4 Tdo 286/2026-160 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 6 To 325/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 45/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 9. 2025, sp. zn. 2 T 45/2025, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu 90denních sazeb, s jednou denní sazbou 500 Kč, celkem tedy 45 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky. 2. Skutková zjištění soudu prvního stupně, vyjádřená ve výroku o vině a podrobněji rozvedená v odůvodnění jeho rozsudku lze stručně shrnout tak, že obviněný dne 2. 2. 2025 kolem 01:35 hodin v XY – XY, okres XY, mezi Penzionem XY a Pizzerií XY, využil toho, že se na odstavné ploše nacházelo nastartované a nezabezpečené vozidlo Renault Thalia, nasedl na místo řidiče a s vozidlem se rozjel a ujel přibližně 15 metrů, než byl zastaven legitimní uživatelkou vozidla K. M. V krvi obviněného byl následně ve 02:26 hodin zjištěn alkohol v koncentraci 2,23 ‰ a ve 02:32 hodin v koncentraci 2,12 ‰, z čehož je zřejmé, že v době činu nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. 3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem jeho výrokům. Namítal nesprávná a neúplná skutková zjištění, vadné hodnocení důkazů, neúplnost dokazování i nesprávné právní posouzení věci. Domáhal se zprošťujícího verdiktu, protože nebylo prokázáno, že se vozidla zmocnil v úmyslu je přechodně užívat, že ho řídil a že tak činil ve stavu vylučujícím způsobilost. Vyjma toho poukazoval na absenci znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a dovolával se zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 4. Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 6 To 325/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že provedené důkazy spolehlivě prokázaly, že obviněný s předmětným vozidlem popojel, a to ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholu. Za nedůvodnou označil i námitku požadující doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jakož i výhradu založenou na zásadě subsidiarity trestní represe. II. Dovolání obviněného 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Burdy v zákonné lhůtě dovolání. Uvedl, že ho směřuje proti všem výrokům usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 6 To 325/2025, (přestože toto rozhodnutí má pouze jeden výrok) a že jím napadá i rozsudek soudu prvního stupně (ačkoli proti němu podle § 265a tr. ř. není dovolání přípustné). Následně bez bližšího vysvětlení citoval všechny dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., aby poté výslovně zmínil, že brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, byť o trestněprávně relevantní jednání vůbec nešlo. V další části dovolání pak obviněný, tentokráte bez odkazu na konkrétní dovolací důvod, vznesl výhrady skutkové povahy. 6. Hlavní dovolací námitka obviněného spočívala v tom, že provedenými důkazy nebylo bezpečně zjištěno, že by po předchozím požití alkoholu nebo jiné návykové látky usedl za volant předmětného vozidla a uvedl je do pohybu. Svědkyně K. M. podle jeho mínění v hlavním líčení nepotvrdila skutkový děj v podobě převzaté do výroku odsuzujícího rozsudku, tj. že obviněný s vozidlem ujel přibližně 15 metrů, než jí byl doběhnut a zastaven. Uvedla jen, že vozidlo nastartovala, usadila do něj svou matku nacházející se ve stavu opilosti, a pak na chvíli odešla zpět do penzionu. Po návratu nalezla auto posunuté, ale neumí přesně říct, o jakou vzdálenost. K tomu obviněný uvedl, že nebylo objasněno, zda vozidlo bylo řádně zajištěno ruční brzdou, a spekuloval o tom, že se mohlo rozjet samovolně. Vyjma toho svědkyně neidentifikovala obviněného jako pachatele a není zřejmé, jakým způsobem soudy dospěly k závěru, že žalované jednání spáchal právě on. 7. Obviněný také namítl, že z provedených důkazů nevyplývá subjektivní stránka, tj. že vozidlo řídil v úmyslu zmocnit se ho k přechodnému užívání. Skutečnost, že si sedl na místo řidiče, lze totiž vysvětlit i tím, že zadní sedadlo už bylo obsazeno matkou poškozené. V této souvislosti obviněný rozvinul i úvahu o tom, že pokud by skutečně chtěl vozidlo užívat, neujel by jen tak krátkou vzdálenost. 8. K přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky obviněný uvedl, že nebylo řádně prokázáno, v jakém stavu se nacházel v době, kdy měl vozidlo řídit. Dechové zkoušky byly provedeny až s časovým odstupem, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který by se vyjádřil k výsledkům dechových zkoušek a k možné hladině alkoholu v rozhodné době, opatřen nebyl, takže nebylo bez dalšího možné učinit spolehlivý závěr o hladině alkoholu v jeho krvi v době skutku. Současně obviněný poukázal na to, že se po skutku z místa činu vzdálil a nebyl pod dohledem. Nelze proto vyloučit, že alkohol požil až následně, a v době jízdy byla hladina alkoholu v jeho krvi natolik nižší, že se nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit vozidlo. To by ve svém důsledku vedlo k právnímu posouzení jeho jednání jen jako přestupku. 9. Obviněný brojil rovněž proti tomu, že došlo k zásahu do práva na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť nebyl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a nebyla vyslechnuta L. M., matka poškozené K. M., která se ve vozidle nacházela, a nebyly objasněny okolnosti zabezpečení vozidla. 10. Obviněný poukázal i na zásadu presumpce neviny a na pravidlo in dubio pro reo a s důrazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II.ÚS 2142/11, konstatoval, že přetrvávají důvodné pochybnosti o skutkovém ději i o jeho vině, které měly být vyloženy v jeho prospěch. 11. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 6 To 325/2025, i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 9. 2025, č. j. 2 T 45/2025-113, a aby jej obžaloby zprostil, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 12. Následným podáním označeným jako „doplnění dovolání“ se obviněný domáhal přiznání odkladného účinku napadeného usnesení do doby rozhodnutí o dovolání, neboť měl za to, že se ničeho nedopustil a uloženými tresty je neúměrně postižen. III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státní zastupitelství 13. K dovolání obviněného se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, že obviněný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, a podle úvodní části podání i rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli proti němu dovolání přípustné není. Současně poukázal na to, že ačkoli obviněný formálně odkazuje na nesprávné právní posouzení skutku, obsah jeho dovolání je převážně skutkové a procesní povahy. 14. Státní zástupce zdůraznil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě vad taxativně vymezených v § 265b tr. ř., nikoli k dalšímu komplexnímu přezkumu skutkového stavu nebo k revizi hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Uvedl, že obviněný je povinen nejen formálně odkázat na některý z dovolacích důvodů, ale též mu obsahově přizpůsobit uplatněné námitky. To však obviněný podle názoru státního zástupce neučinil. 15. Podle státního zástupce argumentace obviněného zcela míjí obsah dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť její podstatou je vlastní hodnocení důkazů, zpochybnění skutkových závěrů soudů a předkládání alternativní skutkové verze. Současně konstatoval, že dovolací námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný nekonkretizuje žádný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, nenamítá procesní nepoužitelnost důkazů a ve skutečnosti ani nevznáší relevantní výhradu stran neprovedení navržených podstatných důkazů. 16. Ve vztahu k přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný v rozhodné době řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Zdůraznil, že tomu nasvědčují nejen výsledky dechových zkoušek, které vykazovaly vysoké hodnoty alkoholu a jeho sestupnou tendenci, ale i přímá svědectví svědkyň K. M. a L. M., které shodně popsaly výrazné známky silné podnapilosti obviněného. Za této situace podle něj nebylo třeba doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. 17. Pokud jde o právní posouzení skutku jako přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce připomněl, že ani krátkodobá jízda motorovým vozidlem nevylučuje naplnění znaků tohoto trestného činu, jestliže se pachatel zmocní cizího motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat. Krátká doba užívání či malá ujetá vzdálenost může mít význam nanejvýš při úvaze o společenské škodlivosti činu, nikoli pro samotné vyloučení trestní odpovědnosti. 18. Státní zástupce neshledal důvodnou ani námitku subsidiarity trestní represe, neboť v posuzovaném případě nejde o situaci natolik bagatelní či mimořádnou, aby postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Poukázal zejména na to, že obviněný se zmocnil cizího vozidla, aby je přechodně užíval, a současně tak činil ve stavu silné podnapilosti, čímž naplnil znaky dalšího úmyslného trestného činu. 19. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a pro případ odlišného rozhodnutí i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k případné replice, tu však obviněný ve stanovené lhůtě neučinil. IV. Důvodnost dovolání 21. Nejvyšší soud shledal s velkou mírou tolerance k tomu, jak nepřesně obviněný označil napadené výroky i to, z jakých důvodů je napadá, že jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k obviněným označenému dovolacímu důvodu a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněných musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 22. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný své dovolání formálně opřel o tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ale zásadní část jeho dovolací argumentace směřuje proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, proti hodnocení důkazů a proti rozsahu provedeného dokazování. Brojí totiž primárně proti tomu, že nebylo prokázáno, že by vozidlo vůbec řídil, natož aby byla přesně zjištěna vzdálenost, o kterou se vozidlo posunulo. Nelze ani vyloučit, že vozidlo nebylo řádně zabrzděno a mohlo se samovolně rozjet. Navíc nebyly provedeny důkazy, které navrhoval. Nebyl opatřen posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie k tomu, zda a nakolik byl obviněný v době činu ovlivněn alkoholem, a nebyla vyslechnuta L. M., přestože v rozhodnou dobu seděla na zadním sedadle předmětného vozidla. Takové výhrady ale neodpovídají jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dopadá výlučně na vady hmotněprávní povahy. Obviněný jimi totiž nenamítá nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, ale předkládá vlastní verzi skutkového děje a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů. 23. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že v dovolacím řízení není oprávněn znovu hodnotit důkazy, přehodnocovat skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně ani doplňovat dokazování v rozsahu odpovídajícím řízení před těmito soudy. Je povinen vycházet ze skutkového stavu, jak byl soudy zjištěn, a teprve na jeho podkladě posoudit, zda tento skutek byl správně právně kvalifikován. Dovolání proto nemůže sloužit jako další prostředek ke zpochybnění věrohodnosti svědků, přesvědčivosti jednotlivých důkazů či úplnosti dokazování jen proto, že obviněný s výsledkem hodnocení důkazů nesouhlasí. 24. Nadto je namístě připomenout, že obviněný většinu výše uvedených výhrad ani náležitě nekonkretizoval v rovině některého dovolacího důvodu. Tvrdí-li například, že soudy neprovedly navržené důkazy, nevymezuje řádným způsobem, které konkrétní navržené podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny, za jaké procesní situace byly navrženy a z jakého důvodu měly mít zásadní význam pro naplnění znaků trestného činu. Obdobně tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo nebo o zásahu do práva na obhajobu zůstávají v dovolání v obecné rovině a ve skutečnosti jen opakují obhajobu uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterou se soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly. Takové námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný vyjmenoval v úvodu svého podání společně se všemi dalšími dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 tr. ř., dopadá jen na případy skutečně extrémního nesouladu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, případně na situace, kdy jsou rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O takový případ se zde nejedná a obviněný ostatně žádnou takto konkrétně vymezenou vadu ani netvrdí. Pouze spekuluje o tom, že se vozidlo mohlo rozjet samovolně, bez jeho přičinění, např. z důvodu nedostatečně zatažené ruční brzdy, a že do vozidla si mohl sednout namísto řidiče, aniž by měl v úmyslu s ním odjet. K uvedenému lze stručně uvést, že se jedná o domněnky mylné, které byly provedeným dokazováním před soudem prvního stupně spolehlivě vyvráceny. 26. K výtce obviněného, že nebylo bezpečně prokázáno jeho ovlivnění alkoholem v takové míře, aby to zásadně ovlivnilo jeho způsobilost řídit motorová vozidla, Nejvyšší soud konstatuje, že není ve své podstatě námitkou hmotněprávní, nýbrž skutkovou a procesní polemikou, neboť obviněný fakticky brojí proti tomu, z jakých důkazů soudy vycházely a jak je hodnotily, aniž by konkretizoval vadu odpovídající některému dovolacímu důvodu. Soudy přitom založily svá skutková zjištění nejen na výsledcích dechových zkoušek, ale též na shodných výpovědích svědkyň K. M. a L. M. o zjevných projevech silné opilosti obviněného. Pokud obviněný oproti tomu předkládá hypotézu, že alkohol mohl požít až později nebo že jeho hladina mohla být nižší, jde pouze o alternativní skutkovou verzi, kterou dovolací soud nemůže přijmout namísto skutkových závěrů soudů nižších stupňů. 27. V mezích dovolacích důvodů neobstojí ani argumentace, podle které bez znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie nebylo možné uzavřít, že obviněný řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Výsledky dechových zkoušek činily 2,23 ‰ a 2,12 ‰ alkoholu v krátkém časovém odstupu po skutku a vykazovaly sestupnou tendenci. Již samy o sobě tedy zcela zjevně neukazují na hraniční stav, u něhož by bylo třeba složitě zkoumat, zda ovlivnění alkoholem mohlo či nemohlo dosahovat meze významné z hlediska trestní odpovědnosti. Výsledky těchto dechových zkoušek navíc plně korespondovaly s přímými pozorováním svědkyň K. M. a L. M., které, jak již bylo připomenuto, obviněného J. K. popsaly jako osobu v očividně silně podnapilém stavu (srov. bod 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace nelze soudům vytýkat, že znalecké dokazování k tomu, zda a v jaké míře, byl obviněný v době činu opilý, považovaly za zjevně nepotřebné a nerespektující zásady rychlosti a ekonomiky řízení. 28. Opomenutým důkazem ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není každý důkaz navržený obhajobou, který soud neprovedl, ale pouze takový důkaz, se kterým se soud nevypořádal vůbec, případně jej bez přesvědčivého a řádně odůvodněného důvodu pominul, ačkoli mohl být významný pro rozhodnutí a způsobilý ovlivnit dosavadní důkazní stav. Z tohoto hlediska nemůže obstát ani námitka neprovedení výslechu matky svědkyně K. M., paní L. M. Byla sice bezprostředně přítomna jednání obviněného, ale soudy na základě jiných důkazů zjistily, že její výpověď nemá potenciál přispět ke změně skutkových zjištění, protože se v době inkriminovaného jednání nacházela v silně podnapilém stavu a na předmětnou událost má výpadek paměti (srovnej bod 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a protokol o hl. líčení zachycující výpověď její dcery na č. l. 106 tr. spisu). Z uvedeného je zřejmé, že nešlo o nedůvodně neprovedený důkaz. 29. Hmotněprávně relevantní povahu má v dovolání ta část argumentace obviněného, kterou brojí proti právnímu posouzení skutku jako přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku z pohledu absence subjektivní stránky. Obviněný konkrétně namítl, že pokud si pouze sedl do vozidla, případně s ním popojel jen na velmi krátkou vzdálenost, neprokazuje to jeho úmysl zmocnit se motorového vozidla a přechodně je užívat. Taková námitka je ale z pohledu skutkových zjištění soudů, kterými je Nejvyšší soud vázán, zjevně neopodstatněná. 30. Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný využil toho, že na odstavné ploše stálo nastartované a nezabezpečené vozidlo Renault Thalia, nasedl do něj na místo řidiče a s vozidlem se rozjel a ujel přibližně 15 metrů, než byl doběhnut K. M., která mu začala nadávat a vytáhla ho z vozidla ven. Takové jednání zjevně naplňuje znak zmocnění se motorového vozidla a současně jasně svědčí minimálně o úmyslu obviněného vozidlo přechodně užívat. Skutečnost, že jízda trvala jen krátce a že ujetá vzdálenost byla v řádu metrů, naplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku sama o sobě nevylučuje, protože časově omezená dispozice s věcí a úmysl k tomu směřující jsou pro tento přečin naopak charakteristické. Jak uvedl už státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zjištěné okolnosti mohly mít význam nanejvýš při úvaze o míře společenské škodlivosti činu. V této věci ale nelze přehlédnout podstatný fakt, že obviněný neoprávněné užívání cizího vozidla po ujetí několika metrů neukončil z vlastního rozhodnutí, nýbrž zásahem oprávněné uživatelky vozidla svědkyně K. M., která vůz doběhla a obviněného z něj vytáhla (viz její výpověď u hlavního líčení zachycená v protokolu na č. l. 106 tr. spisu). 31. Nelze současně opomenout, že obviněný staví tuto námitku převážně na vlastním skutkovém předpokladu, podle něhož si do vozidla pouze sedl nebo se vozidlo mohlo dát do pohybu nějakým způsobem samovolně. Takové skutkové východisko je však v rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Na jejich podkladě nelze pochybovat o tom, že obviněný vozidlo skutečně ovládal a uvedl je do pohybu. Jeho dovolací úvaha, že pokud by měl úmysl vozidlo užívat, nepopojel by jen tak krátkou vzdálenost, je proto jen spekulativní a skutkovým zjištěním nepřiléhavá. 32. Pokud jde o právní posouzení skutku jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný proti němu ve skutečnosti nevznesl řádně vybudovanou hmotněprávní námitku. Nečinil sporným výklad zákonných znaků tohoto trestného činu na podkladě skutku, který zjistily soudy, nýbrž pouze zpochybňoval skutková zjištění, že vozidlo řídil ve stavu silné opilosti. Takové výhrady však, jak již bylo uvedeno, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. 33. Obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že ani úvaha, podle které mohlo jít nanejvýš o přestupek, by nemohla obstát. A to ani v případě, že by byla opřena o zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a nikoli jen o zpochybňování množství požitého alkoholu v době činu. V nyní posuzované věci totiž nejde o případ stojící na samé dolní hranici trestnosti. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný zmocnil cizího nastartovaného motorového vozidla, v němž se v rozhodné době nacházela další osoba, a uvedl je do pohybu s úmyslem s ním odjet, přičemž tak učinil ve stavu silné podnapilosti, který vylučoval jeho způsobilost bezpečně řídit motorové vozidlo. Nešlo tedy o izolovaný bagatelní exces bez trestněprávního významu, nýbrž o jednání, které naplnilo znaky dvou přečinů v jednočinném souběhu a vymyká se obecné představě bagatelního případu, který by bylo možno bez dalšího přesunout do roviny přestupkové odpovědnosti. Navíc krátkost trvání trestné činnosti a důvody pro její ukončení nebyly ovlivněny rozhodnutím obviněného, nýbrž zásahem poškozené K. M. Rozhodně proto nelze souhlasit s tím, že by bylo možno na jednání obviněného pohlížet jen jako na přestupek a neaplikovat trestní represi (ultima ratio). 34. V této souvislosti lze přiléhavě poukázat i na recentní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 7 Tdo 1166/2025, ve kterém dovolací soud zdůraznil, že u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, zda již vzniklo nějaké konkrétní bezprostřední ohrožení, nýbrž postačí potenciál takové ohrožení způsobit, a že krátká ujetá vzdálenost sama o sobě nevylučuje naplnění zákonných znaků ani nečiní skutek beztrestným. Současně v něm Nejvyšší soud vyložil, že okolnost krátkého popojetí může mít význam nanejvýš při úvaze o společenské škodlivosti, nikoli však automaticky ve prospěch závěru, že postačí jen odpovědnost podle jiného právního předpisu. Tyto obecné závěry jsou použitelné i v nyní posuzované věci, byť zde jde vedle přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku současně i o přečin podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku. 35. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný sice formálně namítal nesprávné právní posouzení skutku, avšak převážnou část svých výhrad založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, s hodnocením důkazů a s rozsahem dokazování. Takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neodpovídají ani dovolacímu důvodu zpravidla způsobilému pro vypořádání tzv. skutkových námitek ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dovolání ve zbylé části obsahuje omezený okruh námitek hmotněprávní povahy, zejména ve vztahu k přečinu podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, jde o námitky zjevně neopodstatněné. V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu 36. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud vysvětluje, že nevyhověl žádosti o přiznání odkladného účinku dovolání ve smyslu § 265o tr. ř., protože samotné přesvědčení obviněného o vlastní nevině ani jeho nesouhlas s uloženými tresty takový postup odůvodnit nemohly. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu