdůrazňuje, že do průběhu trestního řízení je nutné započítávat i dovolací řízení. 20. Celková délka průtahů, posuzována od zahájení úkonů trestního řízení, činí podle obviněného 116 měsíců, tj. cca 9,6 let, a při počítání až od zahájení trestního stíhání jde o 61 měsíců, tj. cca 5,1 roků. Tyto průtahy měly být podle obviněného výslovně a měřitelně kompenzovány v rámci ukládání trestu, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24, což se však nestalo. 21. Dovolatel připouští vyšší složitost projednávané věci, avšak uvádí, že rozhodující průtahy nenastaly v přípravném řízení ani v rámci samotného projednání věci v hlavním líčení, jehož délku považuje za přiměřenou složitosti věci. Za zásadní a neodůvodněné průtahy označuje celé první hlavní líčení zakončené nezákonným rozsudkem a na něj navazující odvolací řízení, jakož i následné opakované a časově náročné projednávání věci před odvolacím soudem, přičemž tyto průtahy přičítá výlučně postupu soudů. Zdůrazňuje, že svým chováním k průtahům v řízení nijak nepřispěl, řádně se účastnil všech procesních úkonů a uplatňoval pouze zákonná práva obhajoby. Za nesprávnou považuje úvahu odvolacího soudu, která mu klade k tíži jeho procesní postoj spočívající v neuznání viny. 22. Dále poukazuje na mimořádný význam trestní věci pro jeho osobu, zejména s ohledem na značný časový odstup mezi ukončením trestné činnosti v roce 2012 a pravomocným uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti let v roce 2025, na jeho vysoký věk, zdravotní stav a osobní poměry. Podle názoru obhajoby se s narůstajícím časovým odstupem výrazně oslabuje jak individuální, tak generální prevence trestu, a uložený nepodmíněný trest již nemůže naplnit účel trestu v podobě ochrany společnosti či nápravy pachatele. 23. Obviněný akcentuje, že ačkoliv soud prvního stupně na průtahy v řízení částečně reflektoval, učinil tak nedostatečně a nesystémově, když úvahy o kompenzaci vztáhl pouze k neuložení peněžitého trestu, nikoli k výraznému zmírnění trestu odnětí svobody. Odvolací soud se podle obviněného otázkou kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení nezabýval vůbec. Podle dovolatele soudy výslovně nevymezily dobu průtahů ani neuvedly, v jaké konkrétní podobě a rozsahu byla porušená práva kompenzována, což neodpovídá požadavkům judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. 24. Dovolatel uzavírá, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 let po více než 13 letech od ukončení trestné činnosti, po mimořádně dlouhém a průtahy zatíženém řízení, představuje porušení jeho práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, které je součástí práva na spravedlivý proces, a vede k uložení trestu, který je v jeho případě zjevně nepřiměřený a neslučitelný s ústavními principy spravedlivého trestání. Uložený trest odnětí svobody by proto podle dovolatele měl být podstatně zmírněn, a to za použití § 58 odst. 1, 8 tr. ř., přičemž navrhuje uložení trestu v trvání 2 (dvou) roků s podmíněným odkladem na 3 (tři) roky. 25. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí; eventuálně, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a to ve výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhodl tak, že mu za použití § 58 odst. 1, 8 tr. zákoníku uloží trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 (tří) roků. Současně žádá, aby mu Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon trestu podle § 265o tr. ř. 26. K dovolání obviněného se vyjádřil podáním ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 1 NZO 909/2025, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného. 27. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že podle zvýrazněných částí textu v příslušné části dovolání lze soudit, že obviněný míří na první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, tedy na tzv. zjevný (extrémní) rozpor a tzv. opomenuté důkazy. Akcentuje, že zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přichází v úvahu pouze u nejzávažnějších vad dokazování, kdy skutková zjištění nemají žádnou oporu v provedených důkazech, jsou s nimi v přímém rozporu nebo z nich při žádném logicky přijatelném hodnocení nemohou vyplynout. Nic takového však dovolatel podle státního zástupce nenamítá. 28. Státní zástupce dále poukazuje na to, že obviněný sám připouští, že otázku jeho vědomosti o rozsahu způsobené škody nelze v dovolacím řízení zpochybňovat, a ani tuto námitku tedy fakticky neuplatňuje. Akcentuje přitom, že obviněný musel vědět, a to vzhledem k povaze, rozsahu a době poskytované pomoci hlavnímu pachateli, že dojde ke způsobení škody přesahující hranici trestnosti, a připomíná, že u účastenství postačí k přičtení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby i nedbalost, nevyžaduje-li zákon zavinění úmyslné. 29. Za relevantní námitku zjevného rozporu nelze ani považovat upozornění obviněného na posun časového vymezení jeho účastnického jednání oproti obžalobě, neboť obviněný neoznačuje žádný důkaz, s nímž by bylo skutkové zjištění v rozporu, a tato otázka byla navíc objasněna již soudem prvního stupně (viz bod 130 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Poskytnutá pomoc měla z pohledu státního zástupce přetrvávající účinky i po skončení pracovního poměru obviněného u poškozené. 30. Za jedinou skutečně uplatněnou dovolací námitku v rámci tohoto dovolacího důvodu považuje státní zástupce výhrady týkající se neprovedení všech navržených důkazů. Tyto výhrady však shledává neopodstatněnými. Připomíná, že za opomenutý důkaz nelze považovat jakékoli neprovedení navrženého důkazu, neboť je na soudu, aby rozhodl, které důkazy jsou k objasnění věci potřebné, a aby jejich rozsah a význam posoudil v rámci volného hodnocení důkazů. Poukazuje na to, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však své rozhodnutí o jejich neprovedení řádně odůvodnit, což se v projednávané věci podle státního zástupce stalo. 31. Státní zástupce akcentuje, že pokud obviněný v dovolání použil částici zejména, tak si nelze domýšlet, které důkazy kromě těch výslovně uvedených měl na mysli. Proto se státní zástupce může vyjádřit jen k těm důkazům, které obviněný výslovně v dovolání konkretizoval. Ve vztahu k těmto navrhovaným důkazům pak uvádí, že obviněným navrhované důkazy se netýkaly projednávaného skutku, ale směřovaly k hypotetické a neprokázané trestné činnosti hlavního pachatele vůči jiným zdravotním pojišťovnám. Tyto skutečnosti proto neměly relevanci k projednávané věci a jejich zamítnutí z důvodu nepodstatnosti bylo zcela legitimní. Podle státního zástupce tak nelze hovořit ani o nedůvodném zamítnutí důkazních návrhů, ani o opomenutí důkazů podstatných pro rozhodná skutková zjištění. 32. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce konstatuje, že obviněný namítá, že v případech vymezených ve výroku o vině pod body II/B 1–7 a II/C 1–25 nedošlo ke vzniku škody, neboť pojištěncům bylo poskytnuto plnění mající reálnou hodnotu, a zdravotní pojišťovně při vykázání této domácí zdravotní péče nemohla vzniknout majetková újma. Tato námitka je sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, avšak i tuto námitku považuje státní zástupce za neopodstatněnou. 33. Připomíná, že úhrada domácí zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění je podle § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v tehdy účinném znění, podmíněna zákonným doporučením registrujícího praktického lékaře. V posuzovaných případech však taková doporučení ve skutečnosti vydána nebyla, část vykázané péče nebyla poskytnuta vůbec nebo pouze zčásti a hlavní pachatel si byl těchto skutečností vědom. Přesto byly na základě nepravdivých údajů zdravotní pojišťovnou uhrazeny částky, které by při znalosti skutečného stavu věci nemohly být proplaceny. Jednalo se tedy o plnění poskytnuté v důsledku omylu poškozené, vyvolaného podvodným jednáním hlavního pachatele, k němuž obviněný významně přispěl. 34. Státní zástupce dále v obecné rovině vymezuje pojem škody u trestného činu podvodu jako majetkovou újmu, která vzniká v příčinné souvislosti s omylem poškozeného a následnou majetkovou dispozicí. Poukazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 784/2011, publikované pod č. 41/2012 Sb. rozh. tr., týkající se podvodného vylákání úhrad od zdravotních pojišťoven mimo zákonné podmínky, z něhož plyne, že škodou je v takových případech částka, kterou pojišťovna neoprávněně uhradila. Tyto závěry jsou podle státního zástupce plně použitelné i na projednávanou věc, neboť i zde došlo k vylákání úhrad z veřejného zdravotního pojištění bez splnění zákonných podmínek. Výše škody proto odpovídá částkám, které byly zdravotní pojišťovnou uhrazeny (případně požadovány k úhradě) za úkony, na něž hlavní pachatel neměl nárok. 35. Za nedůvodnou označuje státní zástupce rovněž argumentaci obviněného ústavně garantovanými principy, konkrétně odkazem na právo na spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny. Zdůrazňuje, že toto ustanovení se vztahuje výlučně na pracovněprávní vztahy a nemá žádnou relevanci pro smluvní vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou. Stejně tak podle státního zástupce neobstojí poukaz na lidskoprávní rozměr věci, neboť právo na bezplatnou zdravotní péči je podle čl. 31 garantováno pouze za podmínek stanovených zákonem a spadá do oblasti sociálních práv, u nichž má zákonodárce širší prostor k jejich úpravě a limitaci. Již z povahy věci je přitom zřejmé, že výše tohoto plnění je limitována rovněž ekonomickými možnostmi státu a nemůže být bezbřehá. 36. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný napadá toliko výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody. Připomíná, že obviněnému byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, tedy trest přípustného druhu i výměry, pohybující se v rámci zákonné sazby 5 až 10 let. 37. Z tohoto důvodu je podle státního zástupce zřejmé, že nejsou naplněny podmínky uvedeného dovolacího důvodu, neboť obviněnému nebyl uložen ani nepřípustný druh trestu, ani trest mimo zákonnou sazbu. Konstatuje, že dovolání fakticky cílí na přiměřenost uloženého trestu, přičemž námitky tohoto typu nelze v dovolacím řízení zásadně uplatnit, pokud byl uložen zákonný trest v mezích zákonné trestní sazby. Samotná nepřiměřenost trestu, založená na nesouhlasu s hodnocením polehčujících a přitěžujících okolností, nemůže být podle státního zástupce relevantním dovolacím důvodem. 38. Státní zástupce nicméně připouští, že judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ve zcela výjimečných případech umožňuje zásah do výroku o trestu i bez podmínek výslovně uvedených v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak pouze tehdy, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, případně subsidiarity přísnější trestní sankce. Takový případ však podle jeho přesvědčení v projednávané věci nenastal. 39. Podle státního zástupce ovšem dovolatel ve své argumentaci opomíjí podstatné skutečnosti, které soudy při ukládání trestu zohlednily, kdy poukazuje zejména na rozsáhlou a konkrétní argumentaci soudu prvního stupně týkající se kompenzace délky trestního řízení a doby, která uplynula od spáchání činu. Akcentuje, že soud ani nezakrývá svůj podíl na procesním průběhu věci. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že bez zohlednění vyššího věku obviněného (a s tím souvisejících zdravotních a sociálně etických okolností) a doby, která uplynula od spáchání trestného činu ve spojení s neobvyklou procesní situací a vzniklými průtahy v řízení, by soud uložil trest výrazně přísnější, pohybující se nad polovinou zákonné trestní sazby. Právě tyto okolnosti vedly k uložení trestu v délce šesti let, tedy rok nad dolní hranicí trestní sazby, a rovněž k upuštění od uložení peněžitého trestu, nikoli však výlučně z důvodu délky řízení, jak mylně tvrdí dovolatel. 40. Státní zástupce uzavírá, že soudy identifikované průtahy, dobu, která uplynula od činu, a délku trestního řízení zohlednily konkrétním a přezkoumatelným způsobem, neboť z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, o kolik byl trest snížen oproti původně zvažované výměře. Uložený trest nelze podle státního zástupce považovat za extrémně nepřiměřený, neboť odpovídá vysoké společenské škodlivosti činu, jeho dlouhodobému, promyšlenému a sofistikovanému charakteru, způsobené škodě v řádu desítek milionů korun i absenci lítosti a očekávatelné sebereflexe ze strany obviněného. Podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku tak splněny nejsou a postup soudů obou stupňů považuje státní zástupce za správný a zákonný. 41. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 42. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájcům obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel. III. Přípustnost dovolání 43. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 44. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 45. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 46. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 47. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. 48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 49. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, náhradního trestu odnětí svobody za trest domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, peněžitého trestu, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu držení a chovu zvířat, trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, trestu zákazu přijímání dotací a subvencí, trestu zákazu pobytu, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a trestu vyhoštění na dobu určitou. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 51. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 52. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 53. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 54. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, nesprávné právní posouzení části skutku a nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. sice částečně odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. 55. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami, které směřují do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je namístě uvést, že přestože obviněný citoval přesné znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, tedy všechny jeho tři varianty, tak následně fakticky uplatnil jen třetí variantu tohoto dovolacího důvodu, když výslovně zmiňuje neprovedení navrhovaných podstatných důkazů (viz bod I dovolání). Obviněný se tedy dovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Proto se Nejvyšší soud zabýval jen třetí variantou tohoto dovolacího důvodu. 56. Konkrétně pak obviněný ve vztahu ke třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že soudy nižších stupňů zamítly jím opakovaně navrhované důkazy směřující k prokázání toho, že hlavní pachatel, tj. MUDr. Zbyšek Urban (dále též jen „zemřelý spoluobviněný“ či „hlavní pachatel“), se dopouštěl neoprávněného vykazování zdravotní péče i vůči jiným zdravotním pojišťovnám, a to nezávisle na jeho činnosti. Konkrétně zmiňuje zejména návrhy na vyžádání komplexních kontrol vykázaných výkonů u jiných zdravotních pojišťoven za období od roku 2005 do roku 2012, opatření revizní zprávy VZP vypracované na základě kontroly z roku 2013 vztahující se k předepisovaným zdravotnickým pomůckám a zjištění průměrných nákladů na jednoho pojištěnce vykázaných hlavním pachatelem v letech 2005–2012 u VZP a ZP MV. Tyto důkazy měly podle dovolatele zásadní význam pro posouzení existence, rozsahu a intenzity jeho účastenství na trestné činnosti hlavního pachatele a jejich neprovedením byla naplněna třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 57. Nejvyšší soud považuje k problematice tzv. opomenutých důkazů za vhodné nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 58. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 59. Nadto je v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě ještě třeba mít vždy na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 60. Z hlediska aplikace uvedených obecných závěrů na posuzovanou věc je namístě uvést, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se s důkazními návrhy obviněného, které nyní akcentuje v dovolání a které v průběhu trestního řízení opakovaně uplatnil, zabývaly a vypořádaly se s nimi, tedy neopomenuly je. Soud prvního stupně tak učinil pod body 124 a 129 odůvodnění svého rozsudku, kde podrobně objasnil, proč uvedené důkazy považoval z pohledu projednávané věci za nepodstatné, a jejich provedení tudíž zamítl. Odvolací soud se návrhem na doplnění dokazování o důkazy akcentované v dovolání rovněž zabýval, když tyto návrhy na doplnění dokazování jednak zamítl v rámci konaného veřejného zasedání o podaných odvoláních, jednak své úvahy přezkoumatelným způsobem rozvedl i pod body 58 a 59 odůvodnění svého rozsudku, kde se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, tedy že provedení těchto důkazů by ve světle výsledků již provedeného dokazování nemohlo zpochybnit spáchání podvodné trestné činnosti hlavního pachatele ke škodě ZP MV ani podíl obviněného na této trestné činnosti. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné na odůvodnění soudů nižších stupňů pro stručnost zcela odkázat. V tomto směru je třeba rovněž zdůraznit, že odvolací soud návrhům obviněného na doplnění dokazování – na rozdíl od soudu prvního stupně – zčásti vyhověl, když provedl řadu listinných důkazů, což z pohledu dovolacího soudu svědčí o tom, že se návrhy obviněného zabýval náležitým způsobem, a ani v nejmenším nelze mít za to, že by pouze převzal závěry učiněné soudem prvního stupně. 61. Ze shora uvedeného je tak zřejmé, že obviněným navrhované a v dovolání akcentované důkazy nemohou být tzv. opomenutými důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly a zamítnutí předmětných důkazů přiléhavě, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily. Nadto, uvedené důkazy nelze považovat ani za důkazy, kterými by měly být prokazovány rozhodné skutečnosti, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, který byl obviněnému kladen za vinu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavírá, že námitku obviněného směřující na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice shledal přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. 62. Bez ohledu na shora uvedené, stran tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů považuje ještě Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Pokud obviněný v dané souvislosti naznačuje, že provedení těchto důkazů by prokázalo, že zemřelý spoluobviněný realizoval předmětnou trestnou činnost bez jeho pomoci, tak je nutno poukázat na to, že touto argumentací se již zabývaly soudy nižších stupňů. Tyto i výslovně připustily, že se zemřelý spoluobviněný mohl dopouštět obdobné trestné činnosti i ve vztahu k jiným zdravotním pojišťovnám, tedy že to nelze vyloučit, když ovšem zároveň akcentovaly, že v nyní projednávané věci byla pomoc obviněného skutečností, která mu nepochybně umožňovala tuto trestnou činnost ve vztahu k ZP MV páchat v takovém rozsahu a po tak dlouhou dobu (7 let), aniž by ji kontrolní mechanismy pojišťovny odhalily. Nadto je třeba zdůraznit, že obviněný zcela pomíjí, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti výpovědi zemřelého spoluobviněného řádně a dostatečně zabývaly (viz body 118 až 124 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Závěr o jeho věrohodnosti pak nezaložily na prostém konstatování, že mu uvěřily, ale na skutečnosti, že jeho výpověď ohledně podílu dovolatele na předmětné trestné činnosti podporují další provedené důkazy (např. výpověď svědkyně U., ale především listinné důkazy – koupě bytu zemřelým spoluobviněným pro obviněného, prokázané úhrady dovolené spoluobviněným za dovolatele, způsob vyřizování stížností pojištěnců na neoprávněné úhrady zdravotní péče zemřelým spoluobviněným apod.). 63. Současně nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné alespoň ve stručnosti reagovat i na související námitky obviněného stran jeho vědomosti o výši způsobené škody, kterou hlavní pachatel způsobil poškozené ZP MV, a stran trvání jeho účastenství na trestné činnosti hlavního pachatele i po skončení jeho pracovního poměru u poškozené, které zmínil v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť dovolatel zmíněné výhrady vlastními dovolacími námitkami výslovně nečiní (viz bod I dovolání). Předně je třeba uvést, že obviněný byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. V případě pomoci k trestnému činu obecně platí, že není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavního pachatele, který zamýšlí ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu, že ví, že osobou, které jest nápomocen, bude poškozen (ohrožen) statek, který je z druhů právních statků trestním zákoníkem chráněných, jednáním (konáním nebo opomenutím), které je z druhů jednání trestním zákoníkem stíhaných (srov. R 4686/1933; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1237/2017, podle kterého návodce nemusí přímo znát totožnost budoucích poškozených) (ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 24 [Účastník]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 564, marg. č. 2). 64. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je namístě uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že dovolatel poskytoval hlavnímu pachateli pomoc cíleně, opakovaně a po dlouhou dobu, a to navíc za majetkovou odměnu. Za těchto okolností musel být minimálně srozuměn s tím, že jeho pomoc hlavnímu pachateli povede ke způsobení škody velkého rozsahu, tedy nejméně škody ve výši 10 000 000 Kč. Nelze totiž skutečně pominout, že trestná činnost byla páchána 7 let, přičemž i samotná výše „odměn“, které prokazatelně obviněný za svoji pomoc hlavnímu pachateli v předmětném období obdržel (byt, úhrada kuchyně a kuchyňského nábytku, úhrada nejméně 3 zahraničních dovolených, refundace mzdových nákladů V., opakované předávání částek v řadech 100 000 Kč, opakované „darování“ láhví luxusního alkoholu, úhrady útrat v restauracích) byla nadstandartní a obviněnému již z výše tzv. odměn muselo být zřejmé, že škoda způsobená pojišťovně musí být v řádu milionů, neboť i hlavní pachatel musel mít z trestné činnosti nepochybně majetkový prospěch. Nadto obviněný působil v daném období jako ředitel pobočky ZP MV v Plzni, takže nepochybně z pozice svého pracovního zařazení měl představu, jaké částky jsou hlavnímu pachateli zdravotní pojišťovnou vypláceny. Navíc je namístě uvést, že pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu se vyžaduje způsobení škody nikoliv nepatrné, tedy škody přesahující částku 10 000 Kč, kdy toliko ve vztahu k základní skutkové podstatě se vyžaduje úmyslná forma zavinění. Pokud jde o přičtení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 17 písm. a) tr. zákoníku postačí k jejich přičítání zavinění z nedbalosti, nevyžaduje-li zákon zavinění úmyslné. Toto pravidlo se uplatní rovněž u účastenství, neboť podle § 24 odst. 2 tr. zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užijí ustanovení o odpovědnosti a trestnosti pachatele, nestanoví-li trestní zákon něco jiného. Za této situace nelze dovozovat, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud dovolateli přičetly způsobenou škodu v rozsahu zjištěném u hlavního pachatele, aniž by bylo nutné prokazovat jeho úmysl ve vztahu k přesné výši této škody. Postačuje, že s ohledem na povahu, rozsah a dobu poskytované pomoci byl dovolatel přinejmenším v nedbalostním vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Nadto vzhledem ke všem okolnostem případu, respektive výsledkům dokazování soudy shledaly u dovolatele úmyslné zavinění i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu (blíže viz bod 74 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 140 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožnil. 65. K námitce obviněného, podle níž je jeho trestní odpovědnost objektivně vyloučena po 30. 9. 2012, kdy skončil jeho pracovní poměr u poškozené zdravotní pojišťovny, je třeba uvést následující. Předně je třeba uvést, že na tuto námitku již reagoval soud prvního stupně (viz bod 130 odůvodnění jeho rozsudku) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho závěry odkazuje. Pokud dovolatel namítá, že se soudy nezabývaly rozsahem jednání hlavního pachatele uskutečněného bez jeho další součinnosti, přehlíží, že trestní odpovědnost účastníka není podmíněna souběžným či kontinuálním jednáním s hlavním pachatelem po celou dobu páchání trestné činnosti, nýbrž již samotným poskytnutím pomoci, která objektivně usnadnila nebo umožnila její páchání, a jejíž účinky přetrvávaly i v pozdějším období. 66. Následně se dovolací soud zabýval obviněným tvrzeným nesprávným právním posouzením skutku, resp. jeho části. Výhrady obviněného směřují proti právní kvalifikaci jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině pod body II/B 1–7 a II/C 1–25. Jedná se o případy, kdy hlavní pachatel vykázanou domácí zdravotní péči poskytl, respektive poskytl částečně, tj. nikoli v deklarovaném rozsahu, avšak bez doporučení příslušného lékaře. Dovolatel má za to, že v těchto případech nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, neboť na straně poškozené nevznikla škoda. Argumentuje tím, že pokud byla domácí zdravotní péče pojištěncům skutečně poskytnuta, jednalo se o reálné plnění mající hodnotu, a proto nemohla na straně zdravotní pojišťovny vzniknout majetková újma odpovídající vyplacené úhradě. Absence doporučení příslušného lékaře může podle obhajoby zakládat porušení právních předpisů upravujících podmínky úhrady zdravotní péče, nikoli však naplnění znaků trestného činu podvodu. Právní závěry soudů obou stupňů jsou podle obviněného ve vztahu k těmto částem skutku nesprávné, což má dopad i na trestní odpovědnost jeho jakožto účastníka a zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Taková argumentace je sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná. 67. Nejvyšší soud považuje předně za nutné uvést, že uvedenou námitku obviněný vznesl již v rámci odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a odvolací soud se s ní vypořádal. V tomto směru lze odkázat na bod 62 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud akcentoval, že pokud si hlavní pachatel byl nutně vědom toho, že bez splnění podmínky předchozí indikace příslušným lékařem podle § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), mu domácí zdravotní péče ze strany pojišťovny nebude uznána a uhrazena, bylo zcela vyloučeno, aby domácí zdravotní péče, byť realizovaná, byla hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Takže, pokud při jejím vykazování nepravdivě tvrdil její indikaci ze strany oprávněných lékařů, uváděl poškozenou v omyl. Odvolací soud tedy uzavřel, že na posouzení této části jednání zemřelého spoluobviněného jako pokračujícího jednání trestného činu podvodu nemá žádný vliv to, že domácí zdravotní péče byla fakticky realizována, neboť právě pouze při splnění výše uvedené zákonné podmínky, bez ohledu na to, zda tato péče byla realizována nebo nikoliv, se jedná o službu hrazenou ze zdravotního pojištění. Jinak řečeno, bez splnění podmínek § 22 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (předchozí doporučení praktického lékaře či ošetřujícího lékaře) nemohlo dojít k proplacení domácí zdravotní péče, i kdyby byla fakticky poskytnuta. Toto bylo známo jak zemřelému spoluobviněnému, tak i dovolateli, a to nepochybně z pozice jeho pracovního zařazení, takže nepravdivým uvedením doporučení praktického lékaře k jejímu poskytování uvedl zemřelý obviněný zdravotní pojišťovnu v omyl. 68. S ohledem na obsah dovolací argumentace dovolací soud dále připomíná, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč. K objektivní stránce uvedeného zločinu je vhodné dodat, že ta se skládá ze tří znaků: 1) pachatel uvede jiného v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici; a tím 2) vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu; a 3) dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu vyžaduje existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podvodu v základní skutkové podstatě, jak již bylo naznačeno, vyžaduje úmysl; nevyžaduje se však se úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale postačí i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V případě kvalifikované skutkové podstaty, respektive zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, pak postačí i nedbalost ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku. 69. Byť se nejedná o zcela shodnou skutkovou situaci, nelze pominout, že Nejvyšší soud se posouzením podvodného jednání spočívajícího ve vylákávání úhrad od zdravotní pojišťovny mimo zákonné podmínky veřejného zdravotního pojištění ve své rozhodovací praxi již zabýval a konstatoval, že pokud pachatel podvodným jednáním vyláká vydání léků v lékárně tím, že je sám připíše do lékařského předpisu (receptu), který lékař vystavil na jiné léky nebo na jejich menší množství, přičemž lékárna mu vydá takto připsané léky a poté příslušná zdravotní pojišťovna na ně poskytne lékárně finanční úhradu, je takto uhrazená částka škodou způsobenou trestným činem podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. V takovém případě jde totiž o úhradu poskytnutou mimo podmínky veřejného zdravotního pojištění, přičemž o uhrazenou částku byl zkrácen majetek zdravotní pojišťovny, která je povinna hradit cenu léčiv na základě lékařského předpisu (receptu), který stanovuje, jaký lék, v jakém množství a v jakých jednotkách má být pojištěnci (pacientovi) vydán, a je tak povinna činit pouze na základě rozhodnutí lékaře, který vydal lékařský předpis (recept). Obohacení pachatele zde spočívá v tom, že na základě jeho podvodného jednání mu byly vydány léky, na které neměl nárok, a výše tohoto obohacení odpovídá hodnotě vydaných léků, které pachateli lékař nepředepsal, popřípadě snížené o částku, kterou pachatel uhradil při výdeji léků (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 784/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2012). Předmětné rozhodnutí je přiměřeně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. 70. Z pohledu shora naznačených východisek lze konstatovat, že obviněný v projednávané věci napomáhal hlavnímu pachateli, který se dopustil podvodného jednání vůči zdravotní pojišťovně při vykazování realizované domácí zdravotní péče, a to tím, že nepravdivě deklaroval existenci doporučení této péče ze strany oprávněných lékařů, ačkoliv si byl vědom toho, že tito lékaři uvedenou péči neindikovali, a nebyla tedy splněna základní zákonná podmínka pro její úhradu. Jednání hlavního pachatele tak spočívalo ve vylákání finančního plnění od zdravotní pojišťovny mimo zákonné podmínky veřejného zdravotního pojištění, čímž došlo ke zkrácení majetku zdravotní pojišťovny. Ta je totiž oprávněna, ale současně i povinna hradit zdravotní péči výlučně při splnění zákonem stanovených podmínek, které vymezují, zda, v jakém rozsahu, za jakých okolností a za jaké výkony má být zdravotnickému zařízení poskytnuta úhrada z veřejného zdravotního pojištění. Obohacení hlavního pachatele spočívalo v tom, že mu byly na základě jeho podvodného jednání proplaceny úhrady za zdravotní úkony, na něž neměl právní nárok. Výše škody pak odpovídá částkám, které byly zdravotní pojišťovnou fakticky uhrazeny hlavnímu pachateli, případně alespoň hlavním pachatelem neoprávněně uplatněny k proplacení. 71. Nejvyšší soud nemůže v tomto směru přisvědčit ani námitce obviněného, podle níž měla být ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, která byla aplikovaná v projednávané věci, posuzována optikou čl. 28 Listiny. Je tomu tak proto, že čl. 28 Listiny se vztahuje výlučně na pracovněprávní vztahy a právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci. Právní vztah mezi lékařem provozujícím soukromou lékařskou praxi, resp. zdravotnickým zařízením vystupujícím jako osoba samostatně výdělečně činná, a zdravotní pojišťovnou, založený na smluvním základě a podléhající zákonné úpravě úhrad zdravotní péče, však pracovněprávní povahu nemá, a čl. 28 Listiny se na něj proto nevztahuje. 72. Pokud dovolatel argumentuje lidskoprávním rozměrem věci, je třeba současně připomenout, že právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky z veřejného pojištění je podle čl. 31 Listiny garantováno pouze za podmínek stanovených zákonem. Právo na ochranu zdraví patří mezi sociální práva, u nichž má zákonodárce širší prostor pro jejich vymezení (čl. 41 odst. 1 Listiny), přičemž rozsah poskytovaného plnění je nutně limitován ekonomickými možnostmi státu. Posuzování zdravotní politiky státu či systému úhrad zdravotní péče soudům nepřísluší, nedojde-li současně k porušení ústavně zaručených práv, k němuž v projednávané věci zjevně nedošlo. 73. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že rovněž námitky obviněného směřující na nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice shledal přípustnými, avšak zjevně neopodstatněnými. 74. Dovolatel rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř, když namítá uložení nepřiměřeně přísného trestu, přestože si je vědom, že mu byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby. V tomto směru následně výslovně odkazuje na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, která umožňuje napadnout v rámci dovolacího řízení i výrok o uloženém trestu bez ohledu na znění § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. Následně dovozuje naplnění takové situace z toho, že v předmětné věci došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž poté svoji argumentaci v tomto směru rozvádí. Svoji dovolací argumentaci uzavírá tím, že soudy nižších stupňů měly při ukládání trestu v jeho věci aplikovat ustanovení § 58 odst. 1 a odst. 8 tr. zákoníku. 75. Nejvyšší soud předně uvádí, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, když tento byl v dané věci ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 10 let. Nakonec této skutečnosti si je vědom i sám dovolatel, když toto v dovolání výslovně připouští. Pokud se týká námitky obviněného stran neaplikování § 58 odst. 1, 8 tr. ř., je nutno především uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 7 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný, což není případ dovolatele. Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3, 4, 6, 8, 9 § 58 tr. zákoníku obligatorní. V této souvislosti je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4.2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. V tom bylo výslovně konstatováno, že námitka spočívající v argumentaci, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 3, 4, 6, 8 nebo 9 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. 76. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. V tomto nálezu Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod, nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestního kolegia tohoto soudu. Nejvyšší soud je toho názoru, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3Tdo 668/2007, v současné době již neodůvodňuje postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů (předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu). Uvedené usnesení je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před jeho vydáním i po něm Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena schválením trestním kolegiem a publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Uzavřel, že jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat. Za této situace, a se zřetelem k tomu, že šlo o názor učiněný o procesnímu právu, rozhodující senát Nejvyššího soudu neshledal důvod pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024). 77. Současně lze ovšem připustit, že určitý průlom do možnosti přezkumu uloženého trestu v rámci dovolacího řízení, a tedy i možnosti úspěšného uplatnění námitky stran neaplikování § 58 odst. 1, 2, 3, 4, 6 nebo 7, 8, 9 tr. zákoníku je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Není pochyb o tom, že se obviněný dovolává toho, že v jeho věci byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí. Předně je vhodné uvést, že podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, z čehož vyplývá, že každý zásah do práv a svobod jednotlivce musí být náležitě ospravedlněn. 78. V trestním právu takové opodstatnění a odůvodnění zásahu ze strany soudu do základních práv a svobod obviněného představuje účel trestu. Jelikož zákonodárce v tr. zákoníku výslovně nevyjádřil účel trestání, tak se v soudní praxi nalézá ospravedlnění pro zásahy do základních práv a svobod jedinců při výkonu trestní justice cestou interpretace principů a zásad pro ukládání trestů, a to zejména principu proporcionality (§ 38 odst. 1 tr. zákoníku) a principu ultima ratio, neboli subsidiarity (přísnější) trestní represe (§ 38 odst. 2 tr. zákoníku). Jedním z účelů trestu přiměřeného k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je spravedlivé potrestání viníka (trestá se, protože bylo spácháno zlo). Nová koncepce trestání, která se projevuje v tr. zákoníku zejména formulací principu ultima ratio, zdůrazněním alternativních trestů a promítnutím zásad pro trestání jak do ustanovení o ukládání trestů obecně, tak do ustanovení o jednotlivých trestech zvláště, umožňuje účinnější dosahování též konsekvencionalistických (důsledkových) účelů trestání – účinně chránit společnost, předcházet trestné činnosti, odškodnit oběti (srov. § 38 odst. 3 tr. zákoníku). Každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) musí nicméně sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio, a to i v případě, že by soud v konkrétní situaci shledal, že některý z konsekvencionalistických (důsledkových) účelů – například odstrašení potenciálních pachatelů, začlenění odsouzeného do terapeutického programu za účelem nápravy (rehabilitace) – by vyžadoval trest pro odsouzeného citelnější, respektive trest více omezující jeho základní práva a svobody [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)]. 79. V soudní praxi představuje ústavněprávní minimum z pohledu požadavku náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů, požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu. Význam práva na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu má hned tři roviny. Je korelátem práva účastníka řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky, aby na ně dostal od soudu náležitou odpověď. Představuje zároveň jednu ze záruk, že výkon spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování soudů je kontrolované veřejností. Vytváří rovněž předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757-758; obdobně též DRÁPAL, J. Odůvodnění trestů: Argumenty pro a proti detailnímu odůvodnění trestů. Státní zastupitelství, č. 5/2019, s. 15 an.). Atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. 80. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti předmětné dovolací argumentace. Jak již bylo naznačeno, obviněný nepřiměřenost uloženého trestu dovozuje zejména z délky probíhajícího trestního řízení, když dovodil, že v jeho věci trvaly průtahy 116 měsíců. Nejvyšší soud obecně považuje nejprve za nutné uvést, že závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti délky trestního řízení nelze mechanicky posoudit jen samotnou délkou trestního řízení, je nutno si určit počátek a konec trestního řízení a zároveň vyhodnotit konkrétní okolnosti projednávané věci, a to jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, jako např. složitost věci, chování obviněného, postup orgánů činných v trestním řízení, ale např. i okolnosti objektivní povahy (např. nutnost změny senátu, nutnost vyřizovat vazební věci přednostně apod.), význam věci pro obviněného a také počet stupňů soudní soustavy, u kterých se věc řešila (viz přim nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/2024). 81. Nejvyšší soud předně musí odmítnout tvrzení obviněného o nepřiměřenosti délky předmětného trestního řízení z pohledu tvrzení, že průtahy v předmětné věci trvaly 116 měsíců. Lze skutečně připustit, že úkony trestního řízení (dále jen „ZUTR“) byly v dané věci zahájeny již 13. 3. 2013 (viz č. l. 261 spisu KS v Plzni sp. zn. 34 T 11/2015), kdy ovšem tyto úkony se týkaly jen osoby zemřelého spoluobviněného, ohledně něhož byla podána samostatná obžaloba 21. 9. 2015, nikoliv obviněného. Jinak vyjádřeno, ZUTR se týkal toliko podezření ze spáchání trestné činnosti zemřelým spoluobviněným, nikoliv osoby obviněného. V tomto směru je třeba zdůraznit i skutečnost, že i v rámci trestního oznámení, ale i jejich doplňků byl vždy za osobu podezřelou označován jen zemřelý spoluobviněný. Jinak vyjádřeno, žádná další osoba, která by se mohla na páchání trestné činnosti podílet, nebyla v tomto trestním oznámení a jeho doplňcích zmiňována, tedy pojišťovna neměla v době podávání trestního oznámení a jeho doplňků žádné podezření, že na páchání trestné činnosti by se mohl účastnit nějaký její pracovník. K prověřování případné trestné činnosti dovolatele prokazatelně došlo až v březnu 2017 (viz č. l. 6386 spisu KS v Plzni sp. zn. 34 T 3/2018), tedy poté, co vůči zemřelému spoluobviněnému bylo zahájeno další trestní stíhání, které představovalo pokračování v trestné činnosti, ohledně které již byla podána na zemřelého obviněného obžaloba, a dokonce již bylo rozhodnuto soudem prvního stupně (rozsudek ze dne 14. 10. 2016, č. j. 34 T 11/2015-5680) a věc byla předložena odvolacímu soudu. K zahájení úkonů trestního řízení vůči obviněnému došlo v podstatě ihned poté, co zemřelý spoluobviněný po zahájení dalšího trestního stíhání své osoby se poprvé zmínil o aktivní účasti obviněného na páchání trestné činnosti, což následně vedlo k zahájení trestního stíhání obviněného (6. 11. 2017) a poté k podání obžaloby na obviněného a spoluobviněného zemřelého (dne 16. 3. 2018) ve věci vedené pod sp. zn. 34 T 3/2018 pro předmětnou trestnou činnost. Lze tedy mít za to, že doba přípravného řízení vůči obviněnému v žádném případě nebyla nepřiměřeně dlouhá, naopak vzhledem k rozsahu trestné činnosti lze mít za to, že se jednalo o dobu spíše kratší, než je obvyklé v obdobných věcech. 82. Pokud se týká skutečnosti, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno až 5 let po spáchání předmětné trestné činnosti, toto bylo vyvoláno objektivními skutečnostmi a nelze je snad přičítat k tíži orgánům činným v přípravném řízení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v okamžiku zahájení úkonů trestního řízení (dne 13. 3. 2013) nebylo o úloze obviněného při páchání trestné činnosti nic známo, když podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti se týkalo zemřelého spoluobviněného, který provozoval soukromou ambulantní péči a podvodně vykazoval lékařskou péči vůči ZP MV. Zde je namístě uvést, že zemřelý spoluobviněný původně spáchání trestné činnosti zcela popíral, takže o podílu obviněného na páchání trestné činnosti vůbec nehovořil a ani žádné v té době zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by se mohl obviněný na spáchání trestné činnosti podílet a jakým konkrétním způsobem. Jinak vyjádřeno, až do doby, kdy zemřelý spoluobviněný změnil postoj ke spáchané trestné činnosti, neměly orgány činné v přípravném řízení nejen důvod zahájit úkony trestního řízení vůči obviněnému, ale zejména možnost objasnit spáchání trestné činnosti obviněným. Je tomu tak proto, že způsob páchání trestné činnosti ze strany obviněného byl skrytý, tento v podstatě byl při páchání trestné činnosti v kontaktu jen se zemřelým spoluobviněným. Tedy jen zemřelý spoluobviněný mohl objasnit podíl obviněného na spáchané trestné činnosti a jen právě změna jeho postoje vedla k tomu, že orgány činné v přípravném řízení mohly provést nezbytné šetření a opatřit i další důkazy, které potvrzovaly výpověď zemřelého spoluobviněného a umožňovaly zahájení trestního stíhání obviněného. Nadto je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost za předmětný trestný čin zaniká uplynutím 15 let [§ 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Lze mít za to, že již stanovením doby promlčení trestní odpovědnosti dal zákonodárce najevo, že vzhledem k závažnosti tohoto trestného činu vyjádřeného délkou promlčení trestní odpovědnosti trvá zájem státu na vedení trestního stíhání po velmi dlouhou dobu. Takže samotná skutečnost, že k zahájení úkonů trestního řízení došlo až po 5 letech, tedy v 1/3 promlčecí doby trestní odpovědnosti, nemůže vést k závěru, že by toto snad snižovalo závažnost jednání obviněného. 83. Stran námitky, ohledně délky řízení před soudy nižších stupňů, je třeba uvést, že ani zde neshledal Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci odpovídající. Obviněný předně poukazuje na to, že od nápadu obžaloby do prvního odsuzujícího rozsudku uplynula doba 33 měsíců. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že samotnou tuto délku nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou. Předně není pochyb o tom, že se jednalo o věc skutkově náročnou (doba páchání trestné činnosti a počet útoků). Současně je třeba zdůraznit, že původně věc napadla pod sp. zn. 34 T 3/2018 dne 16. 3. 2018, když již dne 17. 4. 2018 došlo ke spojení této věci s věcí vedenou pod sp. zn. 34 T 11/2015, když první hlavní líčení bylo nařízeno na 18. 9. 2018. Nejvyšší soud lhůtu mezi rozhodnutím o spojení věci a konáním prvního hlavního líčení považuje za přiměřenou, a to vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost, kdy první hlavní líčení bylo nařízeno již dne 9. 5. 2018. Lze mít za to, že doba mezi nařízením hlavního líčení a dnem konání prvního hlavního líčení odpovídala tomu, že ve věci byli dva obvinění, kdy vlastní studium spisu a příprava na hlavní líčení vyžadovala přiměřenou dobu, když zároveň musel senát rozhodovat a vyřizovat souběžně další věci. Soud prvního stupně pak v dané věci opakovaně nařizoval hlavní líčení, kdy celkově proběhlo do vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku 12 hlavních líčení, přičemž hlavní líčení se konala vždy několik dní (celkem 36 pracovních dní). Současně není pochyb o tom, že v rámci těchto hlavních líčení proběhlo rozsáhlé dokazování, které bylo ovlivněno i tím, že obhajoba navrhovala i doplnění dokazování o řadu důkazů, které nebyly navrhovány v obžalobě. Proto na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že mezi nápadem obžaloby a vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku dne 4. 1. 2021 nedošlo k žádným průtahům na straně soudu prvního stupně a že tato doba je zcela odpovídající. 84. Průtahy neshledal Nejvyšší soud ani v tom, že odvolací soud o podaných odvoláních rozhodl 11 měsíců po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Z předloženého spisového materiálu je patrno, že trestní věc obviněného byla předložena odvolacímu soudu dne 31. 8. 2021 (viz č. l. 8309 spisu KS v Plzni sp. zn. 34 T 11/2015), když v době mezi vyhlášením rozsudku do předložení věci odvolacímu soudu došlo k písemnému vyhotovení rozsudku, jeho rozeslání a následně k realizaci úkonů ze strany tohoto soudu souvisejících s podanými odvoláními. Tuto dobu považuje Nejvyšší soud za přiměřenou rozsahu písemného vyhotovení rozsudku (308 stran), ale i skutečnosti, že písemné vyhotovení rozsudku realizoval přísedící, když v dané věci bylo i vzhledem k rozsáhlosti celé věci vyhověno opakované žádosti o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku do 30. 6. 2021 (viz č. l. 7941 a 7962 spisu KS v Plzni sp. zn. 34 T 11/2015). Rovněž dobu mezi předložením věci soudem prvního stupně odvolacímu soudu a rozhodnutím soudu odvolacího nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou (4 měsíce). 85. Obecně z pohledu námitek obviněného stran zvoleného postupu soudu prvního stupně při vyhlašování prvního odsuzujícího rozsudku a s tím souvisejícího procesního pochybení tohoto soudu je nutno zdůraznit následující skutečnosti. Předně je třeba uvést, že v dané věci došlo ke zcela neobvyklé situaci, neboť během vyhlašování prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, který měl být vyhlašován několik dní, byl obviněný po prvním dni vyhlašování rozsudku, kdy byla vyhlášena jen část skutku, kterým byl uznán vinným, prokazatelně hospitalizován v nemocnici. Dovolateli tedy bránily objektivní skutečnosti v tom, aby se mohl zúčastnit pokračování v hlavním líčení. Obviněný pak nedal souhlas s pokračováním ve vyhlášení zbývající části rozsudku v jeho nepřítomnosti a trval na svojí osobní účasti, takže soud prvního stupně nepokračoval ve vyhlašování rozsudku. Zároveň došlo k tomu, že v průběhu hospitalizace obviněného ukončil předseda senátu soudu prvního stupně své působení u soudu prvního stupně (zbývající část rozsudku byla vyhlášena za přítomnosti nové předsedkyně senátu, která se ovšem na rozhodování věci nepodílela). Pokud za naznačené situace soud prvního stupně zvolil určité procesní řešení této situace, které ovšem odvolací soud nerespektoval a shledal ho vadným, tak to podle Nejvyššího soudu neznamená, že by zvolení nesprávného právního postupu představovalo nedůvodné průtahy ve věci, které lze zaviněně přičítat k tíži soudu, a to zejména za situace, pokud ohledně způsobu řešení naznačeného problému neexistovalo v té době žádné rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, které by naznačenou otázku řešilo. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 5. 1. 2022. 86. Následně pak soud prvního stupně musel zopakovat celé dokazování, když obviněný vzhledem ke změně obsazení senátu trval podle § 219 odst. 3 tr. ř. na tom, aby celé hlavní líčení proběhlo znovu. Ve věci proběhla řada hlavních líčení, která byla konána několik dní a opětovně bylo provedeno rozsáhlé dokazování, kdy obviněný měl řadu důkazních návrhu nad důkazní návrhy uvedené v obžalobě (celkem se konalo 12 hlavních líčení). Nový rozsudek byl vyhlášen dne 10. 7. 2023. Tuto dobu lze rovněž nepochybně považovat za přiměřenou a odpovídající závažnosti a rozsáhlosti celé věci. Lze připustit, že mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a písemným vyhotovením rozsudku uplynula určitá doba (rozsudek byl vyhotoven v listopadu 2023), když ovšem předně byl v meziobdobí spis předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí podle § 174a odst. 7 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v účinném znění (spis byl vrácen dne 10. 8. 2023), a současně předsedkyně senátu řádně požádala o prodloužení lhůty (viz č. l. 8819 spisu KS v Plzni sp. zn. 34 T 11/2015) k vypracování rozsudku z důvodů, že v meziobdobí čerpala řádnou dovolenou, musela rozhodovat v jiných věcech, které jí byly přiděleny a byly vazební, a jednak rozsáhlosti celé věci. Na rozdíl od obviněného neshledává Nejvyšší soud, že by skutečně došlo k nedůvodným průtahům ve věci mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a jeho písemným vyhotovením, když je zcela obvyklé, že předseda senátu, který ve věci rozhoduje musí souběžně rozhodovat více věcí, kdy právě vazební věci musí vyřizovat přednostně (lhůty možnosti trvání vazby), kdy nelze ani pominout rozsáhlost předmětné věci, kdy rozsudek má 214 stran a z toho vlastní odůvodnění činí 138 stran. Spis pak byl předložen odvolacímu soudu dne 15. 12. 2023. 87. Samotnou dobu mezi předložením spisu odvolacímu soudu a rozhodnutím odvolacího soudu dne 24. 3. 2025 lze považovat sice za delší, ovšem nikoliv postiženou nedůvodnými průtahy ze strany tohoto soudu. Předně je třeba uvést, že ve věci bylo podáno více odvolání (odvolání obviněného, státního zástupce, ale i zúčastněných osob), když odvolací soud si musel zároveň nejprve jako předběžnou otázku vyřešit, kdo v dané věci má postavení zúčastněné osoby, tedy zda toto postavení má J. D. a R. D. a tomu přizpůsobit svůj další procesní postup. Současně není pochyb o tom, že věc byla skutkově náročná a že odvolací soud musel zároveň řešit další přidělené věci a zároveň nastudovat předloženou věc, aby mohl reagovat na jednotlivé námitky uplatněné v podaných odvoláních, včetně posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování. Rozsudek odvolacího soudu pak byl vyhotoven v září 2025, když předseda senátu odvolacího soudu řádně požádal o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku (viz č. l. 9137, 9139 spisu KS v Plzni sp. zn. 34 T 11/2015), což jednak odůvodnil rozsáhlostí věci, ale zejména nutností rozhodovat v jiných vazebních věcech a nutností přednostního vyhotovování rozhodnutí o vazbě a ve vazebních věcech, když lhůta byla prodloužena do 30. 9. 2025. Rozsudek pak byl v prodloužené lhůtě řádně vyhotoven. 88. Z pohledu těchto shora prezentovaných závěrů je možno skutečně připustit, že k pravomocnému rozhodnutí ohledně trestné činnosti obviněného skutečně došlo 13 let po spáchání trestné činnosti a více než 7 let po zahájení trestního stíhání obviněného. Proto lze do jisté míry přisvědčit námitce dovolatele, že trestní řízení trvalo delší dobu, než je zpravidla obvyklé v obdobných věcech. Na rozdíl od tvrzení obviněného má ovšem Nevyšší soud za to, že délka probíhajícího trestního řízení byla v rozhodující míře ovlivněna objektivními skutečnostmi, nikoliv zaviněnými průtahy na straně soudů. Zde je třeba opětovně akcentovat, že při posuzování přiměřenosti délky trestního řízení je i podle judikatury ESLP třeba vždy vzít v úvahu okolnosti případu, kdy je nezbytné přihlížet ke složitosti věci, k chování pachatele, k postupu státních orgánů ve věci a také k tomu, o co se ve stěžovatelově sporu jedná (např. věc E. proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc C. proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc I. S. r. l. proti Itálii, č. 12088/86, rozsudek ze dne 27. 2. 1992; věc K. proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; věc W. proti Polsku, Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1997). Současně je třeba zdůraznit, že soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 4 Tdo 708/2021). 89. Jak již bylo naznačeno, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 640/2013). Jinak vyjádřeno, právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je, jak již bylo naznačeno, nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky. Podle nyní účinného znění článku 10 Ústavy (od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právní řád České republiky obsahuje ještě několik dalších ustanovení, ve kterých je zakotveno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Tímto ustanovením je především čl. 38 odst. 1 Listiny, ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů a rovněž § 2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality) odráží požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji. 90. Současně je ovšem nutno uvést, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u ESLP, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje ESLP v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). 91. I rozhodovací praxe Ústavního soudu je s touto judikaturou ESLP v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). 92. Jak již bylo naznačeno, v případech porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje ESLP porušení Úmluvy, případně přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění. ESLP za dostatečnou formu kompenzace považuje i zmírnění trestu na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států, jestliže je zmírnění trestu použito výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek E. proti Německu ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, srov. též REPÍK, B. ŘEPÍK: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty k řízení. Bulletin advokacie, 6–7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má také ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. proti Norsku, č. 26390/95, pak tento soud formuloval vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. 93. Jak již bylo naznačeno, obecně platí, že při posuzování dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje obecné východisko pro řešení této otázky. Na každý případ je nezbytné nahlížet individuálně v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně, při úvaze o trestu k celkové délce trestního řízení a trestního stíhání obviněného přihlédl, byť skutečně délka trestního stíhání obviněného byla zaviněna především objektivními skutečnostmi, nikoliv nedůvodnými průtahy ze strany soudů (viz body 144 až 145 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně při úvaze o trestu předně akcentoval polehčující a přitěžující okolnosti, když výslovně ovšem uvedl, že právě zjištěné přitěžující okolnosti by vedly k tomu, že trest odnětí svobody by se měl pohybovat rozhodně nad polovinou zákonné trestní sazby (tj. trest odnětí svobody v trvání od 7, 5 roků výše). Následně ovšem tento soud výslovně poukázal na věk obviněného (70 let) a dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, když tento soud výslovně akcentoval, že i přes jistou komplikovanost a rozsah trestné činnosti byla doba vedení trestního stíhání nepřiměřeně dlouhá. Právě tyto skutečnosti výslovně vedly soud prvního stupně k tomu, že obviněnému uložil trest odnětí svobody jen jeden rok nad dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené § 209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. a že mu neuložil peněžitý trest, ačkoliv jeho uložení by bylo zcela namístě. Tento soud poukázal dále na to, že obviněnému by za nepřiměřenou délku řízení nepochybně náleželo právo na určité finanční odškodnění, což právě soud zohlednil tím, že mu neuložil peněžitý trest (blíže viz bod 145 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, na rozdíl od tvrzení obviněného se soud prvního stupně délkou probíhajícího trestního řízení a délkou trestního stíhání výslovně zabýval a objasnil, jak k těmto skutečnostem, včetně věku obviněného, přihlédl při ukládání druhu a výměry trestu. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně, byť s určitými výhradami, ztotožnil (viz body 75 až 81 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), když i zdůvodnil, proč v dané věci neshledal důvody pro použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku. 94. Nejvyšší soud se s úvahami, a to zejména soudu prvního stupně, zcela ztotožnil, takže lze odmítnout tvrzení obviněného, že soudy při stanovení druhu a výše trestu délce probíhajícího trestního řízení a stíhání nedaly výraz v uložených trestech a že výslovně neuvedly, jak k tomu při ukládání trestu přihlédly. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že byť skutečně lze připustit, že dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a samotnou délku trestního stíhání lze považovat za delší, než bývá zpravidla obvyklé, tak ji ovšem skutečně nelze považovat za natolik vybočující, že by odůvodňovala použití § 58 odst. 1, 8 tr. zákoníku. 95. Zde je namístě uvést, že pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí být splněny tři nezbytné podmínky: a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň (srov. přiměřeně SR, 2001, č. 14). Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, vždy ovšem bude stačit alespoň jedno z nich. Možnosti uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku je ve všech případech nutné posuzovat vždy přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli, přičemž jednotlivé situace je obtížné vzájemně porovnávat a paušalizovat (srov. rozhodnutí pub. pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.). Poměry pachatele jsou trvalejší osobní charakteristiky, které pachatele popisují jako objekt trestu (např. věk, rodinné poměry, předchozí trestní minulost) a obvykle se neprojevují ve způsobu spáchání činu ani nemění jeho základní škodlivost pro společnost, zatímco okolnosti případu se vztahují ke konkrétnímu spáchání trestného činu a přímo ovlivňují stupeň jeho nebezpečnosti (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností). S povahou činu se bezprostředně pojí jeho závažnost a ta vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat např. existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností. Pokus se týká délky trestního řízení, jedná se o skutečnost, která odpovídá zákonnému znaku „okolnosti případu“ obsaženému v § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti délky trestního řízení ovšem nelze mechanicky posoudit jen samotnou délkou trestního řízení, jak již bylo naznačeno, je nutno si určit počátek a konec trestního řízení a zároveň vyhodnotit konkrétní okolnosti projednávané věci, a to jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (viz přim. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/2024). 96. Z pohledu shora uvedeného je třeba opětovně akcentovat, že v předmětné trestní věci se jednalo o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost páchanou po dlouhou dobu (7 let), což je doba, která není při páchání obdobné trestné činnosti obvyklá, když zpravidla bývá výrazně kratší z důvodu toho, že všechny velké společnosti mají určité kontrolní mechanismy. Trestná činnost byla páchaná dvěma pachateli, přičemž způsobu páchání této trestné činnosti lze přiznat rafinovanost a sofistikovanost. Nelze totiž skutečně pominout, že to byl právě obviněný, jehož úloha při páchání předmětné trestné činnosti byla velmi významná a nepochybně umožnila zemřelému spoluobviněnému páchání trestné činnosti po tak dlouhou dobu a v takovém rozsahu. Jinak vyjádřeno, pomoc obviněného pro úspěšné páchání trestné činnosti byla rozhodující a přesahovala obvyklou formu účastenství ve formě pomoci. Obviněný totiž byl zaměstnanec ZP MV, tedy subjektu, na jehož úkor se měl zemřelý spoluobviněný obohatit, kdy působil v daném období jako ředitel pobočky v Plzni, v jejímž obvodu zemřelý spoluobviněný poskytoval zdravotní péči. Dovolatel právě z titulu svého postavení zajišťoval, že nebudou probíhat řádné kontroly vykazované zdravotní péče, přebíral od zemřelého spoluobviněného diskety s výkazy poskytované zdravotní péče, které neodpovídaly skutečnému výkonu, čehož si byl obviněný vědom. Současně ale i zajišťoval, že případné stížnosti na zemřelého spoluobviněného ze strany pojištěnců budou vyřízeny tak, aby se na neoprávněné vykazování péče nepřišlo. Jinak řečeno, obviněný prokazatelně zneužil své pracovní pozice k tomu, aby zajistil, že vůči zemřelému spoluobviněnému nebudou fungovat kontrolní mechanismy pobočky ZP MV v Plzni, které právě měly zajistit, aby nedocházelo k podvodnému a neoprávněnému vykazování poskytnuté zdravotní péče, a které by podvodné jednání ze strany zemřelého spoluobviněného odhalily dříve. Obviněný tedy využil své pracovní pozice ke ztížení odhalení trestné činnosti. To vše činil proto, aby mohl na páchání trestné činnosti zemřelým spoluobviněným participovat, když za svoji účast na páchání trestné činnosti pravidelně přijímal nejen finanční plnění, ale i plnění nemovitostí a movitými věcmi. 97. Pokud obviněný akcentuje svojí dosavadní trestní bezúhonnost je třeba zdůraznit, že k této skutečnosti bylo přihlédnuto v rámci ukládání trestu odnětí svobody jako k polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. p) tr. zákoníku. Nadto je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný po spáchání trestné činnosti žil bezúhonný život, nelze přeceňovat, neboť je nepochybné, že páchání trestné činnosti nepochybně souviselo s pracovním zařazením obviněného, kdy v okamžiku, kdy jeho pracovní poměr u ZP MV skončil, přišel o možnost páchání předmětné trestné činnosti. Současně je třeba akcentovat, že obviněnému přitěžovala řada přitěžujících okolností, na které již poukázaly soudy nižších stupňů (obviněný zneužil a využil svého pracovního zařazení, délka páchání trestné činnosti, ziskuchtivost, páchaní trestné činnosti s rozmyslem). 98. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že samotná délka trestního řízení v kombinaci s polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi a osobou obviněného neodůvodňovaly použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k možnosti aplikace § 58 odst. 8 tr. zákoníku je třeba uvést, že jednání obviněného skončilo jen v nepatrné části ve stadiu pokusu, takže použití § 58 odst. 8 tr. zákoníku nepřicházelo v úvahu. Naopak je třeba mít za to, že trest, který byl obviněnému uložen při dolní hranici zákonné trestní sazby, odpovídá všem zákonným hlediskům uvedeným v § 39 tr. zákoníku a zohledňuje požadavek jak individuální, tak i generální prevence. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci nebyl uložen obviněnému trest odnětí svobody, který by bylo možno považovat za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý ve smyslu judikatury Ústavního soudu. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 99. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod zvolené dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. VI. Rozhodnutí o návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody 100. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu přerušila výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu