4 Tdo 313/2026-176 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. D., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 50 To 296/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 196/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 9 T 196/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný V. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že „dne 30. 9. 2024 kolem 23:05 hodin na benzínové čerpací stanici XY při dálnici XY na XY km ve směru jízdy do Spolkové republiky Německo, okres XY, po předchozí slovní a fyzické rozepři s J. B., záměrně třikrát udeřil koncem rukojeti nože, který držel v ruce, do levých dveří kabiny tahače tovární značky RENAULT T, registrační značky: XY, který tvořil jízdní soupravu s návěsem tovární značky INDUSTRIEWERKE SAAR, registrační značky: XY, mezinárodní poznávací značky: CZ, čímž dveře promáčknul a způsobil škodu společnosti Petrocargo trade, s.r.o., IČ: 03758729, se sídlem Kraslická č. p. 77, 356 01 Lomnice, ve výši 63.003,21 Kč“. 2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Zároveň mu byla podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých schopností a možností uhradit škodu způsobenou trestným činem. 3. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti Petrocargo trade, s.r.o., IČ: 03758729 (dále také jen „poškozená“), na náhradě škody částku ve výši 63 003,21 Kč. Týmž rozsudkem byla poškozená společnost odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný řádně a včas odvolání, které zaměřil do výroku o vině. Krajský soud v Plzni (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 50 To 296/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II.Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 50 To 296/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 9 T 196/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou podle něj napadená rozhodnutí zatížena vadou tzv. zjevného rozporu. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Posledním explicitně zmíněným dovolacím důvodem je důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť podle něj odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, ač byly dány všechny výše popsané dovolací důvody. 6. V podaném dovolání se obviněný ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně zabývá tím, že se cítí nevinen a usnesením potvrzený trestný čin nespáchal, neboť se skutek nestal tak, jak je popsán v rozhodnutí soudu. Následně namítá kvalitu dokazování, přičemž tvrdí, že provedené důkazy mohly maximálně založit podezření o spáchání předmětného trestného činu, nikoliv jej však prokázat. Dále zpochybňuje věrohodnost svědka J. B., který podle dovolatele mohl mít zájem na jeho odsouzení, jelikož mohl mít strach z náhrady škody poškozené společnosti, jejímž byl zaměstnancem. Akcentuje, že se soudy přiklonily k pohledu na věc optikou výpovědi svědka J. B. za situace, kdy existovala ještě druhá logická verze událostí popisovaná jeho osobou. Poukazuje na to, že podle jeho mínění měl odvolací soud vyhodnotit důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho výpověď je osamocena, když i výpověď svědka J. B. je osamocena, neboť kamerový záznam nic neprokazuje. Akcentuje, že do dveří tahače udeřil pouze rukou, neměl žádný nůž. 7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítá, že se trestný čin nestal tak, jak je popsán. A pokud se tak stalo, nemohlo by se jednat o trestný čin podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentuje, že přečin podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin. On ovšem nemohl nepředpokládat, i pokud by udeřil do dveří tahače nožem, že by rukojetí nože mohl způsobit důlky ve dveřích a škodu přesahující 10 000 Kč, takže by jednal pouze nedbalostně. 8. Obviněný se v podaném dovolání dále zabývá tím, že by se mohlo jednat o negativní skutkový omyl, jelikož podle něj úmysl v jakékoliv formě nepřipadá v úvahu, neboť tvrdí, že soudy neměly pro takový závěr jakékoliv důkazy. Poté upozorňuje na to, že je právní řád České republiky vystavěn na principu dokazování viny pachatele orgány činnými v trestním řízení, nikoliv na principu dokazování neviny ze strany obviněného. Závěrem této části dovolací argumentace ještě cituje rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, konkrétně k výkladu pojmu úmysl, které mimo jiné uvádí, že je nutné jej na základě zjištěných okolností prokázat, nikoliv vycházet z jakýchsi presumpcí. 9. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 11. 2025, č. j. 50 To 296/2025-148 (jakož i napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 8. 2025) zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc nově projednal. 10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 23. 2. 2026, sp. zn. 1 NZO 150/2026. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného. 11. K obviněným uplatněným dovolacím důvodům předně uvádí, že byl adekvátně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu jako nedůvodné. Státní zástupce uvádí, že ve spojení se zmíněným dovolacím důvodem se poté nabízely dále deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jejichž vadami měl být zatížen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. 12. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě konstatuje, že jádrem dovolací argumentace obviněného je popření jeho osobního podílu na způsobení škody úderem konce rukojeti nože do kabiny tahače, přičemž připouští úder otevřenou dlaní do dveří vozidla. Jeho argumentace však spočívá v polemice s rozsahem provedeného dokazování a hodnocením jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný však neidentifikoval flagrantní vady důkazního řízení, které by uplatnění zmíněného dovolacího důvodu opodstatňovaly. Státní zástupce akcentuje, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů lze zcela jednoznačně učinit závěr o vině obviněného. V tomto směru následně rozvádí důkazy, které obhajobu obviněného vyvracejí (výpověď svědka J. B., kamerový záznam, pořízená fotodokumentace). 13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že pod něj lze s jistou mírou benevolence – zejména s ohledem na obecnost uplatněných výhrad – podřadit námitky obviněného zpochybňující existenci úmyslného zavinění u přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen. Přesto však tyto námitky nejsou podle státního zástupce opodstatněné. Akcentuje, že nalézací soud se totiž otázkou úmyslného zavinění zabýval v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce k tomu dodává, že obviněný neprovedl jediný úder, nýbrž více úderů, čímž zvyšoval riziko poškození dveří tahače, což mohl a měl vědět, zvláště jako řidič nákladních automobilů. 14. Státní zástupce se rovněž vyjádřil k námitce obviněného, že jednal v negativním skutkovém omylu. Akcentuje, že toto tvrzení obviněný nijak nerozvádí v tom ohledu, která skutečnost měla být objektivně dána, avšak obviněnému nebyla známa. Dodává, že jde v posuzované věci spíše o otázku dosahu úmyslného zavinění, kdy postačuje, že si byl pachatel vědom možnosti způsobit následek spočívající v porušení zájmu chráněného trestním zákonem a s touto možností byl srozuměn. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že materiál dveří kabiny nebyl mimořádného původu ani provedení, jednalo se běžnou konstrukci užívanou a očekávanou u standartních vozidel nákladní dopravy. 15. Státní zástupce závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného. 16. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal dne 31. 3. 2026 obhájci obviněného k případné replice, přičemž tuto repliku zaslanou obhájcem obviněného Nejvyšší soud obdržel dne 13. 4. 2026. 17. V té obviněný uvádí, že nesouhlasí s hodnocením dovolání státním zástupcem jakožto zjevně neopodstatněným. Znovu opakuje argumenty uplatněné v dovolání, přičemž akcentuje, že kvůli svévolnému hodnocení důkazů nalézacího a odvolacího soudu dochází k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními. Toto tvrzení ale nepodpořil jinými argumenty než těmi, které byly uplatněny již v podaném dovolání. Následně ještě polemizuje s dostatečností odůvodnění nalézacího soudu, na které je odkazováno ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k závěru o zavinění obviněného (konkrétně se jedná o bod 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). III.Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 21. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 22. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není zároveň pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 23. Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 25. Obviněný výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 26. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 27. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vady tzv. zjevného rozporu a nesprávného právního posouzení věci uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice, při značné míře benevolence, odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující. 28. Předně je třeba uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, respektive v doplnění jeho odůvodnění (viz odůvodnění odvolání č. l. 136 až 137 verte spisového materiálu). Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že co se týče dovolací argumentace obviněného, jde přinejmenším v její významné části v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. body 3 až 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 9 až 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná. 29. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v něm namítá ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, když konkrétně namítá to, že se soud přiklonil k jedné ze dvou logicky možných verzí události, konkrétně k verzi uváděné svědkem J. B., tedy pro obviněného méně výhodné variantě. 30. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, lze uvést následující. Předně Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). 31. Tedy v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Jak již bylo totiž naznačeno, dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 32. Jak již bylo naznačeno, obviněný spatřuje tvrzený zjevný (v replice k vyjádření NSZ uváděný také jako extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedeným dokazováním v tom, že soudy nižších stupňů uvěřily výpovědi svědka J. B., tuto považovaly za věrohodnou a z této vycházely při formulování skutkového stavu. Fakticky tedy obviněný po Nejvyšším soudu požaduje, aby tento zcela akceptoval jeho verzi události a z této při formulování skutkového stavu vycházel, aniž by ovšem označil, jaké skutkové okolnosti prokázané soudy nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný tedy námitku tzv. zjevného, respektive extrémního rozporu uplatňuje formálně, protože zjevný rozpor spatřuje prakticky pouze v tom, že soudy vyhodnotily skutkové okolnosti jinak, než bylo pro něj příznivé. Takové námitky nemohou zakládat tvrzený extrémní rozpor. Nadto je třeba uvést, že Nejvyšší soud seznal, obdobně jako soudy nižších stupňů, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou dostatečně odůvodněné a logické, když v tomto směru je třeba pro stručnost především odkázat na body 3–9 odvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9–10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Jinak vyjádřeno, v polemice s hodnocením důkazů však nelze spatřovat tvrzený extrémní rozpor. 33. Uvedenou námitku obviněného tudíž nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť v této části a v tomto směru nepřesahuje meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedené námitky se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní. 34. Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce obviněného ještě připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Soudy totiž uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckou výpovědí svědka J. B., jakož i pořízenými kamerovými záznamy (k tomu srov. zejména body 3 až 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 9 až 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 35. Ohledně obviněným tvrzeného nenaplnění subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, které obviněný řadí pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť se tato argumentace prolíná i s jinými částmi dovolání, je nutno podotknout, že tato námitka naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze se značnou mírou benevolence, neboť je uplatněna spíše formálně. Nejvyšší soud ji však se zmíněnou značnou mírou benevolence považuje za právně relevantně uplatněnou, a proto považuje za nutné připomenout nejprve obecná východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. 36. Pokud jde o úmysl, zákon rozlišuje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. O zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se pak jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). 37. Nejprve je tedy třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění subjektivní stránky zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém (viz bod 9 rozsudku soudu prvního stupně, bod 11 usnesení soudu druhého stupně). V tomto směru soudy akcentovaly skutečnost, že v posuzovaném případě si musel být obviněný vědom toho, zvláště pak jakožto řidič nákladního vozidla, že při úderu nožem do kabiny tahače může způsobit větší škodu. Zejména pak v případě, kdy se nejednalo o jeden úder, ale o tři po sobě jdoucí údery, jak vyplývá z provedeného dokazování, zejména pak z výpovědi svědka J. B. a znaleckého posudku z oboru ekonomika – oceňování movitých věcí hmotných, určování hodnoty vozidel silniční dopravy znalce Ing. Tomáše Kubeše ze dne 26. 7. 2025. Nadto nelze také pominout, že obviněný údery do dveří kabiny realizoval za pomocí nože, což nepochybně zvyšovalo riziko poškození kabiny dveří. Sám obviněný v průběhu hlavního líčení u nalézacího soudu nepopíral, že do kabiny vozidla poškozené společnosti udeřil, byť popíral údery nožem a připouštěl pouze údery rukavicí (viz bod 2 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Vznik poškození kabiny tahače však již dále nevysvětluje, a to ani v podaném odvolání či v následném dovolání, kdy pouze opakuje své námitky uplatněné již před soudem prvního stupně, kterými se ovšem soudy nižších stupňů řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi. 38. Nejvyšší soud tak považuje za nutné zdůraznit, že obviněný namítá veškeré vady, které se vztahují k nenaplnění subjektivní stránky, toliko formálně, přičemž jeho námitky jsou prakticky v nezměněné podobě protkány všemi fázemi řízení před soudy nižších stupňů a opakují se právě i v podaném dovolání. Namítané vady však, materiálně nahlíženo, nepřesahují pouhou polemiku s provedeným dokazováním, přičemž soudy nižších stupňů se s těmito námitkami opakovaně vypořádaly (viz body 6 až 8 rozsudku nalézacího soudu a body 9 až 11 usnesení odvolacího soudu). Za této situace dané konkrétními skutkovými okolnostmi případu, kterými je dovolací soud při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán, nelze přisvědčit námitce obviněného, že jednal pouze nedbalostně, popřípadě v negativním skutkovém omylu, neboť si skutečně musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit minimálně škodu nikoliv nepatrnou. 39. Jen skutečně stručně se dále Nejvyšší soud zabýval námitkou stran jednání v negativním skutkovém omylu. Negativní skutkový omyl upravuje § 18 tr. zákoníku. Podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (např. netuší, že dívce, jíž nabídl za pohlavní styk s ní peníze, je pouhých 17 let, protože má za to, že vzhledem k její fyzické vyspělosti je daleko starší). (ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL, Vladimír. § 18 [Omyl skutkový]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 403, marg. č. 6.). Jinak vyjádřeno, pachatel jednající v negativním skutkovém omylu se mylně domnívá, že neexistuje určitá skutečnost, které sama o sobě či ve spojení s jinými skutečnostmi, zakládá jeho trestní odpovědnost. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný v tomto směru ovšem nerozvádí, která skutečnost měla být objektivně podle jeho názoru dána, avšak nebyla mu známa. Takže jeho námitka postrádá odpovídající právní argumentaci a za takové situace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Bez ohledu na tuto skutečnost, lze mít za to, že obviněný tuto námitku spíše vztahuje k úmyslnému zavinění, což je námitka, kterou se soudy nižších stupňů zabývaly a vypořádaly se s ní, když dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. 40. Co se týče zbylé dovolací argumentace obviněného, k tomu Nejvyšší soud uzavírá, že se rovněž jedná o pouhou polemiku dovolatele s provedeným dokazováním, jeho rozsahem, jakož i s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů a z toho následně formulovanými skutkovými zjištěními. Nadto tato polemika není ani způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Lze tak uzavřít, že i v tomto rozsahu obviněný uplatněné dovolací důvody uplatnil toliko formálně, neboť je není možné naplnit pouze tím, že obviněný opakuje, že je nevinen, zpochybňuje hodnocení důkazů, a nadto nepřichází s jakoukoliv věrohodnou verzí skutkového děje, která by podpořila důvodnost jeho námitek. 41. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. 42. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 43. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při značné míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu