4 Tdo 280/2026-565 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněné A. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 11 To 301/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 137/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 9. 2025, sp. zn. 4 T 137/2024, byla obviněná uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to jí byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 9 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 18 měsíců. Současně jí byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku stanovena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Soud rozhodl také o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněnou k náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, ve výši 23 531 Kč a k náhradě nemajetkové újmy ve formě bolestného poškozené M. H. ve výši 115 006,05 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou M. H. se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy a majetkové škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná uvedeného přečinu dopustila dne 5. 9. 2023, přibližně v 10:35 hod., v blízkosti obce XY na silnici č. XY, kde se po předchozím požití alkoholu (téhož dne v 11:02 hod. činila koncentrace alkoholu v jejím organismu 0,99 ‰ a v 11:09 pak 0,96 ‰) procházela se svým psem, kterého měla na vodítku. Počínala si v rozporu s § 4 písm. a) a § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, protože nezajistila, aby pes a vodítko neohrožovali bezpečnost silničního provozu. V důsledku toho se vodítko ocitlo natažené prakticky přes celou šířku vozovky a poškozená M. H., jedoucí po předmětné silnici na elektrokole stejným směrem, jako šla obviněná, do této nečekané překážky narazila, upadla na zem a utrpěla těžkou újmu na zdraví, konkrétně poranění lební klenby a obalů mozku, zlomeninu levé klíční kosti a další zranění, která jsou ve skutkové větě rozsudku podrobně specifikována. 3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněná a státní zástupce. Obviněná napadla rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, státní zástupce usiloval o přísnější trest z pohledu délky zkušební doby. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 11 To 301/2025, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové předcházel první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 4 T 137/2024, který byl k odvolání obviněné a státního zástupce Krajským soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 11 To 363/2024, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s pokynem k doplnění dokazování. Odvolací soud považoval za potřebné opatřit znalecký posudek z oboru dopravy k otázce způsobu jízdy poškozené a vlivu jednání obviněné i poškozené na průběh dopravní nehody, prověřit okolnosti pádu účastnic nehody za využití odborných poznatků z oblasti biomechaniky a za tímto účelem provést na místě samém prověrku výpovědí obviněné a svědků H., V., H. a B. za účasti znalce a konečně vyslechnout alespoň jednoho z členů policejní hlídky k otázce provedení dechové zkoušky. Okresní soud v Semilech dokazování v intencích těchto pokynů doplnil. Opatřil a k důkazu provedl znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční doprava zpracovaný Ing. Zdeňkem Mrázkem, Ph.D., vyslechl policistu, který zasahoval na místě činu, k otázce provedení dechové zkoušky u obou účastnic nehody, a uskutečnil na místě samém prověrku výpovědí obviněné a označených svědků. Tato prověrka, které se účastnil i znalec z oboru dopravy, směřovala k objasnění prostorového uspořádání místa nehody z pohledu obviněné, poškozené a psa, k možnostem vizuálního vnímání vodítka z různých stanovišť a k ověření, zda skutkové verze předestřené jednotlivými účastníky korespondují s objektivními parametry místa a s dalšími provedenými důkazy. Po takto doplněném dokazování soud prvního stupně dne 8. 9. 2025 znovu dospěl ke skutkovému i právnímu závěru o vině obviněné, přičemž odvolací soud v nyní napadeném usnesení ze dne 18. 11. 2025 konstatoval, že stávající dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, bez podstatných procesních vad, že soud prvního stupně hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a že se náležitě vypořádal i s obhajobou obviněné. Současně uvedl, že se s argumentací soudu prvního stupně a jeho závěry plně ztotožňuje. II. Dovolání obviněné 5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 11 To 301/2025, podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Stanislava Pavelky dovolání, které směřovala jak proti zamítavému výroku odvolacího soudu, tak proti všem výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. 6. Jako dovolací důvod označila § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 7. V úvodní části dovolání obviněná akcentovala svou osobní, majetkovou a zdravotní situaci. Zdůraznila svůj vysoký věk, dosavadní bezúhonnost, řádný způsob života, omezené příjmové poměry, trvalé následky utrpěné při nehodě a likvidační dopady, které na ni má povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu. 8. K výroku o vině obviněná namítla, že se soudy nižších stupňů dopustily vadného hodnocení důkazů a že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry existují extrémní rozpory. Podle jejího názoru nebylo spolehlivě prokázáno, jak k dopravní nehodě skutečně došlo, kdo ji zavinil a zda vůbec nastala skutková situace, ze které soudy při právním posouzení vycházely. Tvrdila, že soudy nevzaly v úvahu možnost, že poškozená nenarazila do vodítka, ale přímo do těla obviněné, v důsledku nezvládnutí řízení kola při brzdění či pro nepozornost při jízdě. Opakovaně zpochybnila skutkový závěr, že její pes se nacházel na opačné straně silnice a že vodítko bylo nataženo prakticky přes celou šířku vozovky. Místo toho prosazovala vlastní skutkovou verzi, podle níž šla při pravé straně vozovky (z pohledu směru jízdy cyklistky) se psem u nohy, takže k jejímu střetu s poškozenou muselo dojít jiným způsobem, než který dovodily soudy. 9. Navazující část dovolání obviněná zaměřila proti rozsahu a výsledkům dokazování. Soudům vytkla, že nevyslechly navržené svědky, zejména MUDr. Gottwalda, lékaře zasahujícího na místě nehody, že nevyslechly znalce z oboru biomechaniky, se kterým zpracovatel posudku z oboru dopravy konzultoval některé své závěry, že neopatřily a neprovedly revizní znalecký posudek z oboru dopravy, že neodstranily rozpory ve výpovědích svědků a nedostatečně se vypořádaly s výhradami obhajoby směřujícími proti věrohodnosti klíčového svědka P. V. Konstatovala, že soudy neunesly důkazní břemeno, nahradily nedostatek přímých důkazů úvahami a domněnkami a vycházely ze skutkových závěrů, které nemají oporu v provedeném dokazování. 10. Rozsáhlou argumentaci obviněná věnovala znaleckému dokazování z oboru dopravy. Zpochybnila správnost, úplnost i přesvědčivost znaleckého posudku Ing. Mrázka s tím, že znalec pracoval pouze s hypotézami, nepřihlížel k celému spisovému materiálu, nevycházel ze spolehlivě zjištěných údajů o rychlosti poškozené, o prostorovém uspořádání místa nehody ani o technických parametrech samotného střetu a nepřípustně převzal verzi svědka P. V. V této souvislosti rozvíjela vlastní technickou a fyzikální argumentaci, podle níž je nepravděpodobné, aby při předpokládané rychlosti poškozené došlo k nárazu do napnutého vodítka bez jeho poškození a bez zranění psa. Vedle toho zpochybňovala možnost, aby osoba jejích tělesných parametrů mohla vodítko udržet napnuté v takové výšce a přes takovou šíři vozovky, jak uzavřely soudy. Namítala, že soudy nevyjasnily otázky skutečné rychlosti poškozené, brzdné dráhy, hmotnosti elektrokola ani dalších technických okolností, které mohly zásadně ovlivnit závěr o příčině pádu poškozené. 11. Další okruh výtek obviněné směřoval proti procesnímu postupu soudů při provádění prověrky na místě samém a proti tomu, jak byl výsledek tohoto úkonu soudy vyhodnocen. Obviněná namítla, že prověrka proběhla za odlišných povětrnostních podmínek, nebyl o ní pořizován standartní písemný protokol, nýbrž jen videozáznam, a účastníkům řízení nebyl vždy dán prostor k otázkám či vyjádřením. Podle ní soudy neřešily zjevné rozpory ve výpovědích svědků účastných prověrky a přešly skutečnosti, že z výsledků prověrky jasně vyplývá nevěrohodnost svědka P. V. a že prověrka potvrdila viditelnost vodítka z větší vzdálenosti, takže poškozená by měla možnost na tuto údajnou překážku včas reagovat. 12. Obviněná dále brojila proti použitelnosti důkazu o dechové zkoušce. Tvrdila, že nebylo spolehlivě objasněno, kdo jí zkoušku skutečně provedl, zda to byl policista nebo lékař přítomný na místě nehody. Policista to podle jejího mínění být nemohl, neboť jednotka Policie ČR na místo nehody dorazila až poté, co z něj ji a poškozenou odvezla záchranná služba do nemocnice. Soudy tuto otázku dostatečně neobjasnily, přestože na ni obhajoba opakovaně poukazovala. V tomto směru znovu spojovala svou argumentaci s výtkou, že nebyl vyslechnut lékař MUDr. Gottwald a další osoby přítomné na místě nehody, které by podle ní mohly objasnit průběh zásahu bezprostředně po nehodě. 13. V rovině právního posouzení obviněná namítla, že soudy nevěnovaly odpovídající pozornost jednání poškozené a nezvažovaly její spoluzavinění, případně i plné zavinění nehody. Tvrdila, že poškozená mohla a měla reagovat na situaci na vozovce snížením rychlosti jízdy, protože šlo o úsek v obydlené oblasti, pak by chodkyni i psa mohla včas zaregistrovat. Z těchto důvodů nešlo o nepředvídatelnou či neočekávanou překážku. Podle obviněné poškozená porušila svou preventivní povinnost a soudy tuto skutečnost v právním posouzení opomenuly. V této souvislosti obviněná současně naznačila, že trestní postih jejího jednání neodpovídá principu ultima ratio a že věc neměla být řešena prostředky trestního práva. 14. Konečně obviněná namítla, že soudy při ukládání trestu a adhezních povinností nevzaly dostatečně v úvahu její zdravotní stav, věk, dosavadní způsob života a majetkové poměry. 15. Nejvyššímu soudu obviněná navrhla, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádala o odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. s argumentem, že jeho okamžitý výkon ve vztahu k náhradě škody by pro ni měl nenapravitelné a existenčně zatěžující následky. III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání 16. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. 17. Poukázal na to, že dovolání formálně odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak z jeho obsahu je zřejmé, že zpracovatel dovolání vychází ze znění § 265b tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, neboť za obsah takto označeného dovolacího důvodu považuje námitky, které by podle nyní účinné právní úpravy odpovídaly spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy námitce nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Zpracovateli dovolání zjevně není známa platná právní úprava dovolacích důvodů, takže obviněná pod označení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje vedle právních námitek i rozsáhlé námitky skutkové, aniž by je přiřadila některé ze tří variant tohoto dovolacího důvodu v nyní účinném znění. Obsah dovolání je ale podle mínění státního zástupce potřeba posoudit materiálně, tedy podle jeho skutečného obsahu, a nikoli jen podle formálního označení dovolacího důvodu. 18. Státní zástupce dále konstatoval, že dovolání je neobvykle rozsáhlé, složené z textů vypracovaných původně pro jiné procesní účely, jednotlivé argumenty se v něm opakují a vzájemně odlišné námitky se prolínají bez zřetele k jejich procesní či hmotněprávní povaze. Obviněná v podstatě opakuje svou obhajobu uplatňovanou po celé trestní řízení, tedy že šla při pravé straně vozovky se psem u nohy, čímž zpochybňuje pro věc zásadní skutkový závěr nalézacího soudu, že šla při levé krajnici a pes, kterého měla na vodítku, se nacházel při pravé krajnici. Stejně jako v odvolání obviněná poukazuje na opomenuté důkazy a znovu namítá spoluzavinění, případně i plné zavinění poškozené cyklistky, aniž by však blíže konkretizovala, jaké konkrétní povinnosti měla poškozená porušit. S těmito vytýkanými vadami se ale soudy obou stupňů už náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně v bodech 40 až 77 odůvodnění svého rozsudku věnovaných skutkovým zjištěním, v bodech 78 až 88 při právní kvalifikaci a v bodě 89 při vypořádání důkazních návrhů. Odvolací soud na jeho argumentaci navázal v bodech 3 až 11 odůvodnění svého usnesení. Se závěry obou soudů se státní zástupce v zásadě ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal. 19. Ke skutkovým námitkám státní zástupce současně zdůraznil, že pokud by měly nesprávné skutkové závěry založit některý z dovolacích důvodů, muselo by jít o rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, případně by se k nim vázalo nedůvodné neprovedení navržených podstatných důkazů. Obviněná ale takto své dovolání nekoncipuje, ani nevymezuje konkrétní variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Její argumentace ve skutečnosti směřuje spíše k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo. V návaznosti na to státní zástupce rozebral, že samotné porušení této zásady dovolacím důvodem není a že přezkum jejích případných excesů přichází v úvahu pouze tehdy, nabude-li věc ústavněprávní intenzity v podobě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zároveň vyjádřil názor, že nic nenasvědčuje tomu, že by soudy v projednávané věci tuto zásadu porušily, neboť po provedeném dokazování žádné pochybnosti neměly a své závěry v odůvodněních logicky vysvětlily. 20. Pokud jde o námitky směřující proti neprovedení navržených důkazů, zejména revizního znaleckého posudku oboru dopravy, státní zástupce konstatoval, že i v tomto směru jde o opakování námitek dříve už uplatněných, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly poukazem na jejich zjevnou nadbytečnost. 21. Za hmotněprávně relevantní považoval státní zástupce pouze námitky vztahující se ke spoluzavinění poškozené, které jsou v dovolání rozptýleny mezi další argumentací a jsou konkrétněji formulovány tam, kde obviněná tvrdí, že poškozená byla nepozorná, že nešlo o neočekávanou překážku, že mohla a měla reagovat na lidi a zvířata na vozovce, přizpůsobit rychlost jízdy a předvídat vznik nebezpečné situace. Ani tuto argumentaci ale státní zástupce nepokládal za důvodnou. Připomněl, že námitkou spoluzavinění poškozené se soud prvního stupně zabýval a vysvětlil, proč ji neshledal opodstatněnou. Poškozená sice mohla registrovat obviněnou, avšak neměla důvod předpokládat, že je přes komunikaci nataženo vodítko, a neměla tak žádnou indicii ke dřívějšímu brzdění či k pomalejší jízdě. Státní zástupce v této souvislosti výslovně uvedl, že pokud obviněná brojí proti právnímu posouzení skutku, jde i zde o opakování námitek již dříve uplatněných, se kterými se soudy obou stupňů vypořádaly, a proto je i tato část dovolání zjevně neopodstatněná. 22. Pouze na okraj a nad rámec vlastního vyjádření státní zástupce poznamenal, že soudy sice jednoznačně nevyřešily otázku, zda poškozená skutečně nemohla spatřit psa, jestliže jej z opačné strany pozoroval svědek V. ze vzdálenosti přibližně 100 metrů, ani otázku, zda poškozená neporušila svou prevenční povinnost pokusem projet mezi chodcem a jeho psem. Současně však výslovně dodal, že tyto okolnosti nejsou součástí dovolací argumentace obviněné a že není oprávněn argumentaci obviněné v tomto směru jakkoli doplňovat. I tento dílčí kritický postřeh tak podle státního zástupce nemohl nic změnit na celkovém závěru o nedůvodnosti dovolání. 23. Vyjádření státní zástupce uzavřel shrnutím, že konkrétní námitky uvedené obviněnou dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 24. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná replikou učiněnou prostřednictvím jejího obhájce JUDr. Stanislava Pavelky. V ní se vymezila vůči „fikcím a domněnkám“ státního zástupce, který se podle jejího názoru snaží dovolací důvody podřadit pod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ač tomu obsah dovolání neodpovídá [pozn. obviněná měla na mysli zřejmě písm. h), protože k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se státní zástupce nevyjadřoval]. K obsáhlosti svého dovolání poznamenala, že je tomu proto, aby byly zřejmé všechny rozpory, které v trestním řízení nastaly. 25. Státnímu zástupci dále vytkla, že zcela pominul tři alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a připomněla, že pro jeho uplatnění postačí naplnění jen jedné z nich. Vedle toho uvedla, že v důsledku „překroucení“ skutkových zjištění došlo i k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Příkladem porušení byly podle obviněné např. okolnosti doprovázející způsob provedení dechové zkoušky, kterou měl provést lékař MUDr. Gottwald, a nikoli policejní orgán, protože záchranná služba obviněnou do nemocnice odvezla dříve, než se na místo nehody příslušníci Policie ČR vůbec dostali. Dechové zkoušce vytkla také to, že k ní nedala souhlas a že nepodepsala příslušný protokol. Vedle toho zmínila procesní pochybení spočívající v tom, že jí soud neumožnil vyjádřit se při prověrce na místě k jednotlivým svědkům a zamítl až na jeden všechny její návrhy na doplnění dokazování. Za dané situace je výsledek dokazování naprosto nespravedlivý a zjevně neudržitelný, neboť skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což odpovídá situaci, kterou státní zástupce zmiňuje ve svém vyjádření s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. 26. Obviněná zopakovala, že nehodový děj nebyl nikdy řádně zjištěn, že znalecký posudek pouze předjímal stanovisko soudce, pominul některé podstatné skutečnosti, nereflektoval skutečnosti vyplynuvší z prověrky na místě a že soud neobjasnil své závěry ve vztahu k některým skutečnostem, které z provedeného dokazování podle obviněné vyplývají (např. způsob jakým se pes a obviněná na silnici pohybovali před nehodovým dějem). 27. Obviněná dále konstatovala, že v projednávané věci nebyl zaručen spravedlivý proces, byla porušena práva obhajoby, čehož si státní zástupce, který vyjádření vypracoval, musí být plně vědom. Uzavřela, že z její strany nejde o polemiku, jak se státní zástupce snaží Nejvyššímu soudu „podsouvat“, ale o vady řízení. Soudy nižších stupňů nepostupovaly řádně, odvolací soud jen mechanicky převzal úvahy soudu prvého stupně, což je evidentní např. z jeho proklamace při vyhlašování usnesení, při kterém předseda senátu tvrdil, že svědek Vybíral se na nehodový děj díval seshora jako cyklistka, nikoli zezdola od křižovatky ze vzdálenosti 100 metrů. 28. Další argumentaci obviněná označila za nadbytečnou a odkázala na své rozsáhlé dovolání. IV. Důvodnost dovolání 29. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř. Splňuje i obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku podle § 265f odst. 1 tr. ř., ovšem s jistou dávkou tolerance k formálním nesprávnostem, pokud jde o označení dovolacího důvodu. Obviněná totiž odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatímco citovala zákonné ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a navíc opomněla uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který dopadá na situace, kdy bylo po věcném přezkumu odvolacím soudem zamítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z uvedeného lze dovozovat, že zpracovatel dovolání postupoval podle systematického členění dovolacích důvodů ve znění § 265b odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, a proto pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul i výhrady, které podle nyní účinné právní úpravy je nutné uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato okolnost, stejně jako absence uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. samy o sobě nebrání věcnému přezkumu podaného dovolání, protože, jak Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, při posuzování mimořádného opravného prostředku je třeba vycházet z jeho skutečného obsahu, nikoli jen z formálního označení dovolacího důvodu. Proto i v nyní projednávané věci Nejvyšší soud přistoupil k dovolání tak, jako by obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v jejich účinném znění, a jednotlivé dovolací námitky posuzoval podle jejich materiální povahy. 30. Nejvyšší soud se tedy následně zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k fakticky použitým dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněných musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 31. Pokud jde o první okruh dovolacích námitek, tedy námitky skutkové a procesně založené, které obviněná užívá k podpoře tvrzení, že skutkový stav nebyl náležitě zjištěn a že soudy dospěly k nesprávným závěrům o průběhu nehodového děje, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že se s podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjejí. Tento dovolací důvod nedopadá na jakoukoli nespokojenost dovolatele se skutkovými závěry soudů nižších stupňů ani na pouhou polemiku s tím, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy individuálně a v jejich souhrnu. Jeho smyslem je postihnout pouze takové závažné vady skutkového základu rozhodnutí, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, anebo že vůči nim byly nedůvodně opomenuty navržené podstatné důkazy. Nejde tedy o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější. 32. V posuzované věci obviněná ve svém široce koncipovaném dovolání skutková zjištění soudů napadá v zásadě pouze tím, že opakuje dosavadní obhajobu, kterou uplatňovala již v řízení před soudem prvního stupně a následně jen s nepatrnými formulačními obměnami převzala do odvolání a se kterou se soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly. Dovolání v bodech 6 až 86 dokonce představuje doslovné převzetí textu předchozího odůvodnění řádného opravného prostředku. Obviněná i nadále setrvává na skutkové verzi, podle níž šla z pohledu a směru jízdy cyklistky (poškozené) při pravé straně vozovky se psem, kterého měla na vodítku a který šel u její nohy a rozhodně se nenacházel na opačné straně komunikace, takže vodítko přes vozovku nemohlo být nataženo. K nehodě podle obviněné došlo, protože poškozená jela nepřiměřeně rychle a nereagovala na situaci před sebou. K jejímu pádu muselo dojít jinak než nárazem kola do nataženého vodítka. Takto vystavěná dovolací argumentace bez poukazu na zjevné konkrétní rozpory mezi provedenými důkazy a pro právní posouzení podstatnými skutkovými zjištěními není ničím jiným než pokračující polemikou s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry, které soudy nižších stupňů po provedeném dokazování učinily. 33. Jestliže obviněná opakovaně brojí proti skutkovému zjištění, že se v rozhodném okamžiku nacházela při levé krajnici vozovky její pes, kterého měla na vodítku, při pravé krajnici, takže vodítko bylo nataženo přes prakticky celou šířku komunikace, Nejvyšší soud poukazuje na body 40 až 77 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých se tento soud velmi podrobně předmětnou skutkovou problematikou zabýval. Pečlivě zde samostatně i v kontextu dalších důkazů hodnotil věrohodnost výpovědi obviněné a výpovědi očitého svědka P. V., které považoval za jediné dva přímé důkazy ve věci. Zabýval se i výpověďmi dalších svědků, kteří se pohybovali na místě činu, zvažoval validitu odborných závěrů plynoucích ze znaleckého posudku z oboru dopravy odvětví silniční dopravy v konfrontaci s pořízenou fotodokumentací a dalšími důkazy vztahujícími se k místu nehody. Odvolací soud toto hodnocení přezkoumal a konstatoval, že je přesvědčivé a netrpí žádným deficitem. Výslovně konstatoval, že okresní soud zhodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, své úvahy logicky vysvětlil a že se s jeho argumentací a závěry plně ztotožňuje (viz body 6 a 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že skutkové výhrady obviněné neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě týkající se zřejmých rozporů mezi důkazní situací a skutkovými zjištěními rozhodnými pro rozhodnutí o vině, nýbrž jsou projevem nesouhlasu obviněné s tím, že soudy uvěřily jiné skutkové verzi než té, kterou prosazovala obhajoba. 34. Obdobně je tomu u námitek, kterými obviněná napadá věrohodnost svědka P. V., poukazuje na rozpory mezi jednotlivými svědky, na nejasnosti ohledně polohy kola, obou účastnic nehody, psa a vodítka nebo rozvíjí vlastní fyzikální úvahy o tom, jak by se vodítko či pes museli při střetu chovat. I tyto námitky byly předmětem podrobného posouzení soudu prvního stupně, který vysvětlil, proč považoval výpověď svědka P. V. v podstatných rysech za věrohodnou a jím podávanou skutkovou verzi za odpovídající objektivním parametrům situace, za níž k nehodě došlo (viz zejména body 40 až 54 a dále body 57 až 60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k námitkám obviněné směřujícím vůči tomu, že soud prvního stupně vycházel ze skutkové verze popsané právě tímto svědkem, konstatoval, že nebyly zjištěny žádné důvody, pro které by vypovídal nepravdivě v neprospěch obviněné či popsal to, co viděl, zkresleně, a že jeho tvrzení jsou konzistentní a podložená dalšími provedenými důkazy (viz bod 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Dovolání tak i v této části nenabízí nic jiného než vlastní alternativní hodnocení soudy nižších stupňů provedených důkazů, k němuž dovolací soud povolán není, s výjimkou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě tzv. zjevného rozporu, který však vzhledem k povaze námitky obviněné nemůže být ani ve formální rovině naplněn. 35. Také námitky obviněné týkající se dechové zkoušky byly soudy nižších stupňů bezezbytku vypořádány a jejich současné opakování v dovolání je pouhou polemikou s již uzavřeným skutkovým stavem, který je podložen řádně provedeným důkazním materiálem. V zásadě přitom ani nejde o klíčovou otázku v rámci projednávané věci, neboť nese jenom podpůrnou důkazní hodnotu ve vztahu ke klíčové výpovědi svědka P. V. Nejvyššímu soudu nepřísluší skutkový stav věci přehodnocovat ani doplňovat a jeho přezkum se v dovolacím řízení omezuje na posouzení hmotněprávních vad uplatněných dovolatelem, přesto považuje vzhledem k úpornosti této námitky za vhodné nad rámec své přezkumné povinnosti a jen na okraj uvést, že ani při hypotetickém přijetí argumentace obviněné by její výhrady týkající se provedení dechové zkoušky nemohly obstát. Z obsahu záznamu o dechových zkouškách založeného na č. l. 93 tr. spisu je totiž patrné, že u obou měření jsou zaznamenány konkrétní zeměpisné souřadnice místa jejich provedení (první měření zeměpisná šířka SXY, zem. délka VXY; druhé měření SXY, VXY), přičemž z tohoto záznamu současně plyne, že dechová zkouška byla provedena za pomoci přístroje Dräger, kalibrovaného dne 14. 11. 2022, a to ještě před převozem obviněné do nemocničního zařízení. Tyto údaje, aniž by je bylo možné považovat za nová skutková zjištění či za samostatný podklad rozhodnutí Nejvyššího soudu, se již při ryze ilustrativním posouzení (ověřitelné prostřednictvím běžně dostupných mapových služeb – např. mapy.com či maps.google.com) zjevně vztahují k prostoru v blízkosti nehodového děje, nikoli k areálu nemocnice v XY, kam byla obviněná následně převezena zdravotnickou záchrannou službou. Obdobně lze (pouze podpůrně) poukázat i na časovou posloupnost příjezdu jednotlivých policejních složek na místo nehody. Z úředního záznamu založeného na č. l. 94 tr. spisu plyne, že se na místě nehody nejprve nacházela hlídka obvodního oddělení Policie ČR Jilemnice, která provedla u obviněné na místě dechovou zkoušku s pozitivním výsledkem (srov. výpověď příslušníka hlídky – svědka F. H. při hlavním líčení ze dne 8. 9. 2025, viz protokol o hl. líčení na č. l. 409–425 tr. spisu), a teprve následně na místo dorazila specializovaná hlídka služby dopravní nehody Policie ČR, organizačně zařazená pod Územní odbor Semily (SDN ÚO Semily), která převzala věc k dalším odborným úkonům. Tento sled událostí poskytuje logické vysvětlení pro vnitřní přesvědčení obviněné o tom, že policisté na místo nehody dorazili až po jejím odvezení záchrannou službou, neboť s časovým odstupem přivolaná hlídka SDN ÚO Semily mohla být obviněnou z nějakého důvodu (např. po nahlédnutí do trestního spisu) subjektivně vnímána jako první policejní jednotka přítomná na místě. Ani poněkud neurčitě vznesená výtka obviněné, že nepodepsala protokol o dechové zkoušce, nemohla v projednávané věci zpochybnit autenticitu jejího provedení. Na záznamu o dechové zkoušce (č. l. 93 tr. spisu) je v kolonce určené pro podpis posuzované osoby výslovně uvedeno, že obviněná nebyla schopna podpisu, a to jak při prvním, tak i při opakovaném měření. Sama obviněná vypověděla, že vyjma telefonátu se svou sousedkou, která jí přislíbila postarat se o jejího psa po dobu, kdy bude hospitalizována, si z průběhu nehody pamatuje už jen svou komunikaci s příslušníkem záchranné služby a odůvodňuje to tím, že upadla na čas do bezvědomí (viz bod 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; blíže srovnej také protokolaci její výpovědi k dotazu státního zástupce při hlavním líčení ze dne 28. 8. 2024 na č. l. 229 tr. spisu). Skutečnost, že obviněná po nehodě nebyla ve stavu plné bdělosti a orientace, potvrzovali rovněž další očití svědci, kteří shodně vypověděli, že obviněná byla zpočátku v bezvědomí, byla v šoku, motala se a v jednom okamžiku se dokonce málem zřítila do silniční škarpy. Nejvyšší soud proto konstatuje, že uvedená námitka, která se ostatně ani netýkala samotné podstaty inkriminovaného jednání, nebyla způsobilá naplnit dovolací důvod spočívající v tzv. zjevném rozporu, neboť žádný rozpor nevyvolávala. Naopak, skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů byla i ve vztahu k této vedlejší skutkové otázce v projednávané věci vzájemně konzistentní. 36. Za pouhou polemiku se skutkovými závěry je třeba považovat i námitky směřující proti znaleckému posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, zpracovaného soudním znalcem Ing. Zdeňkem Mrázkem. Obviněná v dovolání rozsáhle rozporuje jeho metodiku, vytýká znalci, že pracoval s hypotézami, že nepřihlédl ke všem okolnostem případu, že nepřesvědčivě stanovil rychlost poškozené, nevyhodnotil dostatečně možnost zranění psa a poškození vodítka a že převzal verzi svědka P. V. Ani zde však nelze přehlédnout, že právě těmito výhradami se soudy nižších stupňů zabývaly. Soud prvního stupně podrobně rozvedl, k jakým závěrům znalec dospěl, zhodnotil a vysvětlil, proč je namístě pokládat jeho posudek za spolehlivý zdroj odborných informací, které jsou v dané věci podstatné, a poukázal i na to, že odborné závěry znalce zapadají do ostatních důkazů (viz body 27 až 38 a návazně body 40 až 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak výslovně konstatoval, že zpracovaný znalecký posudek z oboru silniční dopravy je po formální stránce bez vady, a i materiálně se mu jeví jako správný, znalcem náležitě odůvodněný a obhájený. Skutečnost, že jeho závěry neodpovídají představám obhajoby, sama o sobě nečiní posudek chybným (viz bod 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ani tato část dovolání tedy nepředstavuje uplatnění již zmiňovaného tzv. zjevného rozporu, nýbrž jen požadavek, aby dovolací soud přijal místo skutkového a odborného hodnocení soudů nižších stupňů vlastní skutkovou konstrukci obviněné. 37. Totéž platí i pro námitky směřující proti rozsahu dokazování, tj. proti neprovedení dalších důkazů navrhovaných obhajobou. Obviněná opakuje, že soudy nevyslechly MUDr. Gottwalda, další zdravotnický personál, svědka Š., neprovedly opakované výslechy již vyslechnutých osob, neopatřily revizní znalecký posudek z oboru dopravy ani nevyslechly odborníka z oblasti biomechaniky, natož aby si z tohoto odvětví vyžádaly znalecký posudek. Nejde ale reálně o opomenuté důkazní návrhy obhajoby ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy nižších stupňů jejich neprovedení racionálně a přezkoumatelně odůvodnily. Soud prvního stupně se s nimi logicky vypořádal v bodě 89 odůvodnění svého rozhodnutí, kde akceptovatelně vysvětlil, proč je považoval za nadbytečné či pro rozhodnutí nevýznamné; odvolací soud na jeho argumentaci navázal v bodě 7 svého usnesení, kde uvedl, že žádné další doplnění dokazování nutné není, neboť navrhované důkazy buď směřují k okolnostem, které již byly s potřebnou mírou jistoty objasněny, nebo k okolnostem, jež nemají na projednávanou věc zásadní vliv. Zvlášť pak odvolací soud vyložil, proč neshledal důvody pro zpracování revizního znaleckého posudku. I v tomto směru je tedy dovolání očividně neopodstatněné. 38. Jádro skutkové polemiky obviněné se dále soustředí na prověrku výpovědí na místě samém, kterou soud prvního stupně doplnil dokazování na pokyn odvolacího soudu. Ani v tomto směru dovolací argumentace neobstojí. Jak již bylo uvedeno, právě odvolací soud v předchozím zrušujícím usnesení uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování mimo jiné tím, že na místě samém provede prověrku výpovědí obviněné a rozhodných svědků za účasti znalce, a to právě s ohledem na nedostatek stop, které mohly sloužit jako podklad pro znalecké zkoumání. Soud prvního stupně tomuto pokynu vyhověl a prověrku skutečně provedl (viz body 12 až 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Její průběh přitom neznamenal prosté mechanické zopakování dříve provedených důkazů, nýbrž sloužil k dalšímu objasnění prostorového uspořádání místa nehody, polohy obviněné, poškozené a psa, k ověření možností vizuálního vnímání vodítka z různých stanovišť a k prověření, zda jednotlivé skutkové verze odpovídají objektivním parametrům místa nehody. Dalo by se dokonce říct, že byla provedena prověrka na místě s jistými prvky vyšetřovacího pokusu (což mohlo být vyhovujícím gestem soudce vedoucího prověrku na místě v návaznosti na počáteční výhrady přítomného obhájce obviněné – viz počátek videozáznamu prověrky ze dne 25. 4. 2025 na č. l. 368 tr. spisu). Soud prvního stupně se následně výsledky této prověrky detailně zabýval, a to včetně toho, co bylo možné vidět z místa, na kterém se nacházel svědek P. V., a co z kratší vzdálenosti. Uzavřel, že z místa svědkovi pozice nebyla šňůra vodítka zřetelně viditelná v celé délce, zatímco z bližšího stanoviště ano (viz body 25 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Toto zjištění nevedlo k oslabení skutkových závěrů soudů, naopak k jejich zpřesnění. Právě po tomto doplnění dokazování a ve spojení se závěry znalce z oboru dopravy soudy uzavřely, že logická, objektivním parametrům odpovídající verze, která je souladná s ostatními důkazy, je ta, kterou opakovaně a konzistentně prezentoval nezaujatý svědek P. V., nikoli verze obviněné. Proti tomuto závěru pak obviněná v dovolání nestaví nic jiného než vlastní odlišné hodnocení výsledků prověrky, které však mimořádnému dovolacímu přezkumu nepodléhá. 39. Pouze stručně Nejvyšší soud uvádí, že ani zbývající námitky obviněné, které se objevovaly napříč celým jejím dovoláním a poukazovaly na různé nepřesnosti ve výpovědích jednotlivých svědků, spočívající např. v tom, že si tito nebyli jisti, zda na místo události dorazila nejprve zdravotnická záchranná služba či policie, případně zda měl pes vodítko, pohyboval se volně, popř. zda se na místě vůbec nacházel, se týkaly jen marginálních okolností a nebyly způsobilé založit důvod dovolání. Odchylky, na které obviněná poukazovala, jsou s ohledem na časový odstup mezi inkriminovaným dějem a následným prováděním výslechů svědků orgány činnými v trestním řízení zcela obvyklé a nijak atypické a samy o sobě nezpochybňují věrohodnost svědků ani správnost skutkových zjištění soudů, a to zvlášť za situace, kdy jednotliví svědci na místo nehody dorazili postupně, každý s odlišným časovým odstupem. Ostatně sami svědci uváděli, že si nejsou zcela jisti konkrétními detaily svých výpovědí (viz např. výpověď svědka M. J. při hlavním líčení ze dne 2. 10. 2024 na č. l. 272–273 tr. spisu, který k ponehodovému ději uvedl, že si „na 100 %“ nepamatoval, zda byla na místě policie či pouze zdravotnické záchranné služby). Soudy nižších stupňů tyto důkazní nedostatky reflektovaly a hodnotily výpovědi s přiměřenou rezervou, přičemž výsledně přisvědčily té skutkové verzi, která podle jejich přesvědčení nejlépe odpovídala skutečnému průběhu předmětného děje. 40. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněné, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, v usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. 41. Nejvyšší soud uzavírá, že v rozsahu, v němž obviněná brojí proti skutkovým zjištěním, proti způsobu hodnocení důkazů, proti věrohodnosti jednotlivých svědků, proti závěrům znalce z oboru dopravy, proti rozsahu doplnění dokazování a proti tomu, jak soudy vyhodnotily prověrku výpovědí na místě samém, nejde o námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Jde jen o opakování dosavadní obhajoby obviněné z předchozích stadií řízení a o pokračující polemiku se skutkovými a důkazními závěry soudů nižších stupňů, které se s touto obhajobou náležitě a přezkoumatelně vypořádaly (viz body 40 až 77, 89 a 90 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 3 až 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této části se tedy dovolání s uplatněným dovolacím důvodem míjí. 42. Ve zbývajícím rozsahu dovolání Nejvyšší soud posuzoval, zda a v jaké míře obviněnou uplatněné výhrady obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolací důvod dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze tedy namítat buď to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl posouzen, anebo to, že soudy na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly jiné ustanovení hmotného práva. Naopak ani tento dovolací důvod neslouží k prosazování vlastní skutkové verze děje; dovolací soud při jeho přezkumu vychází ze skutkového stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a zkoumá toliko správnost jeho právního hodnocení. 43. Z tohoto hlediska lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v projednávané věci podřadit jen omezený okruh námitek obviněné. Nejvyšší soud za takové považuje především ty výhrady, kterými obviněná namítá s poukazem na to, že poškozená mohla a měla situaci na vozovce včas rozpoznat, přizpůsobit jí rychlost jízdy a reagovat na ni, že soudy nesprávně uzavřely, že příčinou následku bylo výlučně jednání obviněné, která porušením důležité povinnosti vystavěla poškozené do cesty neočekávanou překážku, namísto toho, aby zohlednily významné spoluzavinění poškozené. V této části totiž obviněná nevystupuje pouze proti jednotlivým důkazům či proti skutkovým zjištěním jako takovým, nýbrž brojí proti tomu, jaký hmotněprávní význam jim soudy přisoudily, konkrétně zda za zjištěného skutkového stavu bylo možno uzavřít, že jednání obviněné naplnilo znak porušení důležité povinnosti uložené podle zákona a že případné přičinění poškozené nemá vliv na právní posouzení skutku. V tomto směru už nejde jen o skutkovou polemiku, nýbrž o námitku vztahující se k právnímu závěru o naplnění zákonných znaků přečinu podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. 44. Do určité míry lze pod tento dovolací důvod zahrnout i obecnější tvrzení obviněné o tom, že soudy při právní kvalifikaci jejího jednání použily nepřípustnou analogii v neprospěch pachatele a že na její jednání nepřípustně extenzivně aplikovaly závěr o porušení důležité povinnosti. Jakkoli je tato námitka v dovolání formulována dosti obecně a není pregnantně právně rozvedena, jejím obsahem je ve skutečnosti výhrada proti právnímu závěru, že zjištěný skutek naplňuje zákonný znak „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“ ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. I v tomto směru se tedy jedná o námitku, kterou je třeba posoudit jako námitku hmotněprávní, nikoli skutkovou. 45. V zásadě pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá námitka, kterou obviněná – byť jen okrajově a bez ucelenější právní argumentace – založila na zásadě subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a principu ultima ratio. Obviněná totiž v dovolání výslovně naznačuje, že její jednání nemělo být vzhledem k okolnostem případu řešeno prostředky trestního práva a že trestní postih neodpovídá míře společenské škodlivosti věci. Taková výhrada nesměřuje proti tomu, jak soudy zjistily skutkový stav, nýbrž proti tomu, zda na zjištěný skutek bylo namístě aplikovat trestní odpovědnost, anebo zda postačovala odpovědnost podle jiného právního předpisu. Jde tedy o námitku ve smyslu tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 46. Naopak za námitky neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud považuje ty výhrady obviněné, kterými znovu zpochybňuje věrohodnost svědka P. V., správnost znaleckého posudku, průběh prověrky na místě samém, použitelnost jednotlivých důkazů z pohledu skutkového hodnocení nebo prosazuje vlastní verzi nehodového děje. Tyto výhrady, jak již bylo rozvedeno shora, nesměřují proti právnímu hodnocení skutku, nýbrž proti tomu, jak soudy nižších stupňů zjistily skutkový stav a jak hodnotily jednotlivé důkazy. Totéž se týká i těch pasáží dovolání, v nichž obviněná akcentuje svůj věk, zdravotní stav, bezúhonnost a tíživé majetkové poměry. Takové okolnosti mohou mít význam při úvahách o druhu a výměře trestu, popřípadě o výkonu rozhodnutí, samy o sobě však nezakládají výhradu odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 47. Nejvyšší soud proto uzavírá, že z dovolacích námitek obviněné lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově podřadit především námitky týkající se spoluzavinění poškozené, dále výhrady vztahující se k tomu, zda za zjištěného skutkového stavu bylo možno uzavřít na porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, a konečně i námitku založenou na principu ultima ratio a na tvrzené absenci takové společenské škodlivosti, která by odůvodňovala uplatnění trestní represe. Těmito námitkami se proto Nejvyšší soud zabýval věcně. 48. Shora vylíčené hmotněprávní námitky Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněné. Pokud obviněná namítá, že soudy nižších stupňů pominuly spoluzavinění poškozené, že poškozená měla situaci na vozovce rozpoznat dříve, přizpůsobit jí rychlost jízdy, případně použít zvonek či jinak reagovat, a že za zjištěného skutkového stavu proto nebylo možno uzavřít na naplnění znaků přečinu podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak jde o výhrady, kterými se soudy nižších stupňů věcně zabývaly a na něž v odůvodnění svých rozhodnutí podaly srozumitelnou odpověď. Soud prvního stupně se touto otázkou zabýval zejména v bodech 57, 58, 60 a 88 odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud pak v bodech 9 a 10 odůvodnění svého usnesení. Z těchto pasáží je patrno, že otázka možného přičinění poškozené nezůstala bez povšimnutí. Naopak byla podrobena pečlivému právnímu posouzení v rámci úvah o příčině následku, o významu případné spoluúčasti poškozené a o existenci porušení důležité povinnosti na straně obviněné, na které lze pro stručnost odkázat. 49. Soud prvního stupně v bodě 60 odůvodnění svého rozsudku teoreticky zvažoval možnost, zda poškozená, která si na událost těsně před střetem vzhledem k utrpěnému otřesu mozku nevzpomíná, mohla i v tom krátkém úseku rozpoznat nestandardní situaci danou tím, že obviněná šla na jedné straně vozovky a její pes na druhé, a reagovat obezřetněji, než jak ve skutečnosti reagovala. Logicky uzavřel, že něco jiného je možnost zaregistrovat samotnou obviněnou, a něco jiného možnost rozpoznat včas malého psa (jorkširského teriéra), a především tenké tmavé vodítko (resp. černé pásovité lano) natažené přes tmavou vozovku, jehož existenci poškozená neměla důvod předpokládat. Právě okolnost, že obviněná se na komunikaci pohybovala s malým, z profilu i z čelního pohledu snadno přehlédnutelným psem, spojeným s ní navíc tenkým tmavým vodítkem splývajícím s tmavým povrchem vozovky, činila její počínání z hlediska poškozené méně čitelným a předvídatelným, vznik nebezpečné situace byl pro ni rozpoznatelný až se zpožděním, které nevyplývalo z nedostatku její opatrnosti, ale z povahy překážky vytvořené jednáním obviněné. Na tento závěr navazuje i znalecké dokazování, podle něhož vodítko představovalo špatně viditelný objekt a reakčním podnětem nebyla sama chůze obviněné při kraji vozovky, nýbrž až zvednutí její ruky s vodítkem krátce před střetem, což pro poškozenou vytvořilo náhlou překážku, před kterou již nemohla bezpečně zastavit. Nejvyšší soud k tomu dodává, že závěr o tom, že obviněná venčící psa je na vozovce z pohledu cyklistky vidět, byl v rámci prověrky na místě učiněn při „nehybném stavu“, zatímco poškozená se v daném úseku vozovky, před tím, než došlo k její kolizi s vodítkem nataženým přes vozovku, pohybovala a zatímco při prověrce na místě činu bylo zataženo, v době nehody dne 5. 9. 2023 v 10:36 hodin bylo slunečno a vozovka tedy byla v polostínu tvořeném souvislým pásmem stromů na jihovýchodní straně vozovky (viz fotodokumentace z místa činu). Za takových světelných poměrů se na vozovce přirozeně střídají úseky různého jasu, což může snižovat kontrast špatně viditelného předmětu vůči pozadí; přitom právě kontrastní citlivost, nikoli toliko prostá zraková ostrost, je pro včasné rozpoznání překážky rozhodující. Nelze tedy vyloučit, že tenké tmavé vodítko natažené přes tmavou vozovku mohlo být v reálném pohybu poškozené, při přechodech mezi světlem a stínem a při ne zcela okamžité adaptaci zraku na měnící se jasové poměry, postřehnutelné hůře, než jak se jevilo při následné statické prověrce za zatažené oblohy. Tato úvaha je ovšem činěna Nejvyšším soudem nad rámec dané problematiky a nevytváří nové skutkové zjištění ani nepřehodnocuje výsledky provedeného dokazování, nýbrž pouze poukazuje na to, že ani dílčí možnost spatřit samotnou obviněnou bez dalšího neznamenala reálnou možnost včas rozpoznat celý nebezpečný charakter situace na vozovce. 50. I kdyby ovšem bylo ve prospěch obviněné uvažováno o určitém dílčím a spíše okrajovém přispění poškozené k výslednému následku, nevedlo by to v projednávané věci ke změně hmotněprávního posouzení. Podstatné totiž je, že podle skutkových zjištění soudů poškozená rozhodně nejela v daném úseku nepřiměřeně rychle (viz výpověď svědka P. V. i výpověď samotné sedmdesátileté poškozené, která vysvětlila, že s ohledem na dřívější nehodu na kole jezdí opatrně a pomalu) a že to byla právě obviněná, kdo zásadně porušil povinnost účastníka silničního provozu tím, že na veřejné pozemní komunikaci nezajistila, aby pes a vodítko neohrožovali bezpečnost provozu, a vytvořila tak překážku, jejíž nebezpečný charakter byl z důvodů rozvedených výše pro poškozenou rozpoznatelný až se zpožděním. Soud prvního stupně proto v bodě 88 svého rozsudku správně uzavřel, že ani případné částečné spoluzavinění poškozené, spočívající v pozdní reakci, by nic neměnilo na tom, že k prvotnímu porušení povinností došlo na straně obviněné a že z pohledu gradace příčinných souvislostí by její jednání muselo být i tak považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. Tento právní závěr považoval Nejvyšší soud za správný. V poměrech dané věci by případná nižší pozornost a s ní související zpomalená reakce poškozené měla jen zanedbatelný význam a rozhodně by nenarušila příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem, natož aby byla sto zpochybnit porušení důležité povinnosti na straně obviněné spočívající v tom, že psa majícího na dlouhém vodítku nechá pobíhat po druhé straně silnice po které běžně jezdí cyklisté, které oproti automobilům lze jen obtížně zaslechnout přijíždět natolik včas, aby psa vodítkem stáhla k sobě nebo naopak k němu přeběhla. 51. Neobstojí ani obecněji formulovaná výhrada, že soudy použily nepřípustnou analogii v neprospěch pachatele nebo že závěr o porušení důležité povinnosti je výsledkem extenzivního výkladu. Z výroku o vině i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že právní posouzení skutku bylo vystavěno na konkrétním porušení povinností vyplývajících z pravidel silničního provozu, konkrétně z § 4 písm. a) a § 60 odst. 11 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a na závěru, že právě toto porušení vedlo ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozené. Nejde tedy o případ, kdy by soudy nahrazovaly chybějící zákonný znak skutkové podstaty volnou úvahou či analogií, nýbrž o standardní subsumpci skutkového stavu pod § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož odstavec 2 výslovně dopadá na situace, kdy pachatel způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Za skutkového stavu, z něhož soudy vycházely, je závěr o naplnění tohoto znaku nejen možný, ale i přiléhavý. Obviněná totiž nevytvořila toliko běžnou, snadno předvídatelnou dopravní situaci, nýbrž překážku, která svou povahou a načasováním bezprostředně zasáhla do bezpečnosti provozu a vyústila v těžký následek na zdraví poškozené. 52. Pokud obviněná naznačuje, že věc vůbec neměla být řešena prostředky trestního práva a že trestní odpovědnost byla uplatněna v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, ani této námitce nelze přisvědčit. Zásadně platí, že každý protiprávní čin vykazující všechny zákonné znaky trestného činu je trestným činem. Korektiv subsidiarity trestní represe zakotvený v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, se uplatní jen u méně závažných, atypických případů na spodní hranici trestnosti. Společenská škodlivost není samostatným zákonným znakem skutkové podstaty a samotná skutečnost, že paralelně přichází v úvahu i občanskoprávní odpovědnost, ještě nevylučuje odpovědnost trestní (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. 53. V projednávané věci přitom nejde o skutkově výjimečný, bagatelní nebo hraniční případ, který by se svou povahou vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Naopak, podle skutkových zjištění soudů obviněná nacházejíc se pod vlivem alkoholu na veřejné komunikaci porušila důležitou zákonnou povinnost účastníka silničního provozu, vytvořila nepředvídatelnou překážku a v příčinné souvislosti s tímto jednáním došlo u poškozené k těžké újmě na zdraví, a to včetně poranění lební klenby a mozkových obalů, hospitalizace, dlouhodobého omezení samoobslužnosti a rehabilitace. Soud prvního stupně v bodě 90 svého rozsudku správně uzavřel, že jednání obviněné je bezpochyby společensky škodlivé, neboť narušilo zájem na bezpečnosti silničního provozu, na ochraně života, zdraví a majetku, a že s ohledem na význam dotčeného chráněného zájmu, způsob provedení činu a zejména na jeho následek je uplatnění trestní odpovědnosti přiměřené a nenahraditelné odpovědností podle jiných než trestních předpisů. 54. Vysoký věk poškozené, její dosavadní bezúhonnost a řádný způsob života a ani skutečnost, že sama při nehodě utrpěla závažná poranění, samy o sobě nejsou okolnostmi, které by vylučovaly její trestní odpovědnost za projednávaný skutek, za který odmítá převzít zodpovědnost. Tyto skutečnosti soudy nižších stupňů správně vzaly v potaz až při individualizaci trestu, který jí byl uložen ve formě podmíněného odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby s krátkou zkušební dobou (uložení alternativního peněžitého trestu či trestu obecně prospěšných prací s ohledem na majetkové poměry, věk a zdravotní stav obviněné logicky nepřicházelo do úvahy). Nejvyšší soud nad rámec uvedeného konstatuje, že v projednávané věci v zásadě nebylo možné uvažovat ani o institutu upuštění od potrestání podle § 46 tr. zákoníku nebo o procesních alternativách v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. či narovnání podle § 309 tr. ř., které by se jinak vzhledem k tomu, že šlo nedbalostní delikt spáchaný osobou vysokého věku, která doposud vedla řádný život, nabízely, protože pro jejich aplikaci absentovala základní podmínka spočívající v přijetí viny samotnou obviněnou, které by se navenek projevilo doznáním se k činu, resp. prohlášením, že spáchala skutek, pro který je stíhána, a upřímnou lítostí nad ním. 55. Nejvyšší soud uzavírá, že v rozsahu, v němž obviněná uplatnila námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde o námitky zjevně neopodstatněné. Soudy nižších stupňů se otázkou případného spoluzavinění poškozené i zásadou subsidiarity trestní represe zabývaly, jejich právní závěry jsou přezkoumatelné, věcně správné a odpovídají jak skutkovému základu věci, tak požadavkům hmotného práva. 56. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud námitky obviněné dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zčásti neodpovídaly a zčásti byly zjevně neopodstatněné, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 57. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu pokládá Nejvyšší soud obiter dictum za vhodné vyjádřit se ke dvěma výtkám obviněné, kterými v dovolání naznačovala jistou zaujatost orgánů činných v trestním řízení vůči ní. Obviněná poukázala na to, že předseda senátu odvolacího soudu při ústním odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že svědek P. V. měl na nehodový děj výhled z pohledu cyklistky, ačkoli se podle skutkových zjištění nacházel v dolní části vozovky v obci XY a nehodu sledoval směrem „do kopce“. Nejvyšší soud k této okolnosti, čerpaje z písemného odůvodnění usnesení odvolacího soudu, konkrétně z bodu 9 odůvodnění, konstatuje, že se zjevně muselo jednat o formulační nepřesnost, resp. přeřeknutí, nikoli o vadu způsobilou zpochybnit správnost skutkových zjištění, a to jednak proto, že odvolací soud převzal skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož svědek nehodový děj pozoroval z prostoru obce XY, tedy „zespoda“, jak tomu ostatně odpovídá i provedené dokazování, a jednak z toho důvodu, že právě popis výpovědi svědka P. V. v bodě 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu již obviněnou akcentovanou nesrovnalost neobsahuje (srov. originál usnesení na č. l. 482–486 tr. spisu). Vyjma toho obviněná připomněla formulaci závěrečné části odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech ze dne 11. 9. 2024 (srov. odvolání č. j. 1 ZT 66/2024-60 na č. l. 293 tr. spisu), ve které státní zástupce v reakci na argumenty v závěrečné řeči obviněné uvedl, že v projednávané věci musí trvat na tom, aby „spravedlnost slepá byla“. Je zjevné, že šlo jen o nadsázku zdůrazňující ideu nestranné spravedlnosti jako základního pilíře právního státu, byť lehce nekorektní a nadbytečnou z hlediska věcného vedení odvolací argumentace. 58. Závěrem Nejvyšší soud k námitce obviněné vůči tomu, že byla zavázána k povinnosti nahradit nemajetkovou újmu a majetkovou škodu, kterou svým činem způsobila, poukazuje na pečlivé odůvodnění adhezních výroků soudem prvního stupně v bodech 95 až 102 odůvodnění jeho rozsudku, ke kterým nepokládá za nutné cokoli dodávat. V. Závěrečné zhodnocení 59. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 60. Vzhledem k odmítnutí dovolání Nejvyšší soud nevyhověl žádosti obviněné o odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí (viz § 265o odst. 1 tr. ř.). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu