4 Tdo 232/2026-1987 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. H., ke dni rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 44 To 221/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 51/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obviněný V. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 6 T 51/2024, shledán vinným pod bodem I pokračujícím přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 a pod bodem II pokračujícím přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování poradenských, konzultačních, lektorských, terapeutických a koučovacích služeb v oblasti osobního rozvoje, rodinných a partnerských vztahů na dobu 5 let. Soud prvního stupně rozhodoval také o náhradě nemajetkové újmy poškozeným. 2. Trestné činnosti se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v prostorách své kanceláře na adrese XY, Praha XY, jako poskytovatel poradenských služeb v oblasti osobního rozvoje, v rámci sezení s osmi ve výroku specifikovanými poškozenými ve věku 22 až 30 let, vědom si toho, že jej vyhledaly za účelem řešení svých osobních problémů, věříce v jeho schopnosti a odbornost, využil svého postavení důvěryhodného poradce a odborné autority, kterou před nimi opakovaně zdůrazňoval, a za účelem vlastního sexuálního uspokojení v úmyslu dovést je k tomu, aby se před ním svlékly do naha, samy se sexuálně uspokojovaly, sahaly mu na pohlavní úd, strpěly jeho dotyky na intimních místech a provedení digitální penetrace nebo s ním vykonaly soulož, jim sdělil, že jejich problém spočívá v oblasti intimity a v jeho řešení se nemohou posunout dál, pokud nepodstoupí tzv. nahá sezení, nebudou se před ním sexuálně uspokojovat, nestrpí jeho intimní masáž nebo s ním nevykonají soulož. V tomto přesvědčování obviněný pokračoval i přes prvotní odmítnutí poškozených a popsaným způsobem jednal až do doby, než mu poškozené s výjimkou jedné z nich, která jeho nátlaku odolala, pod vlivem jeho autority a jím tvrzené odbornosti vyhověly. Zbývajících sedm poškozených obviněný popsaným jednáním cíleně přiměl k oboustrannému obnažování, ke vzájemným dotykům celého těla včetně intimních partií, k provádění vlastního sexuálního uspokojování v jeho přítomnosti, u kterého se někdy také sexuálně uspokojoval, a k felaci či masturbaci jeho pohlavního údu, které v některých případech zahrnovaly i jeho vyvrcholení. Pod vlivem obviněného poškozené podstoupily intimní masáž, při které na nich obviněný vykonal digitální penetraci. Ve dvou případech pak svolily i k pohlavnímu styku, resp. k jednorázové souloži. Takto popsaného jednání se obviněný dopustil skutkem pod bodem I v době od ledna 2015 do září 2016 na čtyřech poškozených a skutkem pod bodem II v době od dubna 2019 do prosince 2020 na dalších čtyřech poškozených. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný V. H., státní zástupce i poškozené odvolání. Obviněný řádný opravný prostředek směřoval proti všem výrokům, státní zástupce brojil pouze proti výroku o trestu a poškozené proti adheznímu výroku, kterým byly se zbytky svých nároků odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 44 To 221/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o uložených trestech a nově rozhodl tak, že podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a pro jeho výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku prodloužen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování poradenských, konzultačních, lektorských, terapeutických a koučovacích služeb v oblasti rozvoje, rodinných a partnerských vztahů na dobu 10 let. Odvolání obviněného i poškozených Městský soud v Praze podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Jilga podal proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dovolání. Výslovně ho opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřoval v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. 5. V úvodu dovolání obviněný pro stručnost odkázal na svá skutková vyjádření učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, jak jsou zachycená v protokolech o jednáních nebo v podáních. Označil je za konzistentní a neměnná. 6. Dále obviněný stručně vysvětlil podstatu své podnikatelské činnosti a konstatoval, že terapeutické metody, které používal, jsou běžně využívány i v zahraničí a shodují se s jeho světonázorem na lidskou sexualitu a intimitu. Předmětnými postupy chtěl docílit toho, aby jeho klienti pozitivně vnímali své tělo a cítili se v něm sebevědomě. Popřel, že by na poškozených pozoroval následky traumatizujícího jednání, kterému měly být z jeho strany vystaveny, a to nejen v době činu, ale ani nyní v průběhu trestního stíhání. Upozornil na to, že všechny poškozené byly dospělými a svéprávnými osobami a s jeho praktikami vyslovily souhlas. Dokonce obviněného s pozitivním hodnocením doporučovaly svým rodinným příslušníkům a známým. 7. Nad jednáním, které je mu kladeno za vinu, obviněný vyjádřil lítost a konstatoval, že morálně pochybil, pokud nebyl schopen rozpoznat, že svými praktikami způsobil poškozeným trauma namísto toho, aby jim pomohl, což bylo jeho záměrem. Toto morální pochybení ale nemůže ospravedlnit jeho trestní stíhání, natož jeho označení za sexuálního predátora, kterého se mu vinou medializace kauzy dostalo. 8. Obviněný je přesvědčený, že v projednávané věci nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu sexuálního nátlaku, protože mezi ním a poškozenými panoval vyvážený vztah. Zdůraznil, že se vždy snažil vytvořit svým klientům příjemné a bezpečné prostředí, v němž se nebudou obávat vyslovit svůj názor. Jak klient, tak mentor jsou v jeho pojetí rovnocennými osobami, které si vzájemně sdělují své obavy, přičemž jeho přístup k jednotlivým poškozeným nebyl v tomto ohledu výjimkou. O této skutečnosti má podle obviněného svědčit mimo jiné i textová komunikace, kterou s poškozenými vedl a která je součástí trestního spisu. 9. V návaznosti na výše popsané skutečnosti obviněný dovodil, že v jeho případě nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Absence nevyváženého a nerovného vztahu mezi obviněným a poškozenými totiž vylučuje, že by úmyslně zneužíval svého postavení. Poškozené se jednotlivých sezení účastnily dobrovolně, o jejich obsahu byly informovány (mimo jiné i propagací činnosti obviněného pod názvem „coaching tantra“ nebo „intimní redesign“) a vždy měly možnost vyjádřit svůj názor. Obviněný nejednal v rozporu s jimi projevenou vůlí a snažil se je respektovat, nikoli ovládat. Přestože si je vědom, že jeho metody mohou širokou veřejnost pohoršovat, jedná se o postupy běžně využívané nejen v zahraničí, ale i v tuzemsku, ve společenstvích jako jsou nudisti, polyamorici atd. Jejich cílem je zejména přijmout své vlastní tělo a moci o něm svobodně rozhodovat, což je v souladu s právy na sebeurčení a víru, která jsou neodmyslitelnou součástí právních řádů demokratických států. Obviněný dále akcentoval, že prováděné praktiky nesloužily k jeho sexuálnímu vzrušení a že poškozené v komunikaci s ním projevovaly nadšení a odhodlání pokračovat v programu. 10. Ve své argumentaci obviněný poukázal i na to, že metody, pro jejichž užití je nyní stíhán, nabízel plošně všem svým klientům bez ohledu na jejich pohlaví či věk, přičemž s danou praktikou je nejprve seznámil a následně jim poskytl prostor pro rozhodnutí, zda ji podstoupí či nikoliv. Obává se, že jeho odsouzením za předmětné skutky by mohla být vnesena nejistota do úplatných smluvních vztahů, v jejichž rámci jsou prováděny služby zahrnující fyzický kontakt s lidským tělem (např. masáže, fyzioterapie atd.). Osoby poskytující takové služby by totiž mohly být, stejně jako on, trestány pouze za to, že se svého klienta dotýkají, ačkoliv k tomu obdržely jeho vážně míněný souhlas. Závěrem se obviněný neztotožnil ani s právním názorem soudů nižších stupňů, které kvalifikovaly jako pokus sexuálního nátlaku už to, že nabídl poškozené K. K. konkrétní seberozvojovou praktiku a poté, co ji odmítla, ji k ničemu nenutil a na její přání s ní ukončil smluvní vztah. V popsaném jednání podle něj nelze spatřovat nic trestného. 11. Vycházeje z výše uvedeného obviněný namítl i nepřiměřenost uloženého trestu. Podle něj soudy při ukládaní trestu dostatečně nepřihlédly k jeho dosavadní bezúhonnosti a k míře nebezpečnosti jeho jednání a potrestaly ho v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. 12. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.III. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství 13. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Odmítla, že by mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů existoval jakýkoli, natož dokonce zjevný rozpor. Za stěžejní důkazy soudy považovaly výpovědi poškozených, které se v popisu postupu jednání obviněného shodovaly a zároveň byly podpořeny i znaleckými posudky o jejich duševním stavu. Soudy tak neměly důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Z provedeného dokazování správně dovodily, že obviněný záměrně zneužil své autority a postavení odborníka v oblasti osobního rozvoje a pěstounské péče, aby přiměl mladé a submisivní ženy k provádění nejrůznějších sexuálních praktik. Tyto praktiky se neděly na žádost poškozených, nýbrž je k jejich vykonání manipuloval obviněný poté, co jim identifikoval problém v intimitě a přesvědčoval je, že jej překonají jen způsobem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Obviněný tak nepochybně jednal za účelem uspokojení svých sexuálních tužeb, jakkoli to popírá. 14. Státní zástupkyně sice přisvědčila obviněnému, že poškozené byly v době činu dospělé a plně svéprávné, podstatné je ovšem zjištění, že jej vnímaly jako autoritu a respektovaného odborníka s řadou profesních úspěchů, mimo jiné i v oblasti pěstounské péče, majícího nespočet spokojených klientů v rámci své činnosti, a proto se jeho vůli podrobily. Dominantní vztah k poškozeným obviněný sám upevňoval prostřednictvím odkazu na svůj obraz respektovaného mentora a své terapeutické úspěchy. Obviněný si záměrně vybíral ženy, které považoval za snáze ovlivnitelné a které se na něj obracely v důvěře, že jim pomůže řešit jejich obtížnou životní situaci. Z podmínek, které pro společná setkávání nastolil, je zřejmé, že rozhodování poškozených nebylo svobodné a prostor pro volbu byl výrazně snížený až nulový, což bylo umocněno i nevyvážeností vztahu kouče a klienta. Uvedené skutečnosti podle státní zástupkyně podporují závěr, že v tomto případě došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. 15. Stran námitek obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu, státní zástupkyně zhodnotila, že je nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Obviněnému byl za spáchané skutky uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, tedy v rámci zákonné trestní sazby přečinu sexuálního nátlaku. Soudy přitom zhodnotily všechny relevantní okolnosti a současně svůj závěr náležitě odůvodnily, tudíž v daném případě nelze spatřovat žádný ústavní deficit. 16. Nejvyššímu soudu státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a aby v něm případně učinil i jiné rozhodnutí, než které ona sama navrhla [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 17. Vyjádření státní zástupkyně bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému k případné replice, tu však obviněný ve stanovené lhůtě neučinil IV. Důvodnost dovolání 18. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky dovolacího řízení, takže se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněného musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudu druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 19. Porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace převážně stojí na opakování námitek, které obviněný uplatnil už v řízení před soudem prvního stupně a u odvolacího soudu. V této souvislosti lze připomenout rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, podle kterých požadavek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat tak, že soud musí reagovat na každý jednotlivý argument, nýbrž postačí, pokud odkáže na převzetí dostatečného a přesvědčivého odůvodnění soudu nižší instance. To nepochybně platí i pro dovolací řízení, jehož předmět je vymezen taxativními dovolacími důvody a v němž již soudy nižších stupňů tytéž námitky vypořádaly způsobem odpovídajícím § 125 odst. 1 tr. ř. 20. U skutkových výhrad podřazených pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný navíc na dříve uplatněné námitky jen odkazuje, aniž by je znovu formuloval, a to s vysvětlením, že tak činí pro stručnost svého podání, protože jeho skutková vyjádření jsou po celou dobu trestního stíhání neměnná. K tomu je namístě poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 46/2013 – I. Sb. rozh. tr., ve kterém bylo konstatováno a podrobně vysvětleno, proč se v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. dovolací soud nemůže zabývat těmi skutečnostmi, které nejsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání, a proč dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení. 21. Vyjma toho dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě tzv. extrémních rozporů, kterou obviněný ohledně skutkových výhrad uplatnil, nedopadá na běžnou polemiku se skutkovými závěry nižších soudů a může být s úspěchem uplatněn pouze v případě, pokud dovolatel konkrétně vymezí, kterých skutkových zjištění se námitka týká a v čem přesně spočívá jejich zjevný rozpor s konkrétními důkazy. Existence zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů je přitom dána jen tehdy, pokud je hodnocení důkazů svévolné, vnitřně rozporné či odporující jejich obsahu, v důsledku čehož soudy dospějí k závěru, který se s provedenými důkazy zjevně míjí. Nejvyšší soud není povinen aktivisticky revidovat celé dokazování mimo rámec takto precizované argumentace. Jeho zásah je vyhrazen jen pro excesy ohrožující spravedlivý proces. 22. Dovolání obviněného uvedené náležitosti postrádá, neboť neidentifikuje žádné rozhodné skutkové zjištění, jež by bylo v kolizi s konkrétním důkazem, a neuvádí ani žádnou jinou námitku, která by předmětnému dovolacímu důvodu konvenovala. Obviněný pouze opakuje svou obhajobu, že praktiky, které používal, jsou běžně využívány i v zahraničí a shodují se s jeho světonázorem na lidskou sexualitu a intimitu a že jimi chtěl docílit pouze toho, aby jeho klienti pozitivně vnímali své tělo a cítili se v něm sebevědomě. K tomu nejvyšší soud poukazuje na body 102 až 127 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 8 až 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterých se soudy obou stupňů se skutkovými námitkami obviněného a jeho obhajobou vyčerpávajícím, zcela logickým a vnitřně konzistentním způsobem vypořádaly, a to včetně námitky, že poškozené byly dospělými a svéprávnými osobami a s jeho praktikami nevyslovily nesouhlas. Nejvyšší soud nemá s ohledem na to, že v dovolání absentuje výslovný výčet vad vůči skutkovým závěrům s poukazem na konkrétní rozpory s provedeným dokazováním, povinnost k jejich odůvodnění cokoli dalšího dodávat. 23. Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud se reálně mohl zabývat jen dovolacími námitkami obviněného k chybějícím zákonným znakům přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, které formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě týkající se hmotněprávního posouzení skutku. Přisvědčit jim ale nemohl, protože jsou zjevně neopodstatněné. 24. Předmětný dovolací důvod lze s úspěchem uplatnit tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž v jeho mezích je možné brojit pouze proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn a ustálen soudy nižších stupňů, například byl-li skutek popsaný ve výroku o vině nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad vztahujících se k právní kvalifikaci skutku lze vytýkat i „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí právní zhodnocení skutečností významných z hlediska hmotného práva, které však přímo nespočívají v samotné právní kvalifikaci skutku. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že dovoláním lze ve vztahu ke zjištěnému skutku namítat pouze vady právní, nikoli skutkové; dovolací soud musí striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně rozveden v jeho odůvodnění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 nebo ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). 25. V posuzovaném dovolání ovšem obviněný vychází z jiných než soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění, pokud poukazuje na absenci zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu jako znaku skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku a namítá, že ve výroku o vině popsané sexuální praktiky probíhaly na základě společného konsenzu a že mezi ním a plně svéprávnými poškozenými panoval rovnovážný vztah, ve kterém on nevystupoval z pozice odborné autority. Účelově pomíjí to, že skutek je v odsuzujícím rozsudku vymezen tak, že obviněný záměrně zneužil své autority a postavení respektovaného odborníka v oblasti osobního rozvoje a pěstounské péče, kterýžto obraz v poškozených sám upevňoval, k tomu, aby přiměl mladé a submisivní ženy k provádění nejrůznějších sexuálních praktik, k jejichž vykonání je manipuloval tvrzením, že jejich problém tkví v intimitě a že ho překonají jen nahým sezením, sebeukájením v jeho přítomnosti či jinými sexuálními praktikami, které po nich požadoval pro své sexuální uspokojení. Obviněný si podle skutkových zjištění soudů záměrně vybíral ženy, které správně považoval za snáze ovlivnitelné, poddajné a s nedostatkem sebejistoty, a úmyslně zneužil nevyváženého vztahu kouče a klienta, který se na něj obrací v důvěře, že mu pomůže řešit jeho obtížnou životní situaci, k výraznému omezení jejich prostoru pro svobodné rozhodování o svých sexuálních vztazích. 26. Právní námitky týkající se objektivní a subjektivní stránky trestného činu sexuálního nátlaku tak obviněný staví na vlastní skutkové verzi, se kterou se soudy obou stupňů pečlivě vyrovnaly a důvodně ji neakceptovaly. 27. Soud prvního stupně v bodech 120 až 123 odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že obviněný si k naplnění svých sexuálních tužeb záměrně vybíral mladé, poddajné ženy, o kterých věděl, že jsou s ohledem na své náročné životní období zranitelnější než obvykle, jelikož se mu se svými potížemi svěřily při prvních sezeních. Poškozené vyslechl a zprvu jim poskytl potřebné rady, čímž u nich někdy na krátkou dobu došlo ke zlepšení jejich psychického stavu či k částečnému řešení jejich problémů. Získal tím jejich důvěru a respekt a zároveň zjistil, jaká jsou jejich slabá místa, která by mohl později zneužít. U některých z poškozených navíc vzbudil pocit, že jsou mu za jeho služby zavázány, protože mu za ně platily cenu, kterou si na jeho popud stanovily samy a která byla v porovnání s cenou pro ostatní klienty výrazně nižší, případně neplatily nic (např. poškozená S.). U všech poškozených žen pak obviněný cíleně identifikoval problém v jejich intimitě, i když za ním přišly se zcela jinými těžkostmi, a skutečnost, že program osobního rozvoje zahrnuje i nahá sezení a ostatní praktiky (včetně autoerotiky nebo intimních dotyků ze strany obviněného) jim při úvodních setkáních zamlčel a detailní informace o obsahu jednotlivých metod jim neposkytoval ani následně, přestože musel vědět, že nechtěný zásah do intimní sféry vnímá každý jedinec s jinou mírou citlivosti a psychické odolnosti a u některých je takový zásah objektivně způsobilý vyvolat i závažnou újmu na psychice. To platí tím spíše v případech jako je tento, kdy se na obviněného, který vzbuzoval pocit, že je uznávanou autoritou a odborníkem, obrátily mladé ženy se zhoršeným psychickým stavem v naději, že jim pomůže, avšak namísto toho u nich po absolvování programu došlo k prohloubení jejich psychických potíží. Soud prvního stupně dále konstatoval, že obviněný si k poškozeným zdánlivě vytvořil vztah založený na rovnosti a pochopení, avšak fakticky jim postupně podsouval své názory a jiné nepřipouštěl, a to ve snaze, aby se před ním svlékly donaha, ukájely se před ním a případně ho i sexuálně uspokojovaly. Poškozené, které jsou založením spíše submisivní, introvertně laděné, nejisté, bázlivé, zvýšeně důvěřivé a s vyšším respektem k autoritám, často nezralé a zvýšeně ovlivnitelné (viz např. znalecké závěry ke skutku I. na č. l. 431, 530, 597, 681) nejprve odmítaly, ale pak se mu podvolily vzhledem k tomu, že po jejich prvotním odmítnutí je z pozice uznávaného terapeuta a odborníka na osobní rozvoj, jak se veřejně i jim konkrétně prezentoval, přesvědčoval, že se pak budou cítit lépe a že své problémy mohou překonat pouze způsobem, který sám preferoval. V rozporu s tím, co obviněný tvrdí, z provedeného dokazování také vyplynulo, že poškozeným nenabídl žádnou jinou alternativu. Ty tak oprávněně nabyly dojmu, že se jedná o jedinou možnou cestu a strpěly jeho dotyky, digitální penetraci a další sexuální praktiky, přestože je obviněný fyzicky nepřitahoval a neměly k němu partnerský vztah. K dosažení svého cíle obviněný využíval různé manipulativní techniky, které popsal ve svých znaleckých posudcích o duševním stavu svědků soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace forenzní a klinická psychologie PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D. (viz č. l. 412 až 432 k poškozené S. S.; č. l. 508 až 530 k poškozené K. T.; č. l. 580 až 597 k poškozené I. T.; č. l. 663 až 682 k poškozené I. S.; č. l. 790 až 807 k poškozené V. J.; č. l. 857 až 872 k poškozené M. S.) a které jsou uvedeny v bodě 120 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. 28. Sexuálního nátlaku se pachatel dopustí mimo jiné tehdy, přiměje-li svou oběť k sexuálním aktivitám úmyslným zneužitím svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu. O sexuální nátlak nejde, pokud se pachatel svého vlivu vůči dané osobě nesnaží využít a intimně se s ní sbližuje pouze na základě oboustranných sympatií a vzájemného citového vztahu, v němž postavení těchto osob nehraje žádnou roli [viz Ščerba, F. a kol. S. Trestní zákoník, § 140 až 418. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, s. 41]. Tak tomu ale v posuzovaném případě zjevně nebylo. Předmětné praktiky obviněný poškozeným, pro které nebyl sexuálně přitažlivým partnerem (srovnej obsah jejich výpovědí u hlavního líčení), vnucoval využívaje svého postavení a jejich důvěry v něj s tím, že jen tak mohou překonat svůj problém v intimitě, který jim sám diagnostikoval. Prezentoval jim to tak, aby nabyly dojmu, že se jedná o jedinou možnost, jak v sezeních, která jim zpočátku přinesla kýženou úlevu, pokračovat. Znejišťoval je v jejich úsudku. Některým navíc řekl, že je to speciální nabídka jen pro ně (viz výpověď poškozené K. T. na č. l. 447 tr. spisu). K obdobné výtce obviněného se ostatně vyjadřoval již soud prvého stupně v bodě 123 odůvodnění svého rozsudku, na který Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje. 29. K námitce obviněného, že při provádění předmětných praktik nepřekonával nesouhlas poškozených či jejich zjevný odpor a ani nezneužíval jejich bezbrannosti Nejvyšší soud stručně uvádí, že vyjmenované skutečnosti nejsou znakem skutkové podstaty přečinů sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, kterými byl uznán vinným a kterých se podle právní věty odsuzujícího rozsudku dopustil tím, že několika po sobě jdoucími útoky, veden stejným záměrem, přiměl poškozené k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu, přičemž v jednom z těchto útoků k dokonání činu nedošlo (zůstal ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku). Sexuální nátlak ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dnes § 186 odst. 1 tr. zákoníku) je forma sexuálního obtěžování, při které pachatel zjednodušeně řečeno nepoužívá fyzické násilí nebo jeho pohrůžky, ani nevyužívá bezbrannosti k tomu, aby svou oběť přiměl k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování a k jinému srovnatelnému chování pohlavnímu styku, ale zneužívá k tomu psychický tlak, manipulaci nebo své autoritativní postavení. 30. K tvrzení obviněného, kterým zpochybňuje, že poškozeným měla v důsledku jeho jednání vzniknout nějaká újma, Nejvyšší soud uvádí, že k otázce duševního stavu a následkům, které dané jednání na jednotlivých ženách zanechalo, se přesvědčivým a srozumitelným způsobem vyjádřil soudní znalec pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D., který je na rozdíl od obviněného skutečným odborníkem. Soudy jeho znalecké posudky o duševním stavu poškozených řádně provedly a zhodnotily a jejich závěry důvodně akceptovaly (viz č. l. 412 až 432 k poškozené S. S.; č. l. 508 až 530 k poškozené K. T.; č. l. 580 až 597 k poškozené I. T.; č. l. 663 až 682 k poškozené I. S.; č. l. 790 až 807 k poškozené V. J.; č. l. 857 až 872 k poškozené M. S.). Soudní znalec u zkoumaných žen mimo jiné shodně konstatoval, že jsou spíše submisivní a snáze ovlivnitelné typy s vyšší mírou naivity a že v důsledku jednání obviněného bylo zasaženo do jejich emoční oblasti a sociálních vztahů. Trpěly pocity bezmoci a bezradnosti, sebeobviňováním, posttraumatickou zlobou, smutkem a depresivními propady a někdy i somatickými potížemi (srovnej např. znalecké závěry týkající se poškozené T. na č. l 527 tr. spisu). Jednání obviněného mělo dopad i na jejich partnerské vztahy a zvýšenou nedůvěru, zejména vůči odborníkům na duševní zdraví. 31. Většina poškozených dosahuje nadprůměrného intelektu a všechny jsou i přes pochopitelnou snahu prožité psychické trauma vytěsnit schopny nezkresleně reprodukovat prožité události. Soudní znalec u žádné z nich při osobním vyšetření nezjistil žádné známky manipulace ani nic dalšího, co by validitu jejich výpovědi snižovalo. Poukázal na to, že i jejich neverbální projev (strnulost v mimice a tělesných postojích) a přítomnost příkladů přímé řeči, nejistoty a emoce byly přiléhavé sdělovanému obsahu. Ani z dalších důkazů nevyplynuly indicie nasvědčující tomu, že by některá z osmi poškozených měla motiv obviněného bezdůvodně očernit, vymýšlet si či celou situaci zkrášlovat ve svůj prospěch (srovnej body 74 až 80 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Samotná skutečnost, že poškozené zpočátku služby obviněného doporučovaly svým blízkým a že i po skončení programu s ním ještě určitou dobu udržovaly vztahy, ho nemůže zbavit trestní odpovědnosti za sexuální nátlak, kterého se vůči nim dopustil. Výše jmenovaný soudní znalec jednání poškozených logicky vysvětlil tím, že vzhledem k tomu, jak jsou submisivní, i pro jejich jistou naivitu se k obviněnému nekriticky upínaly, podléhaly jeho názorům a zpochybňovaly své dosavadní jistoty. S prožitými extrémně zatěžujícími událostmi se svěřily až poté, co se vymanily z jeho vlivu. Jejich primární snahou ovšem nebylo dohnat obviněného k trestní odpovědnosti, ale pokud možno traumatizující zážitek s ním vytěsnit. Jistou kuráž jim v tomto směru dodalo až to, že zjistily, že obětmi obdobného jednání obviněného se staly i další ženy. 32. V rovině hmotněprávní Nejvyšší soud k výše uvedenému dodává, že trestní odpovědnost podle § 186 tr. zákoníku se posuzuje výlučně ve vztahu k jednání pachatele a k jeho účinkům v době skutku, tedy v okamžiku, kdy mělo dojít k sexuálnímu nátlaku. Pozdější vývoj vztahu mezi obviněným a poškozenými nemůže zpětně legalizovat či ospravedlnit jednání, které v době svého uskutečnění naplnilo zákonné znaky trestného činu. Jinými slovy, z hlediska trestněprávního je rozhodující, že k úmyslnému zásahu do svobodné sexuální volby poškozené, která je chráněna § 186 tr. zákoníku, ze strany obviněného v určitém okamžiku nesporně došlo, nikoli to, jakým způsobem poškozená, oběť jeho sexuálního útoku, následně dané jednání racionalizovala, interpretovala či jak se k obviněnému poté chovala. 33. Nejvyšší soud rovněž nemohl přisvědčit námitce obviněného, podle které poškozené jednání obviněného v době skutku považovaly za přijatelné, a teprve s časovým odstupem jej vyhodnotily jako nátlak, což by mělo svědčit o nepřípustné retroaktivní změně jejich postoje. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že poškozené se v rozhodném období nacházely v psychické tísni, byly ovlivněny závislostním a autoritativním vztahem k obviněnému a jejich tehdejší pozitivní či ambivalentní hodnocení situace bylo součástí právě této narušené rozhodovací pozice, nikoli projevem svobodně utvořené sexuální vůle. Skutečnost, že poškozené byly schopny tyto mechanismy plně reflektovat až s časovým odstupem, nepředstavuje retroaktivní změnu názoru, nýbrž dodatečnou schopnost poté, co se odpoutaly z patologického vztahu s obviněným, pojmenovat stav, v němž se nacházely v době skutku. 34. Námitkou obviněného, že dané metody nabízel plošně všem svým klientům, se taktéž zabýval již soud prvního stupně (viz bod 123 odůvodnění jeho rozsudku) a konstatoval, že z výpovědí i čtených záznamů o podaném vysvětlení ostatních klientů vyplynulo, že u těchto osob se nejednalo o tytéž praktiky, které provozoval s poškozenými, případně jim je obviněný poté, co dali jasně najevo svůj nesouhlas, už nevnucoval, zatímco všech osm poškozených žen přesvědčoval, že jen pokud podstoupí předmětné sexuální praktiky, které jim jako odborník nabízí, mohou své problémy vyřešit, a cíleně k tomu zneužil své autority a důvěry, kterou k němu chovaly. 35. Pro úplnost je třeba v obecné rovině zdůraznit, že ani případná existence osob, u kterých obviněný postupoval obdobně v tom směru, tj. identifikoval problém v jejich intimitě a navrhl jim jeho řešení nahým sezením a jinými sexuálně motivovanými praktikami, a ony z vlastní vůle souhlasily bez toho, aby na ně obviněný musel vyvíjet nějaký nátlak, rozhodně nečiní jednání obviněného vůči poškozeným vyjmenovaným ve výroku o vině trestně nepostižitelným. Trestní právo totiž bez dalšího neumožňuje paušalizovat závěry o existenci či neexistenci následku na základě typové podobnosti jednání pachatele. Skutečnost, že jiní klienti obviněného se necítí být jeho jednáním poškozeni, vypovídá jen o tom, že u nich nedošlo k zasažení do zákonem chráněného zájmu na svobodu v oblasti sexuálního rozhodování, nikoli o tom, že k tomu nemohlo dojít u jiných osob. Postup soudů, resp. orgánů činných v trestním řízení, které trestní odpovědnost obviněného dovodily pouze ve vztahu k těm poškozeným, u kterých byl bez důvodných pochybností prokázán úmyslný zásah obviněného do jejich autonomie v sexuálním životě, odpovídá zásadě legality, resp. v užším slova smyslu je souladný se zásadou individuální trestní odpovědnosti a v neposlední řadě i se zásadou in dubio pro reo. 36. Nedostatek subjektivní stránky trestného činu obviněný spatřuje v tom, že si nebyl vědom svého autoritativního postavení a z něho vyplývajícího vlivu na poškozené, takže ani nemohl jednat s úmyslem přimět poškozené k obnažování a pohlavnímu sebeukájení zneužitím takového postavení. 37. Nejvyšší soud k tomu nejprve znovu poukazuje na to, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou jiná a svědčí naopak o tom, že obviněný si nejenže byl vědomý toho, že poškozené ho vnímají jako odbornou autoritu obdařenou psychoterapeutickými schopnostmi v oblasti osobního rozvoje a mají v něj velkou důvěru, ale dokonce cíleně v poškozených tento pocit vyvolával poukazováním na své terapeutické úspěchy i dlouholetou práci v oblasti práce s dětmi a mladými lidmi bez funkčního zázemí, kterou si získal respekt široké veřejnosti, u níž byl znám jako průkopník pěstounské péče. 38. Subjektivní stránkou se soud prvního stupně podrobně zabýval v bodě 127 odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku a soud odvolací v bodě 12 odůvodnění svého rozhodnutí. Oba soudy dovodily, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění lze spolehlivě usuzovat na to, že záměrně pro vlastní uspokojení zneužil svého postavení k tomu, aby přiměl poškozené k různým sexuálním aktivitám. Vycházely mimo jiné z toho, že z provedených důkazů je nesporné, že poškozené obviněného kontaktovaly, aby využily jeho služeb v oblasti koučinku a osobního rozvoje, nikoli za účelem sexuálních aktivit či navázání jakéhokoliv mileneckého vztahu založeného na vzájemné přitažlivosti a sympatiích. Z výpovědí poškozených shodně vyplynulo, že samy provádění jednotlivých sexuálních praktik nikdy neiniciovaly, nýbrž to byl výhradně obviněný, který jim je nabízel a odůvodňoval je potřebou osobního růstu k překonání jejich problému, ke zlepšení sebevědomí apod., Tyto metody obviněný prezentoval jako jakousi mantru, kterou sám vytvořil spojením koučovacího rozhovoru s praktikami využívanými při tantra masážích. Jak již bylo řečeno výše, svého postavení uznávané autority i důvěry, kterou v něj klienti měli, si přitom byl velmi dobře vědom. O tom svědčí nejen skutečnost, že na své úspěchy individuálně hojně odkazoval, ale také jeho veřejně přístupné internetové stránky, jejichž kopie je založená na č. l. 1712 až 1713 tr. spisu, na kterých se prezentoval odkazy na nespočet svých vystoupení a rozhovorů, které se uskutečnily ve významných a veřejnosti široce známých mediích. 39. Nejvyšší soud k tomu pokládá za vhodné připomenout, že trestný čin je spáchán v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tehdy, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jak složka vědění, tak i složka volní přitom nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Intelektuální složka vědění zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, přičemž u úmyslu přímého pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171). 40. Ve světle shora uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že odsuzující závěry soudů nižších stupňů byly založeny na kumulativním naplnění objektivní stránky trestného činu (jednání a následek spočívající v omezení svobodné sexuální volby konkrétní poškozené) i subjektivní stránky (úmysl obviněného zneužít svého postavení k dosažení sexuálního uspokojení), nikoli na morálním hodnocení vztahů či na dodatečném subjektivním pocitu poškozených, jak na svou obhajobu od samého počátku trestního stíhání uvádí obviněný. 41. Poslední hmotněprávní námitka obviněného se týkala útoku pod bodem II. 1 výroku o vině, který byl právně posouzen jako pokus přečinu sexuálního nátlaku podle § 21 odst. 1 k § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pokusem ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, ovšem k jeho dokonání nedošlo. Při úvaze o škodlivosti dílčího útoku, který zůstal ve stadiu pokusu, je nutné přihlédnout nejen k důvodům, pro které došlo k ukončení jednání pachatele, ale je potřeba zvažovat i kontext celého skutku. 42. Důvody, pro které soud prvého stupně v této trestní věci dovodil trestní odpovědnost obviněného za jednání vůči poškozené K. K., ačkoli v jejím případě nedošlo ke škodlivému následku, jsou akceptovatelně vysvětleny v bodech 120 a 124 odůvodnění jeho rozsudku. Soud prvního stupně zde přiléhavě poukázal na to, že z výslechu poškozené v hlavním líčení (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1655 až 1659 tr. spisu) vyplynulo, že i ona obviněného kontaktovala na základě jeho veřejné známosti jako úspěšného osobnostního kouče, aby jí pomohl v řešení jejích složitých partnerských vztahů, kterými si v té době procházela. I v jejím případě se pokusil zneužít skutečnosti, že ho vnímala jako uznávaného odborníka a autoritu s mnoha úspěchy, k tomu, aby ji po několika úvodních setkání, kdy si získal její důvěru, přiměl absolvovat nahá sezení, a poté, co odmítla, ji začal přesvědčovat o tom, že ve skutečnosti má problém s vlastní intimitou a o účinnosti svých metod v této oblasti. Dodatečně pak v reakci na její textovou zprávu, kterou se domáhala vrácení 10 000 Kč za další dvě už předplacená sezení s vysvětlením, že se s ním rozhodla ukončit spolupráci, jí ještě napsal, že právě to ho přesvědčuje o správnosti závěru, že její problém spočívá v intimitě a je potřeba ho řešit jím navrhovaným způsobem (srovnej č. l. 695 až 696 tr. spisu). I v případě poškozené K. K. tedy bylo prokázáno, že obviněný chtěl zasáhnout do jejího svobodného rozhodování o sexuálních vztazích, a to zneužitím svého autoritativního postavení osobního kouče, ovšem svého cíle, aby před ním poškozená obnažila, nedosáhl, protože tentokrát se oběť jeho sexuálnímu nátlaku, který vnímala jako absurdní, ubránila tím, že ho rázně odmítla a jednostranně ukončila jejich spolupráci. Následně se svěřila svému okolí se stinnou stránkou „terapeutické“ praxe obviněného a projevila obavy o to, zda vyjma ní to obviněný, kterého média stále adorovala, „nezkouší i na další oběti“. Proto následně podnikla kroky ke zveřejnění toho, že se sama stala obětí jeho sexuálního nátlaku. 43. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výše zmíněná skutečnost, že obviněný obdobné praktiky nabízel i dalším klientkám a klientům, kteří je odmítli a za poškozené se nepovažovali, nemůže sama o sobě vést k závěru o neexistenci pokusu trestného činu ve vztahu k poškozené K. K. Pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku totiž není dán již samotným úmyslem pachatele nebo typovou podobností jeho jednání (modem operandi), ale individualizovaným jednáním bezprostředně směřujícím k dokonání trestného činu vůči konkrétnímu chráněnému zájmu, kterým je v tomto případě osobitá sexuální autonomie poškozené osoby. U ostatních klientek obviněného bylo zjištěno, že k rozvinutí takového nátlaku nedošlo, takže jednání nedosáhlo stadia bezprostředního směřování k zásahu do jejich sexuální autonomie. Naproti tomu vůči poškozené K. K. obviněný již realizoval manipulační a nátlakové jednání shodné s tím, které u jiných poškozených vedlo k dokonání trestného činu, a pouze její aktivní odpor zabránil jeho dokonání. Rozdíl mezi těmito situacemi proto neleží v subjektivním hodnocení klientek, nýbrž v objektivní intenzitě a konkretizaci útoku obviněného. 44. Obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že skutková podstata trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku je konstruována poměrně široce a kombinuje v sobě prvky ochrany sexuální autonomie, postihu zneužití závislostního či autoritativního postavení a poruchového deliktu. Trestní odpovědnost zde není založena již samotným ohrožením chráněného zájmu, nýbrž je vázána na reálný zásah do svobodné sexuální volby konkrétní osoby. Takto pojatá skutková podstata klade zvýšené nároky na dokazování i následné právní hodnocení skutku a může vést k obtížnému vymezování hranic mezi trestněprávní a mimotrestní rovinou jednání, zejména v situacích, kdy se posuzuje rozsah faktického omezení sexuální autonomie osoby v kontextu vztahů založených na důvěře, závislosti či autoritě. Je proto nezbytné trvat na přísně individuálním posuzování každého skutku, zdrženlivém vyvozování trestní odpovědnosti a respektu k zásadě in dubio pro reo, a to vždy ve vazbě na konkrétní intenzitu zásahu do chráněného zájmu. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů tyto požadavky v projednávané věci respektovaly a trestní odpovědnost obviněného dovodily pouze ve vztahu k poškozeným ženám, u nichž byla porucha jejich sexuální autonomie prokázána bez důvodných pochybností, a naopak se zdržely paušalizace závěrů u osob, u nichž takový zásah bezpečně zjištěn nebyl. 45. Stran námitek nepřiměřenosti uloženého trestu formálně také opřených o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný argumentoval tím, že soudy dostatečně nevzaly v potaz jeho dosavadní bezúhonnost ani míru jeho nebezpečnosti. Námitku přísného trestu ale nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, neboť ten se vztahuje výhradně na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dovolací soud nepřezkoumává otázku přiměřenosti trestu, pokud byl uložen v zákonných mezích a ve formě odpovídající trestnímu zákoníku. Skutkový stav hodnotí pouze z hlediska jeho správného právního posouzení – tedy zda jednání obviněného naplnilo znaky daného trestného činu a zda bylo správně aplikováno hmotné právo. Nejvyšší soud pro úplnost považuje za vhodné uvést, že uplatněné námitky neobstojí ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., protože v projednávané věci obviněnému nebyl uložen trest, který zákon nepřipouští, ani trest mimo zákonnou sazbu. 46. Ustálená judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu sice výjimečně akceptuje průlom dovolacího přezkumu přísnosti trestu skrze § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., případně mimo dovolací důvody, ovšem pouze u trestů natolik zjevně nespravedlivých z pohledu závažnosti činu a poměrů obviněného, že to má ústavněprávní přesah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). O takovou situaci v projednávané věci nejde, protože nebyly zjištěny okolnosti takové povahy a intenzity, které by tento mimořádný přezkum trestu odnětí svobody uloženého při splnění všech zákonných podmínek v rámci zákonné trestní sazby dané v § 186 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, umožnily. Nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců je nepochybně trestem velmi citelným co do svého charakteru (nikoli samotné výměry, protože ta je ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, která činí 6 měsíců až 4 roky). Nejedná se o trest exemplární a zcela zjevně nepřiměřený s ohledem na povahu a závažnost spáchaných trestných činů zasahujících do sexuální svobody více poškozených, kterým způsobil psychickou újmu, délku páchané trestné činnosti a množství sexuálních praktik, které s nimi obviněný provozoval. Významným hlediskem, které správně zdůraznily soudy obou stupňů, je pak zatím zjevně omezená možnost nápravy obviněného. Soud prvního stupně (viz bod 129 odůvodnění odsuzujícího rozsudku) i soud odvolací (viz bod 19 odůvodnění jeho rozsudku) vysvětlily, že v tomto případě je nutné ukládat už nepodmíněný trest odnětí svobody, přestože obviněný je osobou doposud trestně bezúhonnou a dopustil se trestného činu s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující pět let, protože uložení podmíněného trestu odnětí svobody by zjevně nevedlo k tomu, aby se obviněný v budoucnu obdobného jednání vyvaroval a vedl řádný život (§ 55 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněný je totiž postojově uzavřený, absentuje u něj pocit viny, postrádá jakoukoli vážně míněnou sebereflexi, svou trestnou činnost i přesto, že byl seznámen s následky, které na psychice poškozených způsobil, omlouvá a psychickou újmu na straně poškozených vysvětluje neporozuměním, neguje nebezpečnost svého sexuálního nátlaku, a naopak se snaží své okolí přesvědčit o přínosu metod, které praktikoval. Setrvává na tom, že je dobrým terapeutem a osobním koučem, chyba je pouze v tom, že majoritní část společnosti nechápe přínos jeho terapeutických metod. 47. Nejvyšší soud neshledal ústavní deficit, který by odůvodňoval jeho zásah, ani u souběžně uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu poskytování poradenských, konzultačních, lektorských, terapeutických a koučovacích služeb v oblasti rozvoje, rodinných a partnerských vztahů, a to na maximální dobu 10 let. Souhlasí s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě 20 odůvodnění jeho rozhodnutí, na kterou pro stručnost odkazuje. V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu 48. S ohledem na shora učiněná zjištění Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu