4 Tdo 231/2026-1014 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného T. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 8 To 96/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 1 T 4/2025, byl obviněný T. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 8.11.2024 kolem 16:53 hodin v kuchyni domu na adrese Praha XY, XY, kde v tu dobu pobývala poškozená J. T., dotyčnou napadl tak, že ji nejprve oběma rukama strčil, načež poškozená upadla na zem, kde zůstala ležet v poloze na břiše, následně ji zaklekl na zádech a dusil ji rukama, přiloženýma na jejím nose a obličeji a když se přestala hýbat, odešel do předsíně domu pro vodítko na psa, které poškozené omotal kolem krku, utahoval ho a prudce jí zaklonil hlavu dozadu, posléze poškozenou pootočil do polohy na záda a vícekrát jí skočil na hrudník, následně jí opakovaně udeřil kuchyňskou pánví do hlavy a na závěr se pokusil poškozenou zasáhnout na kůži v místech na hrudníku pod krkem elektrickým proudem z přívodního napájecího kabelu od žehličky, který za tímto účelem z žehličky vytrhl a zapojil do zásuvky, načež proudový chránič odpojil elektrický obvod, čímž poškozené způsobil dvojitou strangulační rýhu na krku, trhlinu sliznice, ústní předsíně, krevní výron ve sliznici ústní předsíně, podkožní krevní výrony na obličeji obou tváří a nosu, tržně zhmožděnou ránu levého ušního boltce, kde tržně zhmožděné rány v levé spánkově týlní krajině hlavy s podkožním krevním výronem, podkožní krevní výron s otokem v pravé čelně temenní krajině hlavy, podkožní krevní výron v pravé spánkově týlní krajině hlavy s otokem zasahujícím do horní části pravého ušního boltce, kožní oděrku v místě bradového výběžku dolní čelisti, obdélníkovou kožní oděrku pod levým ušním lalůčkem, mapovité podkožní krevní výrony na přední straně hrudníku v úrovni hrdelní jamky a jejím okolí, kožní oděrku na hřbetní straně středního článku 4. prstu pravé ruky, podkožní krevní výron na palcové straně 4. prstu levé ruky, splývající krevní výrony měkkých pokrývkách lebních v rozsahu pravé čelní temenní a spánkové krajiny, odhmoždění měkkých pokrývek lebních od kosti v pravé čelní spánkové krajině vnitřní strany měkkých pokrývek lebních, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v pravé temenní krajině, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v oblasti levé spánkové až levé týlní krajiny, krevní výrony v pravém a levém spánkovém svalu, krvácení pod omozečnicí levého týlního a pravého týlního laloku mozku, zadní části levého temenního laloku mozku, rozsáhlé odhmoždění svalstva od hrudního koše, trhlinu osrdečníku, trhlinu přední stěny pravé srdeční komory pronikající do pravé srdeční komory, zasahující na přední stěnu levé srdeční komory, trhlinu mezikomorové srdeční přepážky, kompletní trhlinu pravé tepny věnčité, krvácení do pravé a levé pohrudniční dutiny, úplně rozlomení chrupavky štítné ve střední části, zlomeninu jazylky, krevní výrony v okolí hrtanu, v okolí štítné žlázy a na kořeni jazyka, zlomení dolní části krční páteře, oboustranné mnohočetné zlomeniny žeber, s trhlinami pohrudnice a přehmoždění sleziny, přičemž poškozená v důsledku dušení zakrytím dýchacích otvorů v kombinaci se škrcením a rdoušením během krátké chvíle zemřela, následně jí odcizil finanční hotovost ve výši nejméně 2 000 Kč, mobilní telefon značky Nokia s vloženou SIM kartou a klíče, jimiž poté dům uzamkl a místo činu opustil“. 2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal soud prvního stupně poškozené I. H. a J. Č. T. s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 8 To 96/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 8 To 96/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 12. 1. 2026 dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. 6. Obviněný v podaném dovolání předně namítá „nesprávné právní posouzení ve výroku o vině“, kdy má za to, že soudy nižších stupňů jeho jednání nesprávně kvalifikovaly jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy jako vraždu spáchanou zvlášť surovým způsobem, a nikoliv pouze jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, ovšem bez nějakého bližšího odkazu na konkrétní rozhodnutí, z níž podle něj vyplývá, že vyšší míru surovosti lze dovozovat u těch útoků, u nichž bylo použito efektivního nástroje, dále u útoků, při nichž bylo užito většího počtu násilných mechanismů působících na tělo oběti, nebo u útoků, které vedly k nápadnější devastaci těla oběti. Zdůrazňuje, že žádný z těchto znaků svědčících pro vyšší míru surovosti v jeho případě naplněn nebyl. 7. Dovolatel uvádí, že v řízení nebylo prokázáno, že by při útoku použil jakýkoliv efektivní nástroj. Současně má za to, že nelze hovořit ani o nápadnější devastaci těla poškozené, neboť z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že při prohlídce těla poškozené byly stopy násilí zjištěny pouze na hlavě, kde byly zjištěny modřiny a tržné poranění, zatímco na hrudníku a trupu nebyly v době prohlídky zjištěny žádné známky násilí. Podle jeho názoru tedy o nápadnější (zjevnou) devastaci těla poškozené ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nešlo, neboť ta by musela být zřejmá již při prvotním ohledání těla, nikoliv až při následné pitvě. Soudy se přitom podle něj s touto jeho argumentací nijak nevypořádaly. 8. Obviněný zároveň zpochybňuje, že by při útoku na poškozenou použil výrazně větší počet násilných mechanismů. Podle jeho názoru lze hovořit maximálně o třech mechanismech, přičemž smrtící mohly být pouze dva. Prvním mechanismem mělo být násilné zakrývání nosu a úst v kombinaci se rdoušením a škrcením, které je podle dovolatele nutno považovat za jediný mechanismus. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1188/2018, podle něhož usmrcení tlakem rukou, ale i následným tlakem kolenem na krk a poté i zakrytí obličeje polštářem, je mechanismus jeden, který byl v jeho průběhu měněn pouze co do způsobu provedení. Druhým mechanismem byly podle něj údery do hlavy pánvičkou, které však nebyly smrtící, a třetím mechanismem bylo skočení na hrudník poškozené. 9. Za nesprávné považuje rovněž to, že soudy při hodnocení míry surovosti přihlížely i k pokusu o zásah poškozené elektrickým proudem. Podle dovolatele z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při posuzování surovosti lze zohlednit pouze takové mechanismy, které skutečně na tělo poškozeného působily. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by k zásahu elektrickým proudem skutečně došlo. Z tohoto důvodu podle něj k tomuto mechanismu nelze při hodnocení míry surovosti přihlížet. Dovolatel proto uzavírá, že užil maximálně tři násilné mechanismy, z nichž pouze dva byly smrtící, a proto nelze hovořit o vyšším počtu násilných mechanismů, a jelikož nedošlo ani k nápadnější (zjevné) devastaci těla poškozené a neužil ani žádného efektivního nástroje, jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. 10. Vedle toho dovolatel namítá „nesprávné právní posouzení ve výroku o trestu“. Podle jeho názoru se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se nepřiměřeně přísného trestu a omezil se pouze na stručné konstatování, že uložený trest nepovažuje za nepřiměřeně přísný. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem. Tvrdí, že soud prvního stupně naopak kladl zvýšený důraz na přitěžující okolnosti, zatímco polehčující okolnosti buď nedůvodně bagatelizoval, nebo k nim nepřihlédl vůbec. Zdůrazňuje, že projevil lítost nejen vůči své rodině, ale i vůči všem pozůstalým poškozené, což soud při ukládání trestu nezohlednil, ačkoliv upřímná lítost představuje polehčující okolnost podle § 41 písm. o) tr. zákoníku. 11. Dále poukazuje na význam svého doznání, které podle něj soud prvního stupně nesprávně hodnotil jako částečné. Uvádí, že nesouhlasil pouze s právní kvalifikací skutku použitou v obžalobě, nikoli s popisem skutkového děje. Zdůrazňuje, že se ke spáchání činu doznal bezprostředně po svém zadržení, ještě před první poradou s obhájcem, a dobrovolně označil i místa, kam odhodil klíče a mobilní telefon poškozené. Podle jeho názoru by bez jeho doznání a spolupráce s orgány činnými v trestním řízení bylo objasnění celé trestné činnosti výrazně obtížnější. Poukazuje rovněž na to, že po celou dobu řízení popisoval průběh skutku shodně a dobrovolně se účastnil rekonstrukce. Má proto za to, že mu svědčí polehčující okolnost spočívající nejen v doznání [§ 41 písm. l) tr. zákoníku], ale také v napomáhání orgánům činným v trestním řízení při objasnění trestné činnosti [§ 41 písm. m) tr. zákoníku]. S ohledem na všechny tyto okolnosti je podle něj uložený trest nepřiměřeně přísný, a měl mu být uložen trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby. 12. Dovolatel konečně namítá i neúplnost výroku rozsudku soudu prvního stupně a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná pouze o kosmetickou vadu. Neúplnost výroku podle něj spočívá v tom, že soud prvního stupně jeho jednání kvalifikoval tak, že jiného úmyslně usmrtil a spáchal takový čin „surovým způsobem“, čímž měl spáchat zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, avšak spáchání činu „surovým způsobem“ použitou právní kvalifikaci neodůvodňuje, neboť ta vyžaduje, aby byl čin spáchán „zvlášť surovým způsobem“. V této souvislosti odkazuje na § 140 odst. 3 tr. ř. (správně § 120 odst. 3 tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu), podle něhož výrok rozsudku musí kromě jiného obsahovat všechny zákonné znaky včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Není podle něj přitom rozhodující, že v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem, neboť jen výroková část rozsudku nabývá právní moci, stává se vykonatelnou, závaznou a představuje překážku věci rozhodnuté. 13. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 14. K dovolání obviněného se dne 28. 1. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 49/2026 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného. 15. K výtce nesprávné právní kvalifikace státní zástupce uvádí, že ji sice lze formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak nejedná se o výhradu opodstatněnou. Odkazuje přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž naplnění znaku zvlášť surového způsobu spáchání vraždy obecně vyžaduje vyšší míru brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy. Jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 22/2020, „intenzita prováděných útoků je jedna z okolností spáchání činu, na základě kterých je možné usoudit, že se v konkrétním případě jedná o vyšší míru brutality, než je obvyklé u jiných běžných činů vraždy. K takovému závěru lze dojít např. u činů, při nichž došlo k užití zvlášť razantního násilí vedoucího k nápadnější devastaci těla, v případech déletrvajících útoků, útoků zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran nebo útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti. Jako zvlášť surový bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním)“. Podle státního zástupce jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyšší než typickou míru brutality vykazuje. Poukazuje na to, že obviněný poškozenou srazil k zemi, klečel jí na zádech, dusil ji rukama, škrtil vodítkem na psa, skákal jí na hrudník, opakovaně ji udeřil kuchyňskou pánví do hlavy a pokusil se ji zasáhnout elektrickým proudem. Takový způsob útoku podle státního zástupce zjevně svědčí o vyšší míře brutality, a použitá právní kvalifikace proto plně odpovídá ustálené judikatuře. 16. Pokud jde o námitku nepřiměřené přísnosti trestu, státní zástupce konstatuje, že taková argumentace není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, 5 Tdo 149/2003 či 11 Tdo 817/2014). Připomíná, že zásah dovolacího soudu do výroku o trestu přichází v úvahu pouze výjimečně, a to tehdy, pokud by uložený trest byl extrémně přísný, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený. V posuzované věci však podle něj taková situace nenastala. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let při zákonné sazbě 15 až 20 let, tedy přibližně v polovině zákonné trestní sazby, což již z povahy věci vylučuje, aby byl považován za extrémně přísný či dokonce exemplární. Podle státního zástupce je uložený trest plně adekvátní, protože jednání obviněného ani jeho okolnosti se nijak nevymykají z rámce typově srovnatelných případů. 17. Ohledně neúplnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně, která podle dovolatele spočívá v tom, že v tzv. právní větě je uvedeno, že čin byl spáchán „surovým způsobem“, a nikoli „zvlášť surovým způsobem“, jak stanoví § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že nastíněné pochybení nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť ten dopadá na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný v tom smyslu, že soud nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem jeho rozhodování. V posuzované věci však soudy rozhodly o všech otázkách, které byly předmětem řízení, a jejich rozhodnutí obsahují všechny nezbytné výroky. Námitka obviněného se podle státního zástupce ostatně existence ani úplnosti výroku reálně netýká. K samotnému pochybení soudu prvního stupně spočívajícímu v opomenutí slova „zvlášť“ v tzv. právní větě pak státní zástupce uvádí, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jde o „pouhé“ formální pochybení. Podle jeho názoru je právní kvalifikace obsažená ve výroku o vině, tedy zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, zcela přiléhavá a má plnou oporu nejen v tzv. skutkové větě výroku o vině, ale i v navazujícím odůvodnění rozhodnutí. Přes uvedený nedostatek tzv. právní věty proto podle státního zástupce nevznikají pochybnosti o vině obviněného ani o právní kvalifikaci jeho skutku, a právní postavení obviněného tak není nijak dotčeno. 18. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby bylo rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 19. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel. III. Přípustnost dovolání 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 24. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 25. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. který dopadá na situace, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jde o případy, kdy vůbec nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním zcela chybí, což činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou (první alternativa), a to mj. i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody, anebo v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný, protože nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti (druhá alternativa). Neúplným je takový výrok rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem (srov. PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173–3174). 26. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění uvedených dovolacích důvodů výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 28. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 29. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, nepřiměřenost uloženého trestu a neúplnost výroku o vině, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. 30. Nadto je třeba uvést, že námitky uvedené v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podaném prostřednictvím ustanoveného obhájce (viz odvolání ze dne 5. 9. 2025 na č. l. 945 až 947 verte trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje fakticky pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci. 31. Bez ohledu na výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo zmíněno, obviněný v podaném dovolání namítá, že jeho jednání nevykazuje prvek zvlášť surového způsobu provedení ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a mělo být proto posouzeno toliko jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není však opodstatněná. 32. Předně je třeba akcentovat, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se obhajobou obviněného v tomto směru náležitým způsobem zabývaly. Soud prvního stupně důvody, pro které shledal, že obviněný naplnil zákonný znak vraždy provedené zvlášť surovým způsobem, podrobně objasnil pod body 18 až 21 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud se s jeho argumentací ztotožnil a doplnil ji v bodě 7 odůvodnění svého usnesení. Dovolací soud se s právní kvalifikací zvolenou soudy nižších stupňů i jejich argumentací plně ztotožňuje, považuje ji za správnou a zcela přiléhavou. Pokud má obviněný za to, že judikatura Nejvyššího soudu vyznívá v jeho prospěch, nelze mu přisvědčit. 33. Obecně lze uvést, že spácháním trestného činu vraždy „zvlášť surovým způsobem“ se rozumí vražedný útok s extrémní mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014 (uveřejněno pod č. 21/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1992, sp. zn. 7 To 62/91 (uveřejněno pod č. 1/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1636/2014). O zvlášť surový způsob jde tehdy, když čin svým provedením výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, což je dáno především okolnostmi, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího dopadu činu na poškozeného. Typicky se za takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti, považuje vražda provedená nejprve zasazením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti či zasazováním dalších ran do různých částí těla, anebo jiné devastující způsoby provedení apod. Otázku, zda vražda byla spáchána zvlášť surovým způsobem, je nutno zkoumat nejen z hlediska poškozené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015 (uveřejněno pod č. 10/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Lze tedy uzavřít, že naplnění znaku zvlášť surového spáchání vyžaduje vyšší míru brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy, které v sobě rovněž vždy určitou míru surovosti obsahují. Intenzita prováděných útoků je jedna z okolností spáchání činu, na základě, kterých je možné usoudit, že se v konkrétním případě jedná o vyšší míru brutality, než je typická pro běžné činy vraždy. K takovému závěru lze dojít např. v případech, při nichž došlo k užití zvlášť razantního násilí vedoucího k nápadnější devastaci těla, v případech déletrvajících útoků, útoků zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran nebo útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti. Relevantním faktorem je i povaha užité zbraně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 813/2009, či již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015 (uveřejněno pod č. 10/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 34. Z těchto obecných východisek je nutno vycházet i při posuzování projednávané věci. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný vůči poškozené použil více na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících násilných mechanismů, a to mimořádně intenzivním způsobem. Nejprve poškozenou srazil k zemi, následně ji zaklekl, dusil ji rukama přiloženýma na jejím nose a obličeji, poté ji rdousil rukama a škrtil vodítkem na psa, prudce jí zaklonil hlavu dozadu, dále několikrát skočil na její hrudník, opakovaně ji udeřil kuchyňskou pánví do hlavy, a nakonec se ji pokusil zasáhnout elektrickým proudem. Takto vedený útok představoval soubor postupně se stupňujících násilných jednání, které směřovaly proti částem těla poškozené, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a vyznačoval se zjevně mimořádnou brutalitou a bezcitností. Nelze přitom přehlédnout, že poškozená byla osobou vysokého věku, drobnější tělesné konstituce než obviněný a již po prvotním útoku zůstala bezvládně ležet na zemi, tedy vůbec se nepokusila o žádnou obranu, přesto obviněný ve svém brutálním počínání vůči poškozené neustal, ale naopak ho stupňoval. 35. Za této situace nelze přisvědčit obviněnému, pokud se snaží význam jednotlivých útoků relativizovat tvrzením, že užil maximálně tří násilných mechanismů, z nichž pouze dva byly smrtící, neužil žádný efektivní nástroj a nedošlo ani k nápadnější (zjevné) devastaci těla poškozené. Posouzení, zda jde o zvlášť surový způsob provedení, totiž nelze redukovat na mechanické sečtení jednotlivých forem násilí ani na izolované hodnocení použitých prostředků. Rozhodující je celkový charakter útoku, jeho intenzita a brutalita. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016, podle něhož o zvlášť surový způsob provedení vražedného útoku jde tehdy, jedná-li pachatel zvlášť brutálně a intenzivně, což znamená, že „takový útok tvoří veškeré násilné jednání směřující proti tělu oběti, která v jeho důsledku zemřela. Není rozhodné, které a kolik z celkového počtu různých útoků či mechanismů vedlo ke smrti, neboť obvykle takovým z celkového množství může být i jen jeden, když ostatní by samy o sobě smrt oběti nepřivodily. Pro zvlášť surový způsob provedení vraždy jsou rozhodné brutalita útoků, která u každého z nich může mít jinou povahu a intenzitu, jejich souhrn však vede k devastaci těla, četnost jednotlivých útoků, jejich stupňování a střídání mechanismů. Významné též je, aby ty útoky, které samy o sobě neměly smrtící účinek, byly vedeny obdobným způsobem jako ten, jenž byl smrtící. Pro závěr o zvlášť surovém provedení vraždy není zásadně významný jen konkrétní, byť jediný útok se smrtícím účinkem, ale tento znak vždy tvoří celý komplex všech užitých mechanismů a útoků při naplnění hledisek tento znak charakterizujících. 36. Jak již bylo zmíněno výše, v projednávané věci byl útok veden kombinací dušení, rdoušení, škrcení, tupého násilí a dalšího fyzického napadání, přičemž jednotlivé fáze útoku na sebe bezprostředně navazovaly a vzájemně se zesilovaly. Takový způsob provedení zjevně přesahuje běžnou míru surovosti typickou pro trestný čin vraždy, když nelze pominout ani skutečnost, že byl veden proti osobě staršího věku, drobné tělesné konstrukce, která ani nebyla schopna razantnější obrany a fakticky krátce po zahájení útoku upadla do bezvědomí (60 až 90 sekund). Za této situace je proto z pohledu Nejvyššího soudu zcela bezpředmětná polemika obviněného, zda jsou rdoušení a následné škrcení poškozené mechanismy dva, nebo zda se jedná o mechanismus jeden, když i sám obviněný připouští použití celkově tří, tedy více násilných mechanismů. Obdobný závěr platí i pro posouzení toho, zda lze přihlížet k pokusu obviněného o zásah poškozené elektrickým proudem. Nadto má Nejvyšší soud za to, že v případě rdoušení a škrcení se nepochybně jednalo o dva rozdílné mechanismy, když nelze pominout skutečnost, že obviněný při škrcení použil nástroj, který celý útok zintenzivnil a pro který si musel tzv. dojít (vodítko na psa). Stejný závěr zaujímá Nejvyšší soud k pokusu o zásah elektrickým proudem, neboť není pochyb o tom, že obviněný měl v úmyslu tímto způsobem poškozenou usmrtit a samotná skutečnost, že není zřejmé, zda k zásahu elektrickým proudem skutečně došlo je bezpředmětná, rozhodující je, že jeho úmysl k usmrcení poškozené tímto způsobem směřoval. Jinak vyjádřeno, do naplnění znaku zvlášť surovým způsobem je třeba započítat všechny násilné mechanismy, které směřují k usmrcení obětí, byť některé mohly skončit ve stadiu pokusu. Zároveň nelze přisvědčit ani argumentaci obviněného, který s obecným poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovozuje, že absence jím uváděných znaků, konkrétně použití efektivního nástroje a nápadnější devastace těla poškozené, vylučuje závěr o zvlášť surovém způsobu provedení činu. Judikatura totiž nestanoví žádná taxativní kritéria, jejichž splnění by bylo nezbytnou podmínkou pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, ale naopak zdůrazňuje nutnost komplexního hodnocení všech okolností útoku. Nadto ze skutkových zjištění soudů prvního stupně vyplývá, že obviněný v projednávané věci použil jak nástroje, aby svůj útok vůči poškozené zintenzivnil, tak svým útokem naprosto bezprecedentním způsobem zdevastoval vnitřní orgány poškozené, přičemž z pohledu Nejvyššího soudu je zcela irelevantní, zda tato skutečnost byla zjištěna již při prvotní prohlídce těla poškozené, či až následně při pitvě, neboť to nemění nic na tom, jakým způsobem obviněný s již bezvládnou poškozenou nakládal. 37. Nejvyšší soud má ze všech těchto důvodů ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku jednoznačně převyšuje míru surovosti, která je typická pro běžné trestné činy vraždy, a naplňuje tak znak spáchání trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Zvolená právní kvalifikace tak plně odpovídá ustálené judikatuře a námitky obviněného v tomto směru jsou zjevně neopodstatněné. 38. Obviněný v podaném dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojí i proti nepřiměřenosti uloženého trestu, kdy má za to, že soudy kladly zvýšený důraz na přitěžující okolnosti, zatímco polehčující okolnosti buď nedůvodně bagatelizovaly, nebo k nim nepřihlédly vůbec. Takovou námitku však pod uvedený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, podřadit nelze. 39. Nejvyšší soud ve své judikatuře [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněno pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014] opakovaně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku (polehčující a přitěžující okolnosti) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. 40. Obviněný své dovolání v tomto směru opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (blíže srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný žádné takové námitky nevznesl a svými námitkami napadá výhradně nepřiměřenost trestu, s ohledem na výše uvedené vyplývá, že se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. 41. Lze ovšem připustit, že zásah dovolacího soudu do uloženého trestu bez splnění výše uvedených podmínek, tedy mimo dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., je podle judikatury jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu možný, v zásadě však jen tehdy, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, což ovšem ani obviněný v rámci podaného dovolání netvrdí. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že v projednávané věci však o takovou situaci nejde, neboť obviněnému byl v rámci zákonné trestní sazby 15 až 20 let uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let, tedy přibližně v polovině zákonné trestní sazby, který je s ohledem na okolnosti případu i z pohledu Nejvyššího soudu plně adekvátním. 42. Závěrem se dovolací soud zabýval námitkou obviněného stran neúplnosti odsuzujícího výroku. Dovolatel má zá to, že výrok o vině je neúplný, neboť v tzv. právní větě je uvedeno, že čin spáchal „surovým způsobem“, ačkoli kvalifikovaná skutková podstata podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku vyžaduje spáchání činu „zvlášť surovým způsobem“. Podle jeho názoru tak výrok neobsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty, jak to vyžaduje § 120 odst. 3 tr. ř. Uvedenou námitku lze – alespoň formálně – podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., není však opodstatněná. 43. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na situace, kdy napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v tom, že některý výrok chybí nebo je neúplný. Lze konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje všechny výroky, které bylo třeba učinit, přičemž z výroku o vině jednoznačně vyplývá, že obviněný byl uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Pokud jde o samotnou formulaci tzv. právní věty výroku o vině, Nejvyšší soud připouští, že její znění není zcela přesné, neboť v ní absentuje slovo „zvlášť“, které je součástí zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Z tzv. skutkové věty výroku o vině, z právní kvalifikace uvedené ve výroku, jakož i z odůvodnění rozhodnutí je nicméně zřejmé, že soud prvního stupně vycházel z toho, že čin byl spáchán způsobem naplňujícím zákonný znak „zvlášť surového způsobu“ ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a na tomto základě také zvolil odpovídající právní kvalifikaci. Mezi popisem skutku, právní kvalifikací a úvahami soudu v odůvodnění tak nevzniká žádný obsahový rozpor, který by mohl vyvolávat pochybnosti o tom, jaký trestný čin byl obviněnému kladen za vinu a za jaký byl uznán vinným. Za této situace tak nelze dospět k závěru, že by uvedená nepřesnost v tzv. právní větě výroku o vině představovala takovou vadu rozhodnutí, která by mohla založit důvodnost dovolání a pro kterou by bylo nutné předmětné rozhodnutí zrušit [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014 (uveřejněno pod č. 21/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zároveň je třeba zdůraznit, že právní postavení obviněného tímto nedostatkem nebylo nijak dotčeno, neboť z výroku o vině jako celku je zcela zřejmé, jaký trestný čin a v jaké kvalifikované podobě mu byl přičten. 44. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 45. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu