4 Tdo 332/2026-1083 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněného D. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 3 To 65/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 9/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 2 T 9/2024 byl obviněný D. H. uznán vinným ze spáchání ad 1) zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, ad 2) pokračujícího zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024 a ad 3) přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „1) v přesně nezjištěný den v roce 2022 ve svém bydlišti, v bytě v bytovém domě na adrese XY, XY, kam za ním docházela na návštěvy společně s dalšími dětmi nezletilá poškozená AAAAA (pseudonym), využil situace, že nezletilá poškozená šla spát na rozkládací gauč do dětského pokoje, protože se jí z nezjištěných důvodů udělalo špatně, lehl si k ní na tento gauč a hladil ji po stehně a v podbřišku, a poté jí sundal spodní díl pyžama a v poloze na zádech s ní vykonal soulož, přestože znal její věk, intelekt, mravní a rozumovou vyspělost, neboť se s rodinou nezletilé poškozené pravidelně stýkal, a nezletilá poškozená vzhledem k těmto okolnostem nebyla schopna takovému jednání obžalovaného účelně čelit a efektivně se ubránit, 2) v přesně nezjištěné dny v době od 4. 7. 2019 do 3. 7. 2021 ve svém bydlišti, v bytě v bytovém domě na adrese XY, XY, kam za ním docházela na návštěvy společně s dalšími dětmi nezletilá poškozená BBBBB (pseudonym), jejíž věk znal, neboť se pravidelně stýkal s její rodinou, a nezletilá poškozená u něj opakovaně se souhlasem své pěstounky přespávala, v přesně nezjištěném počtu případů využil situace, kdy šla nezletilá poškozená spát na manželskou postel do ložnice či na rozkládací gauč do dětského pokoje, přilehl si k ní zezadu, sundal jí spodní díl pyžama a vykonal s ní soulož, přičemž v prvním případě mu nezletilá poškozená řekla „ať toho nechá, že to bolí“, následně však tomuto jednání přivykla a navázala s obžalovaným předčasný emoční a sexuální vztah a dalším souložím se již nebránila, 3) v přesně nezjištěné dny v době od měsíce dubna 2021 do měsíce dubna 2022, ve svém bydlišti, v bytě v bytovém domě na adrese XY, XY, kam za ním docházela na návštěvy společně s dalšími dětmi nezletilá poškozená CCCCC (pseudonym), jejíž věk znal, neboť se pravidelně stýkal s její rodinou, využil situace, kdy nezletilá poškozená šla spát do nezjištěného pokoje, lehl si vedle ní, což u něho způsobilo erekci, a nezletilá poškozená nato odešla do jiného pokoje, a druhý den ráno jí nabídl nejméně 500 Kč za to, když se s ním bude líbat a bude jí moci sáhnout na zadek, aby uspokojil svůj pohlavní pud, s čímž nezletilá poškozená nesouhlasila a obžalovaný dalšího jednání zanechal“. 2. Za uvedené jednání byl obviněný D. H. odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) let. Podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. 3. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné opatření – ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. 4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit nemajetkovou újmu v penězích – duševní útrapy nezletilé poškozené AAAAA, nemajetkovou újmu v penězích – duševní útrapy v částce 100 000 Kč, poškozené BBBBB, nemajetkovou újmu v penězích – duševní útrapy v částce 200 000 Kč, nezletilé poškozené CCCCC, nemajetkovou újmu v penězích – duševní útrapy v částce 50 000 Kč. 5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly nezletilá poškozená AAAAA, poškozená BBBBB, nezletilá poškozená CCCCC, odkázány se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích – duševní útrapy na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 2 T 9/2024, podal obviněný D. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 3 To 65/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl také odvolání poškozených BBBBB, AAAAA a CCCCC. 7. Proti usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 3 To 65/2025, podal obviněný D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Má za to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zcela rezignoval na posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené BBBBB. Obviněný v dovolání uvádí konkrétní případy, kdy dle něj zcela nevěrohodná poškozená BBBBB prokazatelně lhala. Namítá, že bylo spolehlivě prokázáno, že mezi nimi docházelo k pohlavním stykům po jejích patnáctých narozeninách, tj. po 4. 7. 2021. Soud odvolací a soud prvního stupně se však soustředily pouze na takové důkazy, které podporují verzi o vině obviněného a jsou v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady presumpce neviny a z toho vyplývajícího principu in dubio pro reo, práva na obhajobu a neústavnosti rozhodnutí ve smyslu čl. 95 odst. I Ústavy ČR. 8. Ke skutku pod bodem 1) taktéž opakuje, že soudy hodnotily důkazy jen v neprospěch obviněného, aniž by hodnotily i důkazy v jeho prospěch. Uvádí, že k dotazu svědkyně A. S. poškozená AAAAA nejprve popřela, že k něčemu takovému došlo, pak ovšem byla asi po několika měsících přivedena BBBBB k A. S. s tím, že obviněný do ní měl vniknout, čemuž se ona měla fyzicky bránit. To naznačuje, že poškozená AAAAA byla ovlivněna či přímo navedena BBBBB. Výše označené nasvědčuje tomu, že obviněný se vůči poškozené AAAAA ničeho nedopustil. Namítl, že odvolací soud i soud prvního stupně nedůvodně neprovedly a nehodnotily navrhovanou svědeckou výpověď sociální pracovnice K. B. P. a psycholožky P. P., čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů dle ustanovení 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný k uvedenému skutku dále namítl, že výslech poškozené AAAAA byl ze strany policejního orgánu veden návodným způsobem, což je protiprávní a nepřípustné, dále za vadný označil znalecký posudek, který vypracovala znalkyně PhDr. Kateřina Kasenčáková, a to z důvodu nekompetentnosti znalkyně, neboť dle jeho názoru měl být k poskytnutí posudku povolán znalec s praxí klinického psychologa. 9. Ke skutku pod bodem 3) uvedl, že poškozená CCCCC je výrazně problematická osoba, která si v DD XY vymyslela sexuálně nevhodné chování mužských zaměstnanců, na mužské autority reaguje častěji podrážděně, někdy až hystericky a má tendenci k manipulaci. V důsledku narušenosti svého vztahu k mužům si vymyslela neexistující trestnou činnost. Poškozená CCCCC se obviněnému navíc svěřila, že měla ve svých 15 letech pohlavní styk s nějakým P. Na to obviněný reagoval kriticky a svěřil se s tím BBBBB. Od té doby má k němu poškozená CCCCC negativní vztah, a tedy i motivaci jej poškodit, a to i nepravdivým trestním oznámením. 10. K uloženému trestu uvedl, že očekávané narození dítěte je nutno posoudit jako osobní poměry, k nimž je nutno přihlédnout ve smyslu ustanovení 39 odst. 1 tr. zákoníku při rozhodování o vině a případně i o trestu. Obviněný dále vytkl rozsudku soudu prvního stupně vady všech výroků o náhradách nemajetkových újem všech tří poškozených. Vytkl soudu prvního stupně, že neposuzoval danou věc se stejnou péčí jako v občanskoprávním řízení včetně uplatnění moderačního práva a že nezkoumal jeho osobní a majetkové poměry a nezabýval se tím, zda na něj rozhodnutí nebude mít i z ekonomického hlediska likvidační dopady. Ani odvolací soud se nevypořádal s konkrétními důvody pro to, proč jednotlivým poškozeným byly přiznány náhrady nemajetkové újmy právě v přiznaných výších. 11. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal rovněž na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž poukázal na to, že obsah odvolání je součástí dovolacích námitek. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. 12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedla, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný především nepředložil žádné námitky, kterými by byl ve smyslu jeho první alternativy dovozován zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu citovaného výkladu, nýbrž popsal pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů. Takovou argumentaci však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svými námitkami ve skutečnosti pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, přičemž vina obviněného a jeho účelová obhajoba, která byla vedena snahou vyvinit se, byla vyvrácena důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení. Pokud jde o poškozenou AAAAA, je třeba zdůraznit, že této nebyly kladeny sugestivní ani kapciózní otázky, ale výslech byl přizpůsoben její intelektové výbavě, a především vážné vývojové poruše řeči, kterou trpí. Obviněnému je třeba přisvědčit v tom, že při přibírání znalce psychologa v trestním řízení ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř. by měl být k posouzení duševního stavu osoby zpravidla přibrán jako znalec klinický psycholog zapsaný v seznamu znalců v oboru zdravotnictví. Nelze ale vyloučit, že i psycholog, který nemá atestaci z klinické psychologie, je odborníkem v této oblasti, dlouhodobě zpracovává kvalitní znalecké posudky i v rámci trestního řízení a lze tedy rozhodnout o jeho přibrání jako znalce z odvětví psychologie. Tento postup by však měl být výjimečný a odůvodněn prokazatelnými odbornými znalostmi přibíraného znalce. V posuzované trestní věci podala znalkyně PhDr. Kateřina Kasenčáková erudovaný znalecký posudek, který mohl být soudy zvažován v rámci prokázání viny obviněného. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku rovněž namítl, že orgány činné v trestním řízení způsobily procesní vady, a to zejména opomenutými důkazy. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že výpověď sociální pracovnice K. B. P. byla v řízení provedena. Pokud jde o výslech psycholožky P. P., z dostupného spisového materiálu se nepodává, že by kdy obviněný výslech této svědkyně navrhoval, či že by byl tento výslech soudy odmítnut. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné podřadit ani namítané porušení zásady in dubio pro reo, navíc v projednávané věci její uplatnění nepřichází v úvahu, protože o vině obviněného neexistují pochybnosti. 13. Obviněný v dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupkyně uvádí, že je nesporné, že obviněný se ve vztahu k poškozeným dopustil protiprávního jednání, které se na jejich osobách podepsalo a rozhodně se nejednalo o jednání obvyklé, které by byly povinny snášet. K uplatněným námitkám stran náhrady škody státní zástupkyně uvádí, že bylo jednoznačně prokázáno, že protiprávním jednáním obviněného došlo k zásahu do intimní sféry poškozených, tedy k zásahu do jejich osobnostních práv, přičemž toto jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobeným následkem. K částkám ve výši 200.000 Kč, 100.000 Kč, 50.000 Kč soudy dospěly zejména s ohledem na charakter jednání obviněného, v případě nezletilé poškozené BBBBB k opakovanosti zásahu do jejích práv, nízký věk poškozených a vysokou společenskou škodlivost jím spáchaných trestných činů. Přihlédly také k možným negativním důsledkům na zdárný vývoj poškozených, ačkoliv u nich není diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Rovněž zohlednily i skutečnost, že obviněný se stíhaného jednání na poškozených dopustil z pozice rodinného známého. Přihlédli i ke způsobu provedení zásahu do osobnostních práv nezletilých a sekundární viktimizaci poškozených. Zjištěné osobní a majetkové poměry obviněného nemohly výši náhrady nijak ovlivnit v tom směru, že by byla tato výše pro obviněného likvidační. Adhezní výrok tak může v plném rozsahu obstát. Pokud obviněný brojí i proti výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu, a to na podkladě svého přesvědčení o tom, že trest mu uložený je trestem nepřiměřeně přísným, kdy soudy se neřídily dostatečně zákonnými kritérií pro ukládání trestu, lze jen dodat, že argumentace soudu je přiléhavá a trest obviněnému uložený je třeba považovat za adekvátní. Soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod. 14. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 15. K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které zrekapituloval část své dovolací argumentace. Především zdůraznil, že z jeho argumentace je patrné, jaká skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem konkrétně označených důkazů. Domáhá se toho, aby soudy hodnotily i důkazy, které jsou v jeho prospěch, nikoli pouze v jeho neprospěch. Opakuje, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů se projevuje především ve způsobu hodnocení výpovědi poškozené BBBBB, když se soudy nevypořádaly se skutečností, že BBBBB měla silnou motivaci lhát. Doplňuje, že znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie, představuje vysoce specializovanou otázku, která spadá výlučně do oblasti zdravotnictví. Pokud byl tedy znalecký posudek na jmenovanou vypracován znalcem mimo tento obor, jedná se o posudek vypracovaný mimo rámec odborné způsobilosti znalce. Takový posudek je proto zatížen zásadní vadou, neboť jeho závěry nemají odpovídající odborný základ. K výslechu svědkyně P. dodává, že tento opakovaně navrhoval. Obviněný dále konstatuje, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu stran výše náhrady škody. Má za to, že odvolací soud neuvedl, z jakých konkrétních rozhodnutí a z jakých skutkově srovnatelných případů při stanovení výše škody vycházel. Rezignoval tak na konkrétní a přesvědčivé odůvodnění výše přiznané náhrady ve vztahu ke každé jednotlivé poškozené. Odvolací soud dále nezohlednil relevantní okolnosti týkající se osobních a majetkových poměrů obviněného. Závěrem uvádí, že nelze dospět k nezpochybnitelnému závěru o existenci relevantních skutkových okolností, které by umožnily učinit závěr o jeho vině. Trvá proto i nadále na svém dovolání. 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 19. Pokud jde o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které obviněný zahrnul jako součást svého mimořádného opravného prostředku, je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení. Nejvyšší soud navíc po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. H. 20. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). 21. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a to v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených, jejichž věrohodnost zpochybňuje. Nejvyšší soud zde konstatuje, že skutková zjištění soudu mají naopak v provedeném dokazování oporu, logicky z něj vyplývají, přičemž se opírají především o výpovědi poškozených, které byly vyslechnuty v rámci přípravného řízení. BBBBB byla dokonce i při hlavním líčení osobně jako svědkyně vyslechnuta a vypovídala ve všech podstatných okolnostech shodně s tím, co vypovídala v přípravném řízení. K poškozeným byly také vypracovány znalecké posudky a to PhDr. Karolínou Malou, znalkyní z oboru psychologie, odvětví klinická psychologie a dětská klinická psychologie a PhDr. Kateřinou Kasenčákovou, znalkyní z oboru školství a kultury, odvětví psychologie. Z citovaných znaleckých posudků je zcela evidentní, že z psychologického hlediska jejich výpovědi naplňovaly kritéria specifické věrohodnosti. Nejvyšší soud dodává, že věrohodnost výpovědí poškozených byla nalézacím soudem hodnocena velmi pečlivě, přičemž tyto výpovědi nestojí osamoceně, ale jsou podporovány dalšími důkazy, např. i výpověďmi svědkyň K. B., R. P. a D. P., a to včetně závěrů znaleckého zkoumání poškozených, dle nichž nebyly ve výpovědích poškozených shledány znaky lživosti, vymyšlenosti či návodu. Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědkyň způsobem, který neodpovídá představám obviněného, sama o sobě zpravidla nezakládá zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a tímto důkazem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu, pokud soud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, jimiž byl při posuzování věrohodnosti veden, náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. 22. Obviněný v dovolání označil za procesně nepoužitelný výslech svědkyně AAAAA, které byly údajně během výslechu pokládány sugestivní a kapciózní otázky. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožňuje a konstatuje, že z obsahu příslušného protokolu, i z audiovizuálního záznamu tohoto úkonu je zřejmé, že daný úkon probíhal zcela v souladu se zákonem a způsob vedení výslechu ze strany policejní komisařky navíc plně odpovídal věku i mentální úrovni poškozené. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného dodává, že se daného úkonu dne 4. 6. 2024 zúčastnil rovněž obhájce obviněného, který proti jeho průběhu či způsobu provedení nevznesl žádné námitky. 23. Za vadný označil obviněný také znalecký posudek z oboru školství a kultura, který vypracovala znalkyně PhDr. Kateřina Kasenčáková, a to z důvodu její nekompetentnosti. K odborné způsobilosti znalkyně PhDr. Kateřiny Kasenčákové Nejvyšší soud uvádí, že odbornost jmenované znalkyně spadá pod aktuální odvětví neklinické psychologie a z tohoto důvodu byla kompetentní k vypracování zmíněného znaleckého posudku, především k zodpovězení dotazů ohledně věrohodnosti nezletilé poškozené BBBBB. 24. Obviněný dále vytkl neprovedení důkazu, a to navrhované svědecké výpovědi sociální pracovnice K. B. P. a psycholožky P. P. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy se s důkazními návrhy obviněného řádně vypořádaly, přičemž lze odkázat na bod 36 z rozsudku nalézacího soudu a na body 46–47 z usnesení soudu odvolacího. Zde je namístě připomenout, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo jinak vyvrácena. Dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Je podstatné, že soudy v předmětné věci zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, respektive po řádně provedeném dokazování neměly žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání obviněného. Pokud jde tedy o navrhované svědecké výpovědi svědkyň K. B. P. a psycholožky P. P., lze uzavřít, že v kontextu celé důkazní situace ani Nejvyšší soud neshledává potřebu doplňovat dokazování o výslech uvedených svědkyň. K otázce věrohodnosti poškozených jsou postačující poznatky plynoucí z výše uvedených důkazů, zejména ze znaleckých zkoumání. Lze dodat, že výpověď svědkyně K. B. P. byla v řízení provedena a soudy hodnocena, i když nikoliv v souladu s představou obviněného. 25. Nejvyšší soud k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl. 26. Obviněný D. H. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 27. Nejvyšší soud k uvedenému dovolacímu důvodu uvádí, že obviněný v podaném mimořádném prostředku neuvedl žádnou konkrétní argumentaci ani žádné konkrétní námitky, které by zmíněný dovolací důvod mohly naplnit. Uvedený dovolací důvod naopak nemůže být naplněn obecnou kritikou kvality skutkových zjištění, polemikou s hodnocením důkazů soudy, předkládáním vlastních skutkových tvrzení a důkazních hodnocení apod. Není úlohou Nejvyššího soudu domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat a dotvářet tak za něj jeho podání. 28. Nejvyšší soud pro úplnost shrnuje, že u skutku pod bodem 1) byl obviněný usvědčen zejména výpovědí poškozené AAAAA, přičemž znalecký posudek potvrdil, že poškozená byla schopna správně vyhodnotit nepřípustnost jednání obviněného vůči její osobě, avšak nebyla schopna tomuto jednání účelně čelit a efektivně se bránit. Obviněný si byl vědom nejenom věku nezletilé poškozené, ale musel mu být zřetelný též její nízký intelekt. Svým jednáním proto naplnil znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, neboť zneužil bezbrannosti jiného k pohlavnímu styku, čin spáchal souloží a na dítěti mladším patnácti let. U skutku pod bodem 2) byla klíčovým důkazem výpověď poškozené BBBBB, která popsala opakované soulože, přičemž obviněný znal její věk. Tím naplnil znaky zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, neboť vykonal soulož s dítětem mladším patnácti let svěřenému jeho dozoru, zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu. U skutku pod bodem 3) vyplývá vina obviněného zejména z výpovědi poškozené CCCCC, která potvrdila, že po ní obviněný požadoval, za peníze, aby se nechávala osahávat, a aby se od něj nechala líbat, čímž byly naplněny znaky přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, neboť nabídl dítěti za jiné srovnatelné chování s pohlavním stykem za účelem pohlavního uspokojení úplatu a spáchal takový čin na dítěti mladším patnácti let. 29. Výhrady obviněný směřoval i vůči výroku o náhradě škody, když má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela nepřezkoumatelné, neboť soud neuvedl konkrétní důvody, proč jednotlivým poškozeným přiznává náhradu nemajetkové újmy v přiznaných výších. Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnil výroky týkající se přiznané náhrady nemajetkové újmy včetně na tyto výroky navazujícího výroku dle § 229 odst. 2 tr. ř. Při svém hodnocení vzal v úvahu povahu, intenzitu a především vysokou závažnost jednání obviněného, který využil důvěry, bezbrannosti, nízkého věku, jakož i neznalosti poškozených v oblasti sexuální. Vzal v úvahu také negativní následky na psychice poškozených, jelikož je nepochybné, že si zážitky získané v důsledku protiprávního jednání ponesou po zbytek života. V případě všech tří jmenovaných nelze bez povšimnutí nechat ani sekundární újmu, která jim vznikla v souvislosti s vyšetřováním této trestné činnosti, kdy se musely podrobit úkonům trestního řízení, čímž byly nuceny opakovaně reprodukovat prožité události. Nalézacím soudem byla dostatečně prokázána existence jednání obviněného jako zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu poškozených, které bylo protiprávní a v příčinné souvislosti se vzniklou nemajetkovou újmou. Nalézací soud se rovněž zabýval posouzením, zda stanovená výše náhrady nemajetkové újmy nebude mít pro obviněného z ekonomického hlediska likvidační dopady. Nejvyšší soud proto neshledal dané odůvodnění výroku o náhradě škody nikterak vadným a bez výhrad na něj odkazuje. 30. Posledně obviněný brojí i proti uloženému trestu, který považuje za nepřiměřený z důvodu, že soudy nepřihlédly k očekávanému narození dítěte jako k osobním poměrům, k nimž je nutno přihlédnout ve smyslu ustanovení 39 odst. 1 tr. zákoníku. 31. Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je proto nutno konstatovat, že námitka stran nepřiměřenosti uloženého trestu obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl obviněnému uložen v souladu se zákonem a není proto trestem, který zákon nepřipouští. S ohledem na právní kvalifikaci shora popsaných skutků hrozil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od pěti do dvanácti let. Nejvyšší soud konstatuje, že důvodem pro uložení trestu pod dolní hranicí této sazby nemůže být skutečnost, že obviněný žije v partnerském vztahu a očekává narození potomka. Obviněnému byl přitom uložen trest odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné sazby, a proto jej nelze považovat za trest nepřiměřeně přísný. 32. Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 33. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, pokračujícího zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024 a přečinu svádění k pohlavnímu styku dle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2024, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. 34. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu