4 Tdo 251/2026-681 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 dovolání obviněného D. W. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 9 To 50/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 40/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. W. S. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 2 T 40/2025, byl obviněný D. W. S. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně obviněnému dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 180 839 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení od 26. června 2025 do zaplacení a povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené L. N. částku ve výši 780 138 Kč, se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy pak byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestné činnosti tak, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 17. 11. 2024 v době okolo 00:11 hodin před barem XY v ulici XY v XY, v úmyslu způsobit zranění, před nejméně třemi dalšími přítomnými osobami, fyzicky napadl poškozeného P. N., a to tím způsobem, že poškozený, který se předtím v baru zastal barmanky a požadoval, aby obžalovaný plně uhradil škodu na větráku, kterou obžalovaný způsobil, kdy si následně šli vzájemný spor tzv. „vyřídit ven“ před restauraci, poté kolem sebe kroužili v bojovém postoji, kdy v průběhu verbálního a fyzického konfliktu obžalovaný postupně nejméně třikrát udeřil poškozeného pěstí do oblasti hlavy, v důsledku jednoho z úderů do obličeje utrpěl poškozený zlomeninu nosních kůstek bez posunu, přičemž po posledním úderu do hlavy poškozený nekontrolovaně upadl na zámkovou dlažbu a udeřil se zezadu do hlavy, čímž utrpěl úrazový otok mozku při difúzním poranění mozku se zakrvácením pod omozečnice a do mozkových komor, následně byl převezen na oddělení ARO do Nemocnice Liberec, kde byl uveden do umělého spánku, následně dne 18. 11. 2024 na následky způsobeného zranění zemřel“. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 9 To 50/2025, o odvoláních poškozené L. N. a obviněného rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině, trestu a náhradě škody obviněnému uložil nahradit poškozené L. N. na náhradě nemajetkové újmy částku 780 138 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně počínaje od 26. června 2025 do zaplacení, se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy pak poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného D. W. S. pak odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný (dále i jako „dovolatel“) prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klímy napadá dovoláním shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvod uvádí důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejprve rekapituluje rozhodnutí obou soudů. 5. Poté rozebírá, že osoba neovládající český jazyk má právo v trestním řízení vypovídat, hájit se v rodném jazyce, má též právo na to, aby mu byly úkony trestního řízení překládány do mateřského jazyka. Obviněný tvrdí, že byl v tomto právu zkrácen. Cituje odstavec 13 odůvodnění odvolacího soudu. Zmiňuje zásadu reciprocity, na jejímž základě je toto právo zajišťováno českým občanům stíhaným v cizině. 6. Následně obviněný zdůrazňuje, že pokud před původním výslechem v přípravném řízení nepotřeboval a nežádal tlumočníka, pak je jeho prohlášení možno vztáhnout jen na tento první výslech, nikoliv na následující úkony trestního řízení (zvlášť zmiňuje, že není pravdou, že by nežádal překlad obžaloby ve věci). V dalším řízení pak dne 30. 11. 2024 obviněný navrhl, aby mu byl poskytnut v trestním řízení tlumočník a výslech obviněného 22. 1. 2025 již probíhal za účasti tlumočníka. Podle obviněného od tohoto data vzaly orgány činné v trestním řízení na vědomí jeho jazykovou nevybavenost v českém jazyce. Od této chvíle pak mu byly úkony trestního řízení tlumočeny, s jedinou výjimkou, nebyla mu přeložena obžaloba. 7. Dovolatel pak cituje a rozebírá články 36. a 37. Listiny obsahující jednak právo obviněného na spravedlivý proces a právo obviněného na tlumočníka a dovozuje zkrácení jeho práva na obhajobu ve stávajícím trestním řízení. Především se domáhá toho, aby nebylo přihlíženo k jeho prohlášení, že nepožaduje tlumočníka, které učinil před zahájením trestního stíhání, tvrdí pak, že u výslechu v rámci vazebního zasedání měl potíže s komunikací se soudcem v českém jazyce. 8. Pokud odvolací soud hodnotil skutečnost, že obviněnému nebyla přeložena obžaloba, odkazuje na své vyjádření k obžalobě, kde obhájce uplatnil tuto výhradu. Podle dovolatele se neměl odvolací soud ztotožnit se soudem prvního stupně, pokud jde o jeho reakce na námitky obviněného týkající se jeho jazykové nevybavenosti v českém jazyce. Obviněný nepovažuje za dostatečné, že mu byla obžaloba v rámci hlavního líčení v jednací síni tlumočena, neboť mu tímto neplnohodnotným postupem byla minimálně upřena možnost se po doručení písemného překladu obžaloby připravit na hlavní líčení. Poukazuje pak na to, že obžaloba měla být přeložena a jemu doručen překlad a že tato povinnost orgánů činných v trestním řízení je striktně stanovena zákonem. 9. Důsledkem těchto pochybení soudu došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu a rozhodující skutková zjištění stojí na procesně nepoužitelných důkazech. Obviněný navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i navazující rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podal vyjádření k dovolání obviněného. Nesouhlasí s tím, že byl naplněn dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že rozhodující skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. K nastíněné argumentaci uvádí, že ani případné pochybení v souvislosti s realizací překladu obžaloby by samo o sobě nemuselo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (je odkazováno na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, sp. zn. I. ÚS 452/07, sp. zn. I. ÚS 1665/10, sp. zn. I. ÚS 1329/13). I přes možné formální pochybení v souvislosti s písemným překladem obžaloby, byl totiž naplněn účel práva na užití mateřského jazyka. Obviněný byl s tím, co je mu kladeno za vinu, velice dobře seznámen, jak vyplývá z celé řady úkonů trestního řízení, včetně těch, které zmínil odvolací soud, aniž by snad naznačoval, že obsahu úkonů či předmětu řízení nerozumí. V právu na užití mateřského jazyka tedy nebyl obviněný zkrácen způsobem, který by zakládal zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí o vině pak nestojí na nezákonných důkazech, naopak, z obsahu odsuzujícího rozsudku je patrné, že výrok o vině vybudoval soud na zákonných důkazech, z nepoužitelných důkazů krajský soud nevycházel, ani sám obviněný neoznačuje konkrétní důkazy a nepopisuje důvody, které by vedly k jejich procesní nepoužitelnosti. Státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. IV. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. 12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. V. Důvodnost dovolání 13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu). 14. Obviněný podřadil své námitky pod dovolací důvod vyjádřený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možno iniciovat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem uvedeného dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). 15. Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 16. Obviněný zmiňuje druhou variantu tohoto dovolacího důvodu. Základním pochybením v rámci trestního řízení a následného rozhodnutí podle obviněného bylo, že mu nebyl v přípravném řízení poskytnut tlumočník a překladatel a on neměl možnost se náležitým způsobem v trestním řízení hájit a nebyla mu přeložena do polského jazyka obžaloba, čímž došlo k porušení jeho práv na obhajobu, jež mu zaručuje trestní řád i Ústava a ústavní zákony České republiky. Tvrdí, že tímto postupem jsou zpochybněny prakticky všechny důkazy provedené v trestním řízení a je třeba obě rozhodnutí nižších soudů zrušit a věc znovu v potřebném rozsahu projednat. 17. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že vytýkané vady lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť uplatněná argumentace směřuje do porušení práva na spravedlivý proces, přičemž obviněný konkrétně zdůvodňuje, z jakých skutečností porušení tohoto práva dovozuje. V tomto směru je třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu, porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05) a proto považoval Nejvyšší soud za potřebné a nutné se touto námitkou zabývat právě z pohledu, zda v dané věci skutečně nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu dovolatel uplatnil citovaný dovolací důvod v souladu se jeho obsahem i účelem, nicméně dovolání důvodné není. 18. Obviněný pak opomněl explicitně zmínit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě. Jeho odvolání podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně totiž bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Dovolatel proto měl výslovně uplatnit též dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu. Jestliže tak neučinil, postupoval Nejvyšší soud tak, že tento důvod dovolání byl obviněným uplatněn implicitně, tudíž bylo třeba se vypořádat v rámci dovolacího řízení s obsahem těch námitek, které fakticky uplatnil. VI. K meritu věci 19. Obviněný podaným odvoláním avizuje, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu vyplývající z článku 36 Listiny tak, že byla porušena jeho ústavní práva zaručená dle čl. 37 odst. 4 Listiny, když podle tohoto článku osoba, která prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Na toto ustanovení navazuje § 2 odst. 14 tr. řádu, podle něhož: „Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.“ Stejně tak z tohoto ustanovení vychází § 28 odst. 2 tr. řádu: „Obviněnému (který prohlásí, že neovládá český jazyk) je třeba přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná“. 20. Argumentace obviněného stojí na jeho následném tvrzení, že již v průběhu přípravného řízení bylo zřejmé, že neovládá český jazyk, aby mohl v trestním řízení vystupovat bez tlumočníka, neboť se v českém jazyce neumí dostatečně vyjadřovat a nerozumí mu natolik, aby se mohl náležitě hájit. 21. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na počátku přípravného řízení obviněný vůči organům činným v trestním řízení, po řádném poučení dle trestního řádu, prohlásil, že “…nepožaduje písemný překlad dokumentů uvedených v § 28 odst. 2 tr. řádu…”, jinými slovy, nepožaduje ani překlad obžaloby ve věci (viz č. l. 45). K tomuto prohlášení nebyl nikým nucen. U výslechu, jako podezřelý (č. l. 47), řekl policii, že žije v České republice od roku 2006, rozumí česky a plyně mluví česky a nepotřebuje a nežádá tlumočníka, stejně se policii vyjádřil i při sdělení obvinění při prvním výslechu v přípravném řízení. Není tedy pravdou, co obhájce dovolatele tvrdí v podaném dovolání, že obviněný omezil své prohlášení na jeden úkon v rámci trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení neměly důvod o prohlášení obviněného o znalosti českého jazyka pochybovat, neboť měly možnost slyšet jeho vyjádření a komunikovaly s ním přímo, tedy měly možnost posoudit úroveň jeho znalostí češtiny. Toto se týká i soudce, který rozhodoval o vzetí obviněného do vazby ve vazebním zasedání dne 19. 11. 2025. I v rámci tohoto úkonu se obviněný vyjadřoval ke svým, poměrům a k obvinění a bylo tak možno objektivně posoudit jeho jazykové znalosti českého jazyka. 22. U prvního výslechu obviněného v přípravném řízení, i u jeho výslechu ve vazebním zasedání byl navíc přítomen i jeho stávající obhájce JUDr. Martin Klíma, i on slyšel, jak se obviněný vyjadřuje, jak ovládá český jazyk, přesto u těchto úkonů nevznesl námitky proti tomu, že úkony probíhají bez tlumočníka, ani on nepochyboval o tom, že dovolatel ví, co je mu kladeno za vinu a že se může náležitě hájit (pokud by tomu tak nebylo, musel by dovolací soud dospět k závěru, že obhájce nehájil zájmy svého klienta a nevznesl námitky proti úkonu, který, soudě dle jeho nynějšího stanoviska, proběhl v rozporu s trestním řádem). Nejvyšší soud z toho, co bylo právě řečeno, dovozuje, že změna postoje obviněného v průběhu trestního řízení, že neovládá dostatečně český jazyk a požaduje, aby byl účasten tlumočník, je z jeho strany čistě účelovou záležitostí a způsobem obhajoby, který zvolil. 23. Nicméně, bez ohledu na tento závěr, je zřejmé, že česká právní praxe vykládá právo na užívání rodného jazyka obviněného nebo jazyka, který obviněný ovládá, tak široce, že z čistě formálního hlediska prakticky nezáleží na tom, zda a nakolik, ovládá obviněný úřední jazyk soudu, tedy český jazyk. Prohlášení o tom, že požaduje v trestním řízení tlumočení do cizího jazyka, může obviněný učinit kdykoliv během trestního řízení a orgány činné v trestním řízení musí na nastalou situaci reagovat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 550/2001: „Prohlásí-li obviněný kdykoli v průběhu řízení, že žádá o pomoc tlumočníka, aby tak mohl používat svého mateřského jazyka, je povinností orgánů činných v trestním řízení jeho požadavku vyhovět, byť v předchozích fázích řízení obviněný tlumočníka nežádal a bylo zřejmé, že je schopen komunikovat v českém jazyce. Není-li tlumočník k žádosti obviněného zajištěn, jde o podstatnou vadu řízení, neboť tak dochází k výraznému zkrácení práv obviněného. To však nic nemění na zákonnosti procesních úkonů provedených bez účasti tlumočníka za situace, kdy obviněný před jejich konáním prohlásil, že rozumí českému jazyku a tlumočníka nežádá.“ Obdobně rozhodl Nejvyšší soud i ve věci sp. zn. 11 Tdo 1535/2018, navíc přitom zdůraznil, že na úkony trestního řízení učiněné v období předcházejícímu takovému prohlášení obviněného je třeba nahlížet jako na úkony činěné v souladu se zákonem). 24. Nejvyšší soud ze shora uvedeného rozhodnutí pokládá za důležité upozornit, že námitka obviněného týkající se zajištění tlumočení do polského jazyka se tak štěpí na dvě části, na dvě oddělitelná období. V prvním z nich obviněný, po řádném a zákonném popučení prohlašoval, že ovládá český jazyk slovem i písmem a sám též v trestním řízení v českém jazyce svoji obhajobu vedl a česky vypovídal. Ve vztahu k těmto úkonům trestního řízení, včetně provádění důkazů, nemůže oprávněně tvrdit, že nebylo respektováno jeho právo na tlumočníka a na vystupování před orgány činnými v trestním řízení v polském jazyce. Pokud to tvrdí, nemůže mu Nejvyšší soud přisvědčit. V tomto časovém úseku je zřejmé, že obviněný se vyjadřuje v českém jazyce, orgány činné v trestním řízení nemají důvod ustanovit dovolateli tlumočníka do jazyka polského, protože je evidentní, že dovolatel český jazyk ovládá a je schopen číst písemnosti v českém jazyce. Navíc výslech obviněného ve vazebním zasedání a první výslech v přípravném řízení, jak již bylo zmíněno, probíhaly za účasti jeho stávajícího obhájce, takže o způsobilosti obviněného se náležitě hájit a vypovídat v českém jazyce pochybnosti žádné nejsou, kromě toho, v předmětném období dovolatel ani nepožadoval zajištění tlumočení jeho výpovědí a překladu listin do polského jazyka. Nejvyšší soud proto odmítá jakoukoliv úvahu o tom, že by orgány činné v přípravném řízení nebo soud při rozhodování o vazbě obviněného porušily jeho právo na vystupování v trestním řízení v rodném jazyce, jehož se nyní vehementně, ale zjevně neoprávněně dožaduje, i k té fázi trestního řízení, v níž nic takového on sám nepožadoval. 25. Nejvyšší soud je toho názoru, že o porušení zákonných či dokonce ústavních práv obviněného na tlumočení úkonů orgánů činných v trestním řízení je možné obecně uvažovat až od prohlášení obviněného, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání (i kdyby prohlášení zjevně neodpovídalo realitě). Odvolací soud důvodně v bodu 13. odůvodnění svého rozsudku připomíná, že obviněný nikdy výslovně neprohlásil, že neovládá český jazyk, nežádal výslovně o ustanovení tlumočníka, na druhé straně si je vědom toho, že takový postoj k řízení obviněný prostřednictvím obhájce fakticky uplatnil; odvolací soud tento postoj odvíjí od přípisu obhájce v prosinci 2024 – viz bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (obhájce uvádí, že přípis datoval 30. 11. 2024). 26. Policie, státní zástupce činný v přípravném řízení a soud prvního stupně i odvolací soud tento nový postoj obviněného vzaly na vědomí a v dalším běhu trestního řízení byl klíčovým úkonům v trestním řízení přítomen mimo ustanoveného obhájce obviněného i tlumočník do jazyka polského. Nejvyšší soud zmiňuje zpracování znaleckého posudku psychiatrického ohledně duševního stavu obviněného, další vazební zasedání při rozhodování o dalším trvání vazby obviněného, uzavření přípravného řízení a seznámení obviněného se spisem, celé hlavní líčení před soudem prvního stupně a veřejné zasedání před odvolacím soudem. Obviněnému pak byly důsledně překládány i listiny uvedené v § 28 odst. 2 tr. řádu, zejména obě meritorní rozhodnutí obou nižších soudů, takže ani v tomto ohledu dovolatel na svých právech nijak krácen nebyl. Popudem pro orgány činné v trestním řízení však nebylo jejich vlastní seznání, že obviněný není dostatečně jazykově vybaven v českém jazyce, jak nepravdivě obhájce dovolatele tvrdí v odůvodnění dovolání, protože k takové úvaze reálně nebyl důvod, ale změna postoje obviněného, který počal požadovat tlumočení úkonů trestního řízení a překlad listin. 27. Jedinou objektivně důvodnou námitkou v dovolání obviněného zůstává, že mu nebyl doručen překlad obžaloby do jazyka polského. Nejvyšší soud k tomu upřesňuje, že překlady listin § 28 odst. 2 tr. řádu zásadně zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde. Překlad obžaloby tedy zajišťuje státní zástupce, který obžalobu podává u soudu současně s jejím překladem. Protože státní zástupce nemůže obžalobu, resp. její překlad i doručovat (§ 196 odst. 1 tr. řádu), vykládá se v těchto případech ustanovení § 28 poslední věty odstavce 2 tr. řádu tak, že státní zástupce zajišťuje překlad a doručení obžaloby včetně doručení překladu a připojených spisů soudu, ale nikoliv doručení obžaloby obžalovanému, jeho obhájci a dalším osobám uvedeným v § 196 odst. 1 tr. řádu. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1–156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 365). 28. Státní zástupce nezajistil překlad obžaloby do polštiny, soud prvního stupně však na počátku hlavního líčení, při přednesu obžaloby státním zástupcem, nechal obsah obžaloby do jazyka polského tlumočit dovolateli přítomným tlumočníkem. Tímto postupem sice nebylo zcela napraveno procesní pochybení, k němuž nedůsledným předcházejícím postupem státního zástupce a následně soudu došlo, nicméně procesní práva obviněného na překlad listin uvedených v § 28 odst. 2 tr. řádu v návaznosti na zásady proklamované § 2 odst. 14 tr. řádu a Listiny v čl. 37 odst. 4 prakticky zasažena nebyla. Obviněný si byl od počátku přípravného řízení vědom, pro jaký skutek a trestný čin je proti němu řízení vedeno, dostal širokou možnost se hájit, vyjadřovat se k důkazům, po celou dobu hlavního líčení i veřejného zasedání před odvolacím soudem je z protokolu o jejich průběhu zřejmé, že si je vědom, proč před soudem stojí, mohl uplatnit svá tvrzení i dožadovat se provedení důkazů na svoji obhajobu. V neposlední řadě byl dovolatel s obžalobou ve věci podrobně v hlavním líčení seznámen. Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že obviněný rozuměl podstatě obvinění proti němu, byl seznámen od počátku věci s možnými trestněprávními důsledky svého jednání; po celé trestní řízení měl obviněný obhájce. Obžaloba samotná není důkazním prostředkem a není ani důkazem ve věci, vina obviněného byla v hlavním líčení prokázána těmi důkazy, na něž oba nižší soudy poukazují v odůvodněních svých rozhodnutí, která splňují podmínky ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 125 tr. řádu, tedy je z nich zřejmé, jak oba soudy důkazy hodnotily, k jakým závěrům a proč dospěly a závěry jsou přesvědčivě odůvodněny, tedy je evidentní, že žádná práva obviněného nemohla být materiálním způsobem porušena tím, že mu nebyl doručen překlad obžaloby, jestliže on sám český jazyk slovem i písmem dobře ovládá a všechny důkazy a listiny v trestním řízení mu byly překládány nebo tlumočeny od okamžiku, kdy začal prostřednictvím obhájce dávat najevo, že český jazyk dostatečně neovládá. 1. VII. Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu 29. Závěrem Nejvyšší soud rekapituluje, že je možno podřadit dovolací námitky obviněného pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě. 30. Námitku komplexně odkazující na nepoužitelnost v řízení provedených důkazů však není možné přijmout, neboť obviněný v přípravném řízení, po řádném poučení, opakovaně prohlásil, že rozumí českému jazyku slovem i písmem, nepotřebuje a nepožaduje, aby mu byl v trestním řízení poskytnut tlumočník, také písemně potvrdil znalost českého jazyka a nepožadoval překlad listin do jazyka polského. Jestliže orgány činné v trestním řízení prováděly úkony a komunikovaly s obviněným v českém jazyce po tomto jeho prohlášení, tak neporušily obhajovací práva obviněného. Tento závěr platí tím spíše, že z obsahu protokolů o prvním výslechu v přípravném řízení a vazebním zasedání je evidentní, že obviněný se vyjadřuje v českém jazyce dostatečně dobře a je schopen reagovat i na otázky orgánů činných v trestním řízení. Kromě toho u obou těchto úkonů byl přítomen obhájce Mgr. Martin Klíma a ten do těchto protokolů nevznesl námitky ohledně nedostatečné jazykové vybavenosti obviněného. 31. Námitky obviněného, že byl zkrácen na svých obhajovacích právech se neuplatní tím spíše u úkonů, k nimž orgány činné v trestním řízení, na dodatečný popud jeho obhájce, přibraly tlumočníka do jazyka polského a u listin, které byly řádně do jazyka polského obviněnému přeloženy. 32. Prakticky jedinou listinou uvedenou v § 28 odst. 2 tr. řádu, která nebyla obviněnému do jazyka polského písemně přeložena, je obžaloba. Obviněný však z průběhu předcházejícího trestního řízení věděl, proč stojí před soudem, co je mu kladeno za vinu, obžaloba mu byla u hlavního líčení tlumočníkem přeložena, on se pak měl možnost za účasti tlumočníka během hlavního líčení vyjádřit k obžalobě i v rámci své výpovědi, měl možnost se vyjádřit i k jednotlivým důkazům, rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu mu byla přeložena písemně do jazyka polského. 33. Nejvyšší soud z posledně rozvedených důvodů sdílí názor odvolacího soudu, že k porušení obhajovacích práv obviněného při doručení obžaloby sice došlo, ale jde o porušení čistě formálního rázu a materiálně nebyl nijak ve svých obhajovacích právech obviněný omezen. Výsledek řízení by byl stejný, i kdyby mu byl poskytnut písemný překlad obžaloby. Postup spočívající ve zrušení obou rozsudků nižších soudů za účelem překladu obžaloby a doručení jejího písemného vyhotovení obviněnému, by byl čistým neúčelným formalismem, který by k posílení obhajovacích práv obviněného rozhodně nevedl. 34. Nejvyšší soud shledal, že námitky vnesené obviněným v jeho dovolání jsou nedůvodné, proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce