4 Tdo 342/2026-983 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 dovolání, která podali obviněný 1. M. G. a obviněná 2. V. D. C., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 2 To 163/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 43/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. G. a V. D. C. odmítají. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 3 T 43/2024, byli obvinění M. G. a V. D. C. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněnému M. G. byl za tento trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců a obviněné V. D. C. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců, přičemž byl v rámci ukládání souhrnného trestu současně zrušen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2023, č. j. 7 T 172/2022-99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2023, č. j. 2 To 114/2023-145, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně pak poškozeného O. G. a dosud neustanovené dědice po A. G., zemřelé 19. 2. 2025, odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále i „odvolací soud“) ve veřejném zasedání k odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu znovu uznal oba obviněné vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněnému M. G. uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Obviněné V. D. C. pak uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 měsíců a současně zrušil při ukládání souhrnného trestu výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2023, č. j. 7 T 172/2022-99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2023, č. j. 2 To 114/2023-145, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud rovněž odkázal poškozeného O. G. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného O. G., zamítl. 3. Skutek zakládající trestnou činnost obviněných je odvolacím soudem popsán tak, že oba obvinění (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch, využili vysokého věku a zejména duševní poruchy jejich otce, poškozeného O. G., který měl v jejím důsledku narušeny jak myšlenkové, tak paměťové funkce, a nebyl schopen samostatně právně jednat, například porozumět důsledkům uzavření smlouvy, aniž by nebyl ohrožen újmou, čehož si obvinění byli vědomi, a dále využili jeho důvěřivosti vzhledem k blízkému rodinnému vztahu a jeho snadné zneužitelnosti, když pod záminkou trvalé péče o poškozeného a jejich matku A. G. (která dne 19. 2. 2025 zemřela) jim poškozený dne 8. 3. 2023 ve XY na ulici XY podepsal spolu s A. G. darovací smlouvu, na podkladě které O. a A. G. bezplatně darovali ve prospěch obviněných nemovitosti - pozemek p. č. XY o výměře 293 m2 - zastavěné plochy a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, dále pozemek parcelního čísla XY o výměře 234 m2 – zahrada, a dále pozemek parcelního čísla XY o výměře 505 m2 – zahrada, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc, přičemž smlouva sepsaná advokátem Mgr. Janem Vyjídákem, LL. M. byla uzavřena dne 8. 3. 2023 ve XY na ul. XY, s okamžitým podáním vkladu do katastru nemovitostí, a tímto poškozenému způsobili škodu ve výši 7 628 000 Kč“. II. Dovolání obou obviněných 4. Obviněný M. G. (dále i jako „dovolatel“) prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Grepla napadá dovoláním shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvody uvádí důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Úvodem rekapituluje rozhodnutí obou soudů. 5. Nejprve upozorňuje na to, že si nebyl nezpůsobilosti poškozeného vědom, pokud tato nezpůsobilost byla vůbec dána, zdůrazňuje, že poškozený nebyl psychiatricky léčen a v jednotlivých fázích trestního řízení došlo ke změnám v popisu skutku. Oproti obžalobě oba soudy vypustily ty části popisu, podle nichž měli obvinění cíleně ovlivňovat poškozené k darování nemovitostí a soud prvního stupně nakonec dospěl i k závěru, že není možno považovat matku A. G. za nezpůsobilou k uzavření smlouvy. 6. Obviněný pak namítá absenci řádného znaleckého posudku, kdy při posouzení duševního stavu poškozeného O. G. musí být hodnocena nejen jeho duševní způsobilost k podpisu darovací smlouvy, ale i schopnost třetích osob rozpoznat jeho duševní stav. Přes opakované návrhy obhajoby nebyl znalec k posouzení duševního stavu poškozeného přibrán a oba soudy se ve věci spokojily se znaleckým posudkem MUDr. Roberta Dojčára, znalce z obou zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 19. 7. 2023, opatřeným v jiném, civilním řízení, vedeném Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 42 Nc 1604/2023 ve věci omezení svéprávnosti poškozeného, tedy posudkem neprocesním, který sám o sobě mohl v aktuálním trestním řízení figurovat pouze jako listinný důkaz. Soud prvního stupně sice opatřením MUDr. Roberta Dojčára přibral jako znalce, ovšem nikoliv ke zpracování řádného plnohodnotného znaleckého posudku v trestní věci, ale pouze proto, aby „zodpověděl u hlavního líčení dotazy týkající se předmětného posudku“, přičemž položené dotazy byly ve všech případech formulovány tak, že směřovaly k možnému rozšíření aplikace původního neprocesního písemného posudku na aktuální trestní věc, což explicitně vyjádřil soud prvního stupně ve svém rozsudku. 7. Obviněný je přesvědčen, že tento postup není v souladu se zákonem. Je odkazováno na § 107 tr. řádu a § 27 odst. 1 zák. č. 254/2019 Sb. o znalcích. Dovolatel jednak dovozuje, že oba soudy měly zvolit zpracování řádného písemného znaleckého posudku v rámci stávajícího trestního řízení, jednak, že nebyla dodržena ani zákonná forma stanovená pro ústně podaný znalecký posudek, který by měl být zachycen v celém rozsahu, včetně znalecké doložky, v protokolu o hlavním líčení. Podle soudu prvního stupně však znalec nepodával celý znalecký posudek, „pouze“ zodpovídal doplňující dotazy k předchozímu neprocesnímu posudku. Těžištěm expertní materie takto zůstal pouhý listinný důkaz, kdy znalec i soud zjevně měli zato, že je takto doplňován „znalecký posudek“, ačkoliv tomu tak nebylo (byla doplňována pouhá listina). Navíc je nutno namítat, že ani původní neprocesní posudek zjevně přísné obsahové požadavky zákona o znalcích a jeho prováděcí vyhlášky nesplňuje (není přezkoumatelný). Podle obviněného, skutečnost, že doplňující dotazy mají procesní formu ústního znaleckého posudku, zjevně nemohou nijak zhojit nedostatek této formy u samotného (dotazy doplňovaného) posudku, a to ani pokud znalec při výslechu o původním posudku (byť i rozsáhle) hovoří. 8. Důkaz provedený soudem prvního stupně vykazuje i obsahové nedostatky, protože znalecké aspekty omezení svéprávnosti (jako zcela obecného právního institutu s primárně preventivní funkcí do budoucna) jsou zásadně jiné než znalecké aspekty způsobilosti k provedení zcela konkrétního právního jednání v konkrétní skutkové situaci, navíc při zahrnutí naprosto zásadní otázky, zda, do jaké míry a s jakou spolehlivostí mohly třetí osoby (resp. zde obvinění) způsobilost zkoumané osoby hodnotit. Absence písemné formy posudku má pak dopad i na výkon obhajovacích práv, neboť obvinění nemají možnost se s důkazem předem seznámit. Pokud soud zdůrazňuje zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení, tak toto nemůže převážit nad ústavním požadavkem prokázat obviněnému vinu ústavně konformním způsobem. 9. Dovolatel dále tvrdí, že přinejmenším ve vztahu k subjektivní vědomosti obviněných o neschopnosti poškozeného darovací smlouvu podepsat, jsou závěry soudů obou stupňů ve skutkové rovině v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů v intencích uplatněného dovolacího důvodu a jeho výkladu. Zde jsou citovány části výpovědi znalce MUDr. Dojčára, který podle dovolatele nedokázal potvrdit, zda byly třetí osoby schopny rozpoznat nezpůsobilost poškozeného k podpisu darovací smlouvy. 10. Obviněný dále namítá, že konkrétní skutková zjištění soudů obou stupňů (kdy odvolací soud následně vychází primárně ze skutkových zjištění soudu nalézacího) nelze subsumovat pod všechny znaky trestného činu podvodu podle 209 tr. zákoníku, čímž ve výsledku skutek jako celek uvedenou právní kvalifikaci nenaplňuje, a opačné právní posouzení, na němž je založen napadený rozsudek, je tak nesprávné. Nejzřetelnější vady pak vykazuje vyhodnocení subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslného zavinění, které má v projednávané věci konkrétní podobu vědomosti obviněného o nezpůsobilosti poškozeného uzavřít darovací smlouvu. Opět je citováno z rozsudku soudu prvního stupně a dovozováno, že oba soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištěních, že i laik mohl rozpoznat, že poškozený není psychicky způsobilý darovací smlouvu uzavřít. Dovolatel se opírá o výpovědi svědků V. a Č., z nichž dovozuje, že stav poškozeného nebyl tak zjevný. Obviněný tvrdí, že konkrétní skutková zjištění o vědomosti obviněného o stavu poškozeného neumožňují právní závěr o naplnění obligatorního znaku úmyslného zavinění, neboť nebylo zjištěno, že by obviněný věděl či mohl vědět, že stav poškozeného je natolik špatný, že nemůže nakládat se svým nemovitým majetkem. Obviněný podrobně znovu rozebírá závěry soudu prvního stupně a jeho skutková zjištění, považuje je za nesprávné. Obviněný tedy celkově namítá, že nalézací soud neopatřil dostatečná skutková zjištění pro žádnou z interpretačních variant, které vyplývají z judikatury Nejvyššího soudu, na niž nalézací soud sám poukázal. Odvolací soud přejal v napadeném rozsudku popisovaný přístup, resp. vady převzal. 11. Dovolatel pak namítá nesprávné právní posouzení otázky výše způsobené škody. Napadený rozsudek totiž v závěru o výši škody nezohlednil zjištění, že, oproti obžalobě, již matku obviněných nelze považovat za poškozenou, neboť ona měla řádnou vůli darovací smlouvu uzavřít. Přes civilní aspekty institutu společného jmění manželů nelze v rámci zásad trestního práva přičítat k tíži obviněných jako škodu plnou hodnotu dotčených nemovitostí, je-li zjevné, že na uzavření darovací smlouvy se aktivně podílela i matka poškozených, jíž přinejmenším materiálně náleží polovina hodnoty majetku, jejž vlastnila společně s poškozeným. 12. Obviněný navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu jemu předcházející, podle § 265k odst. 1 tr. řádu v plném rozsahu zrušen a věc podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázána nalézacímu soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí. 13. Obviněná V. D. C. (dále i jako „dovolatelka“) prostřednictvím obhájkyně Mgr. Silvie Šrotíř Sofkové napadá dovoláním shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvody též uvádí důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Nejprve i ona rekapituluje rozhodnutí obou soudů. 14. Stejně jako dovolatel namítá, že dokazování stojí na procesně nepoužitelném důkazu. Jestliže obžaloba tvrdila, že poškozený nebyl kvůli špatnému psychickému stavu schopen rozpoznat důsledky podpisu darovací smlouvy, pak je zcela neobhajitelné, že v přípravném řízení nebyl ustanoven v trestním řízení k posouzení této otázky znalec. Soud prvního stupně se pak pokusil toto pochybení zhojit tím, že jako listinný důkaz znalecký posudek z občanskoprávního řízení MUDr. Dojčára předložil stranám formálně k nahlédnutí dle § 213 odst. 1 tr. řádu. Poté MUDr. Dojčára přibral jako znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za tím účelem, aby na základě znaleckého posudku z občanskoprávní věci zodpověděl u hlavního líčení dotazy týkající se předmětného posudku. 15. Obžalovaná tvrdí, že není přípustné, aby orgány činné v trestním řízení či soud ustanovily znalce bez toho, aby takový ustanovený znalec zpracoval pro dané trestní řízení písemný znalecký posudek, což je i tento případ, kdy soud prvního stupně MUDr. Robertu Dojčárovi nezadal zpracování znaleckého posudku, ale kladl mu jen dotazy ke znaleckému posudku, který však nebyl zpracován pro toto trestní řízení, ale pro jiné řízení, a to navíc pro řízení civilní. Odkazuje přitom na ustanovení § 105 a § 106 tr. řádu, cituje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11To 5/74. Nelze pak použít znalecký posudek z jiné věci, rozhodně ne z věci netrestní. Jsou připomenuty podmínky čtení znaleckého posudku v trestním řízení poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 388/2021. Obhajoba zmiňuje i § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech s poukazem na podjatost znalce, který již na věc vyslovil názor. Obviněná nesouhlasí ani s hodnocením této procesní situace ze strany odvolacího soudu, z jehož rozhodnutí rozsáhle cituje. Argumentaci odvolacího soudu odmítá s tím, že trestní řád jako právní norma veřejného práva nestojí na zásadě „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“, ale na zásadě opačné, tedy „co není zákonem dovoleno, je zakázáno“, viz čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, odkazuje i na znění § 108 tr. řádu s tím, že vyjádření znalce u hlavního líčení nebylo ani jako posudek pojato do protokolu, znalec byl jen dotazován na otázky k posudku z občanskoprávního řízení. Důkaz, jak jej soud prvního stupně pojal, je procesně nepoužitelný, tím spíše, že jde o důkaz v řízení nejdůležitější. 16. Podle obviněné pak nelze dovozovat odborné hodnocení z výslechů svědkyň Ž. a V., zejména nelze na základě výpovědí těchto svědkyň hodnotit kognitivní schopnosti poškozeného. Oba soudy opomíjí i to, že obě svědkyně při svém výslechu nakonec uvedly, že svoje hodnocení o stavu kognitivních funkcí O. G. opíraly o sdělení členů rodiny, a to těch členů rodiny, jejichž výpovědi soud prvního stupně označil za nedůvěryhodné, tedy svědkyně se nevyjadřovaly k tomu, co samy vnímaly. Ani jedna ze svědkyň neměla navíc ani potřebnou psychiatrickou odbornost k odpovědi na odborné otázky soudu. K tomuto je citován znalec MUDr. Kolda. Oba soudy pak pomíjí výpovědi svědků V. a Č., kteří se s poškozeným setkali (svědkyně opakovaně) a hodnotí stav poškozeného jinak, svědek V. pak rovněž vyloučil, že by obvinění poškozené ovlivňovali. Je též poukazováno na to, že úřady s poškozeným opakovaně jednaly ohledně sociálních dávek a neshledaly, že by poškozený nebyl k jednání způsobilý, i policejní orgán v této věci nechal poškozeného podepisovat listiny. 17. K namítaným vadám právního posouzení náhrady škody obviněná tvrdí, že jí nemůže být kladena k tíži celá hodnota nemovitostí, neboť tyto byly ve společném jmění manželů, tedy obou poškozených a poškozená A. G. přitom oběma soudy nebyla shledána jako osoba jednající v omylu způsobeném podvodným jednáním. 18. Obviněná závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v celé výrokové části tohoto výroku, která se jí přímo dotýká, a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k oběma dovoláním 19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) předesílá, že argumentace uplatněná obviněnými na podporu obou dovolacích důvodů se v podstatných směrech překrývá, proto i vyjádření k oběma jejich dovoláním ze strany státního zástupce je v zásadě shodné. 20. Státní zástupce, po vymezení zákonných podmínek k podání dovolání, konstatuje, že nepovažuje za naplněný ani jeden z obou dovolacích důvodů avizovaných dovoláními obou obviněných. 21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že oba soudy rozhodovaly na základě řádně provedených důkazů a přesvědčivě odůvodnily spolehlivá skutková zjištění po jejich úplném a řádném hodnocení soudem prvního stupně. Státní zástupce zmiňuje odstavce 36 až 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 23 a následující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud se přesvědčivě vypořádal rovněž s odvolacími námitkami obviněných, kteréžto námitky se v zásadě překrývají s námitkami uplatněnými v jejich dovoláních. 22. Státní zástupce vyzdvihuje, že znalec MUDr. Dojčár vyslovil, mimo jiné, závěr, že poškozený G. s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou nebyl schopen nakládat s finančními prostředky a hospodařit s majetkem už v období února a března 2023 a v době vyšetření (v červenci 2023) a ani šest měsíců předtím nebyl schopen posoudit obsah takových pojmů jako darovací smlouva a věcné břemeno. Nepochopil by obsah a dosah podepisované smlouvy, i kdyby mu byla vysvětlována odbornou osobou. Rizikovost jeho stavu byla laicky rozpoznatelná, když i návrh na úpravu svéprávnosti podávali laici. Tyto závěry se shodují s tím, co o stavu poškozeného tvrdí svědci V. a L., kteří poškozeného jako lékaři prohlíželi. 23. Oba obvinění o duševním stavu svého otce věděli, když se o něho starali, obviněná V. D. C. dokonce v pozici pečující osoby, což ona sama nijak nezpochybnila (srov. body 42 a 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S výpovědí svědkyně Č. se soud prvního stupně soud vypořádal v bodě 41 odůvodnění rozsudku, přičemž správně dospěl k závěru, že poškozený v důsledku dlouhodobé duševní indispozice (narušených myšlenkových a paměťových funkcí) nebyl schopen porozumět důsledkům uzavřené smlouvy a byl snadno zneužitelný. Obvinění pak využili duševního stavu svého otce a na poškozeném se dopustili podvodného jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. 24. Rozhodná skutková zjištění významná z hlediska naplnění znaků trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými, s provedenými důkazy korespondují. Současně spolehlivě vyvracejí dovolací námitky, z nichž většina byla obviněnými uplatněna již v odvolacím řízení. V otázce skutkových zjištění tedy odvolací soud správně vyšel z ustálených a provedenými důkazy podpořených skutkových zjištění soudu prvního stupně a tato zjištění není důvodu zpochybňovat v intenzitě podřaditelné pod kterýkoli z dovolacích důvodů, včetně třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 25. V kontextu se spolehlivě zjištěným skutkovým stavem totiž nelze považovat konkrétní listiny, které obhajoba navrhovala opatřit, za podstatné důkazy, jejichž neprovedení by vyžadovalo reakci spojenou s tzv. opomenutými důkazy ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Totéž platí i o návrzích znalecky zkoumat duševní stav poškozeného, neboť i ten byl již provedenými důkazy spolehlivě zjištěn. Soudy přitom nejsou povinny provádět jakékoliv navržené důkazy, ale jen ty, jež jsou nezbytně nutné k objasnění věci, rozhodně nejsou povinny provádět důkazy k těm skutečnostem, které již byly jinými důkazy spolehlivě objasněny. 26. Pokud jde o odkaz na druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, když oba obvinění tvrdí jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, konkrétně nesprávné právní posouzení výše způsobené škody, k tomu lze ve stručnosti uvést, že škoda byla stanovena s přihlédnutím k závěrům znalce Ing. Miroslava Dvořáka, který zhodnotil skutečný stav nemovitostí a vyvrátil tvrzení obhajoby o nezkolaudovaných „černých“ stavbách. Soudy rovněž přesvědčivě vysvětlily, proč je třeba za škodu považovat celou částku ve výši 7.628.000 Kč a že právě škoda v této výši je spolehlivě podložena důkazy. 27. Dovolací námitka obviněných vychází z nesprávné interpretace institutu společného jmění manželů pro účely stanovení výše škody v trestním řízení. Ze skutkového hlediska je totiž podstatné, že trestným činem obviněných byly vylákány z majetku manželů O. a A. G. konkrétní nemovitosti v jejich nijak nezúženém rozsahu a z hlediska společného jmění manželů v jejich bezpodílové podobě, když během trvání společného jmění manželů se rozsah práv a povinností manželů neřídí vymezeným podílem, neboť společné jmění je zvláštní formou bezpodílového spoluvlastnictví. Za této dovolatelem skutkově nezpochybněné situace proto nepřipadá v úvahu jakákoli redukce výše způsobené škody. 28. Jak již bylo výše uvedeno, dovolání obviněného je převážně vystavěno na opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, včetně řízení odvolacího. Na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Se způsobem, jakým se soudy obou stupňů s námitkami obviněné vypořádaly, se státní zástupce ztotožňuje. Účelem dovolání přitom není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí ani revize skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacího soudu nebo plné přezkoumávání jimi provedeného dokazování v třetím stupni. 29. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná. IV. Přípustnost a důvodnost dovolání 30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti obou dovolání podle § 265a tr. řádu. 31. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná, byla podána prostřednictvím obhájců, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. 32. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, na které je jimi oběma odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu). 33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je obviněnými uplatněn ve všech třech jeho variantách. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení, které bylo do trestního řádu začleněno novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 34. Obvinění namítají, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, které při jejich objektivním zhodnocení zejména nedávají prostor pro závěr, že si dovolatelé byli vědomi duševního stavu svého otce a že tohoto stavu při uzavření darovací smlouvy ve svůj prospěch zneužili. Rovněž namítají, že závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu stojí na neprocesním a nezákonným způsobem provedeném důkazu, na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, který byl vypracován v občanskoprávní věci a byl pouze soudem prvního stupně doplněn dotazy kladenými znalci ustanoveném v řízení trestním. Skutečnost, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování a neustanovil znalce pro zpracování posudku psychiatrického v písemné formě pro trestní řízení, stejně jako nevyhovění jejich důkazním návrhům na provedení dalších listinných důkazů, prezentují oba dovolatelé jako situaci, v níž došlo k opomenutí důkazů. 35. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Povahu právně relevantních námitek však nemohou mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. 36. Námitky obviněných, že soudy vadně právně posoudily subjektivní stránku jejich jednání, je možné pod tento dovolací důvod podřadit pouze formálně, protože obsah těchto námitek odkazuje na jiný skutkový stav než ten, který byl soudem prvního stupně zjištěn a tím pádem by musel být jiný i obsah provedených důkazů, tudíž námitky obviněných napadají de facto již skutková zjištění a nikoliv výlučně právní hodnocení. Námitky dovolatelů proti stanovení výše škody v této věci, naopak lze pod citovaný dovolací důvod podřadit, protože jde o hmotněprávní posouzení občanskoprávního institutu společného jmění manželů jako bezpodílového vlastnictví a aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku na skutková zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně. 37. Nejvyšší soud nadto, i při respektování shora uvedeného, interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. Posouzení námitek směřujících k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu 38. Úvodem Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Souhrnně je přitom možné říci, že obvinění všechny námitky obsažené v podaných dovoláních již uplatnili v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem a oba soudy se s těmito námitkami bezezbytku vypořádaly. Není úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, aby znovu, opakovaně, již uplatněné a odmítnuté námitky obviněných znovu podrobně vypořádal a jen opakoval argumenty soudů nižších stupňů. 39. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněných, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy soudu prvního stupně, jež byly použity při hodnocení důkazů, nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 40. Soud prvního stupně i soud odvolací nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů tak, že by závěry jimi učiněné z důkazů nevyplývaly z provedených důkazů v žádném případě jejich hodnocení, byly s nimi v rozporu do té míry, že správnou variantou skutkového děje by byla evidentně varianta jiná nebo že by byly závěry soudů opakem toho, co vyplývá z provedených důkazů. Oba soudy hodnotily provedené důkazy podle § 2 odst. 5, 6 tr. řádu nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. De facto právě tento postup dovolatelé nižším soudům vytýkají, tedy, že nevzaly v potaz jejich nepravdivá, ve věci osamocená tvrzení, jež byla provedeným dokazováním vyvrácena. Nejvyšší soud k tomu dodává, že není jeho úlohou v rámci soustavy obecných soudů v trestním řízení hodnotit důkazy, které byly již podvakrát správně zhodnoceny soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Postup hodnocení důkazů oba soudy řádně popsaly a odůvodnění obou rozhodnutí odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud jen stručně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4201/16 podle něhož: „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“. 41. Soud prvního stupně vzal důvodně za podklad pro své rozhodnutí závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Dojčára. Ten se v rámci svého výslechu v hlavním líčení vyjádřil velmi podrobně ke všem otázkám souvisejícím s duševním stavem poškozeného a uzavřel, že poškozený O. G. trpěl v době podpisu darovací smlouvy duševní poruchou, v jejímž důsledku měl narušeny jak myšlenkové, tak paměťové funkce, a nebyl schopen samostatně právně jednat, například porozumět důsledkům uzavření smlouvy, aniž by nebyl ohrožen majetkovou újmou. Závěry znalce rozhodně nestojí osamoceny a soud prvního stupně právem odkazuje na svědky Ž. a V. (viz odstavec 40 odůvodnění jeho rozsudku) a s těmito úvahami se ztotožnil i odvolací soud (viz odstavec 25 jeho rozsudku). Oba soudy též odůvodnily, proč neobstojí námitka obhajoby, že údajně svědci V. a Č. hodnotili schopnosti poškozeného jinak. Jednak je zřejmé, že V. se setkal s poškozeným jen při podpisu darovací smlouvy a v souvislosti s tímto úkonem, ale ani on nepopisuje věc tak, že by poškozený sám byl aktivní, dával najevo, že obsahu právního úkonu rozumí, prakticky se svědek soustředil na vysvětlení úkonu poškozenému a na to, aby poškozený smlouvu podepsal. Stěží pak mohl jako advokát připustit, že nechal podepsat smlouvu o darování jeho majetku člověku s duševním handicapem. Svědkyně Č. pak navštěvovala poškozeného jako pracovnice charity a pokud s ním hovořila, jednalo se o naprosto běžné věci každodenního života nebo o vzpomínky poškozeného, nikoliv o složité právní úkony, jakým smlouva o darování nemovitostí bezesporu je. Oproti tomu svědkyně Ž. a V. se s poškozeným stýkaly jako odborně instruované osoby pečující o jeho zdravotní stav, tedy jejich vyjádření právem považovaly oba nižší soudy za dostatečně erudované, i tyto svědkyně uvedly, že poškozený by nebyl schopen porozumět složitějším úkonům, například právním úkonům, z důvodu svého duševního stavu. Tyto svědkyně neuvedly nic, co by odporovalo závěrům znalce MUDr. Dojčára a pokud obhajoba tvrdí, že závěry znalce i výpovědi obou svědkyň byly jen na úrovni pravděpodobnosti, rozhodně to neodpovídá reálnému a přiléhavému výkladu a hodnocení těchto důkazů. 42. Nejvyšší soud nemůže dát dovolatelům zapravdu, ani pokud zpochybňují, že si nebyli vědomi pravého duševního stavu poškozeného. Oba nižší soudy důvodně odkazují na skutečnost, že obviněná byla po určitou dobu osobou, která se starala (nebo měla starat) o zajištění potřeb poškozeného, tudíž s ním byla v úzkém kontaktu a téměř totéž lze uvést o obviněném. Právě z těchto důvodů si oba museli být stavu poškozeného vědomi a museli o něm vědět, jiný závěr z důkazů učinit nelze. Nejvyšší soud ještě připomíná, že k podpisu darovací smlouvy došlo 8. 3. 2023 a jen dva dny předtím 6. 3. 2023 byl podán návrh na omezení svéprávnosti poškozeného. Z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2023 pak plyne, že poškozený O. G. byl omezen ve svéprávnosti již v tomto období prakticky ve všech právních úkonech a byl mu následně ustanoven opatrovník pro tyto úkony, mimo jiné, i pro správu jeho majetku. Z časových souvislostí, v nichž v této občanskoprávní věci byl zpracován znalecký posudek psychiatrický, je zřejmé, že nepříznivý duševní stav poškozeného byl přítomen již v inkriminované době a že se nejednalo o stav přechodný. Jestliže se obhajoba upíná na to, že poškozený občas, dle vyjádření znalce, mohl mít „světlou chvilku“, rozhodně to nic nevypovídá o tom, že by snad byl schopen zhodnotit situaci při podpisu darovací smlouvy, jíž se zbavil ve prospěch obviněných prakticky všeho majetku a nic to nevypovídá o tom, že by snad obvinění, jako osoby v pravidelném osobním kontaktu s poškozeným, mohli tyto momenty vyhodnotit v kontextu jeho setrvalého duševního stavu tak, jak uvádějí ve svých dovoláních. V neposlední řadě je zřejmé, že jak poškozený, tak jeho manželka a bezpodílová spoluvlastnice se již dlouhou dobu neobešly bez stálé péče někoho z příbuzných, což plyne ze zpráv úřadů vyplácejících dávky sociální podpory. 43. Nejvyšší soud nesouhlasí s tím, že by oba nižší soudy použily nezákonně provedeného důkazu spočívajícího v tom, že soud prvního stupně četl znalecký posudek psychiatrický z občanskoprávního řízení jako listinný důkaz v řízení trestním a místo, aby ustanovil znalce psychiatra vypracováním písemného znaleckého posudku v řízení trestním, naopak ustanovil znalce k tomu, aby doplnil znalecký posudek z občanskoprávního řízení. Obhajoba vytýká soudům, že použily znaleckého posudku z řízení občanskoprávního tak, že s ním nakládaly jako s důkazem opatřeným v řízení trestním a dále vytýká, že neměla možnost se se závěry znalce učiněnými v řízení trestním předem seznámit. Pokud by vyjádření znalce v hlavním líčení mělo být považováno za nový znalecký posudek, pak mu chybí část, v níž znalec popisuje lékařské zprávy a vyšetření, z nichž vycházel a chybí i znalecká doložka, která musí být součástí posudku. Rovněž je namítáno, že znalec podáním posudku v občanskoprávním řízení již projevil svůj názor na věc a měl být v trestním řízení z vykonávání znaleckých úkonů vyloučen. 44. Soud prvního stupně postupoval zákonným způsobem, když posudek znalce MUDr. Dojčára z občanskoprávního řízení podle § 213 odst. 1 tr. řádu použil jako listinný důkaz a nečetl jej podle § 211 odst. 5 tr. řádu. Tento postup odpovídá i názoru vyslovenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 388/2021. Soudu prvního stupně je obhajobou vytýkáno, že nepracoval s další částí uvedeného rozhodnutí, která říká, že: „…ustanovení (§ 211 odst. 5 tr. řádu) při absenci souhlasu obviněného se čtením posudku nelze obcházet tím, že znalecký posudek nebude ve věci vůbec opatřen a místo něho budou zmíněné podstatné otázky zodpovězeny přečtením, respektive pouhým předložením znaleckého posudku z jiné věci (ať již trestní nebo občanskoprávní) jako listinného důkazu s využitím toho, že ke čtení listinného důkazu není nutný souhlas stran. Právě takovým postupem je obviněnému (případně jeho obhájci) znemožněno uplatnění práva klást znalci otázky a tím porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy …“. Soud prvního stupně však zmíněné ustanovení trestního řádu neobešel, položil ustanovenému znalci otázky a vyslechl jej tak, že to de facto rozsahově i obsahově odpovídá plnohodnotnému znaleckému posudku a nevyhnul se ani dotazům položeným v hlavním líčení obhajobou znalci. 45. Z obsahu spisu i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že otázku posouzení schopností poškozeného uzavřít příslušnou darovací smlouvu řešil v mezích dotazů, které znalec zodpověděl, po řádném ustanovení v řízení trestním a po řádném poučení podle § 106 tr. řádu, ve výslechu během hlavního líčení. Je evidentní, že obhajoba měla možnost seznámit se se znaleckým posudkem zpracovaným v občanskoprávním řízení předem (ten byl a je součástí spisu) jako s každým listinným důkazem, měla možnost připravit se předem na dotazy, které vymezil soud prvního stupně jako předmět dokazování v řízení trestním a mohla neomezeně klást znalci v hlavním líčení doplňující dotazy, neboť se zněním dotazů ze strany soudu byla též předem seznámena, dokonce vznesla námitky proti postupu soudu a soud prvního stupně na tyto námitky i reagoval, tak, že je považoval za nedůvodné, což v celkovém kontextu Nejvyšší soud schvaluje. K žádnému porušení práv obviněných na obhajobu v souvislosti s přečtením znaleckého posudku z občanskoprávního řízení jako listinného důkazu a s výslechem řádně ustanoveného znalce pro řízení trestní tak nedošlo. 46. Z hlediska obsahu obou provedených důkazů Nejvyšší soud opakuje, že znalec přímo v trestním řízení podal vyčerpávající informace, které by, i samostatně, umožnily soudu prvního stupně komplexně posoudit duševní stav poškozeného v době podpisu darovací smlouvy, nehledě k tomu, že již znalecký posudek psychiatrický z řízení občanskoprávního provedený řádně jako listinný důkaz odpovídal na tu samou otázku v širších souvislostech, tedy, že poškozený již po delší dobu předtím i potom nebyl schopen samostatně a o své vůli řešit žádné právní záležitosti, nejen v souvislosti s darováním svého majetku. Není možno přijmout ani námitky obviněných, že v občanskoprávním řízení se posudek nezabýval otázkou, zda byly třetí osoby v době uzavření darovací smlouvy schopny rozpoznat duševní stav poškozeného, jednak se k tomuto znalec obšírně vyjádřil v rámci svého výslechu ve stávající věci, jednak bylo možno vycházet i z důkazů jiných, například jde o výslechy svědků s odbornými znalostmi, kteří o poškozeného pečovali nebo o listiny orgánů sociální péči, i z těch totiž vyplývá, jak se okolí jevil stav poškozeného v předmětné době. Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu, že procesní postup, který soud prvního stupně použil, obstojí a nemůže být důvodem ke kasaci rozhodnutí ve věci obviněných. Kromě toho, o věcné správnosti obsahu důkazů žádné pochybnosti nejsou a nejsou ani objektivní pochybnosti o závěrech, které oba nižší soudy z těchto důkazů, ve spojení s důkazy dalšími, které již byly zmíněny shora, učinily. 47. Jestliže je obviněnými zmiňována možná podjatost znalce MUDr. Dojčára, který vypracoval znalecký posudek v občanskoprávní věci, jež byl použit jako listinný důkaz v trestním řízení a vyjadřoval se i jako znalec v řízení trestním v hlavním líčení, i tato námitka je nedůvodná. Obhajobě možno odpovědět citací rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3443/2019: „Znalec (znalecký ústav), který již v řízení formuloval odborný názor vyvolávající pochybnosti soudu o správnosti (jiného) znaleckého posudku podaného v řízení, není jen proto vyloučen z podání revizního znaleckého posudku podle § 11 zákona č. 36/1967 Sb. (též podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 17 o. s. ř.). Revizní znalecký posudek však nemůže podat, neboť není „jiným znalcem“ ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř.“. Z citace vyplývá, že znalec není vyloučen ze znaleckých úkonů ani za situace, kdy vyslovil pochybnosti o závěrech předchozího posudku zpracovaného v určité věci, v nynější věci navíc znalec žádné pochybnosti o svém posudku zpracovaném v jiném řízení pochybnosti nevyslovil, o tom, že by „revidoval“ svůj vlastní předchozí posudek, pak již vůbec nemůže být řeč. 48. Obvinění též namítají, že některé jejich důkazní návrhy zůstaly opomenuty, konkrétně má jít o návrh na ustanovení znalce psychiatra a vypracování znaleckého posudku psychiatrického k duševnímu stavu poškozeného a návrh na provedení listinných důkazů (v dovolání jsou specifikovány listiny úřadu práce na č. l. 50 a listiny policie z trestního řízení na č. l. 136, 143 a 148). 49. Nejvyšší soud upozorňuje, pokud jde o tzv. opomenuté důkazy (třetí variantu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu), že: „Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“ (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, I. ÚS 118/09 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1095/2015). 50. Výtka obhajoby, že nebyl proveden důkaz zprávou úřadu práce, je neoprávněná, protože je zřejmé, že touto listinou byl u hlavního líčení dne 10. 10. 2024 důkaz za použití ustanovení § 213 odst. 1 tr. řádu řádně proveden. Jestliže je namítáno, že nebyly přečteny listiny sepsané policií podepsané poškozeným, tedy zproštění mlčenlivosti poskytovatele zdravotních služeb a souhlas s trestním stíháním osoby blízké, tak tyto jsou součástí spisu a soud prvního stupně jimi během hlavního líčení nakládal v souladu s jejich účelem. Rozhodně však nelze ze skutečnosti, že úřady s poškozeným jednaly jako se svéprávnou osobou učinit závěr, který obvinění požadují, tedy, že neschopnost obviněného činit právní úkony nebyla na první pohled zřejmá. Úřady totiž, až do doby nabytí právní moci rozsudku občanskoprávního soudu o omezení svéprávnosti poškozeného, neměly možnost při uskutečnění nutných právních úkonů jednat s poškozeným jiným způsobem. Tyto situace rozhodně nelze stavět na roveň podepsání občanskoprávní smlouvy, jíž se poškozený měl „vědomě a dobrovolně“, jak tvrdí obvinění, v jejich prospěch zbavit veškerého svého majetku. Otázky neschopnosti poškozeného činit právní úkon spočívající v darování svého majetku obviněným a vědomosti obviněných o tom pak jsou spolehlivě vyřešeny v trestním řízení výslechem znalce ustanoveného pro trestní řízení a znaleckým posudkem z občanskoprávní věci, který byl v trestním řízení proveden jako listinný důkaz (mimo další řádně provedené důkazy), ustanovení znalce k vypracování znaleckého posudku psychiatrického v písemné formě, by tak bylo požadavkem nadbytečným, takový důkaz by nemohl nic změnit na výsledku řízení a nemohl by ani zlepšit postavení obviněných v jejich trestní věci. VI. Posouzení námitek směřujících k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 51. Oba obvinění ve svých podáních odkazují i na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní posouzení lze namítat vadu právní kvalifikace skutku (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/03). 52. V případě obou dovolání jde o námitky obecného charakteru, námitky skutkové, neboť ani jeden z dovolatelů nevychází při hodnocení skutku ve vztahu k hmotněprávním závěrům a právní kvalifikaci dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ze skutkových zjištění popsaných v rozsudcích obou nižších soudů. Námitky dovolatelů by se uplatnily za jiného skutkového stavu, při jiných skutkových zjištěních, než jsou skutková zjištění obou nižších soudů. Jde tak pouze o polemiku se skutkovými zjištěními uvedenými v rozsudku odvolacího soudu, nikoliv o seriózní hmotněprávní námitky proti použité právní kvalifikaci skutku, navíc jde o námitky, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně i soud odvolací, prakticky téměř bez výjimky jde o námitky, jež jsou současně fakticky uplatňovány oběma dovolateli i v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jinými slovy, obvinění se domáhají jiného hodnocení důkazů a jiných skutkových závěrů, což pod namítaný hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nespadá a není tím naplněn ani jiný dovolací důvod. 53. Námitka, jež spadá pod posledně citovaný dovolací důvod, kterou rovněž uplatňují oba dovolatelé, je námitka proti závěru, že nemovitosti, jež se nacházely ve společném jmění manželů, tedy bezpodílovém spoluvlastnictví, poškozeného O. G. a jeho manželky A. G., se staly předmětem trestného činu podvodu jako celek a oba nižší soudy, byť nepovažovaly A. G. za osobu podvedenou ani poškozenou (což odvolací soud zdůraznil vypuštěním těch skutkových zjištění ze skutku, která se týkala A. G.) vycházely z premisy, že jednání obviněných směřovalo jak ke škodě k celé hodnotě nemovitostí, nikoliv jen k té části, jež patřila poškozenému O. G. 54. Není pochyb o tom, že všechny nemovitosti, jichž se darovací smlouva týkala, se nacházely ve společném jmění manželů G., O. a A. Společné jmění manželů je charakterizováno Občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. v ustanovení § 708 a následujících. Pokud se nemovitosti nachází ve společném jmění manželů, neexistuje reálný oddělený podíl na nemovitostech, k němuž by měl některý z manželů výhradní vlastnické právo, tedy oba manželé vlastní nemovitosti společně a oba s nimi společně nakládají, včetně zcizení nemovitostí prostřednictvím darovací smlouvy. S nemovitostmi tak je třeba nakládat jako s jediným celkem a nakládají s nimi oba manželé. Ostatně i v této věci byla darovací smlouva k nemovitostem pojata tak, že bylo třeba podpisu obou manželů. Není proto možné „dělit“ výši škody na poloviny, jak se toho obhajoba domáhá. Byť soud prvního stupně dospěl k závěru, že manželka poškozeného O. G. A. G. podvedena nebyla a nemovitosti převáděla prostřednictvím darovací smlouvy vědomě a dobrovolně, v důsledku čehož na ni nemůže být pohlíženo jako na poškozenou trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku, předmětem převodu mohly být nemovitosti stále jen jako jediný celek. Oba obvinění podepisovali stejnou darovací smlouvu s tímto záměrem a věděli, že jim k dosažení cíle, který si vytyčili, tedy k získání majetku rodičů, postačí i uvedení v omyl za zneužití jeho zdravotního stavu u jednoho z nich, poškozeného O. G. Tomu pak logicky byla způsobena škoda rovnající se celé hodnotě nemovitostí, protože pokud není vlastnictví podílově rozděleno, vlastní každý z manželů nemovitost celou. Hodnota nemovitostí odpovídající způsobené škodě ve výši 7 628 000 Kč pak byla dovozena ze znaleckého posudku znalce Ing. Dvořáka, když znalec tento posudek v hlavním líčení obhájil. VII. Závěrečné hodnocení 55. Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl naplněn ani v jedné ze tří jeho variant, byť námitky proti zákonnosti důkazu znaleckým posudkem z občanskoprávní věci a ustanovení znalce psychiatra pouze na zodpovězení otázek položených v rámci trestního řízení pod tento důvod obsahově spadají, jsou však nedůvodné. V ostatním jsou námitky obviněných jen opakováním jimi již uplatněné obhajoby před soudem prvního stupně nebo recyklací námitek uplatněných v rámci odvolacího řízení před odvolacím soudem (sem patří i námitky opomenutých důkazů), tyto námitky pak pod užitý dovolací důvod podřadit nelze. Argumentace dovolatelů nenaplňuje ani jakýkoliv jiný dovolací důvod. 56. Odvolacím soudem popsaný skutkový stav pak odpovídá hmotněprávní kvalifikaci skutku, nebyl proto naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, byť i zde bylo možno námitky směřující proti vyčíslení výše škody způsobené trestným činem principiálně pod tento důvod obsahově zařadit. 57. Nejvyšší soud však ani řádně uplatněné dovolací námitky obou dovolatelů neshledal důvodnými, proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jejich dovolání odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce