4 Tdo 182/2026-881 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 dovolání obviněného P. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 55 To 149/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 80/2022, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 2 T 80/2022, byl obviněný P. G. uznán vinným pod bodem I přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč sestávající ze 100 celých denních sazeb po 300 Kč. 2. Podle skutkových zjištění prvého soudu se obviněný obou shora uvedených trestných činů dopustil tak, že „v období od 1. 9. 2020 do minimálně 21. 10. 2021, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci č.j. KRPM-133594-92/TČ-2020-140872 ze dne 7. 10. 2021, se choval tak, že nevyhověl výzvě poškozené P. G., aby nejpozději ve lhůtě do 31. 8. 2020 opustil a vyklidil nemovitosti na adrese XY, XY a XY z důvodu neoprávněného užívání, když jej P. G. upozornila, že jejich společná domácnost skončila v lednu 2019, a že z důvodu jeho pobytu na XY své nemovitosti nemůže se synem AAAAA (pseudonym) užívat, přičemž jej zároveň vyzvala, aby se odstěhoval do svého třípokojového bytu na adrese XY v XY, a na tuto výzvu nijak nedbal a ignoroval ji, ačkoliv si byl dobře vědom toho, že nemovitost XY P. G. nabyla do svého výlučného vlastnictví darem od svého otce dne 2. 12. 2008 a nemovitost XY nabyla na základě usnesení Okresního soudu v Přerově č.j. 22 D 1633/2013-40 ze dne 16. 5. 2014, které nabylo právní moci téhož dne, tj. na základě usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví po svém otci, tedy že je na základě zmiňovaných právních titulů jako vlastník zapsána i v katastru nemovitostí, a nadále obýval, užíval a setrval v domě XY“ a dále „v období od 1. 9. 2020 do minimálně 21. 10. 2021, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci č.j. KRPM-133594-92/TČ-2020-140872 ze dne 7. 10. 2021, se choval tak, že nevyhověl výzvě poškozené P. G., aby nejpozději ve lhůtě do 31. 8. 2020 opustil a vyklidil nemovitosti na adrese XY, XY a XY z důvodu neoprávněného užívání, když jej P. G. upozornila, že jejich společná domácnost skončila v lednu 2019 a že z důvodu jeho pobytu na XY své nemovitosti nemůže se synem AAAAA užívat, přičemž jej zároveň vyzvala, aby se odstěhoval do svého třípokojového bytu na adrese XY v XY, a na tuto výzvu nijak nedbal a ignoroval ji, ačkoliv si byl dobře vědom toho, že nemovitost XY P. G. nabyla do svého výlučného vlastnictví darem od svého otce dne 2. 12. 2008 a nemovitost XY nabyla na základě usnesení Okresního soudu v Přerově č. j. 22 D 1633/2013-40 ze dne 16. 5. 2014, které nabylo právní moci téhož dne, tj. na základě usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví po svém otci, tedy že je na základě zmiňovaných právních titulů jako vlastník zapsána i v katastru nemovitostí, a nadále obýval, užíval a setrval v domě XY, a vzhledem k tomu, že oba výše uvedené domy spolu sousedí a mají společný dvůr, přes který se vstupuje do domu XY, poškozené, která má navíc v péči jejich společného syna AAAAA, tím zároveň fakticky zamezil a znemožnil užívat i nemovitost XY, jelikož jeho blízká přítomnost v domě XY a na pozemku v P. G. i v AAAAA. vyvolávala strach a nevoli, což věděl, jelikož jeho chování a neochota nemovitosti opustit byla rovněž důvodem toho, že se poškozená se synem z vlastních nemovitostí již v dubnu 2019 vystěhovali, aby chování obžalovaného nemuseli dále snášet a žít v neustálé obavě a ve stresu z toho, čeho se ve vztahu k nim či jejich majetku bude dál dopouštět, tedy choval se tak, že setrvávání v domě XY pro P. G. a jejího syna činil nesnesitelným a nemožným“. 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 55 To 149/2025, o odvolání obviněného tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání obviněného, vyjádření k němu a replika obviněného 4. Obviněný dovoláním napadá prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lenky Zbytkovské rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvod uvádí § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Po rekapitulaci rozhodnutí obou soudů uvádí, že v případě obou jednání nebyly naplněny skutkové podstaty trestných činů, za něž byl odsouzen, neboť pokud jde o skutek I., užíval nemovitost – dům XY po dohodě s poškozenou a pokud jde o skutek II., není uvedeno žádné konkrétní jednání, jímž by poškozené v užívání její nemovitosti – domu XY bránil, přičemž trestný čin nemohl spáchat tím, že sousední nemovitost obýval, toto by bylo nepřípustným rozšířením výkladu zákona. Skutkové závěry soudů ani neobsahují tvrzení o tom, že by obviněný poškozeným znemožňoval vstup do nemovitosti, omezoval jejich pohyb, užívání domu či výkon jejich vlastnických práv, kromě toho poškozená P. G. ani sama neuváděla, že by ji dovolatel sledoval, zabraňoval vstupu do jejího domu, příp. čekal na ni na společném dvoře apod. Pokud soudy používají pojem „toxické prostředí“, uvádí obviněný, že tento pojem není nikde definován a není tedy známo, co tento pojem představuje. 5. Domy XY a XY jsou pak samostatnými stavbami, každá s vlastním číslem popisným a samostatným vstupem. Nadto je zřejmé, že skutkový děj, jak byl soudy popsán, představuje jediné jednání spočívající v užívání domu XY, nikoliv dvě samostatná jednání způsobilá naplnit dvě odlišné skutkové podstaty trestných činů podle § 208 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku. Právní kvalifikace obou soudů je tedy nesprávná. 6. Navíc jde o spor s občanskoprávním základem, který je řešitelný prostředky občanského práva. Nejsou tak splněny podmínky k užití prostředků trestního práva, je odkazováno na zásadu subsidiarity trestního práva (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 40/2005, sp. zn. ÚS 86/2017 a Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1532/2014 a na komentář k trestnímu zákoníku. 7. Obviněný rovněž namítá absenci úmyslu, když trestný čin podle § 208 tr. zákoníku lze spáchat pouze úmyslně. Skutkový stav svědčí o tom, že obviněný byl po celou dobu v dobré víře, že dům č.p. 8 užívá oprávněně, a to se souhlasem své manželky P. G., která mu klíče od nemovitosti sama předala. Přesvědčení dovolatele o oprávněnosti jeho jednání bylo dále podloženo existencí majetkových vztahů mezi manžely, zejména investicemi do nemovitostí ve vlastnictví manželky, které v řízení opakovaně doložil. Tyto okolnosti objektivně podporovaly jeho přesvědčení, že užívání nemovitosti má legitimní základ, přinejmenším do vyřešení souvisejících civilněprávních otázek. 8. Z občanskoprávní úpravy bydlení manželů pak vyplývá, že uzavřením manželství vzniká manželovi právo bydlení v domě či domě druhého manžela. Rovněž po zániku manželství platí, že bydlení manžela v nemovitosti ve vlastnictví druhého manžela rozhoduje soud, nedohodnou-li se manželé jinak (§ 769 obč. zákoníku). Ze zákona tedy plyne, že obviněnému vzniklo a trvalo právo bydlení v nemovitosti ve vlastnictví jeho manželky P. G., a to až do doby, než by bylo pravomocně rozhodnuto jinak. I pro případ, že by soud dospěl k odlišnému výkladu občanskoprávní úpravy bydlení manželů, je nutno konstatovat, že obviněný jednal přinejmenším v omluvitelném právním omylu ohledně rozsahu svého práva bydlení. 9. Odsouzený dodává, že ve věci došlo vynesením odsuzujícího rozsudku k porušení další ze základních zásad trestního řízení, a to např. zásady subsidiarity trestní represe, popř. zásady dle ust. § 2 odst. 5 in dubio pro reo. 10. Ze shora uvedených důvodů odsouzený navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a ve věci sám rozhodl, že se obviněný P. G. podle § 226 písm. a) tr. řádu zprošťuje obžaloby. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněného vyjádřil. Předně popisuje dosavadní stav řízení a obsah dovolání obviněného. Zdůrazňuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vychází z posouzení právního stavu věci a skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem, nikoliv z posouzení skutkového stavu, jak ho prezentuje obviněný. Rozvádí, že trestné činy uvedené v § 208 odst. 1 tr. zákoníku a § 208 odst. 2 tr. zákoníku jsou samostatnými skutkovými podstatami. Pokud obviněný vznáší námitky proti právní kvalifikaci, činí tak na základě vlastní verze skutkového děje a polemiky se skutkovými závěry obou nižších soudů. 12. Právní kvalifikace užitá oběma soudy však koresponduje se zjištěným skutkovým stavem. Byť nebylo ve věci vydáno občanskoprávní rozhodnutí o vyklizení nemovitosti, není takového rozhodnutí pro rozhodnutí ve stávající věci třeba. Bylo prokázáno i to, že obviněný svým chováním opakovaně zasahoval do práv poškozené. Státní zástupce odkazuje na odstavce 32 až 39 rozhodnutí soudu prvního stupně a odstavce 18 až 23 rozhodnutí odvolacího soudu. Subjektivní stránku oba soudy dovodily z objektivních skutečností, tyto okolnosti zhodnotily ve vzájemných souvislostech. Správně dospěly i k závěru, že ve věci nelze postupovat podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jde o jednání, které svojí závažností vyžaduje použití norem trestního práva jako ultima ratio. 13. Státní zástupce rozebírá, že dovolatel uplatňuje v dovolání ty samé námitky, jako byly ty, které uplatnil již v řízení před nižšími soudy. Dále upozorňuje, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že dovolatel má nárok na úspěch ve věci (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Závěrem státní zástupce rozebírá, proč nelze v dovolacím řízení přihlížet k písemnosti zaslané samotným obviněným. 14. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1, písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl. 15. Obviněný následně ve věci zaslal Nejvyššímu soudu reakci na vyjádření státního zástupce. Popírá v ní, že by polemizoval se skutkovými zjištěními nižších soudů, trvá na tom, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkových podstat trestných činů podle § 208 odst. 1 a § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Podle něj je zpochybňováno, že by měl právo v předmětné nemovitosti bydlet, opakuje své výhrady proti tomu, že by aktivně bránil poškozené v užívání její nemovitosti. Zdůrazňuje opět, že jde o dvě samostatné nemovitosti. Ze skutkových zjištění navíc plyne, že poškozená opustila předmětnou nemovitost již v roce 2019, což nesouhlasí s časovým vymezením skutku, že měl jednat od 1. 9. 2020 do 21. 10. 2021. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání v plném rozsahu. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. 17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájkyně, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. 18. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvod, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na který je odkazováno nebo pod jiný, zákonem uznaný, dovolací důvod. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu). 19. Na úvod Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatel opomněl podřadit dovolání pod další dovolací důvod, podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě, když fakticky podáním mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu tvrdí, že: „Odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).“ . 20. Tento formální nedostatek však nebrání tomu, aby Nejvyšší soud považoval tento dovolací důvod za uplatněný implicitně a dovolání věcně přezkoumal z pohledu těch námitek, které obviněný obsahově podřadil pod jediný dovolací důvod vyjádřený § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž napadá hmotněprávní závěry odvolacího soudu. 21. Uvedený dovolací důvod je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 22. Lze uvést, že obviněný de facto uplatňuje námitky nejen proti právní kvalifikaci skutků, jak byly popsány soudem prvního stupně, ale i proti samotným skutkovým závěrům, což pod použitý dovolací důvod podřadit nelze. Námitky proti absenci úmyslné formy zavinění jsou především námitkami skutkovými, neboť obviněný ignoruje skutkové závěry obou soudů, že byl poškozenou přímo vyzván, aby její nemovitost opustil, zpochybňuje, že si byl vědom, že poškozená, jako výlučná vlastnice obou nemovitostí, má právo rozhodovat o jejich osudu, tedy i o tom, kdo je může oprávněně obývat, s tím, že probíhající občanskoprávní řízení nemohlo a nemůže nijak ovlivnit otázku vlastnictví k nemovitosti, kterou neoprávněně obýval, ani k nemovitosti sousední, v jejímž užívání poškozené a synovi svým chováním bránil. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že subjektivní stránka jednání obviněného je soudem prvního stupně dostatečně popsána a závěry z ní, v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, přiléhavě odůvodněny. Pokud dovolatel nepřípadně tvrdí, že byl v dobré víře, když užíval dům XY na základě dohody s poškozenou, popřípadě proto, že byl jejím manželem a neměl sám, kde bydlet, jde o popírání skutkových závěrů, k nimž oba nižší soudy dospěly. V této části se dovolací námitky míjí s uplatněným dovolacím důvodem. V ostatním, kdy je namítán rozpor právních závěrů nižších soudů se zjištěným skutkovým stavem, tedy nesprávná aplikace hmotného práva občanského, pokud jde o jeho tvrzené právo užívat dům XY jako manžela poškozené a v návaznosti na to práva trestního, pak jsou námitky proti právní kvalifikaci skutků sice podřaditelné pod citovaný dovolací důvod, ale jsou nedůvodné; to se týká zejména vehementní polemiky obviněného s právní kvalifikací jeho jednání jako dvou přečinů podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku a § 208 odst. 2 tr. zákoníku. 23. Nejvyšší soud považuje závěry obou nižších soudů za nepřesné pouze v jediném ohledu, když z popudu odvolacího soudu soud prvního stupně nedůvodně rozdělil původně jeden skutek popsaný státním zástupcem v podané obžalobě, na dva samostatné skutky. S velkou dávkou tolerance je k tomuto problému možno přiřadit námitku obviněného, že nemohl jedním jednáním naplnit obě shora specifikované skutkové podstaty přečinů podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku a § 208 odst. 2 tr. zákoníku, protože v nemovitosti XY pouze bydlel a nijak aktivně nebránil poškozené užívat k bydlení nemovitost druhou. Nicméně obviněný, když tvrdí, že ničeho jiného, kromě bydlení v jedné z nemovitostí, se vůči poškozené nedopouštěl, popírá skutkový stav zjištěný oběma soudy, ani zde se tak nedrží uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Z hlediska právní kvalifikace je pak podstatné, že jednání obviněného naplňuje skutkové podstaty obou trestných činů, nikoliv jen jednoho z nich. Samotná námitka obviněného má tak sice jistou důvodnost, ale její vyřešení nemůže nijak ovlivnit postavení dovolatele v trestním řízení a nejedná se ani o otázku zásadního právního významu. 24. Jestliže obviněný na závěr rovněž tvrdí, že nižší soudy postupovaly v rozporu se zásadami subsidiarity trestního práva a in dubio pro reo, musel Nejvyšší soud zvažovat i tyto námitky, protože při rozhodování o dovolání jsou interpretovány a aplikovány podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV.K otázkám skutkovým ležícím mino uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 25. Úvodem Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Souhrnně je přitom možné říci, že obviněný všechny námitky obsažené v podaném dovolání již uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem a oba soudy se s těmito námitkami bezezbytku vypořádaly. Není úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, aby znovu, opakovaně, již uplatněné a odmítnuté námitky obviněného znovu podrobně vypořádal a jen opakoval argumenty soudů nižších stupňů. 26. Obviněný, v rozporu se správnými skutkovými zjištěními obou soudů, trvá na tom, že mu poškozená dovolila nemovitost užívat k dlouhodobému bydlení. Nejvyšší soud může jen zopakovat, že toto tvrzení oba nižší soudy důvodně považují provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozené, za vyvrácené. Dovolatel se tak domáhá, aby bylo vzato za podklad skutkových zjištění jeho tvrzení, jímž se již oba nižší soudy opakovaně zabývaly, vypořádaly se s ním, které je v hrubém rozporu s konečnými skutkovými zjištěními, na jejichž základě byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud nemá důvod na správných skutkových zjištěních cokoliv napravovat nebo měnit a konstatuje, že v této části se dovolání obviněného naprosto míjí dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, když jsou jím namítány vady skutkové, nikoliv právní. Stejně tak tato námitka nenaplňuje ani dovolací důvody jiné (nabízí se důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě), neboť námitkami obviněného se oba soudy již zabývaly a vypořádaly se s nimi. 27. Další skutkovou námitkou, jež nezapadá do dovoláním označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je polemika obviněného s naplněním subjektivní stránky obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, kdy dovolatel především odkazuje (kromě již rozebraného nepravdivého tvrzení, že poškozená souhlasila s tím, aby v domě XY dlouhodobě bydlel) na trvající občanskoprávní řízení ohledně rozvodu, vypořádání společného jmění manželů, na skutečnost, že poskytl peníze na vypořádání dědického podílu sestry poškozené v dědickém řízení ohledně vypořádání dědictví domu XY a nakonec tvrdí i to, že neměl jinou možnost bydlení. S ohledem na okolnosti celého případu uvádí dovolatel, že byl v dobré víře, že může v domě bydlet, pokud by toto soudy neakceptovaly, tak, že jednal v právním omylu ohledně svého práva bydlení. 28. Soud prvního stupně v odstavcích 32 až 38 odůvodnění svého rozsudku podrobně hodnotí na základě jakých skutkových zjištění dospěl k tomu, že došlo k naplnění subjektivní stránky obou trestných činů a odvolací soud v odstavci 22 svého usnesení o zamítnutí odvolání obviněného precizně shrnuje všechny důležité aspekty, na jejichž základě je evidentní, že dovolatel se obou trestných činů dopustil minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, i on zmiňuje konkrétní skutková zjištění, na jejichž základě k tomuto závěru dospěl. Nejvyšší soud může na závěry obou soudů odkázat, neboť ani v tomto ohledu nepřináší dovolací námitky obviněného nic nového, s čím by se oba nižší soudy dostatečně nevypořádaly. 29. Nejvyšší soud tak může jen opakovat ve shodě s odvolacím soudem, že obviněný věděl, že není vlastníkem ani jednoho z předmětných domů, věděl, že jejich vlastnicí je poškozená, byl obeznámen i s oběma nabývacími tituly poškozené, tedy bylo mu známo, že jednoho domu nabyla na základě smlouvy darovací, kdy se stala jeho výlučnou vlastnicí, druhého pak nabyla jako dědička do výlučného vlastnictví. Občanskoprávní spory, které obviněný a poškozená vedli a jejichž běhu se obviněný dovolává, přitom nemohly zpochybnit samotné vlastnické právo poškozené k těmto nemovitostem. Na druhou stranu bylo rovněž bezpečně a nepochybně zjištěno, ač se obviněný snaží i v tomto ohledu účelově a zde i vyloženě lživě, tvrdit něco jiného, že měl v rozhodné době k dispozici byt, do něhož se mohl odstěhovat, v tom mu objektivně nebránilo nic. 30. Dovolatel proto nemohl být v dobré víře, pokud jde o bydlení v domě XY, když mu zároveň bylo známo, že poškozená ho z domu písemně vykázala k 31. 8. 2020, což, mimochodem samo o sobě popírá jeho tezi, že se mohl spoléhat na to, že mu sama dovolila v domě bydlet, rozhodně nejméně od chvíle, kdy ho vykázala, nesouhlasila s tím, aby v domě nadále bydlel, současně se dovolatel choval sám tak, že donutil poškozenou, aby dům XY opustila i s nezletilým synem a našla si náhradní bydlení. 31. Odvolací soud, i soud prvního stupně, přiléhavě zmiňují další trestné činy a přestupková jednání, jichž se obviněný vůči poškozené, i svému synovi, dopustil a jež byly a jsou objektivně způsobilé k tomu, aby v dítěti i jeho matce vyvolaly obavu z bydlení v domě, který přímo sousedí s jeho obydlím. V tomto případě je důležité, že se nejednalo o sousedství v běžném slova smyslu, ale o sousedství s člověkem, který se dopustil násilné trestné činnosti na nezletilém synovi, přivodil mu závažné psychické problémy svým dlouhodobým a opakovaným nezákonným jednáním, když rovněž aktivně zasáhl přímo do práva k bydlení v domě XY (násilným vniknutím do domu, rozbitím dveří domu, odpojením nainstalovaných bezpečnostních kamer); k tomu jen dodatek , že odvolací soud v souladu se zákonným stavem v odstavci 17 obeznámil obviněného v jakém rozsahu a jak je možné v dalším trestním řízení hodnotit předchozí odsouzení osob, byť byla předepsaným postupem nebo ze zákona zahlazena. Zde je naprosto nerozhodné, že jde o události časově vybočující z hranic doby vymezené skutkovými zjištěními obou soudů, po kterou obviněný nemovitost XY neoprávněně užíval a poškozené v užívání nemovitosti XY neoprávněně bránil, důležité je to, že obavu ze svého chování a nezákonného jednání vůči nim v poškozených svým úmyslným jednáním vyvolal a byl si toho, jako nejméně průměrně inteligentní jedinec vědom. Všechny zmíněné důležité objektivně prokázané skutečnosti vzaly oba soudy nižších stupňů právem v potaz a dovodily na jejich základě, že obviněný nebyl a nemohl být v dobré víře ohledně užívání domu XY., stejně tak neexistovalo nic, na základě čeho, by mohl dovodit, že by měl právo v nemovitosti poškozené setrvávat nebo, že by jeho setrvání v nemovitosti nemělo být nezákonným jednáním. V.K otázkám právním ležícím v hranicích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 32. Dovolatel dále argumentuje tím, že jednání označené v rozsudku soudem prvního stupně jako skutek II. nemůže být trestným činem, neboť není řádně popsána objektivní stránka trestného činu, trestné jednání nemůže spočívat pouze v bydlení v sousední nemovitosti a není zde vysvětleno, co soud prvního stupně míní pojmem „toxické prostředí“. Dovolatel však naprosto pomíjí, že skutková zjištění soudu prvního stupně, kromě toho, že je v nich řečeno, že oba výše uvedené domy (XY a XY) spolu sousedí a mají společný dvůr, přes který se vstupuje do domu XY, obsahují také popis toho, že poškozená má v péči AAAAA společného syna obviněného a poškozené a že se dovolatel choval tak, že činil soužití v poškozené a synovi v sousední nemovitosti nesnesitelným, nemožným, že se oba chování obviněného obávali, žili ve stálém stresu a obavě a ze svého obydlí se dokonce v důsledku jednání obviněného v dubnu 2019 odstěhovali. 33. Nejvyšší soud považuje za zbytečné znovu rozebírat, že pokud obviněný v minulosti jednal násilným způsobem proti synovi, proti poškozené, pokud opakovaně narušil domovní svobodu poškozené, pokud syn v důsledku jeho jednání objektivně trpěl psychickými problémy, pak obviněný nebránil poškozené a jejímu synovi v bydlení a užívání domu XY „pouhým“ bydlením v domě XY, ale rovněž aktivním nezákonným jednáním vůči nim, které soud prvního stupně ve skutkových zjištěních sice nepopsal výslovně a podrobně, ale v předchozím odstavci zmíněná část skutkových zjištění objektivní a reálné důvody spočívající v jednání dovolatele, které donutily poškozenou a syna z domu XY odejít, zahrnuje. 34. Námitka obviněného, že nižší soudy neměly právně kvalifikovat jeho jednání popsané v bodech I. a II. jako dva trestné činy, neboť jde o jednání jediné spočívající v bydlení v nemovitosti, je zčásti skutkového charakteru, protože dovolatel vychází z premisy, že v domě XY bydlel na základě dohody s poškozenou, tedy oprávněně a nedopouštěl se jiných jednání než právě „bydlení v domě XY“. Nejvyšší soud je v této souvislosti opět nucen připomenout charakter dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, u něhož lze namítat pouze hmotněprávní vady a je třeba důsledně vycházet z nižšími soudy popsaného skutkového stavu, který byl v této věci zjištěn správně a úplně, jak již bylo shora vysvětleno. Neuplatní se tak stále opakovaný argument obviněného o „domluvě s poškozenou“ na jeho bydlení v domě XY a neuplatní se jeho argument, že byl uznán vinným jen na základě toho, že v domě XY bydlel a nikomu v bydlení v nemovitosti XY nebránil. Nejednalo se totiž o běžné bydlení, ale bydlení znamenající pro poškozené stálou obavu z jeho počínání, kterou v nich předtím svým nezákonným a násilným jednáním vyvolal, které se objektivně odrazilo na psychickém stavu jeho syna; viz slova ze skutkových zjištění: „… činil soužití v poškozené a synovi v sousední nemovitosti nesnesitelným, nemožným, že se oba chování obviněného obávali, žili ve stálém stresu a obavě …“. 35. Jestliže je pak námitka týkající se nesprávné právní kvalifikace aplikována na oběma nižšími soudy správně popsaný skutkový stav, je zřejmé, že není důvodná. Obviněný, byť by na jeho jednání bylo pohlíženo jako na jednání jediné, neoprávněně bydlel v nemovitosti XY, čímž naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, a zároveň tímto bydlením spojeným s nezákonnými zásahy do osobní sféry a domovní svobody poškozené a jejího syna, zasahoval do práva poškozené na bydlení k domu XY, což naplňovalo skutkovou podstatu přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. 36. Nejvyšší soud nemá důvod znovu podrobně rozebírat, že dovolání nemůže mít úspěch ani v části, v níž je tvrzeno, že právo na bydlení, které obviněnému v domě XY vzniklo jako manželovi poškozené, v inkriminované době stále trvalo. Odvolací soud se v odstavcích 13 až 16 odůvodnění svého usnesení vyčerpávajícím způsobem zabýval výkladem § 743, § 744 a § 747 obč. zákoníku a jeho právní, ale i skutkové, závěry v nich obsažené považuje Nejvyšší soud za přiléhavé a správné. V každém případě je třeba přisvědčit závěru, že obviněný měl v době zahrnuté do skutkových zjištění možnost bydlení ve vlastním bytě, v této souvislosti je naprosto nerozhodné, zda obviněný vlastní nemovitosti užíval jinak nebo jej ponechal k užívání jiné osobě, není ani rozhodné, jaké pohnutky k tomu měl. K obdobnému závěru ostatně Nejvyšší soud dospěl ve věci sp. zn. 8 Tdo 1246/2017, byť je zde hovořeno, na rozdíl od stávajícího případu, o manželovi po rozvodu manželství, platí to však v nynější věci: „Oprávněnou osobou ve smyslu § 208 odst. 2 tr. zákoníku je především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, je-li zároveň jeho uživatelem. Po rozvodu manželství je oprávněnou osobou k užívání rodinného domu, jež je ve výlučném vlastnictví jednoho z bývalých manželů, i ten rozvedený manžel, který má nárok na přidělení náhradního bytu. Takovou oprávněnou osobou je až do přidělení náhradního bytu, popř. do okamžiku, kdy od jeho přidělení upustí a z rodinného domu se odstěhuje.“. Nepochybné je, že obviněný nezbytně nepotřeboval k uspokojení svých potřeb bydlení dům XY a proto jeho bydlení v tomto domě nemohlo požívat ochrany ani jako bydlení nerozvedeného manžela, jehož právo bydlení vzniklo za trvání manželství smyslu § 747 odst. 1 obč. zákoníku. 37. Odvolací soud se pak v odstavci 23 odůvodnění svého usnesení vypořádal i s námitkou obviněného vztahující se k § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který odkazuje na subsidiaritu trestní represe a zásadu ultima ratio. Nejvyšší soud dává za pravdu odvolacímu soudu, že se toto ustanovení trestního zákoníku uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné skutkové podstaty. Ve stávajícím případu premisa spodní hranice trestnosti rozhodně neplatí. Odvolací soud přiléhavě zdůrazňuje, že obviněný se jednání dopouštěl po dlouhou dobu cca jednoho roku, bránil v bydlení nejen poškozené, ale i svému nezletilému synovi, nebyl ochoten respektovat přímou výzvu poškozené k vyklizení nemovitosti, v průběhu stávajícího trestního řízení se dopustil dalšího trestného jednání vůči poškozené, jinými slovy, jde o případ, jehož závažnost je možno hodnotit dokonce jako vyšší, ve vztahu k jiným jednáním obvykle naplňujícím stejnou skutkovou podstatu, rozhodně však ne jako nižší. 38. Za zcela nepodstatné pak Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, že věc je možno řešit prostředky občanského práva. Jednak je zřejmé, že ani tento fakt nevylučuje, že jednání řešené v rámci občanskoprávního sporu bude zároveň i trestným činem (například neplnění vyživovací povinnosti není jen předmětem opatrovnického nebo vykonávacího, ale může být zároveň i řešeno řízením trestním jako přečin zanedbání povinné výživy), jednak je zřejmé, že ve stávajícím případu obviněného od dalších nezákonných jednání vůči poškozené neodradilo ani probíhající trestní řízení, tudíž poukazovat na možnosti občanskoprávního řízení a účelovost jednání poškozené spočívající v oznámení jednání obviněného jako trestného činu je ze strany dovolatele čiré pokrytectví. 39. Na stávající případ nelze použít ani dovolatelův odkaz na zásadu in dubio pro reo, která je projevem zásady presumpce neviny. Nejvyšší soud předně v obsahu dovolání obviněného nenalezl pasáž, která by přesně poukázala na skutečnosti, k nimž by se pochybnosti ve smyslu zásady in dubio pro reo měly vztahovat. Musí být konkrétně poukázáno například na část skutkových zjištění budící objektivní pochybnosti a na důkazy, které tuto pochybnost zakládají. Za pochybnosti ve smyslu této zásady není možné považovat vyvrácené vlastní verze skutkového děje, které dovolatel obecně nastiňuje v rámci svého opravného prostředku jako alternativy ke zjištěnému skutkovému stavu nebo právním závěrům soudu. Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými závěry i s právními závěry obou nižších soudů a žádné objektivní pochybnosti o těchto závěrech ve spisu nenalezl. 40. Nejvyšší soud již předně zmínil, že nepovažuje za správný postup nižších soudů, které rozdělily skutková zjištění na dva formálně oddělené skutky a dvě formálně oddělitelná jednání obviněného a hodnotily tuto situaci z hlediska právní kvalifikace jako vícečinný souběh trestných činů podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku a § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o skutkový stav, je zřejmé, že jde o jednu událost odehrávající se v jednom čase, na jednom místě, jde prakticky o jedno totožné jednání obviněného, byť toto vedlo k naplnění dvou rozdílných skutkových podstat trestných činů a narušení vlastnického práva poškozené ve vztahu ke dvěma vedle sebe stojícím nemovitostem, z nichž jen jednu obviněný využíval k neoprávněnému bydlení a ohledně druhé obviněný svojí obtěžující přítomností, doprovázenou důvodnými obavami poškozené a jejího syna, jichž si dovolatel byl dobře vědom, dovolatel bránil poškozené jejímu užívání k bydlení. Tento stav měl být podle Nevyššího soud skutkově a právně hodnocen tak, jako tomu bylo v obžalobě státního zástupce, tedy jako jeden skutek a dva trestné činy v jednočinném souběhu. 41. Obviněný v této věci byl uznán vinným dvěma trestnými činy podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku a § 208 odst. 2 tr. zákoníku ve vícečinném souběhu a byl mu soudem prvního stupně uložen velmi mírný peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč. Nejvyšší soud má za to, že případným zrušením rozhodnutí odvolacího soudu a přikázáním, aby posoudil jinak správně zjištěný skutkový stav jako jeden skutek a jednočinný souběh předmětných trestných činů, by se na právním postavení obviněného nic nezměnilo, není totiž důvod, aby mu odvolací soud ukládal trest ještě mírnější nebo dokonce, například s poukazem na subsidiaritu trestní represe, věc posoudil tak, že trestněprávní následky pro obviněného budou ještě zanedbatelnější. Rovněž právní kvalifikace obou trestných činů by po takovém zásahu Nejvyššího soudu zůstala stejná, proto nemá posouzení této otázky z právního pohledu ani zásadní význam. VI. Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu 42. Dovolací soud uzavírá, že podstatná část argumentace dovolání se míjí hmotněprávním dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který byl formálně uplatněn, ani při uplatnění jiného dovolacího důvodu nepřímo směřujícího ke skutkovým závěrům podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ani při uplatnění jiného dovolacího důvodu) by však dovolání obviněného nemohlo mít úspěch, neboť ten se v podstatě domáhá jiného hodnocení důkazů bez toho, aby byla naplněna například některá z alternativ posledně Nejvyšším soudem zmíněného dovolacího důvodu. 43. Oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci přitom nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů, proto není namístě ani uvažovat o uplatnění zásady in dubio pro reo vycházející z presumpce neviny, když tato zásada by měla místo jen tam, kde by panovaly o vině obviněného objektivní pochybnosti, jež však nemohou být nahrazeny subjektivními tvrzeními o údajných pochybnostech ze strany dovolatele. 44. Zásadu subsidiarity trestní represe, na niž rovněž dovolání naráží, pak nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 uveřejněného pod č. 26/2013Sb.). 45. Nejvyšší soud, jak již rozvedl v předcházející části odůvodnění, nepovažuje za správný postup obou nižších soudů spočívající v rozdělení skutkového stavu na dva skutky a právní hodnocení věci jako dvou trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu. O skutkových zjištěních jako takových však žádné pochybnosti nejsou a nejsou pochybnosti ani o tom, že se obviněný svým jednáním dopustil obou trestných činů podle § 208 odst. 1 a § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Tento závěr však nemůže ovlivnit postavení obviněného z hlediska výroku o vině ani z hlediska uloženého trestu, který je sám o sobě mírný, dá se říct, symbolický, a protože právní kvalifikace obou trestných činů i po tomto posouzení zůstává stejná, nejde ani o posouzení otázky zásadního právního významu. 46. Nejvyšší soud proto z výše rozvedených důvodů podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu obviněným podané dovolání odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce