4 Tdo 291/2026-660 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 dovolání obviněného N. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 5 To 290/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 47/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného N. Ch. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 52 T 47/2025, byl obviněný N. Ch. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, dále k peněžitému trestu ve výši 1.000 Kč denní sazby v počtu 90 denních sazeb, celkem tedy ve výši 90.000 Kč, přičemž bylo obviněnému umožněno zaplatit uložený peněžitý trest v měsíčních splátkách po 10.000 Kč, splatných ke každému 15. dni v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, se ztrátou výhody splátek, jestliže obviněný, byť jedinou měsíční splátku, neuhradí řádně a včas a dále byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců. Soud prvního stupně pak obviněnému uložil i povinnost k náhradě způsobené škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 31 993 Kč a povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozené J. K. ve výši 428 010 Kč a nemajetkové újmy poškozenému J. K. ve výši 285 340 Kč a náhradu majetkové újmy tomuto poškozenému ve výši 12 382 Kč, se zbytky jejich nároků pak tyto poškozené soud prvního stupně odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškození A. F., AAAAA (pseudonym), A. M., J. M., J. B., J. F., A. N., M. K., E. S., BBBBB (pseudonm), V. K., A. K., P. K., P. K., E. K., A. K. a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR pak byli s celými svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 01.09.2024 v době kolem 12:30 hodin na pozemní komunikaci v Praze XY v ulici XY, ve směru jízdy od náměstí XY k XY náměstí, řídil osobní automobil tovární značky Volkswagen Passat, reg. zn. XY, kdy v křižovatce ulic XY - XY se svým vozidlem najel doprava k vyústění ulice XY označené svislou dopravní značkou P4 – dej přednost v jízdě a započal otáčení doleva, s úmyslem otočit se s vozidlem do protisměru, ve směru k náměstí XY, přičemž se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, nesledoval situaci v silničním provozu, při otáčení v křižovatce nerespektoval svislou dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě!", a přehlédl motocykl, tovární značky KTM RC 125, reg. zn. XY, který řídil rychlostí 58 km/h, po ulici XY, označené svislou dopravní značkou P2 - hlavní pozemní komunikace, kde byla nejvyšší povolená rychlost omezena na 40 km/h, ve směru jízdy od náměstí XY k XY náměstí, M. L. Ž., nedal mu tak přednost v jízdě a střetl se s ním, M. L. Ž. tak způsobil zlomeninu 1. záprstní kůstky levé ruky, krevní výron na penisu a mnohočetné kožní oděrky na končetinách a trupu, toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu kratší než šest týdnů, spolujedoucí na motocyklu KTM CCCCC (pseudonym) tak způsobil zlomeniny spodiny lební v zadní jámě lební vlevo, ve střední jámě lební vlevo s přestupem přes střední čáru na pravou střední jámu lební, neúplné vykloubení lambdového švu vlevo, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou, krevní výron pod měkkými plenami mozku, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních, roztržení stydké spony a oboustranné vykloubení křížokyčelních skloubení, hluboké krevní výrony v měkkých tkáních malé pánve a ve svalech zad v oblasti lopatek a v bederní oblasti, mapovité a smykové kožní oděrky v bederní oblasti, podkožní krevní výron v oblasti zevního genitálu na pravém velkém stydkém pysku, četné podkožní krevní výrony a kožní oděrky na všech končetinách, v důsledku těchto poranění poškozená CCCCC dne 6. 9. 2024 ve Fakultní Thomayerově nemocnici zemřela, kdy bezprostřední příčinou smrti byl těžký úrazový otok mozku, přičemž tím, že jako řidič otáčející se na křižovatce a vyjíždějící po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nedal přednost v jízdě vozidlu přijíždějícímu po hlavní pozemní komunikaci porušil povinnosti uložené mu v § 24 odst. 1 a v § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000Sb o silničním provozu“. 3. Městský soud v Praze (dále i „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. 5 To 290/2025 ve veřejném zasedání k odvolání poškozených J. K., A. F., AAAAA, A. M., J. M. st., J. K., J. B., J. F. a A. N. podle § 258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu se podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu se rozhodl tak, že obviněný je povinen uhradit náhradu nemajetkové újmy poškozené J. K. ve výši 856 020 Kč, náhradu nemajetkové újmy poškozenému J. K. ve výši 570 680 Kč a náhradu majetkové újmy ve výši 12 382 Kč a náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 31 993 Kč, se zbytky svých nároků pak byli tito poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškození A. F., AAAAA., A. M., J. M. st., J. B., J. F., A. N., M. K., E. S., BBBBB, V. K., A. K., P. K., P. K., E. K., A. K. a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR pak byli s celými uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Odvolací soud rozhodoval též o odvolání obviněného, které dle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání obviněného, vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání a replika obviněného 5. Obviněný (dále i jako „dovolatel“) prostřednictvím obhájce Mgr. et Mgr. Alexeje Krenkeho napadá dovoláním shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvody uvádí důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu. 6. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá, že odvolací soud hodnotil znalecký posudek z oboru doprava, aniž by provedl důkaz tímto znaleckým posudkem ve veřejném zasedání. Podle § 263 odst. 7 tr. řádu může odvolací soud hodnotit jen ty důkazy, jež sám provedl a tento zákonný postup nemohl obejít tak, že místo znaleckého posudku provedl důkaz fotografiemi založenými do spisu. Odvolací soud tak byl vázán závěry soudu prvního stupně, které ze znaleckého posudku učinil. V této souvislosti je argumentováno rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14. Obviněný vytýká odvolacímu soudu, že hodnotil znalecký posudek jinak než soud prvního stupně, odborné závěry učinil „od stolu“ a bez potřebných odborných znalostí. Od soudu prvního stupně se odchýlil tím, že ačkoliv považoval závěry znaleckého posudku za správné, dospěl k tomu, že úvaha soudu prvního stupně o zavinění dopravní nehody z větší části jednáním poškozeného v poměru 2:1 správná není. A tím je spojen i další závěr odvolacího soudu, který se liší od závěrů znaleckého posudku a soudu prvního stupně, že poškozený před nehodou nemohl pro překážku vozidlo obviněného vidět. Odvolací soud tak hodnotil odlišně od soudu prvního stupně důkaz, který neprovedl, na základě tohoto odlišného hodnocení učinil odlišný skutkový závěr a na takovém skutkovém základě rozhodl o navýšení náhrady poškozeným a o zamítnutí odvolání obviněného. 7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný uvádí, že není logické, pokud za dopravní nehody ze dvou třetin odpovídal poškozený, aby byl on uznán vinným žalovaným trestným činem. Znovu je odkazováno na závěry znaleckého posudku z oboru doprava. Odvolací soud se tak měl k odvolání obviněného zabývat tím, zda se dovolatel dopustil porušení konkrétních dopravních předpisů, zda měl obviněný možnost předvídat, že k nehodě dojde a zda z okolností vyplývalo, že poškozený v místě, kde je rychlost omezena na 40 km/h pojede rychlostí 58 km/h. Dovolatel tvrdí, že s těmito otázkami ani s jeho odvoláním se soud prvního stupně ani odvolací soud nevypořádaly. Oba soudy se pak nezabývaly ani principem omezené důvěry v dopravě. Podle dovolatele není správný závěr soudu prvního stupně o tom, že je vinen přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, byť měl na zavinění dopravní nehody dvoutřetinový podíl a on sám jen podíl třetinový. 8. Konečně, k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, uvádí obviněný, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ač ve věci byly dány oba shora popsané dovolací důvody. 9. Obviněný navrhuje, aby dovolací soud zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a vrátil věc soudu prvního stupně k potřebnému projednání a rozhodnutí, popřípadě, aby jej sám zprostil obžaloby. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podal k dovolání obviněného vyjádření. Obsah dovolání považuje za opakování obhajoby a argumentace užité dovolatelem v odvolání. 11. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce uvádí, že dovolatel nespecifikoval skutková zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně, která má za nesprávná a z jakého důvodu jsou podle něj nesprávná. Veden mylnou představou, že poměr zavinění je odbornou otázkou, zaměřil se dovolatel na kritiku procesního postupu odvolacího soudu a za základ dovolacích námitek zvolil určení poměru zavinění obviněného, jímž se odvolací soud údajně odchýlil od „skutkového zjištění“ soudu prvního stupně, že poměr zavinění je 2:1 v neprospěch poškozeného. Tím však v podstatě nesouhlasil s právním posouzením skutku. 12. V části týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel napadá právní posouzení skutku nejen soudem odvolacím, ale i soudem prvního stupně. Pokud odvolací soud vyslovil názor, že míra zavinění obviněného je vyšší než třetinová, je třeba zvážit, že odvolací soud výrok o vině nezrušil a dovolatel tak brojí pouze proti důvodům rozhodnutí, ne proti jeho výroku. I třetinová míra zavinění postačí k odsouzení dovolatele za předmětný přečin. Dovolání v této části sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je však nedůvodné. 13. Odvolacím soudem tvrzené zvýšení míry odpovědnosti dovolatele za trestný čin má vliv pouze na výrok o náhradě škody, proti tomuto výroku však dovolatel žádnou relevantní hmotněprávní polemiku nerozvedl. 14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl. 15. Obviněný prostřednictvím svého obhájce zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce. Trvá v ní na tom, že jeho dovolání nesměřuje toliko do odůvodnění rozhodnutí, že odvolací soud vyhodnotil odlišně důkaz provedený před soudem prvního stupně, na něm pak postavil odlišný skutkový závěr, a proto rozhodl o navýšení náhrady škody. 16. Obviněný opakuje, že odvolací soud provedl důkaz fotografiemi z místa činu a pak „přehodnotil“ znalecký posudek z oboru doprava. Dospěl pak k jinému závěru o viditelnosti obou účastníků nehody, což odporuje jeho dalšímu vlastnímu závěru, že poškozený na vozidlo obviněného reagoval. Pokud na vozidlo reagoval, musel ho i vidět. 17. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho podíl na zavinění jsou dvě třetiny oproti třetině u poškozeného, toto je opačný poměr, než ke kterému dospěl soud prvního stupně. Závěrem repliky opakuje, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. 19. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. 20. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, na které je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu). 21. Obviněný ve svém dovolání odkázal na obecný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě. Pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. řádu, je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatnit v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. řádu. Podle mínění obviněného tedy odvolací soud, přestože v řízení o jeho řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, jím vytýkanou vadu řádně neodstranil. 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je obviněným zřejmě uplatněn v jeho první a druhé variantě, byť to není v dovolání explicitně vyjádřeno, vyplývá to z námitek, které dovolatel vznesl. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že nemůže sám precizovat argumentaci obviněného a dotvářet jeho námitky, je však povinen reagovat na obsah námitek, jež uplatnil. Dovolatel především namítá, že odvolací soud obešel ustanovení § 263 odst. 7 tr. řádu, když sám neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru doprava, provedl jen důkaz fotografiemi z místa činu, poté učinil laickým způsobem odborné závěry, které odporují závěrům soudu prvního stupně, jež tento soud dovodil právě ze znaleckého posudku z oboru doprava, na základě těchto nezákonným způsobem učiněných vlastních zjištění rozhodl o navýšení nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody a na stejném základě rozhodl i o zamítnutí odvolání obviněného. 23. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 24. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Povahu právně relevantních námitek však nemohou mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. 25. Obviněný namítá, že byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv podle závěrů soudu prvního stupně měl dvoutřetinový podíl na zavinění dopravní nehody poškozený a on jen podíl třetinový. Dále dovolatel namítá, že se nižší soudy nezabývaly tím, jakou konkrétní povinnost v dopravě měl porušit a nevypořádaly se s jeho námitkami v tomto směru. Nejvyšší soud může připustit podřaditelnost námitek obviněného uplatněných v rámci tohoto dovolacího důvodu potud, pokud namítá, že soudem popsaný skutek není trestným činem podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a že v něm není vyjádřeno, jaké konkrétní zákonem uložené povinnosti v dopravě porušil. 26. Nejvyšší soud nadto, i při respektování shora uvedeného, interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu 27. Obviněný v rámci svého opravného prostředku v prvním plánu tvrdí, že odvolací soud obešel ustanovení § 263 odst. 7 tr. řádu, když u veřejného zasedání provedl jen důkaz fotografiemi z místa činu a nezopakoval dokazování znaleckým posudkem z oboru doprava a tento znalecký posudek následně hodnotil jinak než soud prvního stupně. Základy závěrů odvolacího soudu tak stojí podle dovolatele na procesním postupu, který zákon nepřipouští. 28. S takovým posouzením situace dovolací soud striktně nesouhlasí. Není pochyb o tom, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení důkaz znaleckým posudkem zákonným způsobem a tento důkaz pak, v kontextu s ostatními důkazy, zhodnotil. Z jeho skutkových zjištění pak vyplývá, že: „… obviněný se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, nesledoval situaci v silničním provozu, při otáčení v křižovatce nerespektoval svislou dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě!", a přehlédl motocykl.“. Jinými slovy, soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, včetně znaleckého posudku z oboru doprava tak, že bezprostřední příčinou dopravní nehody a tím i smrti poškozené CCCCC, byla skutečnost, že obviněný nesledoval silniční provoz, jak měl, nezachoval potřebnou opatrnost a ohleduplnost při riskantním manévru a přehlédl přijíždějící motocykl. 29. Odvolací soud ve veřejném zasedání ve smyslu § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu provedl důkaz fotografiemi na č. l. 59–62 a 72–75 spisu, přitom dodržel ustanovení § 213 tr. řádu, které nakládání s listinnými důkazy v hlavním líčení a i veřejném zasedání upravuje. Jeho skutkový závěr založený na tomto doplněném důkazu ve spojení s důkazy, které již prováděl soud prvního stupně je takový, že obviněný: „… tak zjevně nemohl vidět přijíždějící motocykl a naopak poškozený nemohl vidět vozidlo obžalovaného. Nato obviněný, dle názoru odvolacího soudu, učinil velice nebezpečný manévr, neboť k chystanému obratu do protisměru vybočil do nájezdu ulice XY do ulice XY a pokud, jak sám uvádí musel předním kolem najet do té křižovatky na chodník, musel skrýt své vozidlo z výhledu vozidlům přijíždějícím po ulici XY od XY – viz horní foto na č.l. 72, z něhož je patrno, že výjezd z ulice XY je zcela zakryt.“. 30. Z toho, co bylo právě uvedeno, plyne, že odvolací soud skutkově hodnotí věc téměř stejně, jako soud prvního stupně, to znamená, že manévr obviněného považuje za riskantní, dospívá k témuž závěru, že obviněný neviděl motocykl poškozeného, když manévr prováděl. Tyto skutečnosti jsou podle dovolacího soudu určující a podstatné. Ano, lze připustit, že odvolací soud akcentuje, že aktéři nehody se vzájemně neviděli v důsledku zakrytí výhledu obviněného do ulice, jíž poškozený na motocyklu přijížděl, nicméně i soud prvního stupně slovem „přehlédl“ ve skutkových zjištěních svého rozsudku dává jednoznačně najevo, že za příčinu dopravní nehody (mimo jiné) pokládá holý fakt, že obviněný provedl riskantní manévr aniž by se ubezpečil, že nemůže dojít ke střetu s jiným vozidlem, čili porušil pravidla, jimiž se musí při otáčení vozidla v dopravním provozu řídit. Odvolací soud přitom poukazuje na fotografii na č. l. 72, tedy své poznatky, které prezentoval, dovodil z důkazu, který sám provedl. V žádném případě tak nemůže být řeč o obcházení zákona v tom smyslu, který obhajoba naznačuje, protože odvolací soud vyvodil poznatek, který akcentoval z důkazu, který sám provedl a ani poté se jeho závěr významně neodchyluje od závěru soudu prvního stupně, který dovodil ze znaleckého posudku a výslechu znalce. 31. Argumentace dovolatele primárně napadá procesní postup odvolacího soudu, napadá tu část jeho hodnotících závěrů v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které se, podle názoru obviněného, rozcházejí se závěry soudu prvního stupně a skutkové závěry soudu prvního stupně, na jejichž základě stojí jeho vina i výrok o trestu nenapadá, napadá jen to, že se s nimi odvolací soud, podle něj, rozešel. Nejvyšší soud, jen velmi obecně, připomíná, že dovolací soud není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Obviněným užitý dovolací důvod tak nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, popřípadě jen naznačují jinou verzi skutkového stavu. Nejvyšší soud je oprávněn na základě skutkových námitek dovolání zasáhnout do skutkových zjištění nižších soudů pouze, když jejich hodnocení důkazů je v extrémním nesouladu nebo zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolací tvrzení obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou pouze náznakem jeho vlastní verze skutkového děje vycházejícím z údajně nesprávného procesního postupu odvolacího soudu a tato tvrzení ani nenabízí, jak by podle něj měly soudy provedené důkazy hodnotit a k jakým skutkovým závěrům by měly dospět. V. K právním závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu 32. Obviněný v zásadě brojí proti závěru o vlastní vině tím způsobem, že pokud znalec z oboru doprava vidí větší díl zavinění dopravní nehody v tom, že poškozený jel na motocyklu podstatně rychleji, než v místě srážky měl a poté, co mu obviněný překřížil cestu, na nastalou situaci dostatečně rychle a správně nereagoval, pak by on sám neměl být v trestním řízení postaven před soud. Vytýká v této souvislosti oběma soudům, více však soudu odvolacímu, že se nevypořádaly s jeho obhajobou a neřekly mu, v čem spočívalo jeho nezákonné jednání (spojené pak v psychické oblasti se zaviněním jako subjektivní stránkou trestného činu). 33. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není úkolem soudu odpovídat na otázky, které dovolatel ve svém vyjádření před něj o své vůli postaví. Úkolem soudu je zjistit, zda došlo k jednání, které je předmětem trestního stíhání, zda toto jednání (popřípadě opomenutí) je právně relevantní pro jeho posouzení jako trestného činu, zda se tohoto činu dopustil obviněný a zda neexistují okolnosti, které by vylučovaly jeho trestní odpovědnost. Oba soudy postupovaly při provádění důkazů zákonným způsobem, hodnotily je v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a v odůvodnění svých rozsudků náležitě popsaly všechny skutečnosti, které při následném právním posouzení staví jednání obviněného do trestněprávní roviny jako trestný čin. Nejvyšší soud odkazuje na odstavce 18 až 20 rozsudku soudu prvního stupně a na odstavec 13 rozsudku odvolacího soudu. Sečteno a shrnuto, oba soudy považují jednání obviněného za trestný čin, protože dovolatel se rozhodl otáčet do protisměru v křižovatce, nesledoval přitom dostatečně ostražitě situaci v silničním provozu a nedal přednost v jízdě projíždějícímu motocyklu. Taková skutková zjištění obou soudů odůvodňují postavení obviněného před soud, i jeho uznání vinným předmětným trestným činem, jak bude rozvedeno dále. 34. Dovolatel ve své hmotněprávní polemice se závěry nižších soudů tvrdí, že pokud soud prvního stupně na základě znaleckého posudku z oboru doprava vidí jeho zavinění následku jako třetinové, pak jeho jednání nemůže být posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a dále tvrdí, že oba nižší soudy neoznačily ta zákonná ustanovení mimotrestních norem, která měl v dopravě jako řidič porušit. 35. Nejvyšší soud předně připomíná základní pravidla, jimiž se trestní řízení řídí, tedy, že soud rozhoduje o osobě, která byla před něj postavena na základě žalobního návrhu státního zástupce. U nedbalostního trestného činu (ale i úmyslného) může být příčin nezákonného následku více, tyto mohou být způsobeny jednáním či opomenutím více osob, přesto může soud rozhodovat (pokud jde o posouzení viny a případného potrestání) jen o té osobě, která byla v přípravném řízení obviněna a obžalována státním zástupcem. Zároveň není vyloučeno ani to, aby podíl obviněné osoby na nastalém následku byl nižší než jiné osoby, a právě tato jiná osoba byla odsouzena. Nejvyšší soud na tomto místě opakuje, že pokud objektivní skutková zjištění soudu prvního stupně jsou taková, že: „… obviněný se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, nesledoval situaci v silničním provozu, při otáčení v křižovatce nerespektoval svislou dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě!", a přehlédl motocykl…“, pak je nepochybné, že právě jeho jednání bylo prvotní a bezprostřední příčinou dopravní nehody a smrti poškozené CCCCC, tedy on byl právem odsouzen za přečin usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Zodpovědnosti za své jednání se nemůže zprostit neustále opakovaným tvrzením, že kdyby poškozený na jeho jednání správně reagoval a sám dopravní předpisy neporušil, nemuselo by k následku dojít, tato jeho tvrzení, protože byla shledána částečně oprávněnými, se promítla do právní kvalifikace trestného činu v jeho prospěch, kdy nebyl soudem prvního stupně uznán vinným v kvalifikované skutkové podstatě podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, jako osoba, která porušila důležitou povinnost. V této souvislosti třeba zdůraznit, že odvolací soud nijak neměnil právní závěry soudu prvního stupně a nevycházel ani z premisy, že by obviněný měl být uznán vinným a potrestán podle přísnějšího zákonného ustanovení. 36. Obviněný nemůže se svým dovoláním uspět ani pokud tvrdí, že oba nižší soudy nepojmenovaly správně jeho porušení konkrétní povinnosti podle předpisů upravujících chování účastníků dopravního provozu. Soud prvního stupně ve skutkové větě rozsudku jasně říká, že obviněný porušil povinnosti uložené mu v § 24 odst. 1 a v § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o silničním provozu a následně své závěry rozvádí v odstavci 20 svého rozsudku, kde, mimochodem, zmiňuje i ty skutečnosti týkající se spoluzavinění poškozeného, které ho vedly k nepoužití okolnosti podmiňující zpřísnění trestní sazby spočívající v porušení důležité povinnosti obviněným. Odvolací soud pak vyjádřil své právní úvahy v odstavci 13 svého rozsudku, i on tam zmínil § 24 odst. 1 a § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, jako normy, které obviněný svým nezákonným jednáním zaviněně porušil. Není tedy pravdou, že oba nižší soudy se konkrétním porušením zákonné povinnosti v dopravě nezabývaly. Oprávněnost námitek obviněného pak nemůže podpořit obecný odkaz na princip omezené důvěry v dopravě, neboť není zřejmé, jak by tento princip mohl dovolateli prospívat, za situace, kdy porušení povinností řidiče z jeho strany, na která oba nižší soudy poukázaly, jsou zcela zřejmá a jednoznačná. VI. K závěrům odvolacího soudu ohledně nemajetkové újmy, majetkové újmy a náhrady škody 37. Odvolací soud nezpochybnil ani skutková zjištění soudu prvního stupně, ani závěry týkající se právní kvalifikace trestného činu popsané ve výroku jeho rozsudku, vyjádřil pouze výhrady k tomu, jak soud prvního stupně řešil otázku poměru zavinění dopravní nehody. Podle tohoto klíče, tedy dvě třetiny zavinění na straně poškozeného a jedna třetina na straně obviněného, pak soud prvního stupně přistupoval i k náhradě škody a nemajetkové újmy. 38. Odvolací soud, pokud zohlednil okolnosti, jež akcentoval ve svém rozsudku, tedy, podle jeho názoru, vyšší míru zavinění obviněného na dopravní nehodě a nepřistoupil zároveň ke korekci skutkových zjištění ani právních závěrů soudu prvního stupně o vině, držel se stále v mantinelech vymezujících rozhodnutí o náhradě škody a nemajetkové újmy. Neporušil tak zákon způsobem, který dovolatel namítá, zohlednil však okolnosti případu ve prospěch poškozených, kteří podali odvolání v neprospěch obviněného. 39. Nebylo za této situace povinností odvolacího soudu zachovat poměr 2:1, který při stanovení výše nemajetkové újmy a náhrady škody určil soud prvního stupně, nebylo však zároveň ani jeho povinností vyjádřit určitý poměr, jehož by se měl on sám držet, obrácený poměr 1:2 v neprospěch obviněného v odvolacím řízení je tak jen zvolený způsob řešení náhrady škody a nemajetkové újmy odvolacím soudem, který nemusí přímo odpovídat poměru zavinění. 40. Správná je totiž úvaha, že adhezní řízení (jež má občanskoprávní charakter) je do velké míry odděleno od řízení trestního, k němuž je přidruženo, byť je výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy závislý na výroku o vině (například nemůže být zavázán k náhradě škody obviněný, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby), není však vyloučeno, že poškozený může v trestním řízení prokázat, že jeho oprávněný nárok, zvláště u nemajetkové újmy, může být vyšší než ten, který mu byl původně soudem prvního stupně přiznán, byť jen na tom základě, že odvolací soud zdůrazní zčásti jiné okolnosti rozhodné k náhradě škody, nicméně stále se pohybuje v kvantitativních mezích, v nichž může být takový nárok přiznán. VII. Závěrečné hodnocení 41. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl naplněn, když odvolací soud nehodnotil znalecký posudek z oboru doprava rozdílně od soudu prvního stupně, pokud dovozoval závěr, který zdůraznil, že obviněný měl zakrytý výhled na vozidlo poškozeného, učinil tak na základě důkazu, který ve veřejném zasedání sám provedl. 42. Soudem prvního stupně popsaný skutkový stav pak odpovídá hmotněprávní kvalifikaci skutku a skutkových závěrů ve výroku o vině, ani právní kvalifikace, se nijak rozhodnutí odvolacího soudu nedotklo. 43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dovolatelem vymezen správně, protože námitky směřují proti právní kvalifikaci skutku a v zásadě je obviněným respektován i skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, avšak dovolání není důvodné, neboť Nejvyšší soud neshledal porušení hmotného práva ani při právní kvalifikaci skutku, ani při vyjádření zákonných ustanovení týkajících se porušení předpisů v dopravě ze strany obviněného. 44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé variantě pak není použit důvodně, protože nebylo zjištěno, že by odvolací soud při zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu porušil přezkumnou povinnost při projednání odvolání dovolatele. 45. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce