4 Tdo 255/2026-683 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněné M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 7 To 114/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 1/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 29. 8. 2025, sp. zn. 62 T 1/2025, byla obviněná M. M. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila jednáním popsaným v tzv. skutkové větě tohoto rozsudku. 2. Za uvedený zvlášť závažný zločin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 31 T 14/2023, v právní moci dne 27. 8. 2025, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, uložil soud prvního stupně obviněné podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 31 T 14/2023, v právní moci dne 27. 8. 2025, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4, částku 18 479 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně ode dne následujícího po dni právní moci tohoto rozsudku do zaplacení. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, částku 50 000 Kč a poškozenému L. M., částku 70 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozeného L. M. odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující do všech jeho výroků, vyjma výroku o náhradě škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 7 To 114/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněnou vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustila tím, že (včetně pravopisných nepřesností) „dne 7. 10. 2024 okolo 01:00 hod. v bytě ve druhém patře bytového domu č. p. XY v ulici XY v Pardubicích, Pardubický kraj, v průběhu hádky se svým manželem L. M., s nímž toho času již nesdílela společnou domácnost, přešla z chodby bytu, v níž probíhala hádka do kuchyně, kde vzala kuchyňský nůž s čepelí o délce 20 cm, kterým poškozeného L. M. bodla střední intenzitou do oblasti přední části hrudníku nalevo od hrdelní jamky, čímž mu způsobila bodnou ránu o délce cca 2,5 cm zasahující mělce do svaloviny, a dále jej bodla, násilím vedeným na úrovni k horní hranici střední intenzity, do oblasti zad při dolním okraji lopatky vlevo, čímž mu způsobila bodnou ránu s bodným kanálem o délce cca 7 cm, nepronikající do hrudní dutiny, kdy vzhledem k lokalizaci a délce bodného kanálu by u poranění na zádech poškozeného bylo jednání obžalované, s mírně větší nebo i stejnou intenzitou násilí, pokud by nůž směřoval více dopředu/kolmo, bezprostředně způsobilé i ke vzniku závažnějších poranění po průniku nože do hrudní dutiny či přímo plíce, která by zejména bez lékařského ošetření mohla bezprostředně ohrozit život poškozeného rozvojem dechové nedostatečnosti či krvácivého šoku, přičemž obžalovaná se zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku ukončeného ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku dopustila vůči stejnému poškozenému již dne 16. 2. 2023, za což byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. Zn. 31 T 14/2023, který nabyl právní moci dne 27. 8. 2025 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou“. 5. Za uvedený zvlášť závažný zločin za sbíhající se zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 31 T 14/2023, v právní moci dne 27. 8. 2025, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, uložil soud druhého stupně obviněné podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 31 T 14/2023, v právní moci dne 27. 8. 2025, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil zároveň obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4, částku 18 479 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně ode dne následujícího po dni právní moci tohoto rozsudku do zaplacení. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, částku 50 000 Kč a poškozenému L. M., částku 70 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozeného L. M. odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 7 To 114/2025, podala obviněná prostřednictvím ustanovené obhájkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 8. Obviněná v podaném dovolání namítá, že změna právní kvalifikace provedená odvolacím soudem, který její jednání posoudil jako pokus vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, tedy bez znaku rozmyslu, není dostatečná ani přiléhavá okolnostem případu a právní úpravě. 9. Zdůrazňuje, že se od počátku zahájení doznává k tomu, že poškozeného bodla, a to v rámci obrany proti jeho předchozímu fyzickému napadení. Akcentuje, že její výpověď je podle ní po celou dobu řízení konstantní a koresponduje s provedenými důkazy, zatímco výpověď poškozeného považuje za nevěrohodnou, neboť ji opakovaně měnil a uváděl i technicky neproveditelné okolnosti. Za situace, kdy jedinými důkazy pro právní kvalifikaci pokusu vraždy jsou výpověď poškozeného a svědkyně AAAAA (pseudonym), které si v zásadních rysech odporují, nelze mít podle obviněné skutkový stav za prokázaný bez důvodných pochybností, a proto je namístě užití zásady in dubio pro reo. 10. Současně poukazuje na to, že bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že jednala po předchozím napadení ze strany poškozeného a ve stavu silného rozrušení, strachu, tísně a úzkosti. Za této situace má za to, že její jednání mělo být právně posouzeno jako pokus zabití podle § 141 tr. zákoníku, přičemž soudy nižších stupňů se s touto její obhajobou nevypořádaly. 11. Dovolatelka nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání jako pokusu vraždy i z toho důvodu, že v jejím jednání absentuje úmysl poškozeného usmrtit. Zdůrazňuje, že necílila na předmět trestného činu vraždy – lidský život, jen se bránila fyzickému útoku poškozeného, přičemž jednala v rámci nastalého šoku, stresu a afektu. Je smířená s tím, že vzhledem k použití zbraně její jednání nebylo hodnoceno jako nutná obrana, má však za to, že v něm nelze shledat úmysl, maximálně překročení hranic nutné obrany. 12. Úmysl podle obviněné nelze dovodit ani ze skutečnosti, že rány byly vedeny do horní poloviny těla poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány, neboť tato skutečnost je podle ní pouze důsledkem prostorového postavení obou osob. Podle obviněné pak nelze dovodit ani úmysl nepřímý, neboť s ohledem na rychlost incidentu a svůj psychický stav ani nemohla stihnout být srozuměna s možnými následky svého jednání. 13. Poukazuje rovněž na to, že poškozený utrpěl pouze lehké poranění, a odmítá, aby právní kvalifikace vycházela ze spekulací o možných následcích, ke kterým nedošlo. Je přesvědčena, že její jednání by mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví, maximálně však jako pokus zabití, nikoli jako pokus vraždy. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy pak poukazuje na skutečnost, že tato nebyla prokázána. Podle ní se snažil poškozený jen získat finanční odškodnění, neboť není zaměstnán. Zároveň ovšem připouští, že proti náhradě způsobené škody se neodvolávala, neboť svoji vinu od počátku uznává. 14. Obviněná zdůrazňuje, že si je vědoma omezeného rozsahu dovolacího přezkumu, nicméně má za to, že skutkové závěry nalézacího soudu, kterým přisvědčil i odvolací soud, jsou v tak extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry soudů obou stupňů, že je namístě, aby se jimi dovolací soud zabýval (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, IV. ÚS 570/03 aj.). Zásah Nejvyššího soudu je podle jejího názoru třeba i z toho důvodu, že v řízení bylo v důsledku nastíněných chyb v dokazování porušeno její právo na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 15. Závěrem dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a veškerá na něj navazující rozhodnutí zrušil a sám nově rozhodl tak, že se uznává vinnou trestným činem ublížení na zdraví, eventuálně pokusem zabití. Z hlediska ukládaného trestu navrhuje, aby v případě, že bude její dovolání ve věci, ve vztahu k níž byl v nyní projednávané věci ukládán souhrnný trest, odmítnuto nebo zamítnuto, byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 let při upuštění od souhrnného trestu, eventuálně k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku; v případě, že dojde v rámci dovolání v předchozí trestní věci ke změně rozhodnutí nebo přikázání k novému projednání, aby bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, eventuálně aby byl uložen souhrnný trest pouze symbolicky; a v případě, že bude v předchozí trestní věci zproštěna obžaloby, aby jí byl uložen trest na spodní hranici trestní sazby. 16. K dovolání obviněné se vyjádřil dne 17. 3. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 185/2026 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněné. Následně konstatoval, že dovolací námitky jsou v zásadě opakováním námitek, které obviněná uplatnila již v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly, což indikuje neopodstatněnost podaného dovolání (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, 11 Tdo 1340/2011, 6 Tdo 121/2013, 5 Tdo 411/2018 či 4 Tdo 206/2019). Současně akcentoval, že výtky obviněné míří primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. 17. K výhradám týkajícím se hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění státní zástupce odkazuje na body 11 a násl. odůvodnění rozsudku vrchního soudu, které navazují na podrobné, přehledné a logické úvahy obsažené v odůvodnění rozsudku krajského soudu. Zdůrazňuje, že soudy dospěly ke správnému a dostatečně odůvodněnému závěru o vině obviněné, která nebyla založena pouze na výpovědi poškozeného, ale na řetězci vzájemně se doplňujících důkazů, včetně výpovědí svědků R. K. a AAAAA a závěrů znaleckého zkoumání. Podle státního zástupce se rozhodně nejedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Zdůrazňuje, že výpověď poškozeného není osamocená, koresponduje s dalšími důkazy, a není tak důvod pochybovat o její věrohodnosti, přičemž zejména krajský soud se otázkou věrohodnosti výpovědi poškozeného detailně zaobíral. Provedené důkazy podle státního zástupce umožňují bez důvodných pochybností učinit závěr, že obviněná jednala způsobem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku, což posléze odůvodňuje i zvolenou právní kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku. 18. Proto uzavírá, že v projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor ve smyslu ustálené judikatury, ani opomenuté či nezákonné důkazy, jejichž existenci ostatně ani sama obviněná explicitně nenamítá. Na tomto základě uzavírá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn v žádné ze zákonných alternativ. 19. K právní kvalifikaci skutku uvádí, že vrchní soud správně zjištěný skutkový stav přiléhavě právně posoudil poté, co částečně korigoval právní hodnocení učiněné krajským soudem. Podle státního zástupce vrchní soud dostatečně a logicky vysvětlil, z jakých důvodů dovodil existenci úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného i existenci bezprostřední hrozby smrti, a vypořádal se rovněž s obhajobou obviněné, že jejím jednáním nebylo sledováno usmrcení poškozeného. 20. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů státní zástupce doplňuje, že dovolací argumentace obviněné, podle níž jednala v nutné obraně či z omluvitelné pohnutky po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, nemá podklad ve skutkových zjištěních soudů, ale vychází z vlastní verze skutkového děje prosazované obviněnou. K takovým námitkám však podle něj nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť správnost právní kvalifikace je v dovolacím řízení posuzována na podkladě skutkových zjištění soudů, nikoliv na podkladě skutkových zjištění prezentovaných dovolatelem. Akcentuje, že rozhodná skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku podle něj přitom naplňují všechny znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, zatímco podklad pro mírnější právní kvalifikaci, jak navrhuje obviněná, z nich nevyplývá. Obdobně hodnotí i námitku směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, kterou považuje za nerelevantně uplatněnou, protože obviněná pouze deklaruje vady dokazování, resp. skutkových zjištění, navíc jen zcela povšechně bez uvedení toho, v čem konkrétně mají spočívat. 21. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby bylo rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 22. Obviněná využila možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Předně nesouhlasí se závěrem státního zástupce o neopodstatněnosti dovolání. Uvádí, že shrnutí provedeného dokazování v dovolání sloužilo k poukazu na rozpory mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními. Odmítá tvrzení, že by byla usvědčována výpověďmi svědka K. a svědkyně AAAAA, neboť svědek K. incident neviděl a výpověď nezletilé svědkyně je podle ní v rozporu s výpověďmi poškozeného i obviněné a popis průběhu skutku považuje za fakticky neuskutečnitelný. 23. Dále namítá, že dokazováním bylo naopak prokázáno její jednání v obranné reakci na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, a to jak znaleckým posudkem, tak i výpovědí samotného poškozeného. V této souvislosti dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, když soudy neaplikovaly skutkovou podstatu trestného činu zabití, ačkoliv jednala po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, v afektu a silném rozrušení. 24. Obviněná rovněž namítá, že nebyl prokázán její úmysl poškozeného usmrtit. Zdůrazňuje, že jednala v silném rozrušení bez cíle způsobit smrt, a poukazuje na přítomnost jejích tří nezletilých dětí při incidentu i na závěry znaleckého posudku. 25. Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy odsouzená opakuje, že poškozený žádnou konkrétní nemajetkovou újmu neprokázal. Má za to, že soudy měly poškozeného s tímto nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. 26. Obviněná proto trvá na podaném dovolání a na jeho obsah včetně návrhu rozhodnutí blíže odkazuje. III. Přípustnost dovolání 27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 29. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 30. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 31. Obviněná v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů. Jedná se o situaci, kdy skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. 32. Obviněná v podaném dovolání explicitně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 33. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 34. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nesprávnou právní kvalifikaci skutku a nesprávné posouzení nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice s jistou mírou tolerance odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. 35. Nadto je třeba konstatovat, že totožné námitky obviněná uplatnila již v předchozích fázích trestního řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím (viz zejména odůvodnění odvolání ze dne 3. 10. 2025 na č. l. 594 až 598 verte trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněné představuje fakticky pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněná v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnila před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci. 36. Bez ohledu na výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami obviněné mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. na tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Obviněná v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu především zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného L. M., tvrdí, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, jak ke spáchání skutku došlo způsobem popsaným poškozeným, a dovolává se aplikace zásady in dubio pro reo. 37. Nejvyšší soud považuje vzhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve stručně rozvést předpoklady naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řadu dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tedy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 38. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že ačkoli dovolatelka formálně deklaruje tzv. zjevný (extrémní) rozpor, po stránce materiální svou dovolací argumentací vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Dovolatelka totiž soudům nevytýká, že by z provedených důkazů, konkrétně z výpovědi poškozeného L. M., vyvozovaly skutková zjištění, která z ní při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení důkazů nevyplývají, ale fakticky žádá, aby soudy tuto výpověď považovaly za nevěrohodnou a skutková zjištění z ní nevyvozovaly, a naopak zcela vycházely z její verze skutku. Prostřednictvím uplatněných námitek se tedy domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli tedy obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, které uvedený dovolací důvod (ale ani žádný jiný) naplnit nemohou. 39. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Lze přitom konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí beze zbytku vyhověly, když v odůvodněních svých rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a v tomto směru odkazuje na body 10 až 51 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 13 až 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. 40. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné k námitkám obviněné týkajícím se hodnocení důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění, ovšem toliko stručně, uvést následující. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že tyto soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a jednotlivé důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Zde je třeba pro jistou přesnost i zdůraznit, že ani samotná dovolatelka rozsah provedeného dokazování nezpochybňuje. Z odůvodnění rozsudku jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího je současně zřejmé, že se (i s ohledem na uplatněnou obhajobu obviněné) podrobně zabývaly otázkou věrohodnosti výpovědi poškozeného, přičemž neshledaly žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že poškozený vypovídal v předmětné věci účelově v neprospěch obviněné (viz body 11 až 14, 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně ani nepominul určité rozpory mezi výpovědí poškozeného v přípravném řízení a u hlavního líčení, tyto vzal v úvahu a vypořádal se s nimi (viz např. bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak soud prvního stupně nepominul rozpory mezi výpovědí poškozeného a nezletilé AAAAA a vypořádal se s nimi (viz body 22 až 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto je třeba akcentovat, že obviněná pomíjí, že výpověď poškozeného nestojí osamoceně, ale koresponduje s dalšími provedenými důkazy, jako jsou výpovědi svědků R. K. a AAAAA, ale i svědkyně M. H., která nemá k žádné ze zúčastněných stran žádný vztah a které se nezletilá svědkyně AAAAA svěřila s tím, co se mělo stát (viz bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nebo závěry znaleckého zkoumání, s tím, že jak již bylo naznačeno, případné dílčí rozpory soudy logickým způsobem objasnily. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud stran způsobu spáchání skutku vycházely z verze poškozeného, která je v souladu s uceleným souborem důkazů, na jejichž základě lze dospět bez důvodných pochybností k závěru o vině obviněné skutkem popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu. 41. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatelky, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. 42. Jinak vyjádřeno, zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. 43. Nad rámec uvedeného je vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci nutné ještě zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. Nelze tudíž přisvědčit obviněné v tom, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněné s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Jinými slovy, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněné, svědčí-li tyto důkazy o její vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť soudy po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatelky neměly. 44. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jím provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Skutkové závěry nalézacího soudu, které následně akceptoval odvolací soud jako v podstatných bodech správné a úplné (když z popisu skutkového děje pouze vynechal dílčí, k rozmyslu směřující skutková zjištění), lze označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Námitky obviněné z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto postrádají věcné opodstatnění. Nejvyšší soud, vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu, v posuzované věci zároveň nezjistil porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo ani jinou procesní vadu, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatelky na spravedlivý proces. 45. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněné mířícími na nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněná v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že její jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako trestný čin ublížení na zdraví, neboť v jejím jednání absentoval úmysl poškozeného usmrtit a nadto poškozený utrpěl pouze lehké poranění, případně jako trestný čin zabití ve stadiu pokusu, neboť jednala poté, co byla poškozeným napadena a nacházela se ve stavu silného rozrušení, strachu, tísni a úzkosti. 46. Předně je třeba uvést, že nastíněná dovolací argumentace obviněné je z převážné části založena na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a kterými je dovolací soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán. Jinými slovy, obviněná svou dovolací argumentací i v tomto směru vyjadřuje v převážné míře nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů, a teprve následně, na základě jí předkládané verze skutkového děje, dovozuje nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto formulované námitky však nejsou pod uvedený dovolací důvod (ale ani žádný jiný) materiálně podřaditelné. 47. Relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou s jistou mírou tolerance (neboť i v tomto směru vychází dovolací argumentace částečně z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu) námitky obviněné, jimiž zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o existenci úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nepřisvědčil. 48. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. (ŠÁMAL, Pavel. § 15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 327, marg. č. 2.). Platí, že zavinění jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu, když závěr o zavinění (tj. zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě) je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. 49. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněné, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě všech provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. 50. U zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle § 15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že tak učiní, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018). Ve vztahu k okolnosti, že trestný čin byl spáchán opětovně, vyjádřené v předmětné kvalifikované skutkové podstatě, pak zásadně postačí nedbalost ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. b) ve vztahu ke znaku opětovně nedbalost [16, 17]. (ŠÁMAL, Pavel. § 140 [Vražda]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1883, marg. č. 21.). Tento závěr ovšem neplatí v případě jednání ukončeného ve stadiu pokusu, kdy se vyžaduje úmysl, který se musí vztahovat také k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. ke zvlášť přitěžujícím okolnostem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015). 51. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněné, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Zde je třeba poukázat na to, že je nutno vycházet ze skutkových zjištění, které považoval za prokázané odvolací soud, který na základě podaného odvolání obviněné upravil částečně skutková zjištění a změnil právní kvalifikaci jednání obviněné, když dospěl k závěru, že v případě obviněné se nejednalo o pokus vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, nýbrž podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku. Soud prvního stupně v jednání obviněné shledal úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud tento jeho závěr částečně korigoval, když shledal, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěr o existenci úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného, stejně jako závěr o existenci bezprostřední hrozby smrti poškozeného odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a logickým způsobem objasnil a současně se v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu vypořádal s obhajobou obviněné, dle které svým jednáním nesměřovala k usmrcení poškozeného (viz body 15 až 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se jak se závěrem, tak s argumentací odvolacího soudu ztotožňuje. Jak již bylo naznačeno, platí, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Pro náležité posouzení otázky zavinění jsou rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení, na jakou část těla byl útok veden, jaký byl použit nástroj a jaká byla razance útoku, když pominout nelze ani slovní projevy pachatele vůči poškozenému v době páchání trestné činnosti (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1051/2012, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017). 52. Bez ohledu na úvahy odvolacího soudu stran naplnění subjektivní stránky lze uvést následující. Nejvyšší soud má stejně jako odvolací soud za to, že nepřímý úmysl obviněné usmrtit poškozeného vyplývá zejména ze způsobu provedení útoku, jakož i z použitého nástroje a z toho, na jakou část těla byl útok veden. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněná použila nůž s čepelí o délce 20 cm a tímto poškozeného dvakrát bodla, nejprve střední intenzitou do oblasti přední části hrudníku nalevo od hrdelní jamky, čímž mu způsobila bodnou ránu s bodným kanálem o délce cca 2,5 cm, a následně násilím vedeným na úrovni k horní hranici střední intenzity do oblasti zad při dolním okraji lopatky vlevo, čímž mu způsobila bodnou ránu s bodným kanálem o délce cca 7 cm. Lze sice připustit, že poranění, která obviněná poškozenému způsobila, byla znaleckým posudkem definována jako život neohrožující, když ovšem nelze pominout, že znalec ohledně poranění na zádech konstatoval, že toto bylo způsobilé bezprostředně ohrozit život poškozeného. Zároveň je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování je patrné, že u obviněné nešlo o žádné chaotické máchání nožem; obviněná jednala rychle a vědomě vedla nůž proti částem těla poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány, přičemž intenzita jejího jednání se stupňovala. Bylo proto jen otázkou náhody, že nůž do zad poškozeného nepronikl způsobem bezprostředně ohrožujícím jeho život. Obviněná se v žádném případě nemohla důvodně spoléhat na to, že bodne poškozeného zrovna takovým způsobem, resp. pod takovým úhlem, a v důsledku toho mu jen ublíží na zdraví. Nadto je obecně známou skutečností, že bodnutí nožem do oblasti těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, může napadenou osobu usmrtit, a i obviněná si toho musela být vědoma. Ze všech těchto okolností lze podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněné k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem, a to ve formě nepřímého úmyslu, neboť obviněná musela být minimálně srozuměna s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt a pro případ, že se tak stane, byla s tímto následkem srozuměna. Nelze přisvědčit ani její námitce, že s ohledem na rychlost incidentu a svůj psychický stav nemohla být srozuměna s možnými následky svého jednání, neboť ani krátkodobost útoku či jeho impulzivní charakter samy o sobě nevylučují existenci úmyslu (a to ani úmyslu nepřímého), když rozhodující, jak již bylo uvedeno, je celková povaha útoku. Navíc obviněná při formulaci této námitky vychází z vlastní verze skutkového stavu, která nemá oporu v provedeném dokazování. Stejně tak nelze přisvědčit její argumentaci založené na tom, že poškozený utrpěl pouze lehké poranění (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1157/2014), neboť pro právní kvalifikaci trestného činu vraždy ve stadiu pokusu není rozhodující faktický následek, nýbrž povaha útoku a jeho objektivní způsobilost přivodit smrt, přičemž k nedokonání trestného činu může dojít v důsledku okolností na vůli pachatele nezávislých. 53. Nejvyšší soud proto uzavírá, že jednání obviněné bylo správně posouzeno jako jednání v úmyslu nepřímém, které bezprostředně směřovalo k usmrcení poškozeného, avšak k jeho dokonání nedošlo, přičemž obviněná se tohoto jednání dopustila opětovně. Došlo tak ke správné kvalifikaci jejího jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. 54. Pokud obviněná namítá, že její jednání mělo být právně posouzeno nikoli jako pokus vraždy pode § 140 tr. zákoníku, ale jako pokus zabití podle § 141 tr. zákoníku, neboť jednala ve stavu silného rozrušení vyvolaném předchozím napadením ze strany poškozeného, jde o námitku vycházející z odlišné skutkové verze, než jakou vzaly za prokázanou soudy nižších stupňů. Jedná se tedy o námitku nerelevantně uplatněnou. Bez ohledu na tento závěr však považuje Nejvyšší soud za vhodné se k ní alespoň stručně vyjádřit. 55. Obecně lze uvést, že trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, jejíž aplikace přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže pachatel jednal ve stavu silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, případně v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Strach, úlek nebo zmatek se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu ve smyslu § 141 tr. zákoníku, musí existovat nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Může se jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a lidskou důstojnost (např. opakované fyzické napadaní, mučení, sexuální zneužívání, psychické týrání apod). Ustanovení § 141 tr. zákoníku spočívající v předchozím zavrženíhodném chování poškozeného by mělo být v praxi vykládáno spíše restriktivně (ŠÁMAL, Pavel. § 141 [Zabití]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1905, marg. č. 6.). V případě předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného se nevyžaduje, aby pachatel jednal v silném rozrušení nebo v jiném podobném stavu, požaduje se, aby jednání bylo vykonáno v důsledku předchozího zavrženíhodného chování poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 115/2010). Za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného nelze zpravidla považovat běžné verbální útoky ve formě slovního napadání, ale ani obvyklé fyzické napadání, které se nevyznačuje mimořádnou brutalitou či intenzitou neodpovídající tomuto druhu konfliktu. 56. Obviněná namítá, že se jednání dopustila v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které mělo spočívat v tom, že ji poškozený fyzicky napadl. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že existence předchozího fyzického konfliktu mezi poškozeným a obviněnou nemůže vést k závěru, že ze strany poškozeného došlo k zavrženíhodnému jednání vůči obviněné, které by odůvodňovalo použití privilegované skutkové podstaty podle § 141 tr. zákoníku. Z rozhodných skutkových okolností v posuzované trestní věci totiž vyplývá, že jednání poškozeného nebylo takové intenzity, aby ho bylo možné považovat za mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech obviněné. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování je patrné, že konflikt mezi poškozeným a obviněnou byl vzájemný a jistým způsobem odpovídal jejich běžné komunikaci. Z provedeného dokazování není totiž pochyb o tom, že poškozený a obviněná se nejprve hádali a následně slovní konflikt přerostl v konflikt fyzický, při kterém poškozený udeřil obviněnou otevřenou dlaní do tváře, čímž vlastní fyzický konflikt skončil a následně chtěl poškozený z místa konfliktu (chodby bytu) odejít. Za této situace obviněná odešla z chodby bytu do kuchyně, aby se krátce nato vrátila s nožem a poškozeného, který si v tu chvíli chtěl obout boty, bodla nejprve do oblasti přední části hrudníku, a následně, když poškozený otevíral vstupní dveře, do oblasti zad, přičemž toto druhé bodnutí vykazovalo podle znalce vyšší násilnou intenzitu než první bodná rána. Vzhledem k těmto skutečnostem má Nejvyšší soud zato, že za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného ve smyslu § 141 tr. zákoníku nelze považovat existenci předchozího vzájemného slovního a fyzického konfliktu mezi poškozeným a obviněnou, a proto nelze námitku obviněné, že jednala po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, považovat za opodstatněnou. 57. Pokud obviněná dále ve vztahu k použité právní kvalifikaci namítá, že jednala ve stavu silného rozrušení vyvolaném předchozím napadením ze strany poškozeného a odkazuje na závěry znaleckého zkoumání, je třeba uvést následující. Tzv. omluvitelné hnutí mysli musí být, jak již bylo uvedeno, mimořádné intenzity a závažnosti, tak aby bylo schopné vyvolat silné rozrušení pachatele. O takovou situaci se však v posuzované věci nejednalo, když předcházející vzájemný konflikt mezi poškozeným a obviněnou nebyl v jejich případě ničím ojedinělým, nadto v okamžiku bezprostředně předcházejícím jednání obviněné konflikt již neprobíhal, když poškozený z místa odcházel. Za tohoto stavu nelze mít ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že by obviněná jednala v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiné omluvitelné pohnutky. Pokud obviněná poukazuje na závěry znaleckého posudku je třeba konstatovat, že většina pachatelů jedná impulzivně, což ovšem ještě neznamená, že by jednali v silném rozrušení ve smyslu § 141 tr. zákoníku. Zároveň je třeba zdůraznit, že v případě silného rozrušení nestačí existence silných emocí, ale vyžaduje se, aby došlo ke značenému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran, které vedou k ovlivnění schopnosti racionálně uvažovat (srov. R 14/2011). O takovou naznačenou situaci ovšem v dané věci nešlo, a proto i tuto námitku lze považovat za neopodstatněnou. 58. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že otázka, zda obviněná jednala ve stavu silného rozrušení ve smyslu § 141 tr. zákoníku, je otázkou právního posouzení vycházejícího ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jestliže tato skutková zjištění neobsahují okolnosti svědčící o mimořádně intenzivním a omluvitelném psychickém stavu obviněné, nelze právní kvalifikaci skutku jako zabití podle § 141 tr. zákoníku dovodit. Za daného skutkového stavu nelze dospět k závěru, že by jednání obviněné bylo vedeno omluvitelným hnutím mysli nebo že by bylo vyvoláno předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného. Právní kvalifikace skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku je proto i z tohoto pohledu správná a odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem. 59. Pokud obviněná namítá, že její jednání bylo reakcí na fyzický útok ze strany poškozeného, přičemž připouští, že použití nože mohlo překročit meze nutné obrany, avšak má za to, že její jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako exces z nutné obrany, jde opět o námitku vycházející z odlišné skutkové verze, než jakou vzaly za prokázanou soudy nižších stupňů, tedy o námitku nerelevantně uplatněnou. Bez ohledu na tento závěr se k ní ale Nejvyšší soud ve stručnosti vyjádří. 60. Obecně je možné uvést, že nutná obrana je podle § 29 tr. zákoníku okolností vylučující protiprávnost, jejíž podmínkou je existence přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Překročení mezí nutné obrany (tzv. exces) pak přichází v úvahu tehdy, jestliže obrana sice reaguje na existující útok, avšak svou intenzitou či způsobem zjevně překračuje meze potřebné k jeho odvrácení. Předpokladem úvahy o nutné obraně či jejím překročení je tedy existence útoku ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Není-li existence takového útoku prokázána, nelze právní konstrukci nutné obrany ani jejího excesu aplikovat. 61. V posuzované věci přitom skutková zjištění soudů nižších stupňů neprokazují existenci takového útoku poškozeného vůči obviněné, který by odůvodňoval její obranné jednání ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Námitky obviněné v tomto směru vycházejí z její vlastní verze skutkového děje, která však nebyla soudy přijata jako věrohodná a neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Za tohoto skutkového stavu proto nelze dovodit ani existenci nutné obrany, ani jejího překročení. Nadto je třeba zdůraznit, že samotná poškozená hovoří o tom, že jí poškozený dal jednu facku, kdy měla narazit na skříň, když ovšem prokazatelně neutrpěla žádné objektivní zranění. Použití nože za takové situace by nepochybně představovalo obranu zcela zjevně nepřiměřenou, neboť takový způsob obrany je objektivně způsobilý vyvolat smrtelný následek. Proto ani tyto námitky nemohou zpochybnit správnost právní kvalifikace skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku. 62. Pokud jde o námitky týkající se výroku o náhradě nemajetkové újmy, obviněná v podaném dovolání neuplatňuje žádné výhrady hmotněprávního charakteru ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nenamítá ani žádné konkrétní vady týkající se rozhodných skutkových zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž toliko obecně zpochybňuje skutkový základ tohoto výroku, a to prostřednictvím obecné kritiky dokazování a z něho učiněných skutkových zjištění, bez konkretizace tvrzených vad. Takto formulovaná námitka ovšem rovněž nespadá pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř. a nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. 63. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 64. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice s jistou mírou tolerance odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu