4 Tdo 297/2026-510 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněného D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 2 To 76/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 T 25/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 6 T 25/2024, byl obviněný D. K. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným v tzv. skutkové větě tohoto rozsudku. Tímto rozsudkem bylo zároveň rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného P. M. 2. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2024, v právní moci 17. 8. 2024, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu. Zároveň rozhodl o trestu pro obviněného P. M. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněnému D. K. a spoluobviněnému P. M. povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené ELEKTRO S.M.S., spol. s r. o., IČO 40743624, se sídlem Dobrovodská 1804/43, České Budějovice, na náhradě škody částku 12 864,91 Kč. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Odvolání podal také spoluobviněný P. M. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 2 To 76/2025, tak, že z podnětu odvolání obviněného D. K. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. K. uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustil tím, že (včetně pravopisných nepřesností) „po předchozí vzájemné dohodě s obžalovaným P. M. vstoupil dne 5. 1. 2024 v době mezi 10:18 až 10:22 hodin do prodejny ELEKTRO S.M.S. na ul. Jeremenkově č. 2744/13 v Šumperku a zde obžalovaný P. M. vzal z regálu 1 ks elektroměru zn. 879-3040 MID nepřímého x/5 3f. 1-2 tarif Modbus + M-Bus Bluetooth, uloženého v bílé papírové krabičce, v prodejní ceně jednoho kusu 4.232 Kč bez DPH a 1 ks spínacích hodin zn. SHT-4/230 s astronomickým programem, uložených v hnědé papírové krabičce, v prodejní ceně jednoho kusu 2.168,16 Kč bez DPH, obžalovaný P. M. následně elektroměr uschoval pod oděv a spínací hodiny předal obžalovanému D. K., který si zboží uschoval pod své svrchní oblečení a takto bez zaplacení odcizeného zboží oba prošli prostorem pokladny, kde uhradili pouze jiné vybrané zboží a způsobili tak společnosti ELEKTRO S.M.S., spol. s r.o., IČO 40743624, se sídlem České Budějovice, Dobrovodská 1804/43, škodu ve výši 7.744,19 Kč včetně DPH, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 2 T 20/2023, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku k souhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců se zkušební dobou do 15. 4. 2026“. 5. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterým byl uznán obviněný vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2024, v právní moci 17. 8. 2024, uložil soud druhého stupně obviněnému podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud druhého stupně obviněnému D. K. povinnost zaplatit poškozené ELEKTRO S.M.S., spol. s r. o., IČO 40743624, se sídlem Dobrovodská 1804/43, České Budějovice, na náhradě škody částku 7 744,19 Kč; zatímco se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázal poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. 7. Soud druhého stupně zároveň z podnětu odvolání spoluobviněného P. M. podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému v celém rozsahu a podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného P. M. postoupil Městskému úřadu v Šumperku, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, přičemž tak měl učinit již soud prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 2 To 76/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 9. Dovolatel předně velmi podrobně rozvedl průběh řízení před soudy nižších stupňů, včetně obsahu jim podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Následně rozporuje hodnocení pořízeného kamerového záznamu. Poukazuje na skutečnost, že trestní oznámení bylo podáno až 14 dní po spáchání údajného skutku. Současně akcentuje výpověď spoluobviněného M. a svoji výpovědi. Podle jeho mínění se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, kde měl předmětné krabičky vrátit. I pokud by bylo zboží skutečně odcizeno, tak jeho hodnota nedosahuje hranice škody pro trestný čin, jednalo by se toliko o přestupek. Současně tvrdí, že nebylo prokázáno, že by zboží z prodejny skutečně vynesl. Nikdo se nezajímal o to, kde krabičky v prodejně vrátil. Odkazuje na zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny z pohledu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2009 či nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1531/23. 10. Dále obviněný uvádí, že nesouhlasí s uložením nepodmíněného trestu, neboť obžaloba neunesla důkazní břemeno. Nebyla ani prokázána subjektivní stránka jeho trestných činů. Postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces. 11. Proto závěrem dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání, popř. doplnění dokazování, anebo ho sám obžaloby zprostil. 12. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 27. 1. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 56/2026 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněný dovolací důvod a dovolací argumentaci obviněného. 13. Následně rozvedl postup řízení před soudy nižších stupňů a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu. Poté státní zástupce rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž akcentoval, že z dovolání obviněného je zřejmé, že uplatňuje první a třetí variantu tohoto dovolacího důvodu. 14. Poté státní zástupce rozvedl předpoklady naplnění tzv. extrémního rozporu, přičemž tento v dané věci podle jeho názoru není dán. Má totiž za to, že obviněný jen vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, přičemž taková argumentace zvolený dovolací důvod nenaplňuje. Zdůrazňuje, že odvolací soud sám doplnil dokazování, přičemž po doplnění dokazování následně přistoupil k hodnocení provedených důkazů, když své úvahy řádně a dostatečně rozvedl v bodech 22 až 25 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud pak při formulaci skutkového stavu vycházel zejména ze stěžejního důkazu, a to pořízeného kamerového záznamu, který umožňuje učinit spolehlivý skutkový závěr o odcizení 2 ks uvedeného zboží dovolatelem a spoluobviněným. Podle státního zástupce tak rozhodná skutková zjištění významná z hlediska naplnění znaků zvoleného trestného činu s provedenými důkazy zcela korespondují. 15. Pokud se obviněný dovolává presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo, tak státní zástupce poukazuje na to, že tato výhrada rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu ve věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Toto pravidlo má jen procesní charakter, týká se tak jen otázek skutkových a jako takové nemůže naplnit obviněným zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. 16. Státní zástupce zároveň připomíná, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení obviněný namítá, negarantuje úspěch v řízení, ani nezaručuje rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. 681/04). 17. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 18. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 23. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 24. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 25. Předně je třeba uvést, že většinu námitek uvedených v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podaném prostřednictvím zvoleného obhájce (viz odvolání na č. l. 392 a verte trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje z převážné části pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci. 26. Přes shora konstatovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by výslovně rozvedl, jakou variantu tohoto zvoleného dovolacího důvodu uplatňuje. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze mít za to, že obviněný směřuje uplatněnou dovolací argumentaci do naplnění první varianty tohoto zvoleného dovolacího důvodu, tj. do existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. 27. Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné nejprve rozvést předpoklady naplnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojený s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 28. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou dovolatele, ale i spoluobviněného M., jakož i ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a zejména pořízeným kamerovým záznamem (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 21 až 26 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Soud druhého stupně také sám na podkladě podaných odvolání obviněných doplnil dokazování a následně upravil skutková zjištění soudu prvního stupně stran odcizených věcí, přičemž svůj postup řádně a dostatečně zdůvodnil (viz bod 24 až 25 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). 29. Proto Nejvyšší soud z pohledu uplatněných námitek dovolatele směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě musí konstatovat, že tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy nižších stupňů učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se dovolatel primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jimi předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoliv obviněný ve svých dovoláních formálně deklarují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tak po stránce věcné v této části dovolání uplatňují námitky skutkové, resp. procesní. 30. Přestože se tedy uplatněná argumentace se zvoleným dovolacím důvodem míjí, považuje Nejvyšší soud za vhodná na tuto, byť stručněji reagovat. Pokud obviněný zpochybňuje vypovídající hodnotu pořízeného kamerového záznamu, je třeba uvést, že byť tento pořízený kamerový záznam nepochybně představuje stěžejní důkaz ve věci, tak obviněný zcela pomíjí, že důkazní hodnotu tohoto kamerovému záznamu podporují i výpovědi svědků, pracovníků předmětné prodejny, kteří se vyjádřili jednak k okolnostem, za jakých zjistili ztrátu předmětného zboží, jednak se vyjádřili i k možnosti, zda mohlo dojít k odložení odcizených věcí, tak jak uváděl právě dovolatel. Samotná skutečnost, že odcizení věcí bylo zjištěno s jistou časovou prodlevou, nemůže vést k závěru, že by k obsahu tohoto kamerového záznamu nemohlo být přihlíženo a že by tento nebyl pro formulování skutkového stavu podstatný. Nadto soudy i hodnotily věrohodnost obhajoby obviněného a spoluobviněného nejen z pohledu dalších provedených důkazů, ale i z pohledu vzájemných rozporů mezi výpověďmi obviněného a spoluobviněného. Jestliže za dané situace soudy nižších stupňů shledaly, že provedené důkazy umožňují vyslovit závěr o vině obou obviněných, tak tento závěr odpovídá tomu, že tyto soudy hodnotily provedené důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6, tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Samotné hodnocení důkazů je logické a nelze mít za to, že by při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů došlo k jejich deformaci či nějaké svévoli. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že bylo i vyvráceno tvrzení obviněného stran toho, že odcizené zboží vrátil v prodejně. Toto tvrzení vyvrací nejen pořízený kamerový záznam, ale i výpovědi svědků, pracovníků prodejny, kteří se mimo jiné vyjádřili i k tomu, kde se nacházely hadice, u níž mělo být zboží podle opakovaného tvrzení dovolatele odloženo. 31. Stran tvrzení obviněného, že nebylo zadokumentováno místo, kdo měl odcizené zboží v prodejně odložit, je třeba zdůraznit, že ani tato námitka nemůže naplňovat první variantu zvoleného dovolacího důvodu. Lze mít za to, že zdánlivě by tato námitka mohla jen v určitých náznacích směřovat do třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tzv. opomenutých důkazů. Z pohledu tohoto závěru je ovšem třeba předně zdůraznit, že obviněný tuto variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně neuplatnil. 32. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, skutečně jen velmi stručně, že námitku tzv. opomenutých důkazů z pohledu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu je možno vztahovat jen k těm důkazům, které byly před soudy nižších stupňů obviněným skutečně navrhovány a které soudy odmítly provést, popř. k nim v rámci hodnocení důkazů nepřihlédly. Jedná se tedy o důkazy, jejichž provedení požadoval dovolatel v rámci odvolacího řízení výslovně provést, neboť k naplnění existence tzv. opomenutých důkazů nepostačuje pouhé vyjádření obhajoby, že ponechává provedení určitého důkazu na zvážení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 403/2015). V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný takový výslovný důkazní návrh neučil, a to ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v rámci řízení před soudem druhého stupně, když po skončení dokazování neměl obviněný žádné důkazní návrhy. Navíc je třeba uvést, že při formulaci této námitky obviněný zcela pomíjí, že to byl právě on, kdo již v přípravném řízení uvedl, kde měl zboží posléze odložit (u hadic), kdy není pochyb o tom, že právě pracovníci prodejny se nepochybně mohou kvalifikovaně vyjádřit k tomu, kde se v prodejně nachází hadice. Zde je třeba akcentovat, že i z pořízeného kamerového záznamu je zřejmé, že žádné hadice se před pokladnou nenacházely. Již z tohoto pohledu by se i v případě, že by obviněný takový důkazní návrh učinil, jednalo o důkaz nadbytečný (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 33. Rovněž námitka stran toho, že odcizené zboží nedosahovalo hranice škody pro trestnou činnost (výslovná námitka obviněného), nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto jen velmi stručně lze zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 [od 1. 1. 2026 přečin podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku], u kterého není výše způsobené škody znakem zvolené skutkové podstaty. 34. Pokud pak obviněný uvádí, že mu byl uložen nepřiměřený trest, tak jednak tato námitka rovněž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, nadto je založena jen na tvrzení, že se trestné činnosti nedopustil. Taková námitka nemůže zakládat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. 35. Obviněný se dále dovolává zásady in dubio pro reo. Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud předně uvádí, že tuto výhradu nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť tato směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. 36. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/23, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.“. 37. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Nadto je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného, ale i spoluobviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. 38. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 39. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, ale ani žádné jiné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu