4 Tdo 300/2026-434 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný K. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 10 To 351/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 66/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 8 T 66/2025, byl obviněný K. Z. shledán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitém trestu o výměře 70denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 70 000 Kč. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců. 2. Skutková zjištění soudu prvního stupně vyjádřená ve výroku o vině a podrobněji rozvedená v odůvodnění jeho rozsudku lze stručně shrnout následovně. Obviněný dne 17. 1. 2024 kolem 17:35 hodin v ulici XY v XY za snížené viditelnosti na mokré vozovce řídil své vozidlo Škoda Kodiaq a při příjezdu k frekventovanému a osvětlenému přechodu pro chodce nedbal zvýšené opatrnosti v místech předpokládaného zvýšeného výskytu chodců a přehlédl chodkyni J. S., která po tomto přechodu přecházela z jeho pohledu z levé strany na pravou, tedy od ulice XY k ulici XY, a které vozidla jedoucí ve dvou pruzích vedoucích od ulice XY dávala přednost zastavením. Sám poškozené přednost nedal a v důsledku toho došlo ke střetu, při kterém poškozená po nárazu do pravé strany těla upadla na vozovku na levý loket a následně se udeřila do hlavy a utrpěla zranění podrobně specifikovaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, která ji omezila v běžném způsobu života po dobu přesahující 1 týden. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný K. Z. a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odvolání. Obviněný řádný opravný prostředek směřoval proti všem výrokům a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR brojila proti chybějícímu adheznímu výroku. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 10 To 351/2025, podle § 259 odst. 2, 3, 4 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a trestu napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 25 215 Kč. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Krumla napadl rozhodnutí odvolacího soudu (které mylně v bodě 3 dovolání označil jako usnesení Městského soudu v Praze) dovoláním s tím, že současně brojí proti skutkovým a právním závěrům v rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ztotožnil. Svůj mimořádný opravný prostředek výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by slovní citací nebo odkazem upřesnil, kterou z jeho alternativ uplatňuje. Z dovolací argumentace pak lze s velkou dávkou tolerance dovodit, že namítá existenci extrémních rozporů mezi pro právní posouzení věci zásadními skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, což odpovídá první z alternativ předmětného dovolacího důvodu, a že brojí proti tomu, že soudy nevyslechly svědkyni I. A., z čehož by bylo možné usuzovat na to, že namítá i opomenuté důkazy ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ovšem tomu neodpovídá fakt, že obviněný v dovolání neuvádí, ke kterému z rozhodných skutkových zjištění se má tento důkaz vztahovat. 5. Nosné dovolací výhrady obviněného spočívají v tom, že soud prvního stupně dovodil jeho vinu na základě spekulací nebo domněnek a že důkazy, které provedl, nehodnotil objektivně, nýbrž tak, aby podporovaly verzi obžaloby. Vytýkané nedostatky nebyly podle obviněného napraveny ani odvolacím soudem, který naopak postup prvoinstančního soudu označil za souladný s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a konstatoval, že je to obviněný, kdo vytrhává jednotlivé důkazy z jejich celkového kontextu a účelově je vykládá. Tento závěr odvolacího soudu obviněný označil za nepatřičný, protože důkazy, které byly v řízení provedeny, rozhodně nepředstavují ucelený řetězec usvědčujících důkazů, nýbrž jde o značně nelogický a vnitřně rozporný soubor. Soud prvního stupně navíc důkazy zpochybňující jeho vinu nevzal na vědomí a odvolací soud se jimi také odmítl zabývat. V důsledku tohoto postupu soudů nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jenž je mu zaručován čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 6. Obviněný dále argumentoval porušením zásady in dubio pro reo poukazem na to, že v předchozích fázích trestního řízení nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se skutek stal, a pokud ano, že jej spáchal právě obviněný. Soud prvního stupně svůj výrok o vině obviněného z důvodu absence přímých důkazů založil pouze na důkazech nepřímých, které hodnotil nepřijatelným rozšiřujícím výkladem a pominul, že si vzájemně odporují. Tím došlo k porušení zásady presumpce neviny a vzniku tzv. extrémních rozporů ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je navíc špatně konstruované a značně nepřehledné. Odvolací soud zjevné vady v hodnotícím postupu soudu prvního stupně nenapravil. 7. V navazující části dovolání se obviněný zaměřil na jednotlivá skutková zjištění a konkrétní důkazní prostředky, které byly pro jejich prokázání podle soudů obou stupňů stěžejní. Zopakoval, že jedinými v řízení bezpochyby prokázanými skutečnostmi jsou existence zranění poškozené a fakt, že to byl on, kdo poškozenou k ošetření do nemocnice přivezl. Zbylá část skutkové verze v odsuzujícím rozsudku nemá oporu v žádných věrohodných důkazech. 8. Už v přípravném řízení podle obviněného došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k pochybení tím, že jako podklad pro sdělení obvinění a následné podání obžaloby byly použity úřední záznamy o podaných vysvětleních a závěry zmatečného znaleckého zkoumání, a to i přesto, že od počátku řízení panovaly pochybnosti ohledně průběhu nehodového děje. Kromě obviněného a poškozené nebyly řádně vyslechnuty žádné další osoby až do konání hlavního líčení 20 měsíců po činu, kdy většina svědků již zapomněla, co se stalo, nebo se podstatné skutečnosti dozvěděla od ostatních osob, podle přesvědčení obviněného zejména od Policie ČR. Obviněný odmítl vysvětlení soudů, že pro konání výslechu svědků v přípravném řízení nebyly splněny zákonné podmínky. Namítl také, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně nevysvětlily, proč některé skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely, ačkoliv jiné, zcela zásadní, opomněly a nereflektovaly svou povinnost provádět i důkazy svědčící o nevině pachatele. 9. K argumentu soudů, že z provedeného dokazování v hlavním líčení vyplynulo, že během cesty do nemocnice, kam obviněný vezl poškozenou, se zastavil u sebe doma, vysvětlil, že si nepamatuje, z jakého důvodu tak učinil. Současně odmítl, že by tato skutečnost měla mít zásadní vliv na posouzení jeho věrohodnosti, jak naznačily soudy. Z jeho chování po nehodě, kdy poškozenou převezl do nemocnice, vyčkal s ní v čekárně do doby, než si ji převzal lékař k ošetření, a sám se v nemocnici legitimizoval, je naopak patrné, že se svým jednáním nesnažil nic skrývat. Zdůraznil, že pokud by se nehoda odehrála tak, jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, neodešel by bez dalšího z nemocnice, nýbrž by danou nehodu ohlásil na Policii ČR a vyčkal jejího příjezdu. Je mu totiž známo, jak v obdobné situaci postupovat a jaké povinnosti plnit, zejména podrobit se testu na přítomnost alkoholu v krvi, spolupracovat při sepisu protokolu s policií a činit další potřebné kroky. Tyto informace jsou ostatně jistě známy i lékařskému personálu, který byl v inkriminovanou dobu přítomen v nemocnici a který by jej nenechal odejít, pokud by se dozvěděl, že je původcem zranění poškozené. Faktem přitom zůstává, že jedinou osobou, která nehodu ohlásila policii, byl obviněný, přičemž skutečnost, že z tohoto hovoru nebyl pořízen záznam, nemůže jít k jeho tíži nebo sloužit jako doklad jeho nedůvěryhodnosti, jak se snažily dovodit soudy. Závěrem obviněný popřel, že by někomu ze svědků sdělil, že je viníkem nehody. 10. Názory soudů obsažené v bodech 10–11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 24 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího obviněný označil za spekulativní a postrádající základ v provedeném dokazování. Soudy se zde dopustily nepřípustné selekce důkazů. Pominuly, že poškozená byla podezřelá ze spáchání přestupku ve smyslu § 54 odst. 1, odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jelikož přecházela silnici mimo vyznačený přechod pro chodce, což vyplývá z protokolu o nehodě a z úředního záznamu ze dne 18. 1. 2024 (ve vztahu k těmto listinám obviněný odmítl závěr o jejich procesní nepoužitelnosti). Soudy při svém rozhodování také opomněly, že svědek V. K. potvrdil, že proláklina na voze obviněného, která byla stěžejním argumentem obžaloby a podle soudního znalce z oboru dopravy též jedinou použitelnou stopou, vznikla dlouho před inkriminovaným činem. Svědka A. H. pak mohl obviněný jen stěží informovat o zraněních poškozené, pokud ona sama po nehodě uváděla, že žádná nemá, což následně obviněnému potvrdil i ošetřující lékař poškozené MUDr. Jakub Šedivý. Obviněný poukázal i na rozpory mezi výpovědí svědkyně J. D. v hlavním líčení a skutečnostmi uvedenými v protokolu o silniční nehodě, v úředním záznamu ze dne 18. 1. 2024 a v protokolu o podaném vysvětlení ze dne 4. 9. 2024, v nichž je zaznamenáno, že poškozená přecházela silnici v blízkosti vyznačeného přechodu pro chodce, šla tedy mimo něj, čímž porušila pravidla silničního provozu. K tomu doplnil, že státní zástupce pochybil, když nesouhlasil s přečtením těchto listinných důkazů v řízení před soudem, ačkoli je povinen objasňovat i skutečnosti sloužící ve prospěch obviněného. Podle obviněného svědkyně D. před soudem vypovídala lživě, vedena snahou ho poškodit, čemuž odpovídá mimo jiné její konstatování, že podle zkušeností, které má z šetření dopravních nehod, mohla proláklina na kapotě vozidla vzniknout nárazem lokte poškozené. Uvedené tvrzení je podle obviněného v rozporu se závěry znaleckého zkoumání a tím, že poškozená neutrpěla žádná zranění horních končetin či trupu těla. Nadto zdůraznil, že jmenovaná svědkyně v hlavním líčení nově vypověděla, že nehodu zaznamenala již v inkriminovaný den, kdy se vracela od svého přítele domů, vystoupila a šla se k místu činu podívat. Ačkoli se jedná o zkušenou policistku, neprovedla o tom žádný zápis a tuto okolnost nezmínila ani ve výše uvedených listinných důkazech. 11. Stran svědeckých výpovědí zdravotnického personálu, tj. MUDr. Jakuba Šedivého, A. L., R. K. a H. Š. obviněný souhrnně konstatoval, že jsou ovlivněny časem, který od události uběhl, a informacemi, které nabyli od jiných osob, zejména od policie, a zopakoval, že žádnému z nich nesdělil, že je viníkem nehody. Poukázal také na rozpory ve výpovědích svědkyň A. L. a H. Š. týkající se jeho přítomnosti v ordinaci lékaře. 12. Obviněný dále poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z nichž vyplynulo, že charakter zranění poškozené odpovídá nárazu vozidla do levé strany jejího těla, což je v rozporu s konstatováním soudů, že poškozená přecházela silnici z levé strany na pravou. V takovém případě by totiž stopy nárazu vozu měly být patrny naopak na pravém boku jejího těla. Soudy se tím však nezabývaly, stejně jako se nezabývaly absencí zranění horních a dolních končetin a trupu těla. Nadto akcentoval, že zranění hlavy poškozené, tzv. coup – contrecoup (nikoli count – contrecoup jak jej ve svém dovolání mylně označil dovolatel – pozn. Nejvyššího soudu), mohlo být způsobeno jakýmkoliv nárazem (pádem, úderem tupým předmětem), nejen pouze srážkou s automobilem, a mohlo vzniknout i uklouznutím poškozené na vozovce mimo přechod. 13. Naopak za nedostatečný a neodborný obviněný označil znalecký posudek z oboru dopravy, protože k jeho zpracování neměl znalec dostatek podkladů, vycházel pouze ze skutkové verze policie, nezohlednil tvrzení obviněného ani dodatek ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a své výstupy záměrně směřoval tak, aby odpovídaly verzi obžaloby. Odkázal na závěr znalce, že při střetové rychlosti vozidla 30 km/h s chodkyní by došlo k odhození jejího těla alespoň o 13-15 m. V důsledku toho by přeci poškozená musela nepochybně utrpět celou řadu poranění, nikoli pouze zranění hlavy. Znalec tento rozpor při výslechu v hlavním líčení vysvětlil tím, že střetová rychlost byla pravděpodobně nižší s ohledem na zabezpečovací systém vozu, čímž ale svůj posudek zcela znehodnotil. Závěrem dokonce vypověděl, že nelze vyvrátit ani střet poškozené s jiným vozem, tím se však soudy vůbec nezabývaly. V souvislosti s tvrzením znalce pak obviněný namítl, že zabezpečovacím systémem známým jako tzv. Front Assist jeho vůz skutečně disponuje a jedná se tak o další důkaz, který potvrzuje, že ke střetu s poškozenou dojít nemohlo, protože pokud by taková situace hrozila, systém by to rozpoznal a automobil zastavil ještě před nárazem. 14. K záznamu o pohybu poškozené z tréninkové aplikace hodinek AppleWatch obviněný uvedl, že jej nezpochybňuje, nicméně dodal, že odchylka záznamu může činit 8 až 15 m v závislosti na roční době i okolní výstavbě, v níž se jejich uživatel pohybuje. Nelze tedy vyvrátit, že v inkriminovanou dobu poškozená přecházela silnici mimo přechod pro chodce. Soud prvního stupně sice odchylku připustil, avšak odmítl se jí detailněji zabývat. Obviněný rovněž konstatoval, že poblíž místa, kde našel poškozenou, se nachází další prodejna potravin (konkrétně BALA), přičemž s ohledem na to, že poškozená sama uvedla, že v předmětný den zajišťovala rodinné nákupy a navštívila tak více obchodů, není vyloučeno, že před nehodou směřovala do tohoto objektu. Pokud soud dále dovodil, že poškozená přecházela přes předmětný přechod pro chodce, jelikož se jednalo o nejkratší možnou cestu, jak se z obchodu BILLA mohla ulicí XY dostat domů, byl tento závěr vyvrácen tvrzením poškozené, která sama sdělila, že šla ulicí XY (nikoli tedy XY). Z uvedeného vyplývá, že nejkratší cestou, pomocí které mohla poškozená překonat silnici, byl její průchod mimo vyznačený přechod pro chodce. 15. Další dovolací argumentace obviněného spočívala ve výtce, že soud prvního stupně opomněl provést výslech svědkyně I. A., policistky a známé obviněného, který ji v rozhodném čase telefonicky kontaktoval a která tak mohla poskytnout objektivní informace k objasnění jeho věrohodnosti, kterou soudy zpochybňují. 16. Okrajově obviněný také namítl, že protokoly z hlavního líčení nejsou přesným přepisem pořízených zvukových nahrávek o něm. 17. Závěrem dovolání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v úvodu vyjádření k dovolání konstatoval, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně nespecifikoval žádnou z jeho alternativ a v textu dovolání dokonce uvedl, že soudy pochybily při právním posouzení skutku, ačkoli tato námitka spadá pod odlišný dovolací důvod. Samotné dovolání zhodnotil jako rozšířené odvolání, jelikož obě podání jsou v podstatě totožná, přičemž s většinou skutkových námitek se vypořádaly již soudy nižších stupňů. 19. K námitkám obviněného ohledně vyznění výpovědi svědka V. K. státní zástupce odkázal na body 35 a 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je poznamenáno, že v souladu se zásadou in dubio pro reo nemá soud za prokázané, že k proláklině na kapotě vozu došlo v důsledku projednávaného skutku, a na bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde je činěn stejný závěr. 20. Námitkou týkající se pohybu poškozené zaznamenaného pomocí tréninkové aplikace jejích Apple Watch, se státní zástupce vypořádal odkazem na body 43–46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. 21. K trase jízdy obviněného po činu státní zástupce připomněl, že oblastní nemocnice i bydliště poškozené se nacházejí jen pár stovek metrů od místa činu. Obviněný se ale vydal opačným směrem a v průběhu cesty automobil několikrát opustil, což nebyl schopen vysvětlit, přitom na dotaz, proč nezavolal sanitku, odpověděl, že jím zvolený způsob dopravy byl rychlejší. V souvislosti s uvedenými okolnostmi je státní zástupce přesvědčený, že obviněný s poškozenou jednal jako s nepohodlným svědkem svého protiprávního jednání, o čemž svědčí nejen směr jeho jízdy po činu, ale i skutečnost, že místo toho, aby zavolal na tísňovou linku 158 či 112, která je k obdobným účelům zřízena, hledal telefonní číslo na dopravní inspektorát. 22. V návaznosti na uvedené státní zástupce zkonstatoval, že obviněným uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě spočívající ve zjevném rozporu a ani jeho druhé alternativě týkající se procesní nepoužitelnosti důkazů, což dovolatel ostatně ani nenaznačil. Se značnou dávkou tolerance by uplatněné námitky mohly odpovídat třetí alternativě předmětného dovolacího důvodu, a to v části, v níž obviněný namítl neprovedení důkazu výslechem svědkyně I. A. I s touto námitkou se však v potřebném rozsahu vypořádaly oba soudy nižších stupňů (viz bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž od výslechu upustily pro jeho nadbytečnost. Státní zástupce k tomu připomněl, že v hlavním líčení obviněný nespecifikoval, proč této svědkyni volal, či jakou skutečnost stěžejní pro objasnění věci by výslech měl přinést. Přitom pokud svědkyni sdělil důležité informace ke skutku, snižující jeho vinu, mohl je sám v hlavním líčení uvést. 23. Státní zástupce uzavřel, že obviněný neuvedl námitky, které lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nýbrž fakticky brojil jen proti údajnému porušení zásady in dubio pro reo. K tomu státní zástupce poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22, z jejichž odůvodnění ve stručnosti vyplývá, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, má-li soud pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud proti sobě stojí jednotlivé výpovědi nebo skupiny výpovědí, není zásada porušena v případě, že se soud přikloní k jedné z nich, o jejíž důvěryhodnosti nemá důvod pochybovat, když současně tento svůj závěr v odůvodnění rozhodnutí náležitě vysvětlí. Státní zástupce také zdůraznil, že ani při porušení předmětné zásady není podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015 a mnohé další) oprávněný zásah v dovolacím řízení, jelikož takové porušení nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. Důvodem pro zrušení rozhodnutí dovolacím soudem by byl pouze extrémní exces, při němž by výsledek dokazování byl naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). 24. Obdobná situace však v projednávaném případě nenastala, a to ani v důsledku postupu soudu, který vybíral z několika skutkových alternativ, jelikož jeho rozhodnutí bylo výsledkem provedeného dokazování, jež proběhlo v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti. 25. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a aby v něm případně učinil i jiné rozhodnutí, než které on sám navrhl [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 26. Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému na vědomí a k případné replice, kterou ve stanovené lhůtě neučinil. IV. Důvodnost dovolání 27. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky dovolacího řízení, takže se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněného musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 28. V této trestní věci Nejvyšší soud porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu zjistil, že celá dovolací argumentace je ve své podstatě jen opakováním skutkových a procesních námitek, které obviněný uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a u odvolacího soudu, přičemž zmíněné soudy se jimi dostatečně zabývaly a přesvědčivě je vypořádaly. V bodech 6 až 10 odůvodnění dovolání obviněný dokonce téměř doslovně převzal text z odůvodnění svého řádného opravného prostředku adresovaného odvolacímu soudu. V podstatě všechny dovolací námitky obviněného (výjimkou je jen výhrada vůči nevyslechnutí svědkyně I. A. navrhované obhajobou, se kterou se ovšem soudy obou stupňů také vypořádaly, jak bude níže vyloženo) se navíc týkají jen hodnocení důkazů s předkládáním vlastní skutkové verze založené na tom, že obviněný poškozenou svým vozidlem nesrazil na zem, nýbrž ji našel ležet u pravé strany vozovky a odvezl ji do nemocnice. Jen v návaznosti na hodnocení důkazů obviněný také namítá porušení zásady in dubio pro reo. V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za přiléhavé znovu připomenout, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je pro ně charakteristický. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nelze zvažovat správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, protože je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. 29. Zásada in dubio pro reo je pak zásadou procesní, a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8.1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30.11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. 30. Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněné námitky, které se týkají skutkových zjištění v kontextu obsahu provedených důkazů jsou jednak opakováním námitek, se kterými se soudy nižších stupňů už akceptovatelným způsobem vypořádaly, a jednak se míjí s podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, při níž obviněný prosazuje svůj vlastní a pro něj příznivější výklad provedeného dokazování a opakuje svou obhajobu, kterou se soudy nižších stupňů už opakovaně zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč ji mají za nevěrohodnou a spolehlivě vyvrácenou. Smyslem obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přitom postihnout závažné vady skutkového základu rozhodnutí, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, anebo že vůči nim byly nedůvodně opomenuty navržené podstatné důkazy. Nejde tedy o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější. 31. Nejvyšší soud obiter dictum k dovolacím námitkám obviněného, kterými se domáhá pro sebe výhodnějšího skutkového závěru, poukazuje na body 35 až 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v nichž je přesvědčivě a logicky vysvětleno, z jakých důkazních prostředků soud prvního stupně dovodil svá skutková zjištění a proč uvěřil verzi poškozené, a naopak odmítl akceptovat verzi obhajoby (viz body 36, 39 a 43 až 46 odůvodnění rozsudku). Soud prvního stupně zde neopomněl vzít do úvahy žádný z provedených důkazů a každý z nich hodnotil podle svého vnitřního uvážení individuálně i ve spojení s důkazy dalšími, aniž by mu dal váhu, která mu nenáleží, nebo zkreslil jeho obsah. O svých skutkových závěrech neměl žádné pochybnosti, pro které by s ohledem na zásadu presumpce neviny a z ní vycházejícího principu in dubio pro reo, kterou obviněný v dovolání také namítal, upřednostnil tvrzení obviněného oproti tomu, co pod sankcí křivé svědecké výpovědi vypověděla poškozená, která nehodu v hlavním líčení popsala zcela konzistentně s tím, jak ji popisovala policistům v přípravném řízení (viz opakované podání vysvětlení na čl. 116 až118 tr. spisu a protokol o hl. líčení na č. l. 288 tr. spisu) a která nechová k obviněnému zášť, pro kterou by záměrně vypovídala v jeho neprospěch. Skutečnosti, které poškozená uvedla, mají navíc, na rozdíl od obhajoby obviněného, oporu v dalších důkazech (viz body 37 až 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Především se jedná o digitální záznam v tréninkové aplikaci Apple Watch, který zobrazoval pohyb poškozené zcela ve shodě s její výpovědí, dále výpis z bankovního účtu poškozené, který zachycuje platbu v inkriminovaný den jen pár minut před předmětnou nehodou za nákup v obchodě BILLA, odkud podle svých slov šla, či závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterých je zřejmé, že jedním z možných mechanismů zranění, která poškozená objektivně v rozhodné době utrpěla, je právě srážka s automobilem, při které upadla na pravou týlní část hlavy. Naproti tomu důvěru ve skutkovou verzi podávanou obviněným snižují výpovědi nezaujatých svědků, a to zdravotní sestry A. L., která pracovala na ambulanci v nemocnici, ošetřujícího lékaře poškozené MUDr. Jakuba Šedivého, policisty A. H., který přijímal telefonické oznámení obviněného na dopravním inspektorátu, policistky J. D., která den po nehodě vytěžovala poškozenou v nemocnici a obviněného v jeho ordinaci a v den nehody byla náhodně v koloně vozidel stojících u kruhového objezdu a šla se podívat, co se stalo. Ti všichni shodně z důvodů, které specifikovali, obviněného vnímali na základě jím uváděných informací jako viníka nehody. Ve prospěch obviněného podle soudu prvního stupně nevyznívá ani skutečnost, že nehodu policii oznámil až poté, co poškozenou předal k ošetření do nemocnice a ujistil se, že neutrpěla žádná zásadní zranění. K sumarizované argumentaci soudu prvního stupně je na místě připomenout, že podle řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, není třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, tak jak je tomu v posuzované věci, nemá, podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch splněny nejsou. 32. Způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně následně přezkoumal odvolací soud, který konstatoval, že netrpí žádným deficitem, jež by odůvodňoval jeho zásah na základě výtek obviněného. Výslovně uvedl, že soud prvého stupně postupoval v souladu se zákonnými požadavky kladenými na důkazní řízení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a důkazy správně hodnotil v jejich vzájemných souvislostech. Neshledal porušení ani v rovině ústavou zaručených práv obviněného, zejména práva na spravedlivý proces (viz body 20 až 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se vyjádřil i k věrohodnosti obviněného a poškozené, přičemž jeho zhodnocení konvenovalo s názorem soudu prvního stupně. Současně doplnil, že verze skutkového děje prezentovaná obviněným není v řízení konzistentní (srov. bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zatímco poškozená naopak popisovala průběh nehodového děje setrvale stejně, a to včetně jednotlivých detailů, které na sebe logicky navazují (srov. bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zabýval se také výtkou obviněného týkající se odchylky aplikace s názvem „Aktivita na Apple Watch“, která umožňuje záznam pohybu a sledování fyzické aktivity uživatele (opět viz bod 24 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné k této přesvědčivé argumentaci cokoli doplňovat. 33. Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily také k námitce obviněného, že pokud by někomu z personálu nemocnice sdělil, že je viníkem nehody, jistě by jej zdravotníci nenechali z nemocnice odejít a nehodu by nahlásili Policii ČR, což se nestalo, a byl to právě obviněný, kdo incident policii oznámil. Poukázaly na výpověď nezaujaté svědkyně A. L., zdravotní sestry vykonávající v předmětný den službu v nemocnici, která s obviněným i s poškozenou přišla do bezprostředního kontaktu a která v hlavním líčení výslovně uvedla, že obviněný jí přímo sdělil, že poškozenou „srazil a že paní potřebuje ošetřit“ a vysvětlila, že do lékařské zprávy se píše to, co ta která osoba uvedla (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a protokol o hl. l. na č. l. 327 tr. spisu). Ze zprávy ze dne 17. 1. 2024 z Oblastní nemocnice Kolín, a. s. (na č. l. 40 tr. spisu) vyplývá, že poškozenou k ošetření dovezl viník nehody, k čemuž odvolací soud správně podotkl, že tato informace musela být ošetřujícímu lékaři nebo jinému členu zdravotnického personálu bezpochyby sdělena buď obviněným nebo poškozenou. Pokud by tomu tak nebylo, neměl by lékař důvod obdobné okolnosti nehody do zdravotnické dokumentace zapisovat (viz bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak nezůstalo soudy bez povšimnutí, že nehoda byla následující den nahlášena na Policii ČR přijímajícím lékařem poškozené MUDr. Jakubem Šedivým, který také za viníka nehody označil obviněného (viz bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 34. Soudy se vypořádaly i s výhradou obviněného vůči věrohodnosti svědkyně J. D., který na podporu své argumentace poukázal na protokol o nehodě v silničním provozu (na č. l. 31 tr. spisu), na úřední záznam ze dne 18. 1. 2024 (na č. l. 188 tr. spisu) a na poznatek Policie ČR z detailu akce v aplikaci systému JITKA (na č. l. 147 tr. spisu), v nichž je zaznamenáno, že poškozená přecházela silnici mimo vyznačený přechod pro chodce a byla podezřelá ze spáchání přestupku. 35. K námitkám obviněného, že orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení řádně vyslechly jen jeho a u dalších osob se spokojily s podáním vysvětlení, která jim pak sloužila jako podklad pro obžalobu, Nejvyšší soud poukazuje na bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se tento soud namítanou problematikou velmi podrobně zabýval a správně odkazem na § 164, § 158 odst. 3, 5 a § 158a tr. ř., které reflektují zásadu ústnosti a bezprostřednosti, vyložil, že výslech svědků v přípravném řízení je možné činit jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon nebo za splnění dalších zákonem upravených podmínek, které ale v této věci nebyly dány, tudíž orgány činné v trestním řízení před podáním obžaloby nijak nepochybily. 36. Odvolací soud se vypořádal i s výhradou obviněného vůči tomu, že soudy při svém rozhodování nepřihlédly k protokolu o nehodě v silničním provozu (na č. l. 31 tr. spisu), úřednímu záznamu ze dne 18. 1. 2024 (na č. l. 188 tr. spisu) a zachycenému poznatku Policie ČR z detailu akce v aplikaci systému JITKA (na č. l. 147 tr. spisu). Vysvětlil, že osoby, jejichž vyjádření jsou zde zachycena, byly v řízení později vyslechnuty jako svědci, takže soud prvního stupně logicky vycházel z jejich přímých svědeckých výpovědí. Obdobný náhled na zprostředkované informace odvolací soud uplatnil i u výpovědi svědkyně J. D., kde konstatoval, že ji lze použít pouze v těch pasážích, v nichž svědkyně vypovídá o tom, co sama viděla, a nikoli o skutečnostech, které se dozvěděla z podání vysvětlení jiných osob (viz bod 22 odůvodnění jeho rozsudku). 37. K námitkám obviněného, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství poškozená utrpěla náraz do levého boku a absentuje u ní poranění jiných částí těla, zejména končetin, což zpochybňuje průběh nehodového děje popsaného ve výroku o vině, a k okolnostem vzniku prolákliny na kapotě jeho vozidla, Nejvyšší soud uvádí, že i tyto výtky byly soudem prvního stupně přesvědčivým způsobem vypořádány (viz zejména body 22 a 35 a body 40 až 42 odůvodnění jeho rozsudku). Na argumentaci soudu prvního stupně odvolací soud navázal v bodech 27 a 29 odůvodnění svého rozsudku. 38. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že podkladem pro výrok o jeho vině se stal znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, který je vzhledem k nedostatku informací nepoužitelný a je z něj zjevné, že se pouze snaží vyhovět obžalobě. Obviněný totiž zcela záměrně opomíjí, že soud prvního stupně nepřehlédl vysvětlení znalce v hlavním líčení, který uvedl, že s ohledem na nedostatek vstupních dat (týkajících se např. stop na místě činu nebo na předmětném vozidle bezprostředně po nehodě), kterými při zpracování posudku disponoval, mohl vycházet pouze z verze nehodového děje tak, jak ji tvrdili poškozená nebo obviněný. Z toho důvodu zpracoval dvě varianty průběhu nehody a připomněl, že obě se jeví jako možné, tudíž záleží zcela na úvaze soudu, kterou z nich bude s ohledem na posouzení věrohodnosti obviněného a poškozené preferovat (viz body 23 až 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně uvedené náležitě reflektoval a výrok o vině obviněného opřel primárně o důkazy prokazující správnost verze poškozené, že na přechodu pro chodce byla sražena projíždějícím vozidlem, a teprve v tomto světle odkázal na odborné závěry zkušeného soudního znalce, že v případě nízké rychlosti vozidla při střetu s chodcem nemusí vždy dojít k viditelnému poškození vozu a že pokud je vozidlo vybaveno funkčním asistenčním systémem Front Assist, může právě jeho vlivem při nehodě dojít ke snížení rychlosti v okamžiku střetu. Lze připomenout, že prezentace takových zkušeností znalcem, který je přibrán, aby podle svých teoretických poznatků a praktických zkušeností zhodnotil odbornou otázku, kterou si soud sám posoudit nemůže, je nejen dovolená, ale dokonce žádoucí. Nejvyšší soud k tomu pouze stručně doplňuje obecně známou skutečnost, že vybavení vozidla systémem s funkcí automatického nouzového brzdění Front Assist, který varuje před nebezpečím kolize, eventuálně se automatickým brzděním snaží kolizi zabránit, resp. minimalizovat její následky, má své limity a řidič vozidla se na něj rozhodně nemůže plně spoléhat a musí být stále obezřetný. Zejména pak při horší viditelnosti, která snižuje včasné rozpoznání nebezpečí, nebo na mokré vozovce, kdy systém zareaguje správně, ale auto klouže déle. 39. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného ve shora specifikovaném rozsahu, neodpovídají první z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Jde jen o opakování dosavadní obhajoby obviněného z předchozích stadií řízení a o pokračující polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů z pohledu jiného hodnocení důkazů, ze kterých soudy vycházely, přičemž soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného náležitě a přezkoumatelně vypořádaly a jejich hodnocení důkazní situace netrpí zjevným deficitem, naopak je logické a přesvědčivé. 40. Obdobně je tomu i u námitky obviněného, že soudy nevyhověly návrhu obhajoby na výslech svědkyně I. A., která by zdánlivě mohla odpovídat třetí alternativě výše uvedeného dovolacího důvodu. Reálně totiž o žádný opomenutý důkaz nejde. Nejvyšší soud k tomu, co je opomenutým důkazem, odkazuje na celou řadu nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 733/01 a další), ve kterých ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, které zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, Ústavní soud vysvětlil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) navrhovaný důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí; 3) nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V této věci soud prvního stupně už v hlavním líčení (srov. protokol na č. l. 328 tr. spisu) posléze i v písemném odůvodnění svého rozsudku (viz bod 19) jasně vysvětlil, že výslech jmenované svědkyně považoval za nadbytečný, protože předmětnému skutku nebyla přítomna a o věci se dozvěděla až následující den z telefonátu s obviněným, který jí kontaktoval poté, co jej navštívila policejní hlídka. Na nastíněnou argumentaci posléze navázal i soud odvolací v bodě 31 odůvodnění svého rozsudku a Nejvyšší soud uzavírá, že i v této otázce se s oběma soudy ztotožnil, tudíž nemá, co by nad rámec jimi uvedeného doplnil. 41. Konečně s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zcela míjí i výhrada obviněného, že soudem pořízené protokoly neobsahovaly vše, co bylo obsahem nahrávek z hlavního líčení. Obdobná námitka totiž přichází v úvahu pouze tam, kde by se jednalo o zachycení obsahu konkrétního důkazu, který byl opatřen nebo proveden v rozporu se zákonem takovým způsobem, že je vyloučeno k němu přihlížet (ve smyslu druhé alternativy předmětného dovolacího důvodu). Nic takového však obviněný v dovolání netvrdí, ba dokonce ani neidentifikuje rozdíly, které mezi zvukovými nahrávkami a pořízenými protokoly spatřuje a jejichž opomenutí podle něj má představovat závažnou procesní vadu. Navíc Nejvyšší soud zjistil, že obhajoba rezignovala na možnost vznést námitky proti protokolaci v řízení před soudem podle § 55b odst. 3 tr. ř., jakkoli trestní řád právě takový postup stanoví pro odstranění vad protokolace. 42. Vzhledem k tomu, že obviněným vznesené námitky neodpovídají ani jinému z taxativně vypočtených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že dovolání bylo podáno z jiného důvodů, než je uveden v § 265b tr. ř. V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu 43. S ohledem na shora učiněná zjištění Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu